Big Basin je vzdálenější, leč slavnější redwoodový park než náš oblíbený Felton.

Jednoduchá překážková dráha u Garyho.

Pochopitelně, že do vánoc nenasněžilo, takže jsme ani nejeli před Štědrým dnem na Kirkwood. Utěšovala jsem se tím, že alespoň tam nezapadneme jako loni — a že do Silvestra, na kterého tam chceme být určitě, už stopro nasněží. (pozn. deníček píšu ke konci ledna a ještě stále nenasněžilo!)

Místo lyžování jsme navšívili Big Basin Park. Tím jsme, myslím, docela odstartovali prosincovou šňůru různých poprvé. Tenhle redwoodový park máme ještě pořád relativně blízko, ale jede se k němu poměrně blinkacími serpentýnami a je dál než oblíbený Felton. Děti s Hrochem tam byli tuhle na podzim, ale já třináct let nikdy, takže jsem byla zvědavá. Obešli jsme v podstatě jen hlavní kolečko, ale i to je moc pěkné a já jsem docela ráda, že jsem se tam konečně dostala.
(Hrochova poznámka: podle spolehlivých záznamů (spodní odstavce) jsme před dvanácti lety v tomto parku OBA byli, ale to s námi ještě nebydlel "Němec").

V pondělí šel Hroch do práce a já domluvila dětem zase jednu z lekcí na koních u Garyho. Děti chtěly jezdit překážkovou dráhu a docela mi přišlo, že i kobylám se tenhle program zamlouval, takže to bylo docela úspěšné. Abych upřesnila — překážková dráha u Garyho není žádná pardubická, zdolává se krokem, a účelem je provést koně úspěšně kolem různých známých koňožroutů. Přes dunící mostek (paleta), skrz úzkou branku, pod nízkou branku, kolem vlajících praporků, pestrobarevných kytek, točících se větrníků, slalom skrz kužely, zastavit se a otáčet na přesně určeném místě, a tak dále. Lisa pak chtěla nacvičovat cval, což jsem byla ráda — a zdá se, že si rychlost užívala, takže můžu s konečnou platností odvrhnout strachy, že ji útěk Coconuta nějak poznamenal.

Lisa se už rychlosti nebojí.

Vánoce.

Na Štědrý den byl Sid už doma, takže jsme propluli přípravami, mě zbyl i čas na Tři oříšky pro Popelku, bez kterých by to nebyly ty pravé vánoce. Děti také upekly druhou várku cookies — máme na ně hrníčkový recept, takže to už zvládnou jen s minimální dozorem. Celkově jsme letos vánoční cukroví moc neprožívali. Já mám čím dál tím výraznější intoleranci na pečivo a momentálně jsem ve fázi pokusů, jestli je to lepek celkově nebo jen kynuté chleby (respektive nekynuté — zdá se, že moderní technologie zvládají vynechat celonoční proces kynutí a leckteré zažívání na polovičatý proces není zařízené). Děti na cukroví moc nejsou a výrobou cookies si můžou užít akt samostatného pečení a tvoření, bez velkého nebezpečí pohromy (cookies jsou velmi blbuvzdorné), což nám přišlo, že docela splňuje potřebu vánočních rituálů. Také jsme stihli nazdobit perníkovou chaloupku, která nám zůstala nedodělaná od loňska kvůli sněhovému uvěznění na Kirkwoodu. Prostě vánoce mohly přijít.

Dali jsme si večeři a šli na procházku. Děti na mě významně mrkaly, když jsem prohlásila, že musím ještě na záchod a hned je doženu (od loňska vědí, že to je doba, kdy stěhuju dárky pod stromeček), ale pak se přeháněly v tom, kdo uvidí na nebi letícího Santu. No, jeden z nich musel být ten pravý, protože po příchodu domů jsme nadílku pod stromečkem skutečně našli. Lisa šatičky a ten zatracený mejkap, Tom helikoptéru a Lego, což komentoval (několikrát) slovy "hmmm, samé pěkné kousky". Staví si z Lega různé typy letadel, takže další letecké součástky mu přišly vhod. Dále jsme našli pod stromkem knížky (já dvě koňské) a nějaké ty praktické věci. Prostě pohoda.

