Národní sopečný park Lassen.

Jsou lidi, kteří se na dovolenou dlouze připravují. Vybírají z nabídek cestovních kanceláří, pročítají průvodce, zamlouvají letenky, hotely, výlety, atrakce. My jsme turisté neorganizovaní. Prostě se sebereme a jedeme, a když někam dojedeme, tak se nám tam buď líbí, a pak pár dní zůstaneme, nebo ne a jedeme dál. Po dvou letech se nám zase podařilo vyčlenit čas na rodinnou dovolenou a věděli jsme, že bychom žádali jeti směrem na sever a možná dojet do Kanady. Pak jsme se vyptali známých, co je kde vidění, a s neurčitým seznamem v našich stařeckou zapomětlivostí postižených myslích, jsme vyrazili.

Jeskyně typu lávová trubka vznikne, když podzemí řeka lávy odteče.

Ne, že bychom neplánovali vůbec - první den jsme dosáhli Lassenu, projeli park a našli tábořiště. K večeři jsme si dali polívku a asi půl hodiny jsme zodpovídali dětské dotazy o medvědech. Asi ne moc dobře, neboť Lisa trvala na tom, že chce do stanu - asi se venku bála (to, že medvěd by se do stanu dostal velmi hladce, jsme raději nezmiňovali). Docela mě to překvapilo; nějak jsem žila v domnění, že naše děti zvládají divoká zvířata bez problémů - ale možná to byla kombinace večerního lesa a první noci pod stanem na tomto výletě. Ráda bych se pochválila za koupi stanu - kempovali jsme zde jen jednu noc; skládání a rozkládání zabralo minimum času.

Druhý den jsme si vyšlápli na túru na Bumpass Hell. Dětem se líbil sníh i dřevěné chodníčky, Tom znalecky obhlížel prdíky a prameny, a dumal nad tím, proč z některých teče voda a z jiných jde jen pára. Musím říct, že mě překvapilo vybavení ostatních spoluturistů - našlo se tu vše - vysokohorští vůdcové s goráčovým vybavením a hůlkami, ale i třeba holčička v pyžamu a vietnamkách (ty musely být obzvláště výhodné na brodění se poloroztátým sněhem).

Kolem další sopky, Mt. Shasta, jsme jen projížděli.

Cestou z Lassenu jsme se ještě stavili v oblíbené lávové trubce. Lisa spáchala obvyklou scénu - když jsme zhasli baterky, tak ječela, že se bojí, a když jsme rozsvítili, tak vesele pravila, že se vůbec, ale vůbec nebála. No a pak už jsme sedli do auta a jeli do Klamath Falls - se zastávkami pod fotogenickou Shastou a na večeři ve Weedu. Město se skutečně jmenuje Tráva (doslova Plevel), a místní pivovar začal vyrábět pivo s názvem Legal Weed - Legální Tráva - ovšem to jacísi úředníci bez smyslu pro humor zatrhli. Tak jsme si holt nedali trávu, ale jen obyčejnou pizzu.

Kráterové jezero: menší ze dvou ostrovů se jmenuje loď duchů (Phantom Ship). Pro srovnání skutečná loď v pozadí.

V Klamath Falls prďuši trvali na tom, že ještě vlezou do hotelového bazénu - my jsme s Hrochem ani jeden nesebrali dostatek chuti se ještě ráchat, holt už nemáme tu výdrž jako mladší generace. Ráno jsme zamířili na sever, ke Crater Lake. Cestou jsme celá rodina dumali nad tím, jestli zaplatit výlet lodí po jezeře, jestli to děti vydrží - vyjížďka je dvouhodinová a loď relativně malá, není kde se proběhnout nebo kam si dojít na záchod. Děti tvrdily, že vydrží, tož jsme se usnesli, že to zkusíme. Ke Cleetwood Cove jsme se táhli v neuvěřitelné šňůře aut - kromě toho, že je Crater Lake národním parkem (a tudíž je na jeho území člověk vydán na milost a nemilost federálním zaměstnancům, kteří se vyznačují vpravdě socialistickou morálkou - to se týká věcí jako opravy silnic a organizace práce obecně), tak se to celé navíc nachází v Oregonu, což je stát pyšnící se velmi omezenými povolenými rychlostmi. Připočtěte ke zpomaleným pracím na silnici (asi deset chlapů složitě organizovalo, aby malý bagřík odhrnul pár kamínků ze silnice - dva chlapi s lopatou by to museli mít hotovo za tři minuty), turisty naprosto ohromené tím, že jsou v horách (a jedoucí tudíž deset mil za hodinu a zakrývající si oči před každou zatáčkou) a máte docela perný test trpělivosti a dobré vůle.

