Sourozenci nad potokem po ránu.

Tom míří k hraně vodopádu Čistá voda.

Den čtvrtý • Umpqua Falls • Portland
Ráno jsme zavrhli rozdělávání ohně, i když kosa byla ještě větší než v pondělí. Postupně jsme začínali balit a modlili se, abychom to stihli mezi přeháňkami. Stejně nám zbylo mokré tropiko, které jsme rozložili v autě přes věci a doufali, že to prostě doschne.

Vyjeli jsme směrem na sever, kolem vodopádů, které se vlévají do řeky Umpquy. Crater Lake a jeho okolí jsou sopečného původu a koloběh vody je tu zpestřený o lávové jeskyně a všelijak prostupné a neprostupné vrstvy popela a sopečných hornin. Voda si razí spletitou cestu podzemím a na povrch se dostává třeba až po několika měsících — dokonale profiltrovaná a se stabilní teplotou. Odtud asi i název vodopádu Clearwater (čistá voda). Ten byl naší první zastávkou. A hned pod vodopádem se děti jaly přelézat potok po kládách, kluzkých od nočních přeháněk. Sledovali jsme je se Sidem z vyhlídkové plošiny a uzavírali sázky na to, kdo spadne do vody první.

Soutěž o přechod mokrou nohou vyhrála — maminka!

U jednoho z nejvyšších oregonských vodopádů: Watson Fall.

Pak jsme oběhli vodopád a ocitli se u potoka nad ním. Voda se tam rozlévá do širokého jezírka a vedou přes něj klády, po nichž jsme před pár lety chodili všichni. A tak jsem se nechala zlákat a vydala se na cestu. Během pár minut se ukázalo, že jsme s Hrochem sázeli špatně — neboť do vody jsem první spadla JÁ (Tom mě následoval zřejmě proto, že jsem klády rozkývala). Ke cti Sida budiž poznamenáno, že se nesvalil na zem v záchvatu smíchu. Já jsem se taky nesvalila v záchvatu smíchu — voda byla teplá (respektive vzduch byl tak studený, že se ledová voda zdála teplá) a přes mé vrstvy vlněného spodního prádla mě nestudila ani po vylezení. Ovšem zato jsem měla pocit, že mi někdo urazil nohu v kotníku. Bližší ohledání objevilo rozervanou ponožku a jelito přes kotník (asi odřenina od nějakého suku?) — a to, že MŮŽU chodit. Tom měl jenom jednu nohu mokrou, takže tam se problém vyřešil převlečením. Já jsem musela řešit i boty — na odřeninu jsem nebyla schopná navléknout ponožku, a tak jsem zbytek dne strávila ve vietnamkách. Včetně procházky k Watson Fall — v těch cca osmi stupních (C), bahně a mrholení. No, příště vím, že nemám machrovat.

Navečer jsme dojeli do Portlandu, vlítli do Best Westernu (hotel) u dálnice, zamluvili pokoj, nechali si doporučit nejbližší (asijskou) hospodu a šli na večeři do vietnamského Da Lat. Majitel se přistěhoval ze San Franciska — docela nás těší, že se nám takhle po Státech rozlézají vývařovny nudlových políveček a ostatních dobrotek. Po večeři nás čekala všechny důkladná koupel — načouzené vlasy se daly umýt, ale holt spousta oblečení zůstala v poněkud nespolečenském stádiu. Doufali jsme, že až odbočíme do vnitrozemí, bude to na kraťasy a tričko, a smradlavé džíny a bundy budou moci zůstat v autě.

Vyhlídka na soutěsku řeky Columbia: pohled je z Oregonu, protější břeh je už stát Washington.

Děti na vyhlídce samozřejmě více než krajina zabavil tento veverčák.

Pony Soldier byl asi nejlepší hotel na této cestě. Možná je můj pohled zkreslený dvěma dny v zimě a nepohodlí, nicméně si myslím, že velkou roli hraje i vlídnost personálu. Od recepčních, které okem nemrkly a sehnaly mi staré ručníky na vysoušení mých a Tomových bot, zavolali nám, když se cestou od snídaně ztratila Lisa — a měli na snídaňovém baru obsluhu, která opravdu poradila, pomohla a doplňovala vyrabované misky.