V Tehachapi jsme měli štěstí, vlaky jely a byly dlouhé.

Varan v kašírovaných troskách chrámu.

Ve středu jsme byli pozvaní na oběd k Regině, což bylo velmi příjemné — akorát jsme nakonec museli děti odtáhnout více méně násilím, neboť Tom se zabral do skládání Ríšova vlaku z Lega. Doma nás čekalo ještě školení péče o křečka — odjížděli jsme na týden a nakonec usoudili, že nejjednodušší bude nechat křečka doma a zajistit mu návštěvy kamarádů. Kamarádi mají doma morčata, a přeci jen křeček je hodně jiné zvíře na péči. Když se ještě navíc dostavil Mates s Rumiko, zvrhla se návštěva dokonale v několikahodinové podvečerní posezení s přáteli. Což bylo fajn, ale tím pádem "se" nesbalilo na výlet.

Obvykle výlety moc neplánujeme, ale míváme alespoň v hrubých obrysech jasno. Tenhle výlet jsme plánovali na několikrát a nějak nic nevycházelo. Původně jsme chtěli na jih k Páje, ale té nakonec na vánoce přijela babička, takže z naší návštěvy sešlo. I naplánovali jsme místo toho Hobity — a dva dny před odjezdem mi Richard napsal, že Michele má angínu. Takže jsme odjížděli s tím, že se uvidí, až se budeme blížit k Vegas, jestli má cenu vnucovat se na návštěvu či nikoliv.

Zatím jsme tedy vyrazili na jih, zastavili se v Los Padres na střílení a už potmě jsme dojeli na polívku do Blue Ginger v Tehachapi. V našem oblíbeném hotelu jsme dostali pokoj hned na kraji, takže Tom si liboval, že z pavlače uvidí na vlaky. A skutečně, vlaky jezdily jak divý, a zatímco já hudrovala na houkání a rámus, Tom pravil, že to je uklidňující zvuk a vybíhal ven, dokud jsme ho nezahnali do postele, a posléze pak ráno, jen co oči rozloupnul.

Tom a rejnoci.

Lisa na hradbách Camelotu.

Samozřejmě, že jsme ráno museli jít na smyčku — večer jsme to nestíhali za světla. Navíc volal Richard, že pro změnu lehnul s angínou on sám, čímž se nám zhroutil hlavní pilíř návštěvy ve Vegas — a tím pádem jsme najednou měli před sebou spoustu času bez závazků. Mohli jsme tedy opendovat ve smyčce, co hrdlo ráčilo a stavit se na oběd v Peggy Sue's v Yermu. A ještě pořád jsme dojeli do Las Vegas před šestou a rozhodli se zkusit štěstí v akváriu.

Já jsem nikdy nebyla totiž na Stripu, skrz Las Vegas obvykle projíždíme a pomíjíme jeho hlavní turistické atrakce. Tentokrát jsme uznali, že bychom mohli odškrtnout vegaská kasina — a na internetu jsme našli, že v Mandalay Bay mají akvárium s tunelem, kde nad návštěvníky plavou žraloci, a že slavná fontána před Bellagiem (ta na konci filmu Dannyho Parťáci neboli Ocean's Eleven), hraje každou půl hodinu, od osmi pak co patnáct minut.

Dopravní zácpa v pátek večer směrem do kasinových parkovišť byla výživná, ale nakonec jsme našli místo a vydali se na cestu bludištěm zábavního průmyslu. Sharks Reef měl otevřeno do deseti, což bylo fajn. Přestože jsme docela rozmazlení Montereyským akváriem, Sharks Reef se nám moc líbil. Jasně, že hodně z toho líbivého je prostě vegaská show — varan v kulisách trosek starého chrámu, vesele puntíkatí rejnoci rejdící mezi "truhlicemi s poklady", prohlídková chodba nakašírovaná do trupu ztroskotané lodi — co víc si může duše turisty přát. Jediný nepatřičný prvek byl nakonec zapálený instituciální ekolog, který mě tam bez vyzvání obvinil, že kvůli mé údajné silné oblibě pojídat žraločí ploutve (což vskutku nemusím) se brutálně hubí tito nádherní živočichové. Jako chápu, že uřezat žralokovi ploutve a hodit ho zpět do vody je totální zvěrstvo, nicméně si myslím, že existují případnější formy boje proti asijským kulinářským specialitám, než ohnivé proslovy k bílým turistům hazardu uprostřed Mohavské pouště.