U hladiny kráterového jezera. Voda je pitná a ledová.

Než jsme se doplazili na Cleetwood Cove, začalo poprchávat. Vyhnala jsem Hrocha honem koupit lístky na loď a začala v hlubinách autobusového kufru lovit nějaké teplejší oblečení než kraťasy a tílko. Hroch se vrátil s tím, že nejbližší lístky mají až na tři hodiny (bylo poledne) a tak jsme opustili přecpaný Cleetwood a jeli si dát piknik na Cloudacap Overlook - jednu z nejlepších vyhlídek na jezero. Tím jsme vlastně projeli bouřkou - a ocitli se na chladné straně fronty, takže kromě dlouhých rukávů jsem začala lovit flísky a čepice. Potomkům nevadilo nic - vrhli se na suché kmeny stromů u parkoviště a jali se rekreovati (tj. lítat, lézt, skákat a zlobit).

Naše báječné tábořiště v jižním Oregonu. Říčka se obligátně jmenuje Mlýnský potok (Mill Creek).

Čekala nás zase zácpa na Cleetwood Cove. Zaparkovali jsme, sbalili se - a na stezce dolů k lodím našli cedulku, že plavba ve tři hodiny je zrušená kvůli počasí. Ne, že bychom nebyli předtím viděli bouři a blesky, ale v tuto chvíli již zase pařilo slunce a počasí se tvářilo vysloveně letně. Tom se rozbrečel, že chtěl jet lodí, Sid šel vrátit lístky a já se snažila otrávenou rodinu ukecat alespoň na výlet k hladině - ten je možný právě jen na tomto místě, všude jinde je jezero nepřístupné.

Seběhnout tři sta výškových metrů dolů byla brnkačka, ovšem tam zase děti viděly prokleté lodě, takže jsme opět vysvětlovali, že na výlet lodí nejedeme kvůli bouřce. Chápu, že při pohledu na modré nebe utržila rodičovská autorita velkou ránu - ale já si to s tím počasím fakt nevymyslela. Jezero vypadalo velmi lákavě, ale ani naše kachna Lisa to "nedala" dál než po kolena. Zkrátka je to ledárna.

Raftujeme na řece Rogue; vzhledem k teplotě vody jsme více než po kolena nezabředli.

Na večeři jsme si skočili do turistického centra u vjezdu. Přes nepříliš slibný vzhled nabízí místní bufáč dobrotky jako dušené hovězí v chlebu, což si daly i děti. Zbývalo najít spaní - to jsme měli vytipované od loňska a na "našem" nádherném tábořišti bylo volno. Navíc předchozí návštěvníci přehradili potok a vytvořili tak přes metr hlubokou tůňku, takže jsme se nakonec i mohli vykoupat. To nám po funění od hladiny Kráterového jezera k okraji kráteru bylo zatraceně zapotřebí. Tom konečně pozapomněl na příkoří způsobené zrušenou výletní plavbou a věnoval se lovu kobylek na louce.

V jeden moment projeli kolem dva lidi na čtyřkolkách (ATV) - ale u našeho kempu zdvořile zpomalili, aby nás nezasypali prachem, a cestou zpět s námi přišli prohodit pár slov. Děti už si nevzpomněly na medvědy a šly v pohodě spát. Nás pak v noci jen budili nějací srnci nebo jeleni - zřejmě byli zvyklí chodit k potoku pít a náš stan je zaskočil.

Jakmile se trochu oklepali a přestali ječet v peřejích, stali se z našich dětí rázem gumákoví mazáci.