Den pátý • Portland • Bonneville Dam • Spokane
Z oregonského Portlandu jsme také učinili poslední pokus domluvit si koně na ranči uprostřed státu Washington — to se nepodařilo; majitelka byla nedostupná, a tak jsme se rozhodli, že to vynecháme a zkusíme tentýž den dorazit až do Spokane, rovněž ve Washingtonu. Samozřejmě, že jsme měli naplánované i zastávky. První na místě s divným názvem Portland Women's Forum. Ne, že by si portlandské ženy vybraly špatné místo; vyhlídka na majestátní řeku Columbii je opravdu úchvatná, ale očekávala bych od ŽEN trochu empatie a zřízení záchodků.

Od Fóra jsme pokračovali vyhlídkovou trasou, vlezli na rozhlednu nad řekou a prohlídli si některé vodopády. S tím, jak jsme se přibližovali k těm nejslavnějším (Multnomah) a dálnici, přibývalo geometrickou řadou turistů a aut, takže jsme posledních pár přeplněných parkovišť prostě minuli. Konec konců, s vodopády se někteří z nás předchozí den seznámili zatraceně zblízka.

Jen co turisté odešly, dala se generátorová hala Bonnevilské přehrady pěkně fotografovat.

Toto je vodní žebřík pro ryby.

Další zastávkou bylo přístaviště Sternwheel — inzerovali, že denně pořádají vyhlídkové plavby kolesovým parníkem, a tak jsme doufali, že se na některou dostaneme. Paní u kasy byla velmi překvapená — ve středu přeci nikdy vyhlídkové plavby nejezdí, loď je na celodenní cruise s večeří. Koukali jsme dost nevěřícně, nakonec našla v letáku malým písmem skutečně napsáno, že jezdí od května do října, pondělí, úterý a čtvrtek až neděle. Jestli máte pocit, že na téhle dovolené nic nevycházelo, tak nejste sami. A to jsem ještě nezmínila původní plán na další táboření někde kolem Mt. Hood — které jsme vzdali jednak kvůli počasí a za druhé kvůli požárům kolem Hood River.

Nasedli jsme do auta s tím, že prostě budeme pokračovat v cestě a najdeme něco jiného. Od přístaviště jsem se vracela automaticky po vlastních stopách bez konzultace mapy, což byla chyba, neboť z městečka Cascade Locks se nedá najet na dálnici východním směrem a jednosměrná rampa nás vyhodila zpět na západ. Rezignovali jsme s tím, že se na prvním výjezdu zkusíme holt otočit. Těch pár minut, než jsme se k němu dostali, stačilo, abychom si vzpomněli, že tento výjezd je k přehradě Bonneville a že tam byla šipka na VISITOR CENTER.

Za chvíli už jsme čekali ve frontě u otočného mostu nad zdymadlem, abychom se dostali na ostrůvek s turistickými atrakcemi. Most se přetočil a s ním i tento výlet — najednou vše do sebe zapadlo a začalo fungovat. Nečekala jsem, že návštěva elektrárny může být zajímavá natolik, abychom tam strávili tři hodiny. Přijeli jsme přesně v okamžiku, kdy začínala prohlídka vnitřku elektrárny (jsou jen dvě denně) — takže jsme se briskně připojili. Pravda, generátory dělají neuvěřitelný randál, ale jinak mě překvapilo, jak čisté a úhledné takové zařízení může být.

Při bližším ohledání lze na žebříku pozorovat čilý provoz.

Takovými okny nechává středisko nahlédnout do hlubin žebříku.

Největším hitem ale byl vodní žebřík. Řeka Columbia je důležitou dálnicí pro lososy a ostatní migrující ryby. Přehrada a elektrárna by samozřejmě narušily celý systém. Malí lososi se protáhnou turbínou relativně bez nehody (čtyřprocentní ztráty jsou na úkor dekomprese, nikoliv mechanických nehod), ale co s dospělými rybami, táhnoucími proti proudu? Pro ty je k dispozici žebřík — jednotlivé šprusle mají v sobě otvory; většina ryb instinktivně volí cestu proti toku vody a najde si okna k proplutí. Část ryb pak prostě skáče. A protože je zrovna sezóna, tak i těch skákajících bylo neuvěřitelné množství. Tah lososů jsme nikdy neviděli, a tak jsme strávili dlouhou dobu tím, že jsme fascinovaně čučeli z mostku do umělých peřejí. Když nás to konečně omrzelo, vydali jsme se do útrob čtyřpatrového návštěvnického centra — první patro je podzemní, respektive podvodní — a má okna pod hladinu žebříku, takže se tam dají sledovat ryby, které se neobtěžují skákat.

