Nevím, kdy to začalo. S Michele? Když moje babička upadla ze schodů? Ještě před tím? V životě člověka potkávají věci smutné i veselé tak nějak na střídačku, ale letos mi přijde, že je toho nějak moc - od drobných patálií až po úmrtí blízkých. V únoru nám odešel kotel na topení, samozřejmě že v okamžiku, kdy se i v Kalifornii MUSÍ topit. O dva měsíce později si moje spolulezkyně Vendula ošklivě protočila koleno na Shastě. Kus ji kluci stahovali dolů na lyžích, kus se plazila, až do místa, kde ji mohl vyzvednout vrtulník. Takové věci se stávají, říkala jsem si, nakonec to dopadlo relativně dobře.

Naše ozdoby z vizovického těsta byly letos obohaceny o Tomáškovy hady.

Pak ale začalo přitvrzovat. Moje babička spadla ze schodů. Ošklivě. Doktoři napřed mluvili o zlomeném zápěstí. Posléze přiznali i nějaké ty poškozené obratle. Moje maminka se v té době potýkala s pásovým oparem. Za dětma nemohla kvůli hrozbě nákazy neštovicemi; za babičkou na jiný kontinent také ne. Když maminka byla konečně fit natolik, aby mohla pohlídat děti, vyjeli jsme si s Hrochem na krátký výlet. Pohovořit s hospodskou Michele o jejích webových stránkách - ale už jsme ji nezastihli mezi živými.

Začátkem října jsem odjela na dámskou jízdu s holkama do Yosemit. Po návratu na mě čekala zpráva o úmrtí babičky. V listopadu zemřel při nezaviněné dopravní nehodě manžel mé virtuální kamarádky Diny. Mladej kluk (no dobře, každopádně mladší než já), táta tří maličkých dětí, z nichž nejstarší je mladší než Tomášek.

Tom usilovně zdobí stěnu letos prvním rokem tradiční vánoční perníkové chaloupky.

Začátek prosince mi tedy nijak veselý nepřišel. Pořád mi to vše ale přišlo jako blbé náhody. Hrochova maminka začala mluvit o bolestech a žlučníku. Byla si vědoma rizika operace v jejím věku, ale rozhodně prohlásila, že než být v bolestech, to raději nic. Absolvovala operaci, sestřičky nosili na pokoj bezdrátový telefon, mohli jsme s ní i pokecat.

Zaháněla jsem nepříjemné myšlenky a snažila se užít si s dětmi předvánočních příprav. Rozdělala jsem vizovické, přizvala sousedovic Sašu, a jedno dlouhé odpoledne jsme strávili velmi produktivně. Překvapil mě Tomášek, který projevil neuvěřitelnou trpělivost s těstovou piplačkou a kromě placatých ozdob vyrobených pomocí vykrajovátek udělal krásné miminko a ježečka, a pak si ještě sám iniciativně vymyslel hady. V Bibli hadi jsou, což o to, akorát nevím jestli je lze považovati za vánoční motiv. I když upřímně, vizovické a slaměné ozodoby, sluníčka a malá zvířátka mi přijdou jako symboly pohanského slunovratu, jen povrchově maskované sem tam nějakým tím andílkem nebo Ježíškem v zavinovačce. A když sluníčka a zvířátka, proč ne hadi? Není had symbolem jara a tepla? Nesmrtelnosti, znovuzrození? Oč je ježeček nebo králíček LEPŠÍ? Abych to zkrátila - máme letos vánoční hady.

I Lízinka si svoje průčelí vánoční perníkové chaloupky vyzdobila podle vlastní fantazie.

Do toho jsme zjistili, že nám teče do baráku. Uznávám - pokud vám kape do sprchového kouta, je to o hodně lepší, než kdyby kapalo do kuchyně nebo dokonce třeba do postele. Rozhodně jsem nemusela řešit vytírání a odnášení kyblíků, což bylo s výhodou. Nicméně bylo jasné, že situaci musíme nějak rychle řešit. I zavolala jsem našemu sousedovi Guillermovi. Už nás zachránil na jaře, když nám odešel kotel. I tentokrát se osvědčil - obhlídnul střešní okno, prostudoval prasklinu a řekl, že vyměnit plastikovou bublinu není takový problém. Do toho se ovšem rozpršelo, takže povolal pomocníka, milé okno obalili černým odpadkovým pytlem s tím, že počkáme na pondělí, na něž nehlásili ani přeháňky, aby se oprava dala provést bez dalších škod.

