Vyhlídka na Sierru Nevadu od našeho tábořiště.

Kam pojedeme na Den nezávislosti, jsme věděli již loni. Letos ale začali výlet na východní stranu Sierry Nevady s námi plánovat i Pavlíčkovi ze San Diega. A protože je kolem Bridgeportu mizerný (či spíš neexistující) mobilní signál, měli jsme s nimi domluvený sraz v sobotu v šest večer u Jeffa v hospodě s tím, že my v té době už budeme mít nalezené a zabrané kempovací místo, na něž po večeři Pavlíčkovy jen zavedeme.

Slavnostní průvod.

Ačkoliv by se zdálo, že odjet během soboty dvě stě dvacet mil, postavit stan a dostavit se do hospody, je úkol poměrně snadný, podařilo se nám vložit do jeho splnění několik vrcholových premií. Za prvé jsem si někde u Livermore uvědomila, že jsem sice balila tenké klasické karimatky (dva kusy pro děti), ale nafukovačky (pro změkčilé, staré rodiče) zůstaly za dětskými postelemi. Chvíli jsme dumali, co s takovou situací, a já mentálně probírala obsah kufru auta pátrajíc po alternativách (deky, náhradní spacáky, celty). Hroch nakonec vymyslel, že zkusíme v Sonoře najít Home Depot a koupíme nějakou izolaci v metráži.

Uklidněni pokračovali jsme tedy v jízdě a zastavili ve 50's Roadhouse na Knights Ferry. Dá se tam v klidu pojíst, děti se zabaví pozorováním červených kapříků v okrasném rybníčku a koní v sousední ohradě. To se více méně splnilo, zaplatili jsme a já vyšla na zadní terasu zavolat na děti. Na terase bylo poměrně rušno, obyvatelstvo se přesunovalo prudce dolů do zahrady za výkřiků "už tam budeme" a "vydrž". Na zlomek vteřiny jsem doufala, že z rybníčku loví nějaké cizí dítě, ale marně. Mezi lekníny postával jak nepovedená víla Amálka totálně zbahněný a šokovaný Tomášek.

Leavitt Meadows. Tam dole jezdíváme na koních.

Petra, Verunka a Lisa sledují průvod.

Poděkovala jsem motorkářskému dědovi za vytažení synka (bylo tam vody po pás, takže kromě leknutí se mu toho zase tolik moc nestalo), Tomáškovi jsem pomohla přelézt plot k parkovišti (jediná civilizovaná cesta vedla skrz restauraci, i nepřišlo mi slušné vláčet tudy zbahněné smradlavé dítě) a šla hledat komplet suché oblečení. Následně jsme si ještě z Roadhouse půjčili pár ručníků, protože jsme Toma neměli do čeho utřít. Taky jsme zkusili jeho oblečení a boty trošku vypláchnout, aby nám auto nesmrdělo po zbytek víkendu jak bažina.

Další zpoždění jsme nabrali v Sonoře. Našli jsme Orchard Suppy Hardware (obchod pro kutily a zahradníky) a skutečně se nám podařilo koupit dvakrát šest stop bublinek v alobalu. Pak už jsme uháněli přes Sonora Pass na druhou stranu hor k našemu oblíbenému tábořišti na Cottonwood Creek. Naštěstí tam nikdo nestanoval -- mohli jsme zabrat místo. Bohužel tábořiště bylo poněkud použité; nasbírali jsme tašku flašek a plechovek - nechápu, proč si to lidi neodvezou s sebou.

A už jsme se zase řítili přes brody zpět na silnici a do Walkeru na večeři. Naše a Pavlíčkovic děti se zjevně radovaly ze vzájemného shledání a žádaly lítat venku, kde objevily za hospodou síťovou houpačku, takže bylo poměrně obtížné je donutit posedět chvíli u večeře. Do toho jsme se snažili promluvit s Pavlíčkovými o plánech na víkend a ještě s Jeffem a Amandou o jejich webovce, no prostě blázinec. Pak přiletěl Tom, že je Lisa zraněná, ale nedokázal mi sdělit, co se přesně děje. Toho dne jsem se tedy už podruhé řítila z nějaké hospody po verandě k zadnímu dvorku za jekotu dítěte.

