Děti o prázdninách hodně malovaly.

Prázdniny postupují mílovými kroky a já nějak nezvládám. Děti jsou hodné, spolupracují, je s nimi domluva - ale celé dny mám co dělat; žádná volná dopoledne. A když hlídá babička, tak musím honem zařídit věci jako opravu své prasklé korunky (sice v záruce a zadarmo, ale těch pár hodin v zubařském křesle jsem si odsedět musela), a nebo absolvování autoškoly. Po skoro deseti letech v Americe jsem dostala svoji první pokutu. Za to, že jsem jela příliš blízko k autu přede mnou. No jela, no. Na narvané dálnici, kde nějaké bezpečné vzdálenosti nedodržuje nikdo. Vzhledem k tomu, že mě policajt zastavil, když jsem jela v HOV line (nevím, co mi přijde směšnější - jestli název HOV nebo kosočtverce namalované na dálnici - obě věci značí jízdní pruh, který smí využívat pouze vozy s dvou a vícečlenou posádkou; existence těchto pruhů mi pije krev již celých deset let a přijde mi zcela kontraproduktivní, viz jeden z prvních deníčků), a zdálo se, že pohled na děti v autě jej poměrně zaskočil (autobus má zadní okna tmavá, takže do vozu není vidět; přední skla jsou průhledná, tudíž policajt lehce zjistit, že NEMÁM spolujezdce), tak mám pocit, že si to s tím nedodržováním vzdálenosti v podstatě vymyslel, aby mi za něco pokutu mohl dát. No nic, policajti, no.

Abych neměla záznam a nezvedli nám pojištění, musela jsem absolvovat autoškolu. Teď už se to dá dělat online, což je s výhodou - Hroch kdysi strávil dva dlouhé večery ve skutečné škole a to je otrava. Ale i tak si u počítače musí člověk odsedět několik hodin (mně to zabralo asi šest), které by se rozhodně daly využít lépe. Navíc náš pokrokový okres (Santa Clara) se zhlédnul v komoušských praktikách, takže autoškolu smí člověk dělat pouze u jednoho školitele a nikde jinde. By mě zajímalo, kdo má strejčka na soudu, který mu poskytnul takovýhle monopol.

S kamarádem Nicolasem v dětském muzeu.

Vzhledem k relativnímu úspěchu plaveckých kursů v community center, které ovšem nešly prodloužit, jsem nakonec přihlásila děti na plavání v YMCE. Kurs je jen dvakrát týdně, ale i to dětem dává nějaký program a řád. Plavou v pondělí a ve středu, v úterý a ve čtvrtek já lezu (tj. v úterý děti hlídá babička a ve čtvrtek jdou s Hrochem na večeři), takže tím máme zaplněnou většinu odpolední. Kursy probíhaly podobně jako v community center. První hodinu se Tom seknul a odmítal spolupracovat; po mém hučení na téma, jak se má chovat, se to zlepšilo. Taky opět dostal trenéra chlapa (no, chlapa, jestli mu je dvacet, tak já jsem letadlo), což mu svědčí zřejmě víc, než laskavé měkké holčiny.

Zdá se, že dětem opravdu trošku chybí škola; každý den něco malují, tvoří, modelují - sami si vezmou papíry a vymyslí, co budou dělat, a dokážou na svých projektech strávit neuvěřitelné množství času. Tom navíc používá výtvarnou činnost k tomu, aby se vypořádal s natvrdlou rodinou. Když požadoval po babičce čtyři krabice na sestavení ohrady pro Lisiny koně, a babička nechápala proč, vzal Tom papír a briskně stvořil očíslovaný návod, jak postupovat při tvorbě ohrady. To musela pochopit i babička.

V našem městě probíhala výstava modelových vláčků -- neprozřetelně jsme na ni děti vzali. Tom hned u vchodu prohlásil, "A který vlak mi koupíte?" Lisa zase, že "Vlaky nejsou pro holky." Tomovi jsme objasnili, že elektrické vlaky jsou drahé, a pro Lisu jsme našli v modelových tratích cirkus a rodeo, takže mohla obdivovat zvířátka (a následně se dožadovat koníčka, kterého jsme pro změnu odmítli koupit). Nicméně Tom má slíbený vlak k vánocům, takže nelenil a vyrobil nákres požadované mašinky ze všech stran, abychom to nepopletli.

Andrea na Castle Rock.