Hudební fontána před Bellagiem.

Na novém mostě.

Ekoterorista mi poměrně otrávil bazének s rejnoky; Tom nedbal a vesele se s rejnoky ráchal. Sid zatím fotil medúzy a "létající" rejnoky. Díky svému tvaru tihle elegantní živočichové opravdu vypadají, jako když ve vodě létají. Na závěr se jde tím vyhlášeným tunelem. Žraloky už jsem takhle párkrát někde viděla — ale obrovské mořské želvy byly novinkou i pro mě.

Po vynoření z akvária jsme se začali proplétat směrem k Bellagiu s tím, že pokud někde uvidíme vhodné místo na večeři, uděláme zastávku. Ovšem ceny bufetu (dospělý 32 dolarů, dítě 25) nám poněkud vyrazily dech, takže jsme večeři odložili. Kvůli Tomovi jsme našli vláček, který spojuje kasina, a popojeli k Excaliburu. Tam jásala Lisa — a žádala se fotit s kýčovitým hradem. Mě se asi nejvíc líbil New York New York, interiér s kašírovanými uličkami mi přišel jako zajímavý nápad. Neodbytný zápach záchodků celou atmosféru velkoměsta podtrhoval, i když si nejsem jistá, že byl součástí původního architektonického nápadu. Děti spatřily stánek se zmrzlinou a tak holt povečeřely gelato (to jsme ještě netušili, ale fakt jsme pak už jídlo ve víru zábavy nestihli). To mi přišlo jako nespravedlivé, a tak jsme šli s Hrochem na pivo. Tam jsme si znovu ověřili, že svět hazardu není pro nás — děti nesmí do hospody, kde se točí pivo, takže jsme nakonec své kelímkové půllitry žmoulali v koutě u hracích automatů. Uznejte sami — vyhlídka na skoronahou slečnu tančící s prázdným výrazem na pultě mezi automaty je pro děti o tolik vhodnější, než nedej bože pohled na stůl v hospodě. To, že ta dvě piva stála tolik, že bychom se leckde jinde za to celá rodina naobědvali, byla jen taková třešnička na dortu.

Hoover Dam - pohled z nového mostu.

Nový most a přehrada.

Osvěženi a posíleni jsme se vydali dál. Nechali jsme se zmást šipkou k vlaku směr Bellagio, což nás pak vleklo skrz nekonečné chodby s obchody "zkratkou", která byla mnohem delší, než kdybychom to byli odšlapali po Stripu, ale zase jsme na tom vydělali další jízdu vláčkem. K fontáně jsme dorazili za pět minut osm, akorát jsme ji stihli oběhnout, abychom měli pohled více méně zepředu, a začala hudba. Lisu si Hroch musel posadit na ramena; Toma jsem vysadila na odpadkový koš — tak strašně bylo u fontány narváno.

To už nám ale začaly děti odpadat, a tak jsme se vydali na cestu zpět. Ve vláčku k Mandalay Bay se po podlaze přelévala žlutá tekutina (páchnoucí silně po alkoholu, takže zřejmě tam někdo vylil drink; nebylo tam nachcáno — alespoň zatím), což většina cestujících brala s humorem, ale děti z toho vypadaly poněkud vyplašeně. Na Stripu se také mezitím namnožili žebráci; prostě páteční noc se začala rozjíždět. Byl nejvyšší čas z tohodle blázince vypadnout.

Ve Valley of Fire jsme se vydali jen tak do skal, pryč od davů.

K našemu překvapení jsme objevili nepoužívané schodiště.

