Hráz regulace na poloostrově Samoa, severní Kalifornie.

Samoa: Lisa a Zelené moře.

Jedna lidová moudrost praví, že pokud chcete pobavit Osud, máte mu sdělit své plány. My jsme plánů neměli až tolik, ale rovnou můžu prozradit, že z nich nevyšlo vůbec nic. Začalo to, když jsme přemýšleli, kam bychom tak mohli jet — víkendové a týdenní destinace máme proježděné, chtěli jsme někam dále. Volba padla na národní park Glacier v Montaně. Když nám pak vyšlo, že jediný termín, kam se nám takhle velká dovolená vejde, je druhá polovina června, začali jsme pochybovat, zda bude Glacier vůbec otevřený. Nicméně směr cestovatelského výletu se nám zamlouval a tak jsme vyrazili hned jak dětem skončila škola.

Mě čekala spousta náročných úkolů. Balení "všeho" (věci na táboření, spacáky, plavky, helmy na koně, trekovky, holinky, sandály, péřovky, věci na raft, lékárna, hygiena, krémy, repelenty...) byla jen jedna část — zaopatřit domeček a domácnost nakonec zabralo taky spoustu času. Zajistit zalévání pouštních květin na zahradě, odvézt křečka k Rumiko, domluvit odvoz a úklid popelnic a vybírání pošty. Nakonec jsem nakombinovala služby tří kamarádek a dvojích sousedů — a k mému překvapení vše klaplo! Ale to předbíhám, zpět k začátku výletu.

Columbia Lily.

Den prvý
Ráno jsme ještě dobalovali, a považuji za velký úspěch, že jediné, co nám (mně) nakonec chybělo, byla flíska. Už když jsem si vzpomněla, že moje bunda zůstala doma přes židli, mělo mi být jasné, že tím pádem bude zima a že ty troje kraťasy fakt neunosím.

Ten den jsme dojeli až do Arcaty, což je kousíček od známější (a dražší) Eureky. V Arcatě jsme měli zamluvený hotel, respektive motel jménem "Super 8". Ubytovali jsme, nabalili se do teplejšího oblečení, protože večery u moře jsou chladné, a jeli se podívat na poloostrov Samoa. Naposledy jsme jej viděli v nevlídné mlze — šikmé večerní slunce bylo příjemnou změnou. V Eurece jsme zkusili nově otevřenou vietnamskou — rodina přišla nedávno ze San Jose — a jídlo bylo výtečné.

Rodina v pralese.

Den druhý • Národní parky Redwoods • Crater Lake
Já a děti jsme se ráno probudili v obvyklých školních šest čtyřicet pět. Hroch spal, a tak jsem usoudila, že zatím obhlídneme snídani. Motely obvykle snídaně neposkytují, tento "Super" předražený (tak jako všechno v téhle oblasti) údajně ano. Mno, obhlédla jsem nabídku (wafle, toast nebo hnusný průmyslový trvanlivý muffin v igelitu), dále recepčního, který s kšiltovkou do očí a nohama na židli pospával, a usoudila, že co si nepřipravím sama, to mít nebudu. V poslední době fakt nemůžu sníst žádné pečivo, takže jsem měla v autě cottage cheese poslední záchrany a taky pixlu oříšků. Děti si daly wafle a toasty — ještě že tam měli alespoň tu kávu.

Poupě rododendronu v národním parku Redwoods.

Díky našemu časnému buzení se jsme byli vypakovaní z hotelu krátce po osmé. V devět hodin a pět minut jsme dojížděli k rangerské budce v národním parku Redwoods a doufali, že již mají otevřeno. Tenhle park moc neznáme, takže jsme se dožadovali doporučení rangerky na nějaký přiměřený okruh (přiměřený věku dětí a faktu, že musíme odpoledne ještě dojet na Crater Lake, do sousedního Oregonu). Nakonec nás poslala na Hope Creek - Ten Taypo Trail, který byl přesně dle našich požadavků. A hlavně — skutečně obsahoval ještě stále kvetoucí rododendrony a lilie. Akorát Hroch rozuměl, že to má být míle a půl, zatímco já zřetelně slyšela, že je to túra na hodinu a půl. Takže Hroch se po půlhodině plašil, jak to, že už nejsme zpět u auta a že jistě jsme na špatné cestě (mapu jsme samozřejmě zapomněli v autě, jak jinak). Nakonec jsme k autu přeci jen došli, ale bylo to spíš za dvě a půl hodiny než za hodinu a půl. Parkoví průvodci zřejmě nepočítají se svačícími dětmi a fotícími (a funícími) rodiči.

Naše oblíbené místo u záhybu potoka v jižním Oregonu.

Do večera jsme bez problémů dojeli sto devadesát mil na naše oblíbené tábořiště u Crater Lake. Když jsme projížděli Shady Cove, kde bylo necelých dvacet stupňů (C), mírně jsme se strachovali, zda se do druhého dne skutečně oteplí natolik, aby to bylo na rafty. V předpovědi na pondělí stálo osmadvacet, což je na Rogue River hraniční. Řeka je ledová jak blázen a sedět tři hodiny v mokrém oblečení se dá skutečně jen za tropických veder. Tábořiště máme ještě o hezký kousek výše, a než jsme postavili stan, bylo to pomalu na péřovku. Děti se dožadovaly ohníčku a pomalu jsme se přisouvali ke zdroji tepla blíže a blíže — v té fázi už nám bylo dost jedno, jestli budeme šíleně načouzení; přežití se zdálo důležitější.

Kráterové jezero, Oregon.