Ráno jsem před stanem našla malou žábu, ulovila jsem ji do papírového kelímku, aby děti nepřišly o zážitek. Totiž já jsem byla jediný člen rodiny, jehož organismus stále trval na vstávání v sedm, jako když se chodí do školy - Hroch a prďuši vyspávali a já se nudila. Postupně se ale vypotácel i zbytek osazenstva - největším ospalcem na tomhle výletě byla překvapivě Lisa - a zkusili jsme splnit slib Tomáškovi, že jej vezmeme na JINÉ lodě.

Stromy přes Čistou řeku u stejnojmenných vodopádů (Clearwater Falls) se staly pro naše děti vítaným hřištěm.

Raftování na Rogue River jsme si s Hrochem zkusili před rokem; doufali jsme, že i letos se podaří. Rogue se na tomhle úseku jezdí pod přehradou, kde se tolik nemění hladina řeky. Cestou, která vede v podstatě podél plánované trasy, nás znepokojilo, že jsme na vodě nezpozorovali žádná plavidla. Nicméně naše vyzkoušená půjčovna v Shady Cove fungovala a obatikovaný děd pravil, ať si naskočíme. Museli jsme ho trošku brzdit - chtěli jsme napřed něco polknout. Naproti půjčovně se nachází nově otevřená asijská restaurace, i rozhodli jsme se to risknout. No asi takhle - po jídlu bylo špatně jen Hrochovi a bylo to relativně teplé.

Na Rogue bylo příjemné zcela mizivé množství ostatních lodí (za tři hodiny jsme potkali asi tři další rafty), klid a pohoda a PROSTOR. Dostali jsme čtyři pádla, takže jsme mohli chvílemi i zaučovat děti (v rámci jejich trpělivosti), na řece bylo docela na výběr, kudy jet, a po chvíli naši háčci přestali v peřejích ječet strachy a začali si užívat velké vlny a cákance. Snad jediné mínus Rogue River je ta teplota - přehradu odpouštějí zespoda, takže voda je neskutečně ledová - koupat se v tom fakt nedá. Ale v horkém dni ani tohle nevadí. S večeří jsme se rozhodli neriskovat a zašli jsme raději na pizzu - na té se přeci jen toho tolik zkazit nedá. A navíc tam měli pivo, takže jsem se mohla po náročném dni trochu osvěžit.

Přes tůňky Clearwater Falls přelétali obrovští motýli.

Ráno jsme se poměrně neradi rozloučili s naším tábořištěm a vydali se na neznámou a neplánovanou část dovolené. Cestou jsme ještě zastavili na dvou vodopádech. Na Clearwater jsme před tím nikdy nebyli, děti jásaly, jaké krásné hřiště tam mají. Přes průzračný potok popadaly kmeny stromů, po kterých se dalo chodit. Čekala jsem, kdo padne první do vody, ale kupodivu se to nepodařilo ani jednomu, i když Toma jsem z jednoho stromu musela zachraňovat. Clearwater Falls jsme si tedy náležitě užili, na rozdíl od Watson Falls - ten se nám před rokem na jaře moc líbil, ale holt teď na konci sezóny to nebylo úplně ono, jak ubylo vody.

Na cestě k Watsonovu vodopádu jsme jej nedočkavě vyhlíželi.

No a pak už jsme jeli a jeli, až jsme přejeli celý Oregon a překročili (pomyslnou) hranici do státu Washington. Krajinu tam mají náramnou; pro nás, co bydlíme v polopoušti, vypadají loučky a lesíčky velmi vábně. Navíc svítilo sluníčko, což pro tento stát opravdu není typické, takže vše působilo dojmem nádherného léta. Pak ovšem slunce zapadlo a my se pořád ještě řítili po pětce a nevěděli, kde hlavu složíme. To, co na mapě vypadalo jako města, byly vesměs bídné osady, a tak jsme už pomalu zvažovali zbabělý návrat do Oregonu, když jsme zahlídli hotely v Kelsu. Pravda, inzerovaný Best Western jsme našli až po půlhodinovém bloudění zašitý za nějakými podivnými podniky, a tudíž jsme jej zavrhli jako neperspektivní. Nechali jsme se zlákat do Red Lion, což asi byla chyba. Tedy hotel by to byl pěkný, což o to, ale zřejmě jim poněkud v místním vlhkém počasí plesniví. Dost nás zaskočil zatuchlý puch na chodbách a v pokoji, ale fakt už bylo pozdě a tak jsme se to rozhodli přežít.