Tom umí číst, jenže odmítá číst cíleně - on si přečte, co sám potřebuje, nebo uzná za vhodné, ale nerad čte "na povel", takže nás občas zaskočí. Tuhle na parkovišti pravil "hele, tady je auto, které se jmenuje Venkuzadek" (Outback). Lisa začíná psát a podobně jako Tom se neobtěžuje se samohláskami (tudíž se například podepsala jako Lisa PRL), což nevadí; důležité je, že chápe princip. Ve škole budou začínat s písmenkama, číst a psát se naučí až po Novém roce, takže má dobrý náskok.

Někdy v červenci také Tom přišel o svůj první mléčný zub. Obávala jsem se, že při jeho bolestínství to bude šílené drama, ale nakonec si jej vyviklal a vytrhnul sám. Problém byl trošku s tím, že si přál za zub určitého Transformera - a pochopitelně takového, co ho nikde nemají. Takže po půl dni bloudění po různých hračkárnách jsme chudáka Toma ukecali na objednávku po síti. I tak to byl problém - holt jsou naše děti trošku mimo mísu, protože se jim vždycky zalíbí něco, co už je z módy a tudíž není k sehnání.

Z péče o děti a domácnost mě občas vytrhne návštěva. Letos se k nám v létě vypravila moje slovenská kámoška Henrieta s manželem Mirkem. Heňa jeden čas pobývala dost často v Praze a při těchto příležitostech jsme spolu lezly; dokonce jsme se párkrát ocitly na nějakém společném víkendu. Heňu jsem naposledy viděla v roce 2000, kdy jsem v létě před svatbou odjela lézt na Súlov.

Prosser Lake bylo letos teplejší než loni, ale i tak ponoření vyžadovalo trochu odvahy.

Domluvila jsem si hlídání s babičkou a s návštěvou sraz u nás na stěně. Trošku jsme si zalezli a pak hurá do domečku, kde jsme asi do jedné ráno plánovali jejch výlet po Západě. Na středu jsem jim slíbila trochu lezení, Heňu zaujaly Pinnacles, ale tam jsem odmítla jet kvůli vedru. Raději jsem je zatáhla na Castle Rock, který je blíž k chladnému pobřeží a kde se daly očekávat lidské teploty. Castle Rock moc neznám, lezla jsem tam jen jednou, a tak jsem holt výpravu zavlekla na známá místa. Věděla jsem, že nemáme moc času, nechtělo se mi experimentovat a pak stát pod skálou, na kterou se nedá vylézt bez zakládání jištění (které ani jeden nevlastníme a nevím, jak Heňa s Mirem, ale já navíc ani nevím, jestli umím používat), nebo kde je lezení hnusné. Andrea, kterou jsme s sebou měli jako čtvrtého lezce, je začátečník a nikdy nelezla venku, takže i kvůli ní jsem chtěla něco pěkného.

Oblast u vodopádu znám, vím, že je lezitelná a navíc pěkná (inu, obsahuje ten vodopád). Dokonce jsem našla i lezeckou stezku a bez nehody jsme se sešoupali pod skály. Nakonec jsme si (doufám že tedy i ostatní) dobře zalezli. Já jsem zjistila, že v nouzi jsem schopná si vzpomenout na leccos, a na jednom místě jsem ze zoufalství zakládala smyce. Naštěstí jsem neměla možnost vyzkoušet, jak drží moje neodborné uzlíky v praxi.

Pak jsem vzala návštěvu na vietnamské jídlo a domů - dostali poslední instrukce a mapy před okružním výletem po Západě. Večer jsem padla do postele a hned další den začala balit a připravovat naši rodinu na dlouho plánový balonářský sraz na Prosser Lake. Jeanne a Tom, naši dvorní piloti, se stěhují do Jižní Dakoty, a tak to pro nás mělo být i docela smutné loučení.

Balonářský sraz je hlavně o setkávání se s přáteli

David, jeden z balonářů, se ujal organizace - a mimo jiné přišel s nápadem, že by se v sobotu odpoledne po balonech mohlo raftovat. On si tedy zamluvil trojkovou vodu s průvodci, kde neberou děti pod sedm let (a ani se jim nedivím), nicméně nás nápad zaujal natolik, že jsem zamluvila půjčení raftů na jedničkovém úseku pro celou naši rodinu (včetně babičky).