Od přehrady jsme se vymotali v pozdním odpoledni — a bylo to jen proto, že nám zbývalo ještě ujet tři sta (přesně 314) mil do Spokane, Washington, nikoliv proto, že by nás omrzely atrakce a informace návštěvnického centra. Netřeba zmiňovat, že do Spokane jsme dojeli pozdě a unavení. Horko těžko jsme hledali hotel, nakonec jsme se ubytovali v Red Lion (Lisa nadšená, protože jsme dostali pokoj v desátém patře — pro naše děti je to neskutečná výšina), a nechali si doporučit Thai Bamboo restaurant. Mno, měli ještě v devět večer otevřeno a nevyhodili nás. Servírka byla velmi milá a strop s hvězdným nebem, který měnil barvy od růžové přes modrou po zelenou, udržoval Lisu ve stavu vytržení. Bohužel to nejlepší, co se dá říct o jejich údajně thajském jídle je, že bylo teplé. Chuťově to připomínalo Mexičanovu představu o tom, jak se asi vaří v Číně. Bylo to mastné a pálivé.

Vlk na své boudě.

Den šestý • Wolf People • Kalispell
Ráno jsme ocitli před otázkou, co dál. Čekala nás cesta do Kalispellu v Montaně, ale čím si ji zpestřit? Ve Spokane všude inzerovali Skyride, což jsme si původně představovali jako lanovku někam na kopec s výhledem. Ve skutečnosti se jede přes řeku ve městě, s vyhlídkou horší než z okna našeho pokoje v 10. štoku. V hotelové příručce jsem ale našla odkaz na Wolf People, v podstatě na naší plánované trase, neboť cestou do Montany nutno projet severozápadním Idahem. Objednali jsme si průvodce vlčí smečkou na druhou hodinu; využili toho, že hotelový pokoj jsme měli k dispozici až do oběda a vyhnali děti do bazénu. V hotelu mají jeden krytý a jeden venkovní s tobogánem, takže děti nadšené. Hroch byl dokonce svědkem toho, jak plavčice zachraňovala pod skluzavkou kluka, co si loknul a zpanikařil.

Vůdce smečky se rád nechá podrbat — tedy od "svého" člověka, a turista zůstává za dvojitým plotem.

Před druhou už jsme nedočkavě stepovali u Wolf People. Návštěva u vlků se těžko popisuje — vlci mají pověst zlého zvířete; už od dětství se nám vtlouká, jak zlý vlk sežral babičku i Karkulku, že. Ve skutečnosti má takový vlk jiné starosti, než číhat za keříčkem, jestli kolem náhodou nepůjde nějaká Karkulka. V místech, kde lidi zregulovali vlčí populaci na nulu, aby se mohla kolem popásat mírumilovná stáda jelenů a srnců, vypásli býložravci své okolí de facto na poušť. Takže — ono to chce všeho s mírou. Vlk samozřejmě nikdy nebude domácí mazlíček. Byť vypadá jako pes, nemá za sebou tisíciletí domestikace a stále je šelmou.

Vlče.

Překvapivé bylo, když naše průvodkyně začala výt — vlk Mohawk je místní šoumen a občas se nechá přesvědčit, aby se předvedl — a v okamžiku, kdy začne výt jeden vlk, ostatní se přidají. Kojoty jsem už výt slyšela, vlky až dosud ne. Na stanici měli momentálně i vlčata — ještě pořád ve věku, kdy se dají pochovat a pohladit, tak jako každé štěně, a tak jsme si užili i tu roztomilou stránku vlků. I když už teď bylo patrné, že vlčata jsou o něco destruktivnější než jejich domestikovaní bratranci.

Hotel v montanském Kalispellu, takto turistickém centru, jsme nenechali náhodě a měli zamluvený předem. Samozřejmě byl drahý, pět mil za městem a chvíli nám trvalo jej najít. A když už jsme byli v tom hledání a spatřili jsme na hlavní ulici japonskou restauraci, dali jsme si večeři. V Montaně mají o hodinu více než v Kalifornii (a Oregonu, Washingtonu a severním Idahu), takže byl nejvyšší čas. Touhle restaurací jsme ukončili naše snahy o jídlo v asijských hospodách ve vnitrozemí. Opět to bylo na míle vzdálené pravé japonské večeři. Usnesli jsme se, že pokud se chceme dobře najíst, budeme si muset dávat místní speciality.

Celá rodina na vyjížďce u Artemis Acres v Montaně.

Děti na koních v Montaně.

