Lisa ve školní hře představovala Karkulčinu babičku.

Lisin Pegasus.

Koncem dubna už je ve vzduchu cítit konec školního roku, dopisují se testy, dobíhají kroužky, množí se školní výlety a různé ulejvácké akce. Prvním vlaštovkou bylo Lisino divadlo, které dospělo k závěrečnému představení. Lisa měla tentokrát trošku větší roli, hrála Karkulčinu babičku, která se u soudu zastává zlého vlka. Zlý vlk totiž už není zlý, nýbrž ekologicky uvědomělý. Naštěstí je skript napsaný velmi vtipně a odlehčeně, takže nepřipomíná až tolik agitku brigády socialistické práce, jak by se na první pohled zdálo. No a Lisa si divadlo nesmírně užívá, a navíc jí to jde. Má přednes, umí se nosit, dělá přirozeně vypadající gesta, pamatuje si (většinou) text. Ona se vůbec tak trošku z naší rodiny vymyká, kromě divadla chodí ještě na výtvarku, a některé ty její obrázky nejsou vůbec špatné.

Poslední dubnový víkend jsme uspořádali výlet do Pinnacles — musí se zavčasu, než začnou v jeskyních, hlavním lákadle našeho nejbližšího parku, hnízdit netopýři a jeskyně se zavřou. Sice se jeskyně dají obejít, ovšem to už příliš zavání turistikou. Ono totiž když jdete na túru, tak vás hrozně bolí nohy a jste příšerně unavení, zatímco lezení po tmě s čelovkou po schodech vedle vodopádu vůbec únavné není a nic vás nebolí. Bohužel Lisa byla natolik čerstvá a rozjařená z přítomnosti Julie a Olivera, že cestou zpět lítala a poskakovala, až to napálila hlavou do stropu jedné jeskyňky. Za poslední rok docela vyrostla a holt už jí jsou jeskyně malé.

Výprava do Pinnacles.

Chození po jeskyních není žádná turistika - nohy z toho nebolí.

Sedmnáctého května se konal den otevřených dveří na letišti San Martin. Už léta tam jezdíme pomáhat s balóny, což znamená ranní vstávání. Snažila jsem se všechno připravit večer předem, a dokonce jsem dohnala potomky k tomu, aby měli nachystané oblečení. Překvapil mě Tom, který si natáhl budík, vyskočil, převlekl se, vyčistil zuby a byl připraven k odjezdu v rekordním čase — on je obvykle ten, kdo má velmi zpomalený start, ráno potřebuje spoustu času a bývá poměrně nepoužitelný. Na balóny ale asi tolik těšil, že i to vstávání zvládl v pohodě. Zajímavé, jak s přibývajícími lety je spousta věcí s dětmi mnohem snazší.

Den otevřených dveří probíhal dle očekávání. Napřed se chvíli postávalo, pak přijela Jennifer, začaly se stavět balóny. Některé odletěly, dva zůstaly uvázané a do nich se postupně nabírali návštěvníci a vozili se nahoru a dolů. Dětem dorazilo několik kamarádů, takže mohly důležitě poučovat, co a jak. A taky si odpracovali jeden let. Následovala pozdní snídaně, Tom se na chvíli omluvil a došel si vyrobit obligátní letadélko z balzy. Nejen, že tentokrát to zvládl zcela sám, ale podařilo se mu model vyvážit natolik, že krásně létá.

Odpoledne jsme si doma na chvíli zalezli do postele (alespoň my, staří znavení rodiče — Tom si zalezl k počítači a Lisa k televizi) a večer dorazili naši kamarádi Táňa a Tomáš, takto na cestě po Kalifornii, takže jsme si měli s kým popovídat. V neděli jsme návštěvu ještě vytáhli na Borel Hill a nechali je pokračovat do San Francisca, zatímco my jsme byli pozvaní na narozeninovou oslavu jednoho z kamarádů našich dětí. Překvapilo mě, jak mě tenhle společenský víkend znavil. Co se sportovních aktivit týče, tak třeba s lyžováním se to nedá srovnávat, ale stejně jsem v neděli padla do postele jak podťatá.

Děti nejen létaly...

... ale i pomáhaly s balóny.

Poslední víkend v květnu je Memorial Day — volné pondělí znamená první pořádný kempovací výlet v sezóně — pokud tedy spolupracuje počasí. Letos se chovalo vzorně a ukecali jsme na výlet kamarády, takže jsem zamluvila koně na Leavitt Meadows a vyrazili jsme. První postupový cíl byl v čínské restauraci v Sonoře a sraz pak na tábořišti nad pack station. Opět se osvědčil princip smečky, děti se rozběhly po lese, drápaly se na skalky, zkoumaly potok a sbíraly dříví na oheň. Pak jsme se šli podívat na koně na pack station a domluvit napevno vyjížďku na další den. A pak už se samozřejmě muselo zpět a opékat buřtíky. Bohužel mě už večer začala hrozně bolet hlava a ráno bylo jasné, že to není jen z výšky. Začal útok brutální rýmy, takže jsem zbytek víkendu měla poněkud rozostřený.