Na balonářský sraz jsme vyráželi už v pátek po ránu. Tím myslím opravdu až PO ránu, neboť ráno strávil Hroch tříhodinovým telefonátem s naším poskytovatelem mobilního spojení (neptejte se na detaily, první hodinu soptil jen Hroch, další dvě už jsem byla vytočená já, protože jsme měli být dávno na cestě a ne přehazovaní jak horký bramobr z drátu na drát). Nakonec jsme nedopadli tak špatně, na tábořišti u Prosser Lake jsme byli před pátou odpolední. Bylo vedro a stany byly vesměs opuštěné, takže jsme museli vydolovat ze správce kempu, kde vlastně Jeanne bydlí. Nechtělo se nám ale stavět stany na jejím místě bez jejího vědomí. Pod tlakem teploty vzduchu a dětského dožadování se koupele, jsme vyrazili k jezeru - tam jsme našli Jeanne, dva dvanáctileté kluky a plastovou kanoi. Jeanne poměrně důrazně zrovna někomu vysvětlovala, ať si pro kanoi přijede, neboť ona ji sama nezvedne a už vůbec ji nehodlá vozit na střeše přívěsu na balon. Překvapil mě Tom, který se Jeanne ptal, kde je Thomas (její manžel). Když mu řekla, že v Jižní Dakotě, náš Tomášek pravil, že to teda asi Thomas viděl ty vytesaný prezidenty (Tom si to musí pamatovat ze školy, mě bylo za potřebí wikipedie, abych ověřila, že Mt. Rushmore se skutečně nachází v Jižní Dakotě).

Balónový start

Mezitím jsme naskákali do vody, která byla mnohem teplejší než před dvěmi lety. Dětem jsme přeci jen dali vesty; jezero je veliké a hluboké, neradi bychom je někde lovili. Pak už byl čas rychle se vrátit, postavit stany a zhltnout večeři. Balonáři měli zorganizované složité vaření na několika ohních a vařičích najednou, ale jednak nám bylo blbé se jen tak přifařit, když jsme nic nedovezli, a za druhé by nám děti hlady zešílely, než by došlo ke zkoordinování večeře (a jak znám naše rypáky, stejně by se nad nabízenými grilovanými lahůdkami ofrněli), takže jsme prostě dali ohřátou polívku z pixly.

Babičku jsme narvali do stanu s dětmi, anžto my s Hrochem jsme hodlali vstávat v 5:45. Balóny holt musí startovat za úsvitu, než se zvedne vítr. Start se odehrával více méně dle obvyklého scénáře. Fronta balónů, hromada lidí, kteří na sebe navzájem pokřikují, druží se, škádlí se, i si občas vynadají. Prostě chaos, který, ač se to zdá nemožné, končí nakonec řadou balónů ve vzduchu. Bohužel Jeannin velký balón nedávno neprošel technickou kontrolou, takže lítala jen s malým, do kterého může vzít pouze jednu další osobu a to navíc osobu velmi drobnou (tím chci naznačit, že jsme tento víkend s Hrochem ani jeden neletěli).

Než jsme pak našli místo k přistání balónu, tento složili a odjeli zpět do kempu, odešla babička s dětmi k jezeru se koupat. Já jsem se snažila využít vzniklého prostoje a na necelou hodinku jsem si zalezla do stanu trošku dospat ranní vstávání. Verze dalších událostí se liší - já jsem si stoprocentně jistá, že jsem Hrochovi kladla na srdce, ať mě vzbudí v půl jedenáctý, že "se" budou muset sbalit věci na rafty, abychom v jedenáct vyjížděli. Hroch tvrdí, že dostal za úkol mě vzbudit v jedenáct. Každopádně mě vzbudily děti ve tři čtvrtě, takže jsme to nakonec docela stihli. Akorát "se" nevzal prastarý digitální foťák, který jsem balila z domova výslovně za účelem raftů s tím, že pokud jej případně někde znehodnotíme, nebude to taková škoda.

Jediná fotka z raftování

V Tahoe City jsme našli "naši" půjčovnu raftů, s hospodou na oběd to bylo horší. Zastavili jsme před jakýmsi restaurantem, který od pohledu vypadal předraženě a navíc se ukázal býti zavřeným. Do toho pravil Tomášek, že po cestě viděl nápis PIZZA u něj nápis OPEN. Tomově pozorovacímu talentu a smyslu pro detail (a hladu) věřím, a skutečně jsme našli pizzérii, dokonce s terasou nad řekou. Děti byly nadšené, že vidí řeku a ty lodě, co na nich pojedeme. Nám začalo svítat, že to bude asi zážitek. Modrých raftů bylo v řece kam oko dohlédlo nespočet a od půjčovny odrážely plynule další a další. Trošku to připomínalo provoz na eskalátorech na Václavském náměstí v Praze.

