Lednové lezení v tričkách.

V lednu u nás, v Křemíkovém Údolí, bývá obvykle docela teplo, ale tenhle leden trhal rekordy. Pokud ne na teploty, tak na počet slunečných dní určitě — marně jsme čekali na srážky, které by přinesly vodu k nám do nížin a sníh na hory.

Když jsem první lednový víkend jela na Castle Rock lézt se svými kumpány, měla jsem v baťohu sbalenou péřovku, aby mi náhodou nebyla zima — a nakonec jsem litovala, že nemám kraťasy a záviděla klukům, kteří lezli do půl těla. A protože už v podstatě rok pořádně nepršelo, byl Castle Rock šíleně prašný — a tak se stalo, že jsem prachu přičítala svůj kašel. V pondělí jsem ale musela uznat, že to nebylo prachem — dostala jsem závratnou horečku (umírám při 37,5 stupních Celsia) a následující tři dny jsem vylézala z postele jen když bylo potřeba vyzvednout děti ze školy. Ve čtvrtek jsem se odvážila odjet do Costca — a nevěřili byste, jak jednoho utahá tlačení nákupního vozíku. Opět jsem se musela uložit do postele na zbytek dne a moc neblbnout.

Mezitím se ale přiblížil svátek Martina Luthera Kinga — kdy mají v pondělí volno všechny státní instituce. Naše škola k tomu přihodila volný pátek, což se ještě v listopadu zdálo jako bezvadný nápad — zašít se na čtyři dny na horách a lyžovat až do bezvědomí. Ovšem s nespolupracujícím počasím to začalo vypadat na čtyři proflákané dny doma. Pak jsem ale ukecala Rumiko, že když mají s Brycem permice, tak jim může být jedno, že není ideální lyžovačka — a že děti si užijí pár dní s kamarádem.

Se sněhem je to bída.

Snažily jsme se to naplánovat tak, aby zbyl čas na lyžování, a zároveň byl Bryce v neděli ráno připraven na převzetí tatínkem (střídavá péče). Nakonec jsem se nechala přesvědčit, že teda pojedeme jedním autem na dva dny, jen já, Rumiko a děti (Sid musel v pátek do práce, respektive si nechtěl brát dovolenou, když je sníh stejně na prd). V praxi to bylo ještě o něco divočejší, než jsem si představovala — ale možná mě to tak odrovnalo kvůli té blbé chorobě, po které jsem ještě stále nebyla úplně fit.

Ve čtvrtek jsem zabalila, dokonce se mi podařilo narvat do kufru lyže Rumiko a Bryce. Takže úspěch, nemusela jsem montovat nosič na střechu. V pátek jsme vstali v 6:45 (tj. jako do školy), dobalila jsem jídlo (zapomněla chleba), a chvíli po osmé jsme naložili Rumiko a Bryce a mohli vyrazit. V poledne jsme byli na Kirkwoodu, Rumiko s Brycem se šli honem ještě vyfotit a nechat si vystavit permice, já s Tomem a Lisou zatopila v chalupě a vynosila všechny věci. Následoval oběd — a v jednu už jsme byli nastoupení na svahu. Následující tři hodiny jsem svištěla za dětmi, v podstatě bez zastávky či odpočinku. Zajímavý je, že když potomci mají kamaráda, tak mnohem méně prudí a fňukají, a více a intenzivněji lyžují.

Cyklistická výprava podél pobřeží.

Zpátky v chalupě jsem sice pohlédla na běžky, ale pak jsem se svalila v křesle a byla docela ráda, že se se mnou Rumiko podělila o přípravu večeře. Děti shlédly Masku, naučily Bryce scrabble, a jen co se nám je podařilo zahnat do postele, zalezly jsme s Rumiko taky. A dobře jsme udělaly, neboť poté, co jsem v noci vstávala přikládat do krbu, děti byly vzhůru už někdy v půl sedmý. Na druhou stranu to taky nebylo marný, protože tím pádem jsme nasedali na vlek už v 9:05 — což si myslím, že je náš absolutní rekord.

Bryce si v půl dvanáctý začal stěžovat, že ho bolí noha (doma se zjistilo, že to byla shrnutá ponožka), Tom se k němu přidal a společně ukecali Rumiko k návratu do chalupy na oběd. Lisa ovšem trvala na tom, že bude lyžovat, takže jsme spolu ještě čtyřikrát obkroužily tu jedinou použitelnou sjezdovku. Nakonec jsem ji přesvědčila, že půjdeme taky na oběd — na chalupě do sebe hodila trochu těstovin se sýrem a už lákala kluky ven, hrát si ve sněhu.

Z útesů je možno pozorovat ptáky a lvouny na nedostupných plážích.

A mně nastala hodina KLIDU, kdy jsem seděla, pila kafe a nikdo nekřičel (proč jsou děti tak strašně hlučné a řvou na sebe i z dvaceticentimetrové vzdálenosti?) a nehádal se, a já si mohla hodit nohy na stůl a NIC nedělat. Zasloužený odpočinek mi ale skončil, protože bylo potřeba ještě vyrazit lyžovat — to tedy po převlečení zmáchané omladiny.

Pak ještě svačina, úklid chalupy, balení — a čekalo mě dvě stě mil za volantem domů. Tentokrát s občerstvující zastávkou na večeři ve vietnamské restauraci v Tracy. Domů jsme dorazili v deset večer a musím říct, že takhle hotová jsem nebyla už dlouho. Naštěstí byly před námi dva volné dny a já mohla neděli více méně prospat. V pondělí šel Hroch do práce a já s dětma odpoledne na hoďku ke Garymu na koně.

Cestičky mezi poli jsou na ježdění velmi příjemné.

Letní počasí setrvávalo a tak jsme o víkendu místo lyží zvolili kola. Vytáhli jsme Rumiko a Bryce na Wilder Ranch. Doufali jsme, že zafunguje princip smečky a děti budou méně kňourat, ale to se nezadařilo úplně. Lisa prostě na kole jezdí nerada a obávám se, že dokud nevyroste a nepřibere, tak to nebude lepší. Svým způsobem jí rozumím, je žížala a kolo v poměru k její váze prostě těžké, takže se hrozně nadře. Nakonec ji Rumiko vyprovokovala k "závodům", takže alespoň chvilkami šlapala.

Měli jsme s sebou foťák, takže samozřejmě, že tentokrát se nekonali pelikáni. Ještě že alespoň ti lvouni zůstali a děti měly důvod se zastavovat a hledět z útesů. Pak ovšem Brycovi upadla šlapka a bylo po výletu. Hroch sice našel příslušnou matici o kus dál v trávě, ale už jsme nenašli vhodný klíč na utažení, takže nezbývalo, než zbaběle zatroubit na ústup.

A tak nám nebylo pořádně přáno ani ježdění na kole. Po mizerném lyžování další nezdar. Ovšem horší než zkažené zimní radovánky je fakt, že opravdu hrozí nedostatek vody, letos ještě vůbec nenarostla čerstvá tráva, všechno je depresivně hnědé a šedivé. To už člověka pak ani netěší ty slunné dny a chtěl by zase slyšet bubnování deště na střeše.