Den sedmý • Artemis Acres • Arial Adventures • Tamarack Brewery
Ráno jsme měli samozřejmě trochu potíže se vstáváním. Snídaně byla jen do devíti a my byli zvyklí na pacifické časové pásmo, takže pro nás příjemná místní osmá ráno znamenala vstávání jako do školy. Ale dokázali jsme to. Po snídani jsme zvládli zavolat na Artemis Acres, kteří — dle letáku v hotelu — nabízejí vyjížďky na koních. Nakonec z toho byla hurá akce, a my si zamluvili výlet už na desátou (tedy jen o padesát minut později), akorát jsme se převlekli do (načouzených) džín a vyrazili. Já dostala pětiletého valáška Jacka, i když nazývat tohoto polomastodonta valáškem je asi poněkud zcestné. Nicméně povahou to BYL roztomilý koníček, takže to k té zdrobnělině značně svádí. Co mě (kromě velikosti koní) překvapilo nejvíc, byla naprostá kázeň stádečka — o přestávce kovbojky (má cowgirl český ekvivalent?) nechaly koně jen tak stát, neuvázané — a nikdo se nehrnul do zelené šťavnaté travičky. Ne, že by se koníci teda nesnažili urvat sem tam něco cestou, natolik zase jsou koňmi, ale na tohle jsem dost koukala.

S velikostí koní máme jednu veselou historku. Průvodkyni vpředu upadla vysílačka na úzké stezce; volala dozadu, zda by ji holčina uzavírající řadu nesebrala. Ovšem Tom neváhal a seskočil ze svého koně a vysílačku sebral, čímž všechny zaskočil. A pak měl samozřejmě problém vyškrábat se na svého obra zpět, takže stejně potřeboval odbornou pomoc. Celá vyjížďka byla náramně příjemná a pohodová. Montana si také prošla deštivým týdnem a tohle byl první den, kdy bláto jakž takž vyschlo a dalo se něco podnikat. Jaro bylo v plném proudu, všude neuvěřitelné množství květů a na modré obloze pluly jen laškovné bílé mráčky rámující nádherné zasněžené Skalisté hory na obzoru.

Děti na drátech atrakce jménem Dobrodružství v povětří.

Konečně oba na křižovatce vzdušných cest.

První půlku dne jsme tedy strávili na koních; když jsme přemítali, co s druhou polovinou, navrhly nám holky od koní výlet do Whitefish na ziplajny. To ovšem neměly říkat před dětmi — na Kirkwoodu je jakási zipline trasa a občas viselce na lanech vídáme — a děti to vždycky chtěly zkusit. A teď byly jak zimnice, že teda Whitefish. Nakonec jsme usoudili, že proč ne. Trošku jsme se obávali velkého resortu a turistického ruchu. Velmi záhy jsme zjistili, že ziplines nehrozí — když pomineme nepříčetných šedesát dolarů za osobu, tak Lisa se nekvalifikovala pro příliš nízkou váhu a Hroch zase pro příliš vysokou. Nicméně bylo nám doporučeno zkusit lanové centrum a když dětem slíbili, že i tam jsou ziplines, tak se děti uvolily. Hroch se opět nekvalifikoval váhově a já odmítla s podvrknutým oteklým modrým kotníkem někde šplhat po lanech. Nakonec jsme ještě dostali slevu, protože permice je na dvě hodiny a bylo už čtvrt na pět, tj. zbývala nám jen hodina a tři čtvrtě do zavíračky.

Musím řict, že jsem měla napřed docela obavy o to, jak děti zvládnou bezpečně ovládat jištění — ale byly zbytečné, systém je poměrně blbuvzdorný: děti mají dvě karabiny s propojeným zámkem, takže dokud nezamknou jednu na laně, nemůžou přehodit druhou na nový úsek. Také jsem myslela, že toho děti budou mít za půl hodiny dost, a i v tomto ohledu jsem se velmi mýlila. Vydrželi až do konce, respektive ještě o čtvrt hodiny přetáhli (trasa se musí dokončit, bez žebříku se nedá slézt v půlce). Naštěstí to obsluze nevadilo — dva mladí veselí chlapíci (možná spíš klučíci?) nakonec lezli s našimi dětmi a probírali s námi všechno možné. Centrum totiž právě zahájilo letní sezónu a tak byli všichni nadšení a čerství. Nakonec jsme od nich získali i doporučení na Tamarack Brewery, že má lepší pivo než Kalispell i Whitefish.

Porovnání nemáme, ale rozhodně nám v Tamaracku chutnalo — pivo i jídlo (i zákusek — cobbler se zmrzlinou) a celkově to byl velmi úspěšný den. Možná proto, že jsme přestali plánovat a nechali se nést proudem událostí a hlavně — doporučením místních znalců.

Ostatní fotografie lze nalézti v galerii.