Lezení v Pinnacles.

V rezervoáru není skoro žádná voda.

Počasí koncem listopadu bylo pořád příznivé — teplo a slunečno, a tak jsme zorganizovali kolařskou výpravu na oběd. To spočívalo v tom, že my s Hrochem jsme napřed dopravili před restauraci auto a pak projeli stejnou trasu s dětma na kolech. Lisa trošku skuhrala, i když jsme naplánovali cestu po silnicích. Lisa nemá ráda prašnou cestu u nás za barákem, a já se jí ani nedivím; je vysypaná jemným štěrkem, který člověka na kole nepříjemně naklepává. Navíc je Lisa ve fázi, kdy je jí dvacítka kolo malé, ale čtyřiadvacítka poměrně velká, takže asi počkáme s modernizací vozového parku do jara. Doufáme, že do té doby taky trošku poporoste Tom, takže koupíme velké kolo jemu a Lisa podědí jeho sedmirychlostní čtyřiadvacítku.

Další víkend bylo pořád pěkně, a tak jsme zase naložili kola a vyrazili až do Santa Cruz na Wilder Ranch. Kdysi jsme tam zkoušeli jezdit, ale s Hrochovým silničákem to nebylo to pravé ořechové. Teď máme všichni treková kola a mohli jsme si dosytosti užít stezku, která lemuje útesy nad Pacifikem. Skály jsou plné racků a pelikánů, kteří přistávají tak nízko nad hranou, že je má člověk málem na dosah. Takhle blízko jsem pelikány v divočině viděla poprvé v životě. Samozřejmě jsme zapomněli foťák, takže tuto výpravu s ptačími nálety nemáme zdokumentovanou.

Nedělní celorodinnou výpravu do Pinnacles zdokumentovanou sice máme, ale upřímně — fotky z lezení se většinou sestávají z pohledu na něčí zadek, takže taky žádnej trhák. Jsem ale pyšná na organizaci výletu. Já s Pavlem jsme vyrazili brzy ráno, abychom si zalezli, zatímco Hrocha a Vendulu jsme nechali vyspávat (a děti povalovat v pyžamech u televize). Tato ležérní část výpravy dorazila o několik hodin později a šla na túru do jeskyní. Hroch s dětmi pak jel domů (smažit řízky), zatímco Vendula si ještě oběhla High Peaks a jela domů s lezeckou částí výpravy.

Tím dětem začaly podzimní prázdniny. Zdá se, že při plánování školního kalendáře na tento rok někdo na distriktu myslel hlavou a volno dává smysl. V týdnu, kdy je Thanksgiving, stejně část dětí ve škole chybí, protože lidé na tento vysloveně rodinný svátek hodně cestují za příbuznými. My tedy nikam necestujeme, ale stejně mi přišlo, že na volno čekáme jak na smilování. Maratón kroužků a ježdění sem a tam a dělání úkolů pozdě večer už začal být poměrně únavný.

Na vleku.

Střelnice s hliněnými holuby.

A taky jsem konečně mohla děti vytáhnout na nákup lyžáků — respektive Toma. Lisa protestovala, že dostává všechno starý, tak jsem ji ujistila, že Tom taky dostane starý lyžáky. Vzhledem k rychlosti, s níž děti rostou, vůbec nemá cenu kupovat sportovní vybavení nové — a už vůbec nemá cenu jej kupovat s nějakým velkým předstihem. Lyžáky ale byly jen jedna z položek, které jsem musela narvat do auta. Stěhovali jsme na Kirkwood věci na sezónu, takže i lyžařské oblečení, povlečení, spacáky, konvici na čaj, karty, filmy, ručníky — a jídlo na čtyři dny. Naskládat to všechno do subaru byl docela oříšek, takže jsme vyjížděli relativně pozdě. Tím pádem jsme už v Tracy měli hlad a zkoušeli najít něco k obědu — takto ve sváteční den na úrovni vánoc. Obávali jsme se nejhoršího (že bude otevřený jen nějaký mekáč, v kterémžto případě bych asi spíš hlasovala pro smrt hlady), ale Tom náhle pravil, že vidí otevřenou vietnamskou hospodu; a skutečně — dostalo se nám výborné polévky a i se nám podařilo Lise vietnamsky objednat její oblíbené křupavé nudle (mì xào dòn), co nebyly na jídelníčku.

Na Kirkwood jsme dorazili právě akorát než zavírali prodejnu jízdenek — chtěla jsem, aby nám zkontrolovali naše permice, že skutečně jsou aktivované a že se ráno v lyžákách nebudeme muset potácet z fronty na vlek a řešit nějaké byrokratické nedorozumění, jako obvykle.

Na chalupě jsme se potkali s Kovářema, ale ti akorát vybalili auto a pokračovali na Tahoe na oslavu Díkuvzdání se známými. My jsme si ohřáli krůtu a užívali si vzácného jevu, kdy jsme měli miniaturní dvougarsoniéru pro sebe. V pátek jsme šli trošku obrousit jedinou fungující sjezdovku. Lisa se tvářila pohoršeně, když se jí vlekaři ptali, zda potřebuje zpomalit sedačku — holt je pořád docela drobek.