Zbytky sněhu v Sonorském průsmyku.

Lisa byla napůl hysterická, ale stála (na suché zemi) a nebyla vidět žádná krev, tak jsem se trošku uklidnila. Postupně z dcerky vypadlo, že chodila pozadu a zakopla o poleno pohozené ve vysoké trávě a svalila se. V polopoušti se ale spousta travin a keřů brání stejně jako kaktusy a tak bližší ohledání zjistilo desítky maličkých trnečků, které měla Lisa zabodané v končetinách. Znepokojilo mě hlavně to, že drobné píchanečky začínaly otékat, takže jsem jí napřed lupla benadryl a pak začala řešit trny. Miniaturní pinzetu nevlastním a s sebou nevozím, v hospodě v lékárničce také nebyla a hosté (které jsem pečlivě vyzpovídala) dokázali mezi sebou najít jen obrovskou umělohmotnou potvoru, kterou bych možná propíchla medvěda, ale rozhodně nevytáhla trny. Nakonec mi ale jedna paní poradila, ať zkusím lepicí pásku. Tu vozím (už teda ne kobercovku jako za dob svého mládí, ale pravou sportovní tejpovku), a skutečně jsem pomocí leukoplasti vytahala větší část trnečků. Dále jsem Lise naordinovala kakao a lízátko - a po příjezdu na tábořiště už zase lítala jak šús (ač by jí měl benadryl uspávat, tak jsme tento efekt nepozorovali).

Rodeo.

Smečka (dětí) se okamžitě po příjezdu na tábořiště začala dožadovat ohýnku a marshmallows. Vzhledem k tomu, že marshmallows byly obvykle pohlceny po asi symbolických pěti vteřinách od napíchnutí na špíz, se děti ani moc neopatlaly. Nicméně i přes rychloopékání jsme se do pelechu dostali někdy v půl jedenáctý a to nás zahnala hlavně zima. Na Cottonwoodu jsme se nacházeli skoro v devíti tisících stopách a v téhle nadmořské výšce a navíc v polopoušti je rozdíl mezi denní a noční teplotou zatraceně cítit.

Ráno mě vzbudil Tom už v sedm; šel čůrat. Pak sice vlezl do stanu, ale po nějaké půlhodině, kdy mě okopával, pravil, že Lukášek a Verunka už jsou venku a že chce jít taky. Nechala jsem Lisu a Hrocha spát a vylezla udatně do ranní kosy. Udělala jsem si kafe a Tomovi kakao a doufala, že rozmrznem. Pavlíčkovic děti, které vstávaly prý za úsvitu (nechápu, jak to Péťa dělá, ale jejich dětem se nás nepodařilo za několik hodin vzbudit), vypadaly hodně zmrzle, ale snídaně to napravila.

Lisa jede sama.

V deset jsme byli už v Bridgeportu, zamluvili místo v Hays Street Cafe a chvilku koukali na slavnostní průvod. Lisu nejvíc zajímali koníčci, Toma rozdávané bonbonky, ale pak už byl čas na snídani. A také bylo potřeba doladit programy. Vyrazili jsme na rodeo, snažili jsme se zjistit, jaký je odpolední program, ale dostalo se nám jen mlhavých informací. Lisa se ovšem pověsila na ohradu a sledovala tréninky a páč tam na koni jezdila docela malá (tak osmiletá) holka, žádala taky na koně. Pracně jsme ji přesvědčili, že na koni od rodea jet nemůže a že se poptáme jinde. Pavlíčkovic děti naopak na koně nechtěly. I domluvili jsme individuální program s tím, že se pokusíme sejít ve tři odpoledne na rodeu nebo v šest večer v pizzérii, a vyrazili jsme každá rodina po svém.

Tom na koni.

My jsme zamířili na Leavitt Meadows, zkusit splnit koňské přání našich dětí. Brána na pack station byla neúprosně zavřená, ale o kousek dál, před domem, zrovna Craig (majitel) nasedal do auta, takže jsme ho obklíčili. Místo aby nás vyhodil, tak usilovně mudroval, že dnes má zavřeno, neb chce do Bridgeportu na oslavy a na ohňostroj a v pondělí se nám taky nemůže věnovat, protože už má lidi, a pak pravil, že se bude vracet domů na večeři a pokud přijdeme v pět, že něco vymyslí. I nechali jsme ho odjet a přemýšleli, co budeme dělat do pěti hodin. Nakonec jsme vyjeli na Sonora Pass a nechali děti vyblbnout se ve zbytcích sněhu; ve tři odpoledne jsme byli na rodeu.