Sid ještě trval na tom, že je potřeba vyprat (měl s sebou méně oblečení než já a děti) a tudíž do půlnoci poskakoval v prádelně. Já jsem to nevydržela a vytuhla, ještě než se vrátil s poslední várkou prádla.

Helikoptéra zaparkovaná pod sopkou St. Helens je jasnou výzvou.

Ráno jsme dumali nad mapami a internetem, co dál. Věděli jsme, že chceme k Mount St. Helens, ale bližší ohledání ukázalo, že se ke smutně proslulé sopce dá dostat buď z jihu (odbočky jsme přejeli minulého večera) a nebo ze západu, který vypadal méně turisticky význačný. Nakonec jsme se rozhodli pro západ - s tím, že se vrátíme večer do Kelsa a další den prozkoumáme jihovýchodní stranu hory. Před výletem jsme šli doplnit zásoby do Safewaye, kde jsme také opatřili dětem bloky a pastelky. Nějak mě nenapadlo jim tyto nezbytnosti sbalit, a Tom už pár dní plánoval, co všechno namaluje. Po zbytek výletu potomci opravdu pečlivě zaznamenávali největší dojmy - malovali v autě (za jízdy - já bych se poblila, ale jim to zjevně nevadí), na hotelích, v hospodách, všude.

Sopka St. Helens a krajina zničená před třiceti lety.

Naše děti milují "muzela", takže první zastávka byla u informačního centra. Než jsme zaplatili, děti se stihli prosmýknout do hlubin expozice, takže následovalo zběsilé hledání potomků v davech turistů. No, mohlo nás napadnout rovnou, že budou nejspíš uvnitř modelu sopky. Následoval naučný pořad v auditoriu - já vím, že jsme děsní rodiče, ale naše děti fakt ještě nikdy nebyly ve skutečném kině! - takže si chudinky malinké užily alespoň ten popisný film. Lisu ale poměrně vyděsil, což se jí nedivím. Mount St. Helens vybuchla 18. května 1980, zničila širé okolí a zabila 57 lidí (a to byla většina obyvatel evakuovaná). Musela jsem dcerce několikrát přísahat, že sopka tento den nevybuchne, že tomu přechází zemětřesení, a že to teda teď všichni bedlivě sledují. Nakonec jsem měla pocit, že jsem ji docela uklidnila.

Pokračovali jsme po silničce, kolem níž byl uměle vysázený les, stavěli na různých vyhlídkách, a na místě s modrou elegantní helikoptérou na heliportu začaly Hrochovi svítit očička. Musel mě teda chvíli ukecávat a dost jsme zvažovali, jestli vysolíme poměrně vysokou částku za let k sopce, ale pak jsme objednali výlet na čtvrtou odpoledne. Vzít Toma do malého letadla nebo helikoptéry zvažujeme už dlouho, a zase určitě je lepší letět nad nějakým zajímavým místem, než kroužit kolem letiště u domova.

Pro obě děti byl let vrtulníkem veliký zážitek.

Do odletu nám ale zbývalo ještě několik hodin. Dojeli jsme až poslední vyhlídce na utrženou stranu sopky, mezi námi a lávovým dómem, který posledních třicet let zvolna narůstá, už zůstala jen krajina zničená sesuvem půdy a nánosy popela. V dalším turistickém středisku jsme shlédli další dokument o sopce, prošli se po vyhlídce a pak už jsme se museli vracet k helikoptéře.

Vyhlídka z vrtulníku na St. Helens.

Moje obavy se začaly rozptylovat, když mi byl představen pilot. Nejenom že měl údajně odlítáno dvanáct let pro německé vojsko, ale navíc byl děsný sympouš. Hroch a Tom samozřejmě tu druhou skutečnost nedokázali ocenit, ale Lisiny obdivné pohledy mě nenechaly na pochybách, že dcerka má stejný vkus jako já. Možná bych se měla začít poohlížet po nějaké internátní (samozřejmě pouze dívčí) škole pro holky tak od deseti do osmnácti - tu pubertu fakt nechci vidět.