Jezdit dokola sem a tam se dá jen omezenou dobu, zvlášť když se na svahu motají úplně všichni — od frajerů svištících šusem až po rodiče, kteří svážejí zoufalé malé začátečníky v náručí přes nejprudší místo sjezdovky. Do toho všeho se tam motalo nadměrné množství záchranářů, kteří prudili výše zmíněné frajery, což mi přišlo pozitivní. Až do chvíle, než jsem si uvědomila, že naše děti se také kvalifikují, a musela jsem s nimi mít pohovor na téma "nejste tu sami" a "nedělejte blbiny". Myslím, že nakonec bylo docela dobře, že na začátek sezóny byla otevřená jen lehčí sjezdovka — a natěšené děti se nemohly vrhat po hlavě do nějakých bláznivých sjezdů.

Za mřížema.

Virginia City je dnes turistickou atrakcí.

V sobotu jsme opustili ježdění dokolečka na jednom vleku a vypravili se do Carson City. Tam mají skeetovou střelnici, což jsme nikdy nezkoušeli a jako zpestření mizerného lyžování nám to přišlo vhod. Teda některým. Já zjistila velmi záhy, že toto absolutně není sport pro mě. Jestli je to proto, že na pravé oko de facto nevidím a tudíž mi moc nefunguje vnímání perspektivy, nebo jestli mi zkrátka někde něco nedochází — ale prostě se netrefím a netrefím. I Tom střílel líp než já, takže má střelecká čest a pověst (a zpupnost - Sidova poznámka) utrpěla značné šrámy.

Lisa nechtěla střílet vůbec (a nejspíš by brokovnici ani neutáhla, i na Toma byla moc velká a těžká) a tak jsme pak pro zpestření vyrazili do Virginia City. Tohle kdysi zlatokopecké městečko je dnes tězce turistickou atrakcí, ale mají krásné muzeum a hlavní ulice pořád vypadá jak z Divokého západu, i když před obchody parkují moderní nablýskaná auta. Cestou zpět jsme v Carson City zakoupili sadu žolíkových karet - a Hroch při placení zjistil, že nemá řidičák. Uháněli jsme ze všech sil zpět na střelnici (kde řidičák chtěli na pronájem dráhy a pušky) a doufali, že budou mít ještě otevřeno. Hned na parkovišti jsme narazili na chlápka, který nás tam zaučoval - a ten už z dálky halekal, že to máme v kanceláři a že už se obávali, co si se zapomenutým řidičákem počnou.

Střeleckou potupu jsem si nakonec vynahradila večer. Přijeli Kovářovi a během dlouhého zimního večera jsme začali vzpomínat, jak se hrajou žolíky. Sid s Vendulou to neuměli vůbec a my s Pavlem jsme si matně vybavovali pravidla — ale všechny jsem je obehrála s neuvěřitelným náskokem. Tady je vidět, že co se v hříšném mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

V neděli jsme opět brousili tu jednu otevřenou sjezdovku, děti nadšené, že s námi Pavel s Vendulkou lyžují. Když jsem se snažila děti bezúspěšně přesvědčit, že už mají hlad, navrhoval Pavel, že je budu muset podplatit zmrzlinou, aby opustily svah. Nakonec pomohlo to, že Kovářovi šli domů také — oni teda posvačili a šli ještě na horskou túru, my jen posvačili a jeli domů. Pobavilo mě, že doma mě čekal email od Vailu (vlastník Kirkwoodu), kde mi blahopřáli k tomu, že jsem nejméně desetkrát za sebou sjela jednu a tu samou sjezdovku. Permice mají RFID a brány u vleku je automaticky načítají a generují vám údaje o lyžování do vašeho profilu, a emaily taky chodí automaticky, ale tohle bylo prostě legrační — jako bych měla snad na výběr (a kdybych mohla, tak zrovna tenhle vlek a tuhle sjezdovku si skutečně nevyberu).

Běžkařská loučka.

Válet se jen tak ve sněhu, bez podávání sportovních výkonů, je také potřeba.

Ani během dalšího týdne se nedostavil sníh, a tak jsme zůstali na víkend doma a dojeli pro vánoční stromeček. Z této taškařice sice máme fotky, ale děti na nich dělají šílené ksichty a já se tvářím jako obvykle (blbě), tudíž nejsou publikovatelné. Nicméně stromek máme — a letos je prostě jiný. Obvykle přineseme tlusťoučký kulatý smrček, letos máme hubeného elegantního fešáka. Děti si užily zdobení, ovšem Tom se nejvíc těšil, že pod stromek dá vláček od dědy. A také tak briskně provedl, na což Lisa kontrovala vybudováním koňské farmy. A tak zatímco většina světa má pod stromkem Betlém, my tam máme Tehachapi (oblíbená železniční smyčka, ve které se nachází farma s koňmi a krávami).