Lisa se od koní nemohla odtrhnout.

Pavlíčkovi se nedostavili, což nám trošku křížilo plány, neboť jsme doufali, že jim budeme moc odříct pizzérii v šest z koňských důvodů. Na druhou stranu jsme (správně) usoudili, že jsou plnoletí a svéprávní a že si poradí i bez nás (což se stalo - na rodeo nepřišli, neboť byli až v Yosemitech a správně usoudili, že nemá cenu jezdit sem a tam). Z rodea jsme letos viděli jinou část, chytání telat a pak nakládání do přívěsu. To nám přišlo jako obzvláště povedená taškařice, která začínala s koňmi v přívěsu a telaty v ohradě a měla končit s telaty zavřenými v přívěsu a koníky a kovboji seřazenými kolem. Víc než na šikovnosti kovbojů záleželo na tom, jak budou spolupracovat zvířata - viděli jsme rozvážné tele, které zcela samostatně usoudilo, že v přívěsu je stín a klid a odkráčelo se uklidit, ale spatřili jsme i rozvášněná telata lítající zběsile po celé ohradě. A taky různě (ne)poslušné koně - týmu, který naložil telata v rekordním čase, nakonec utekl kůň, takže byli diskvalifikovaní. Ale zdálo se, že to všichni berou s velkou dávkou humoru - v ohradách i na tribuně. Dost mě překvapilo, kolik se letos na rodeo sešlo lidí - oproti loňsku, kdy nás tam sedělo pět a půl, byly letos lavičky natřískané a horko těžko jsme hledali místo.

Lisa by se asi na koníčky a kravičky vydržela dívat nekonečně dlouho, Toma to bavilo zhruba hodinu, pak už otravoval, kdy půjdeme. Nakonec se dočkal, byl čas na domluvenou jízdu na Leavitt. Kdybychom na rodeu nezapomněli pouzdro na foťák, nejspíš bychom ani neměli deset minut sekeru.

Výprava na Virginia Lakes.

Na Leavitt Meadows stála připravená osedlaná obrovská kobyla s případným jménem Large Marge. Musím říct, že takhle hodného a vstřícného koně jsem asi ještě nepotkala. Craig vodil Marge s Lisou a posléze s Tomem po dvorku, a vysvětloval jim, jak koně "řídit" - a pak jim každému předal otěže, takže děti skutečně jely "samy", zatímco Craig kráčel před nimi a navigoval (mám trochu podezření, že Large Marge chodí za Craigem jak pejsek a poslouchala víc jeho, než nesmělé pokusy dětí). No každopádně celá akce sklidila obrovský úspěch, jediný problém nastal, když Craig odmítnul platbu (poté, co teda najezdil i kvůli nám x desítek mil sem a tam z Bridgeportu, pozměnil svoje plány, osedlal koně a hodinu trpělivě vodil a učil naše děti na koni). Holt mu to asi budeme muset vynahradit jinak.

Panorama Modrého plesa (Blue Lake).

Mezitím minula doba domluvené večeře, byli jsme nějakých třicet mil od řečené pizzerie, takže jsme se ani nesnažili dohnat nemožné a najedli se raději u Jeffa ve Walkeru, kde nebylo tak narváno jak v Bridgeportu. Po večeři jsme stihli ještě procházku kolem řeky a nějaké to házení kamínků a pak zpět do Bridgeportu na ohňostroj.

Překvapilo mě, že i letos se Lisa ohňostroje bála; myslela jsem, že loňské strachy byly způsobené jen únavou, ale letos si držela uši a zavírala oči, tak nevím. Je pravda, že ohňostroj začíná po deváté, což je pro naše děti, zvyklé chodit spát v půl osmé, docela pozdě. Každopádně my ostatní jsme ohňostroj absolvovat chtěli, takže to musela Lisa vydržet.