Když jsme se šli dožadovat našeho raftu, vystala další překážka - toto byl start, ale registrovat se musí v cíli. Takže otočit auto, jet po proudu dolů, vystát frontu u stánku (přestože jsme měli místa zamluvená a předplacená) a pak se nechat dokodrcat autobusem zpět před pizzerii. To vše v šílené zácpě kolem miniaturního městečka, takže jsme nakonec vyjížděli někdy ve dvě. Provoz stále připomínal eskalátor - odevzdat lístky, skočit do lodi, odjezd, na molo se hrnul plynulý štrůdl dalších zájemců. Bohužel minimálně polovina byly partičky zlaté mládeže, většinou už posilněné, vlekoucí do raftů chladíci boxy s dalšími zásobami.

Dětem to nevadilo, ty byly radostí bez sebe, že jsou na lodi, a obveselené spoluraftující vnímaly spíš jako laškovné zpestření. Mně hluk docela vadil a ještě víc mi překážely nekoordinované rafty, které řeka chaoticky snášela proudem; celé to připomínalo jízdu na pouťových autíčkách. Neustále do nás někdo narážel a upřímně, ani při těch pár chabých pokusech kormidlovat raft, jsem se na úzké řece vyhnout všem ostatním plavidlům zkrátka nedokázala.

Počasí kazí, posádky a piloti postávají, balóny nelétají

Krajina kolem nádherná, řeka relativně teplá (na koupání), takže jsme se střídavě namáčeli a relaxovali, v tomhle stížnost fakt nemám. Asi po hodině proplouvání mezi opilci nastal zlom -- došlo pití, plus je zřejmě skolilo slunce, takže vesměs už jen bezvládně leželi v lodích a dali se lépe předjíždět - a hlavně ZTICHLI. Tahání raftů z řeky opět běželo jak na eskalátoru - zbývalo se pak propotácet obrovskou zahradní restuarací, kde exhumovaní popíječi nabírali nové síly (a další promile) - k našemu autu jsme došli co by dup. Páč jsme zapomněli foťák, uvolili jsme se k zakoupení památeční fotografie od raftařského zřízence. Bohužel nás nenapadlo (mokrýma rukama) vyndavat fotky z obálky, spolehli jsme se na to, že čtyři menší fotografie odpovídají zhruba fotografii vystavené - a tak máme velkou fotku, která není tak hrozná, a malé fotky, kde chybí Tomovi půl hlavy. Pokusy o reklamaci zcela marné.

Nicméně to jsme v té chvíli ještě netušili, a tak jsme se spokojeně dopravili na tábořiště, a než se dopotácel zbytek balonářů rozprchlých po okolí, zvládli jsme si opéct buřty a tím odbýt večeři. Měli jsme docela štěstí, do kempu jsme přijeli právě po bouřce, která nás nikde nezastihla, ale spousta věcí byla mokrých -- naštěstí nic důležitého. Byla to stejná situace jako předchozí večer - čekat na oficiální jídlo by zabralo spoustu času, navíc děti byly nadšené z ohýnku a buřtů s kečupem, nějaké gurmánské výtvory by je zdaleka tak nenadchly.

Lise je pět let.

Ráno jsme (minus děti a babička) opět vstávali v nepříčetnou hodinu, a když jsme dojeli na startoviště balónů, bylo jasné, že se neletí. Piloti a posádky se zhrzeně courali po ploše a mávali rukama směrem ke kopcům, kde se tyčila hradba mraků. Během asi půlhodinky prudce poklesla teplota, zesílil a otočil se vítr, takže opravdu létání nepřipadalo v úvahu. I vrátili jsme se na tábořiště, posnídali, sbalili a vyrazili domů.

Mně zbývalo pět dní vyprání, usušení, vyvětrání a opětovné sbalení všech klumprů. Do toho bylo potřeba vyměnit v autobusu olej a dle servisní knížky i různé řemeny a filtry, takže jsem jej musela nechat celý jeden den u Tonyho. K tomu plavecké kursy, lezení, autoškola - a s Lisou prohlídka a očkování před nástupem do školy. Kromě toho měla Lisa páté narozeniny, které jsme oslavili jen v rodinném kruhu. Zdá se, že jí to nevadilo; většinu přání jsme dokázali splnit. Lisa totiž toužila po jízdě na koni (tu měla hned dvakrát), dobrém dortu (sama si ho vybrala), létajícím koníčkovi (i Pegasa se mi podařilo sehnat) a po kytici - kterou jsme jí vymluvili, protože jsme druhý den odjížděli na velkou letní dovolenou... ale o tom až příště.

Ochutnávka dovolené je k prohlédnutí zde ve formě galerie.