Vzhledem k Hroším rozměrům jsme museli být do helikoptéry pečlivě rozmístěni, aby váha byla jakž tak vybalancovaná. Vydělal na tom Tomášek, který dostal exkluzivní místo vedle pilota, s výhledem na všechny strany. Hroch seděl za Tomem, já za (pilotem) Heikem, a Lisa mezi rodiči. Asi nic neviděla, ale taky letěla zadarmo. A dle blaženého úsměvu soudím, že i tak si let užila docela dobře. Tom (na rozdíl od Lisy) zvládnul i intercom, takže občas něco prohodil. Většinu hovoru ale obstarával Heiko, což ohromilo i Hrocha - za prvé tedy Heiko s námi letěl jak s platem vajec - v podstatě žádné záškuby, výkyvy nebo nepříjemné pocity; kdyby nebylo hluku od vrtulí, připadalo by mi to jako volné plutí vzduchem. Do toho tedy rozkládal o historii výbuchu sopky (v angličtině, která není jeho rodným jazykem), a ještě zvládal ukazovat a mávat rukama, bez toho, že by to ovlivňovalo hladký průběh letu.

Uprostřed kráteru sopky se (doslova) zvedá aktivní lávový dóm.

Řeka Toutle si vyryla nové koryto v desítkách metrů měkkého popela.

Musím říct, že výhled na krajinu zničenou před třiceti lety sopkou byl úžasný. Podívali jsme se do kráteru na lávový dóm, viděli jsme i Spirit Lake, část jehož hladiny dodnes pokrývají kmeny stromů vyvrácených při výbuchu. Viděli jsme nové koryto řeky (Toutle) vyryté v mnohametrových nánosech popela, viděli jsme krátery, které vznikly výbuchy páry uvězněné pod popelem. A viděli jsme i nové stromy - přírodní lesy se od těch vysázených liší hlavně tím, že jsou smíšené, žádné monokultury. Cestou zpět jsme mohli letět nízko, neboť do téhle oblasti je vstup zakázán, a tak neplatí omezení. Heiko nám sliboval jeleny; ty jsme nakonec neviděli, ale to nám vůbec nevadilo.

A pak už jsme přistávali, bývala bych klidně letěla i déle. Lisa, potvora, při vystupování odmítla pomoc nudné matky a s grácií primadony přijala nabízenou ruku pilota sympouše (viz. mé úvahy o internátu). Tomášek ještě chvíli mudroval nad různými mechanismy helikoptéry (napřed jsem myslela, že si piloti dělají srandu, když tvrdí, že takový zobák na kabině je na přecvaknutí drátů vysokého napětí, ale zřejmě si ji nedělali).

Příjemně ovýletovaní jsme se cestou zpět stavili v restauraci 19 Mile House, kterou jsme zahlídli již směrem nahoru. Na terase s vyhlídkou na Toutle River jsme povečeřeli a celý zážitek zazdili cobblery - teplé rozvařené ovoce, připlácnuté piškotem a završené dávkou zmrzliny. Tomášek se ošklíbal, že chce jen zmrzlinu, ale nakonec dorazil i Lisinýho cobblera.

Vrátili jsme se zpět do Kelsa, nicméně odhodláni tentokrát vynechat smrdutého červeného lva, našli jsme Guest House Inn. Ten nejenže nebyl plesnivý, ale za cenu nižší než pozlaceně kýčovitý Lev nabízel na pokoji spoustu místa. Plánovali jsme ještě jeden na St. Helens, ale pak jsme se dozvěděli, že v sobotu, kdy jsme měli projíždět Seattle, tam budou poletovat Blue Angels a z toho bude uzavřený jeden most, plus Lisa (ač již normálně veselá a nebojící se sopky) začala malovat člověka vyděšeného výbuchem sopky a následně člověka, který výbuch sopky nepřežil. Tudíž jsme usoudili, že raději odkvačíme dál na sever hned další den (pátek), neboť sopek už bylo dosti.