Od Švajdů na koni před tím jela jen Julka, takže pro zbytek rodiny byla vyjížďka premiérou. Výsledek byl nerozhodně — Oliver s Mirkem pravili, že koně nemusí, Julka s Lubou se dožadovaly další vyjížďky. Jenomže Craig měl už na tenhle víkend plno, takže to musíme nechat až na září. Po výkonech následovalo posilnění v Hays Street Cafe a výlet na Virginia Lakes. Předchozí víkend dostala tahle část Sierry ještě jarní sněhovou a deštovou nadílku, takže jsme došli jen ke zlatokopeckému srubu, dál to začalo být až příliš dobrodružné. Vzhledem k postupující chorobě jsem ani nelitovala.

Ohniště je připraveno.

Na koních na Leavitt Meadows.

Doufala jsem, že naložení se do horkých pramenů mi trošku pomůže, ale noc byla ještě strašnější, než ta před tím. Ráno jsem vstávala v nekřesťanskou hodinu jen proto, že jsem nemohla spát a potřebovala jsem se vztyčit do vertikály, abych se přestala dusit. Lisa vylezla se mnou, udělaly jsme si snídani a užívaly si ticha a pohody. Mirek následoval po chvíli, překvapen, že není první. A většinu doby s námi ticho a pohodu sdílela srnka, která se rozhodla, že lidi jí nezabrání v pastvě na kempovací loučce. Když už tam byla asi půl hodiny, dospěla jsem k názoru, že ji vyfotím — a teprve to, že jsem vzala do ruky foťák, ji přimělo k tomu, že se otočila zadkem a odkráčela za keříčky.

Vzhledem k tomu, že děti musely v úterý všechny do školy, usoudili jsme, že během dopoledne sbalíme a vydáme se pomalu na cestu. Cestou se stavíme někde u řeky, nechat děti ještě na chvíli si pohrát a že tím pádem budeme včas doma. No, nebyl to dobrej nápad. Kolem Jamestownu jsme uvízli na dobrou půlhodinu v zácpě, způsobené zjevně zásahy místních policistů do dopravy. Tohle JE jeden z nejhorších dopravních víkendů a my zcela zjevně jeli ve špatnou hodinu. Holt poučení pro příště.

Navíc Tom si v polovině cesty domů vzpomněl, že u řeky nechal hodinky. Snažili jsme se mu vysvětlit, že vracet se v zácpě sto padesát kilometrů kvůli levným dětským hodinkám fakt nebudeme, ale dost to obrečel. No, i to je život. Dalo se to čekat; Tom sice hodinky nosí, ale pořád je sundavá (třeba ve škole o polední přestávce) a někde pokládá — to, že je ztratí, bylo jasné, otázkou bylo jen kdy.

Virginia Lakes (Blue Lake).

Poslední den školy je třeba řádně oslavit.

Poslední dva týdny školy byly opravdu náročné — pořád nějaké akce, o kterých jsem se dozvídala na poslední chvíli, zároveň s požadavky typu "na zítřek mám mít zelené tričko", případně formou emailů od školy, která se dožadovala dobrovolníků na různé akce. Přiznám se, že dodnes moc nechápu, jaký je rozdíl mezi tělocvičným polním dnem a olympiádou (obojí spočívá v tom, že děti místo školy pobíhají po hřišti). Také přišlo poměrně nesmyslné pořádat další venkovní akci, zlatou horečku pro čtvrťáky, odpoledne, když je největší vedro. Naštěstí byla zlatá horečka zcela neorganizovaná; děti si mohly vybrat, co z nabízených stanovišť budou absolvovat, a naštěstí jsem já zabrala rýžování zlata, které se odehrávalo ve stínu. Tom záhy přistál u mě a fascinovaně se ryl v bazéncích v vodou (a pískem a umělým zlatem), takže nám úpal nehrozil. Když jsem se po skončení akce ptala, co mám dělat se všemi bazénky plnými vody a písku, bylo mi řečeno, že je máme prostě jen převrátit na hřiště. A skutečně — po pár zbylých školních dní se většina dětí ryla v písku hřiště a nadále hledala zlato (a tím pádem byli neskutečně hodní a nemíhali se sem a tam).

Konec školy přinesl vysvědčení — u nás nic překvapivého, obě děti jsou výborné, a tak vcelku není co řešit. A jako loni, i letos jsem uspořádala pro děti a jejich kamarády výlet na oslavu začátku prázdnin. Loni jsme byli lézt, letos jsem zvolila méně náročný program — koupání v řece San Lorenzo. Voda je tam ledová, ale ve stromech nad ní visí provazové houpačky. Letos příroda dětem přihrála velkou kládu chycenou nad peřejkou, takže nakonec většinu doby trávili tím, že tlačili kládu sem a tam po tůňce. Já jsem si povídala se spřátelenou maminkou Iris, která dovezla druhou půlku výpravy — a libovala si, jak je fajn, že ještě pořád neudeřila puberta natolik silně, aby se naši potomci nedokázali zabavit jen tak u vody.