Než jsme se dostali do našeho hotelu v Hendersonu, bylo skoro deset. Děti odmítly večeři a šly rovnou spát, Hroch ještě sjel do Subwaye (kterou jsme zahlídli cestou) pro sendviče. Asi jsme toho taky měli dost, protože teprve v noci nám došlo, že to v našem pokoji divně hučí. Ranní ohledání zjistilo, že jsme nad místností údržby — ať tam dělají, co tam dělají, pocitově to bylo asi jako kdyby postel byla přidělaná na hodně zhuntovaném tanku. Takže jsme ještě po snídani měnili pokoje, což znamenalo odstěhovat věci o patro výše. Tentokrát ovšem s příslibem mnohem klidnější noci.

Čekala nás další nová atrakce — nová alespoň pro mě a pro děti. Hroch už na Hoover Dam byl, ovšem před mnoha a mnoha lety. Od té doby zatrhli výlety do přehrady výtahy a musí se zaplatit (drahá) túra. Na druhou stranu postavili nový most, takže přes korunu hráze už nevede vešekerá doprava mezi Nevadou a Arizonou. A navíc, což jsme zjistili na prvním parkovišti, je z nového mostu na přehradu krásný výhled.

Pak jsme dojeli k vlastní hrázi, kde se za parkování platí, a navíc jsme museli absolvovat děsivě pomalou cestu v koloně dalších aut až na vršek mnohapatrového parkoviště. Nicméně — podařilo se nám najít místo a nic nám nebránilo v procházce po koruně hráze. Středem přehrady vede hranice mezi Nevadou a Arizonou, které se nacházejí každá v jiném časovém pásmu, na což upozorňují hodiny na násoskových věžích.

Západ slunce na červených skalách opravdu vykreslí iluzi ohně.

Bohužel zapadající slunce také znamená, že se budeme muset z tajemného údolí vrátit zpět na parkoviště.

A protože hodiny ukazovaly na Nevadské straně poledne a na Arizonské už jednu hodinu, usoudili jsme, že je čas na oběd. Opustili jsme turistické hnízdo a odjeli k Lake Mead, takto jezeru nad přehradou. Tam jsme našli vhodné, relativně opuštěné parkoviště s vyhlídkou, a udělali si piknik. Lake Mead zrcadlilo modrou oblohu, což v červenavých odstínech okolní pouště a hor působilo zajímavý kontrast.

Pokračovali jsme kolem jezera, fotili zajímavé skály a našli takovou mini-Ayersovu skalku hned u silnice. Ona to teda není ani tak skála jako spíš hromada hlíny, ale děti zajásaly a hned se drápaly nahoru. O kus dál jsme našli už skutečnou červenou skálu, pískovec prolezlý dírama jak ementál.

Nakonec jsme dorazili až do parku Valley of Fire. Kromě davů, které jsme po osamělém putování pouští u Lake Mead fakt nečekali, nás zaskočil fakt, že tento park je placený. Park je státní, permice do národních parků v něm neplatí. To dokážu pochopit. Ovšem na tomto konci funguje systém registrace, kdy šoupnete dolary do obálky — ta má odtrhávací vrchní kopii, kterou si strčíte za okno a obálku s penězi (a prokopírovanou registrací) vhodíte do schránky. Co však máte dělat dvě hodiny jízdy od nejbližšího města, když nemáte u sebe hotovost, to už není tak jasné. Takže jsme do parku vstoupili načerno — ne, že bychom platit nechtěli, ale jaksi nebylo jak.

Děti, které nechtěly nikde chodit, lítaly v hlubokém písku několik hodin.

Hřebenovka na nejvyšší dunu.

Opustili jsme lidmi naprosto zahlcené parkoviště a jeli dál s tím, že se vyvenčíme na nějakém klidnějším místě. Odbočka ke srubům ("The Cabins") vypadala slibně — i když na konci se nacházelo opět plné parkoviště. Většina turistů se ale vyškrábala jen deset metrů ke kamenným chatkám ochranářů, postavených ve třicátých letech jako turistické přístřešky, tam se vyfotila a zase odjela. My se vydali přes první skalnatý hřeben dál. V postranní strži Hroch objevil malý oblouk na blízké skále a rozhodl se ho vyfotit. To už jsme byli mimo dohled chatek a k našemu překvapení se v protisvahu rýsovaly schody. Prostě jen tak, v opuštěné poušti bez lidských stop, najednou vyvstaly poskládané kamenné stupínky. Nechali jsme se zlákat tajemnou stezkou — a vyplatilo se to. Za další zatáčkou jsme došli k hluboké tůni — vzhledem k dlouhotrvajícímu suchu teda tůňka vypadala spíš jako rybníček Brčálník, ale pokud zaprší, musí to být nádherné — strmá červená stěna, ze které stéká vodopád do hlubkoké studny.