Aby těch koní nebylo málo, tak chodím na střídačku trénovat ke Garymu a občas za Foxy. Když se mi na ruce objevil první pupenec, nevěnovala jsem tomu pozornost. Během ale týdne se pupence namnožily a já dle obrázků na internetu usoudila, že se jedná o blechu. Koně blechy nemají, ale kozy na ranči, kočky z útulku, které se nehodily do bytů a skončily na ranči, místní hlídač rotweiler Max, plus divá zvěř z širého okolí (ranč je na území rezervace, hemžící se mývaly, pumami, kojoty, králíky a dalšími), klidně blechy mít můžou. Vyhlásila jsem teda generální odblešení domácnosti, v garáži si uspořádala hlavní tábor a v něm vytyčila prostor pro různé druhy prádla, povlečení, péřovky (na pobyt venku se nabalujeme i tady, v Kalifornii), peřiny, polštáře, povlaky — prostě VŠECHNO. A začala jsem prát. Samozřejmě, že výroční vánoční ucpání odpadů si vybralo zrovna tento den. Zkoušela jsem to prošťouchnout a prolít nějakými roztoky, ale marně. Večer v pokusech pokračoval Sid, i on bez úspěchu. Vzali jsme si tedy spacáky (peřiny byly určené k deratizaci, stále v garáži) a šli spát. Ráno jsme kapitulovali a zavolali instalatérům. A jen co jsem položila telefon, Sid udělal poslední pokus s chemií — a prošťouchnul. Takže jsem honem zase musela všechno odvolávat.

Nakonec jsem ale stihla vyprat většinu věcí během pátku a v noci jsme mohli odjet na Kirkwood. Děti se doma vykoupaly, oblekly do čistých tepláků a triček, a na horách si jen přehupsly z auta do spacáků. Zdá se, že už noční přesuny zvládají docela dobře — což je fajn, protože odjezdy v pátek v poledne jsou náročné na uvolňování ze školy a práce, a odjezdy odpoledne nedávají smysl (ucpávky jsou takové, že na cestě strávíme klidně pět šest hodin místo tří).

Na hřebeni.

V terénu je nedostatek sněhu znát.

Lyžování se s novým sněhem značně vylepšilo, ale Lisa byla upnutá na hraní si venku. Nakonec jsme se domluvili, že protáhneme dopolední lyžování, dáme pozdní oběd a děti si pak můžou jít hrát do sněhu, a já půjdu vyzkoušet běžky. Na ty je ovšem potřeba míti také zaplacenou permici, takže mě ještě čekal boj s místní kanceláří. To spočívalo v tom, že jsem sportovnímu mladíkovi za kasou předala svou loňskou kartičku s tím, že bych chtěla koupit běžkařskou permici letošní — totiž sjezdařské kartičky jen znovu nabijí a je to. Mladík znejistěl a pak pravil, že to tady nedělají. I ptala jsem se ho, jak to myslí, že to nedělají, když před dvěma minutama to támhle slečna té paní nabízela. Mladík zrudnul a zavolal posilu, podobného juhana, který se zřejmě v civilu živí prodejem herbalifu (ten úsměv nemohl mít od přírody). Juhan kouknul na moji loňskou průkazku a pravil "Vždyť permici už máte". Myslím, že jsem nevyla nahlas, ale nevylučuji to. Odvětila jsem že ano, ale že to je loňská průkazka, a jestli je to letos zadarmo, tak jsem fakt ráda. No, nakonec to zadarmo nebylo, a po zhruba půl hodině jsem měla NOVOU kartičku. Což bylo asi dobře, neboť jen co jsem na běžkách vyběhla z chalupy, dohnala mě šlachovitá sportovní důchodkyně, která se ukázala býti nikoliv vlídnou babičkou, co si chce pokecat, ale místní kontrolorkou.

Na běžkařských trasách bylo znát, jak mizerná je sněhová pokrývka — dokud jsem se pohybovala podél severní stráně v lese, docela to šlo, ale jakmile jsem se začala vracet po druhé straně louky, na jižní stráni stopa odtávala. Po asi dvaceti minutách klení jsem to vzdala a přetraverzovala zpět na sever. V neděli jsem už na běžky vůbec nešla, ale vylyžovali jsme se důkladně na sjezdovkách. Děti pošilhávaly po oblíbené strži pod vlekem a tak jsme šli zkusit trochu terénu. Probíhalo to stylem, že děti stály zapíchnuté ve svahu a mocně povzbuzovaly matku zoufale plužící a hranící korytem. V okamžiku, kdy jsem je dojela, se Tom s Lisou odpíchli a s lehkostí elfů zmizeli za další zatáčkou.

Elf Lisa ovšem odmítla se mnou a s Tomem jezdit neupravenou sjezdovku s boulemi. Což si myslím, že je škoda, protože sníh tam byl moc pěknej, tak akorát měkkej a dal se beztrestně trénovat slalom. Sid s Lisou odpadli první, posléze mě opustil i Tom — a já odcházela domů na oběd, až když se mi řádně třásla kolena. Odjížděli jsme s tím, že na začátek sezóny to nebylo špatné lyžování a že je na kopcích dobrý základ. To by ovšem předpokládalo spolupráci počasí a další sněhovou nadílku, která se zdá v nedohlednu.