Den třetí • Crater Lake • Annie Creek
Ráno se člověku nechce vylézt ze spacáku a přijde mu hrozná zima. To znám. Přesto mi to tentokrát přišlo jiné. Kromě toho, že jsem celou noc vydržela se šátkem (buffem) na hlavě a ve vlněném triku, tak mě ani prudká potřeba čůrat nedonutila vyběhnout jen tak — opatrně jsem vysoukala ramena a hned na ně nacpala mikinu, péřovou vestu a péřovou bundu. Pak jsem byla teprve ochotná vytáhnout nohy ze spacáku a navlíct vlněné spodky a džíny. A taky vlněné ponožky do jezdeckých bot — žádné pobíhání po tábořišti v pantoflích naboso. Když chtěla Lisa rozdělat oheň, okamžitě jsem jí to schválila. A začala meditovat nad raftovacím plánem. Dole ve městě u řeky jistě bude tepleji než tady, obvykle je rozdíl deset stupňů Fahrenheita (cca pět Celsia) — ale vzhledem k mým vlněným a péřovým vrstvám jsem si nebyla jista tím, že ten pětistupňový rozdíl bude dostačující. Navíc zbabělé slunce vůbec nespolupracovalo; nad námi se honily těžké šedivé mraky.

Pták se anglicky jmenuje louskáček: Clark's nutcracker = nucifraga columbiana = ořešník americký.

Sid vylezl ze stanu s tím, že v noci pršelo. To mě poměrně překvapilo, ale kapky na stromech a stav oblohy tuto možnost nevylučoval. Dlouze jsme snídali a přikládali na oheň a pořád čekali, až se oteplí. Když v jedenáct dopoledne bylo pořád ještě pouhých sedm stupňů, zavrhli jsme s definitivní platností raftování a odjeli do hor, na Crater Lake. Rangerka u vstupní budky nás vesele informovala, že v noci zase sněžilo a že není letos ještě otevřený Rim Drive kolem jezera, jenom půlka. Na jezero jsme se určitě chtěli podívat, ale když už jsme tak jeli kolem restaurace u Annie Creek, navrhovali jsme dětem oběd. Prý ne, prý napřed na jezero.

Zaparkovali jsme klasicky u lodge, tam, kam dojedou všichni turisti, a spořádaně jsme si vyfotili Wizard Island a pak jsme sledovali ptáčky louskáčky (anglicky se jmenují nutcrackers), kteří loudili na turistech sváču a honili se mezi stromy. Chtěli jsme zkusit popojet kousek po okružní silnici a mrknout na jezero ještě z jiného úhlu, ovšem to setkalo s neuvěřitelnou prudou a protesty ze strany harantů. Nastalo veliké kvílení, že mají strašný, ale strašný hlad (který před dvaceti minutami dole u hospody neměli) a že je moc zima a že nikam nechtějí a že bychom měli jet zpět, pokud možno do té hospody. To se setkalo zase s velmi prudkou reakcí ze strany nás, rodičů. Také jsme zvyšovali hlas a argumentovali tím, že se snažíme vymyslet nějaký zajímavý program, když nedává smysl raftovat, a že teda když hodlají bojkotovat to, co jsme vymysleli my, tak že si můžou program vymýšlet sami.

16. června: "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný."

Nakonec Tom přišel s tím, že si dáme oběd na Annie Creek a že tam je okruh kolem potoka, který by se dal obejít. Tak jsme to odsouhlasili a šli se ohřát do hospody. Ovšem během našeho jídla se zatáhlo a za chvíli padaly kroupy. Protahovali jsme pobyt v teple, ale záhy bylo jasné, že prostě na Crater Lake dorazilo jaro v podobně aprílového počasí a tak jsme se oblékli do větrovek a trekovek a šli na procházku.

Annie Creek je pojmenovaný po Annie Gaines z Fort Klamath, která se v roce 1865 stala první (bílou) ženou, která se doplahočila až k hladině Crater Lake. Běloši o náherném jezeře věděli od roku 1853 a Annie zlákaly pověsti o Crater Lake natolik, aby se k němu vypravila. Pětadvacet mil před sto padesáti lety nebyla malá vzdálenost, takže soudím, že Annie musela být buď děsně zvědavá, nebo velmi zdatná turistka (nejspíš oboje).

Procházka podél Annie Creek: matka jde příkladem.

Annie Creek se ukázal jako dobrá volba. Potůček je malebný a leží přes něj spousta klád, po nichž se děti jaly chodit sem a tam. Docela jsem se divila, že nikdo z nich do potoka nespadl. Cestou se nám střídalo sluníčko se sněhovými přeháňkami, takže i v tomto směru jsme to měli pestré. Také jsme viděli zvláštní skalky, takové slepencové komíny čučící z vysokého břehu — dle průvodce to jsou pozůstatky sopečné činnosti — skrz nánosy pumice proudily horké plyny a spekly pumici do pevnějších trubek. Potok časem odnesl měkčí pumici a zanechal za sebou pevnější jehlany. A asi v půlce cesty jsme pod keříkem objevili schované srnče. Tvrdila jsem dětem, že ho tam schovala maminka, která se šla napást, a že když na něj nebudeme sahat, že si pro něj přijde. Tak jen doufám, že jsem dětem moc nekecala a že si fakt přišla.

Odpoledne jsme sjeli do Shelter Cove — skutečně tam bylo tepleji než v horách, ale v podmračeném odpoledni ani osmnáct stupňů v nás nevyvolalo nějakou touhu po raftování. Nakoupili jsme buřty na večeři a pár věcí na snídani, a vydali se zase k našemu stanu. Oheň byl samozřejmou nezbytností, horší byla i zima ve spacáku. Naštěstí na mě zbyla jedna flísová vložka, takže jsem nakonec i noc přežila v pohodě.

Ostatní fotografie lze nalézti v galerii.