S Pavlíčkovic rodinou jsme se sešli až po ohňostroji na tábořišti - oni nestihli sraz na rodeu, my sraz na pizze, ale snad to nikomu nevadilo. Druhý den (v pondělí) dokonce i Lukášek s Verunkou spali do nějakých sedmi hodin. Mě opět vzbudil Tom a následně mě okopával a do toho Hroch chrápal, takže když Tom konečně zase kolem osmé usnul, já už jsem spát nemohla. Vylezla jsem tedy na snídani a kus řeči s Péťou. V půl desátý jsem nakonec šla budit rodinu, přeci jen jsme potřebovali ještě sbalit a absolvovat nějaký program.

Dunderberg Peak.

V Hays Street Cafe jsme byli až na oběd a posilněni jsme vytáhli návštěvu na obligátní Virginia Lakes. Péťa tvrdila, že jejich děti ujdou tak míli, možná dvě, ale na Virginia ušly spíš tři čtyři. Ono je tam pořád co dělat - házet kamínky, brodit potoky, obdivovat starý zlatokopecký srub - a od určité výšky se dá i koulovat. Měli jsme nádherné počasí, teplo ale ne pařák, prostě idylka.

Pak se nezbývalo než rozloučit - Pavlíčkovi museli urazit kus cesty na jih do hotelu v Lone Pine, my na sever ke stoosmičce a pak na západ přes Sierru domů. Jak jsme tak sjížděli k Bridgeportu, rozhodli jsme se zkusit ještě Buckeye. Doufali jsme, že ve všední den večer už tam nebude narváno a že tím i vyřešíme problém koupání dětí. Bylo jasné, že domů dorazíme pozdě v noci a z variant dát děti spát totálně uprasené nebo je nutit o půlnoci do vany, se nám nepozdávala ani jedna. Horké prameny PŘED odjezdem domů nám přišly jako rozumný nápad.

Koupel v horkých pramenech.

Z protilehlého svahu nebylo vidět na parkovišti u Buckeye Hot Springs žádné auto, ale než jsme projeli lesíkem a přes mostek, jeden zájemce se přeci jen našel. Mladý kluk hopkal dolů k řece a mně ho bylo předem líto (že mu zkazíme koupel, až se tam vřítíme s celou famílií). Než jsme se příkrou strání dohrabali dolů my, byl už dávno ve vodě - ovšem jakmile nás spatřil, začal se sbírat k odchodu. Páč jsem věděla, že nemohl být v prameni víc než pět minut, řekla jsem mu, aby kvůli nám neodcházel, že místa je dost. To ho docela rozveselilo. Pak na nás hleděl a vznesl dotaz, jestli se v prameni vážně koupeme nahatý. I ujistil jsme ho, že vskutku a on teda serval trenky a šel taky na Adama. Nevím, jestli se svršky lidé odkládají i různé předsudky a ostychy, každopádně jsme si - jako už tolikrát v pramenech s ostatními naháči - prima pokecali o cestování a chození po horách.

A už zbývá jen přejet Sonora Pass a vyrazit k domovu...

Akorát jsem učinila jednu taktickou chybu a to tu, že jsem děti namočila i do ledové řeky. Děsně se jim to líbilo a neustále přebíhaly z pramene do řeky, což mě docela nervovalo. Letos dlouho pršelo (a sněžilo), jaro přišlo pozdě a řeka měla ještě pořád spoustu vody a šílený proud, takže jsem prďuchy musela neustále nahánět na jediné mírnější místo a i tam je pečlivě hlídat, aby mi nezmizeli někde mezi šutry.

Domů jsme odjížděli s pocitem totální relaxace - vzorový víkend s příjemnými zážitky a očistnou koupelí nakonec. Na naší oblíbené East Carter nás čekal ještě jeden zážitek - na plotech kolem téhle prašné cesty seděly sovy. Muselo jich tam být několik desítek - obrovských ptáků, co vždy relativně dlouho přemýšleli, zda naše auto je dostatečným důvodem k opuštění stanoviště, a pak poměrně nechotně odlétali.

Domů jsme se dostali zase až pozdě v noci, ještě že jsou prázdniny a nemusíme děti ráno tahat z pelechu. Tři večery za sebou, kdy se dostaly do postele hluboko po běžné večerce, jim daly značně zabrat.