To samozřejmě vysvětluje existenci stezky a schodů, i když dlouho nepoužívaných. Na skálu nad Brčálníkem se dalo vyjít — a ocitli jsme se v podobném uskupení jako v našem oblíbeném Hidden Canyon v Zionu. Vyschlé koryto potoka mezi bizarními skalními útvary tvořilo poměrně jasnou trasu pochodu a my se nechali zlákat na výlet. Škoda jen, že jsou v zimě tak krátké dny, slunce osvětlovalo jen vrcholky vzdálených skal, a pokud jsme nechtěli po tmě bloudit neznámou pouští, nezbývalo než se brzy vrátit po vlastních stopách zpět.

Přemýšlení, co s večeří, nám nedalo vůbec práci. V Las Vegas známe výbornou thajskou hospodu, takže jsme zvolili tu — přestože to znamenalo cestu přes celé město do hotelu. Strip jsme tentokrát pouze minuli a byli rádi, když jsme se dostali do postele.

Hroch vyvěšuje bílou vlajku na vrcholu.

Nevěřila bych, že písek může vytvořit takhle strmou stěnu.

Další den nás čekala poměrně dlouhá cesta, měli jsme zamluvený hotel v Lone Pine. V Údolí Smrti jsme zastavili na Zabriskie Point, kde Lisa dělala ksichty, že to už zná a že tam už byla, a odmítala se kochat. Důvod byl jasný — měla slíbený duny a chtěla tam. Když jsme plánovali, co budeme v Death Valley dělat, navrhovali jsme s Hrochem několik možných výletů, ale děti vše zavrhly, že v žádném případě nepůjdou na žádnou túru. To jsme jim klidně slíbili a čekali, jak to dopadne.

A naše čekání se vyplnilo — při spatření dun Tom a Lisa zaržáli a vyrazili kupředu neuvěřitelným tempem. Zastavili se na sundání bot a pak už lítali nahoru a dolů po dunách, kutáleli se dolů, skákali do měkkého písku, hrabali a ryli se — zatímco my jsme vytrvale šlapali směrem k nejvyšší duně. Ono se to nezdá, ale duna není nijak blízko a když člověk připočte k námaze to, že se po kotníky propadá do písku, tak je nakonec docela pěkná túra. Naštěstí si toho nevšimly děti.

Překvapilo mě, jak je nejvyšší duna vysoká a taky jak příkrá je závětrná strana — dětem se zhruba třicetimetrový padák děsně líbil a nadále pokračovaly v hrabání se a kutálení v písku. My s Hrochem jsme relaxovali a vybírali trasu zpáteční cesty. Z našeho vyvýšeného bodu bylo vidět, že můžeme písečné bludiště zdolat cestou mnohem kratší a pohodlnější. Kromě toho, jak se nakonec v praxi ukázalo, jsme se ocitli v území, které už nějakou dobu nebylo zdupáno turisty, takže jsme si mohli fotit obrazce, jež v písku skládá vítr.

Větrné struktury na písku.

Alabama Hills spojují krásné výhledy s příjemným lezením.

Asi ve dvou třetinách cesty zpět mě začaly bolet nohy. Ne ošoupaná kůže na šlapkách, jak jsem se obávala, ani stehna či lýtka (tolik jsme toho zase neušli), nýbrž klenba. Takže jsem poslušně zase nazula boty, a věnovala se u toho myšlenkám na to, jak strašně změkčilí jsme, že už ani bosky chodit nemůžeme. Tom a Hroch na mě čekali — a protože jsem se obouvala na jednom z mála míst bez písku — vypáleném dni jílovité louže, stalo se, že se nám ztratila Lisa. Vesele odhopkala směrem k parkovišti, a když jsme následně vylezli na nejbližší dunu, nikde jsme ji neviděli.

Neviděli jsme ji ani po překonání dalšího písečného hřebene, ani dalšího. To už jsem byla lehce nervózní; slunce zapadalo a představa, jak v noci hledám dcerku na hezkých pár kilometrech nepřehledných dun, nic moc. Naštěstí Lisa udělala to nejjednodušší — počkala na nás u parkoviště. Totiž moje další můra byla, že když dorazí k parkovišti a my tam nebudeme, půjde nás hledat a ztratí se ještě dodatečně. No, dobře to dopadlo a za pár hodin jsme si už dávali v Lone Pine pizzu (všichni) a pivo (dospělí).

Když vylezla Lisa na vršek...

...nechal se ukecat i Tom.

Přespali v našem oblíbeném Best Westernu. Bohužel je asi všeobecně oblíbený, a navíc mi nějak přijde, že se stále nepoučili z krizového vývoje — snídaně je stejná katastrofa, jako kdykoliv před tím. Do mrňavoučké jídelny se tolik hostí nevejde a personál nestíhá nosit jídlo ani do bufetu. Ještě, že jsme z totáče na fronty a boj o jídlo vycvičení, dokonce i stůl jsme urvali!

Dopoledne jsme strávili v Alabama Hills, napřed lezením a piknikováním. Lezl Hroch i děti, Toma jsme nakonec ukecali, že doleze jednu celou cestu. Tom se totiž bojí výšek, ale když jsme Lisu vyheverovali nahoru (ano, v jednom místě ji Hroch prostě vytáhnul), tak se nechal přesvědčit, že to zkusí. Myslím, že mu zjištění, že to dokáže, docela pomohlo i s tím strachem. Pak jsme ještě chvilku brousili mezi bizarníma skalkama, ale bylo pomalu na čase vyrazit na sever.

V Bishopu jsme dokoupili zásoby a večer dorazili na Kirkwood. Chtěli jsme, jako v předchozích letech, oslavit na Kirkwoodu Silvestra. Bohužel díky nedostatku sněhu jsme zůstali nakonec sami, ani Kovářovi nechtěli plýtvat dovolenou na mizerné lyžování. Tahle dovolená se nám tedy fakt nevyvedla, co se kamarádů týče. Ne, že bychom se nedokázali zabavit sami, ale bylo by to veselejší ve více lidech.

Kaktusky v Alabama Hills.

Ohňostroj.

Na Silvestra jsme lyžovali, já jsem dokonce vyrazila na běžky. On to byl teda spíš přespolní běh, v jednom místě jsem musela překonat asi deset metrů široký travnatý pruh a ani zbytek trasy nebyl nijak krásný. Člověk musel ze stopy vybíhat a obcházet olysalá místa. Přesto, že to byla tak strašná bída, byly na místě babice kontrolující permice.

Samotné oslavy letos proběhly na jedničku. Teda místo zapálených pochodní se sjíždělo s LEDkovými světýlky a meči, ale vzhledem k tomu, že zbylé ozdoby personál rozdával pod sjezdovkou a Tom ukořistil jeden z lightsaberů, byl to velký úspěch. Ohňostroj začal hned po sjezdu, takže žádné prostoje a proslovy jako loni. A ohňostroj byl nádherný, fakt se vytáhli. Do toho se rozdávaly cookies a horká čokoláda, a pak (snad) pokračovala oslava v baru, ale to už jsme zapadli do chalupy a naučili děti Scrabble. Spát šly děti v deset, my s Hrochem vzápětí, ani na půlnoc jsme nečekali.

Úplně původně naše plány počítaly s tím, že s dětmi zůstanu na Kirkwoodu do konce prázdnin (tj. do konce týdne), ale vzhledem ke sněhové situaci se nám nepodařilo sehnat žádné kamarády, a tak jsme odjeli s Hrochem domů. Upřímně — po týdnu ježdění a takové spoustě aktivit — stříleli jsme, lezli, chodili a lyžovali, plus jsme byli na spoustě nových míst — jsem návrat do SVÉ VLASTNÍ postele docela uvítala.