Tak který si uřízneme a odvezeme domů?

V sobotu dvanáctého jsme slíbili dětem, že půjdeme pro stromek na farmu do Santa Cruz Mountains. Tom s Lisou byli už celí nedočkaví a každý den mi hlásili, kdo další z jejich kamarádů už doma má stromek nazdobený, a různě vyjadřovali obavy, abychom ty Vánoce vůbec stihli. My měli mnohem závažnější obavy - i přes utěsněné střešní okno nám stále kapalo do sprcháče - začínalo být jasné, že závada není jen v prasklém plastiku. Guillermo přijel (přestože byla sobota) obhlídnout situaci a pravil, že to nejspíš bude rám okna, který netěsní, a že to budou muset v pondělí rozebrat. S tím jsme stejně už počítali - ukázalo se totiž, že naše okno pamatuje nejspíš největší slávu hippies, protože neodpovídá dnešním standardním rozměrům a že tudíž máme na vybranou buď čekat několik týdnů na zakázkové okno, nebo nechat Guillerma udělat menší rám a vsadit okno běžné.

Prozatím jsme tedy doufali, že kapání v koupelně zůstane jen kapáním a jeli pro ten stromek. Kupodivu, přestože předpověď počasí byla mizerná, podařilo se nám stromek opatřit bez toho, abychom zmokli. Rodinný program splněný, i dovolila jsem si večer flámovati. Holky měly sraz u Venduly a pozvaly kadeřnici. Říkala jsem si, že na mně stejně není co stříhat, ale že si ráda s kámoškama pokecám. Cestou jsem se stavila na skok v sámošce, abych na dámský slet přivezla nějaký předkrm. Poněkud jsem se zdržela, neboť na parkovišti se tetelily záchranky a z krámu zrovna vyváželi člověka pod plachtou. Úplně ve mně hrklo, nějak jsem začínala mít pocit, že se toho špatného kolem mě kupí, že možná jsem to já, kdo to všechno přitahuje.

Náš vánoční stromeček je připraven. Přijde Santa?

Dámský večírek se ale vydařil; nakonec jsem se nechala ukecat ke střihu. Hlavně když jsem viděla, jak to jde Tině hezky od ruky a že stříhá fakt pěkně. Nad mými vlasy sice trošku kroutila hlavou, ale prej teda něco zkusí, jestli mi nevadí, že bude muset vlasy zkrátit. Holky, které znají můj odpor k holičům a k tomu, když mi někdo sahá na hlavu obecně, na mě zvědavě zíraly, což mi teda situaci nijak neulehčilo. Výsledek se mi však líbil, a zdá se, že účes docela funguje v různých situacích, takže já byla spokojená.

Hroch se mnou ale po příchodu domů asi deset minut nemluvil a pak jsme měli dlouhou debatu o tom, proč chlapi mají pocit, že ženská musí mít dlouhé vlasy a ženské mají pocit, že musí vlasy stříhat. Hrochova atavistická teorie je, že ženská bez vlasů je nemocná a tudíž jako partnerka nevhodná. Moje teorie je, že ženská bez (dlouhých) vlasů je nemá, neboť ji za ně pán tvorstva krákal když byl vzpurná, a že chlapi nechtějí vzpurnou ženu. Docela jsme se u těhle teorií nasmáli. Pak ovšem udeřila v Česku osmá hodina ranní a Hroch volal do nemocnice mamince. A tam nám řekli, že je na áru v kritickém stavu.

Ještě v květnu si Lisa a babička Jožinka takhle pěkně hrály s balonkem.

Dalších pár dní mám poměrně v mlze. V podstatě od té soboty jsme věděli, že je to beznadějné. Čekali jsme na telefonát a přitom věděli, že nemůžeme počítat s nějakým zázrakem. Že až ten telefonát přijde, můžeme se dozvědět jen to nejhorší. V neděli jsem s dětmi zdobila stromeček, ale i to mám v mlze - najednou z toho byla spíš povinnost, nutnost dělat naučené pohyby, udržovat rodinu v chodu. Během této doby se u nás zjevila na dva dny Guillermova parta a spravili střešní okno. Moc si to nevybavuji, ale účet jsme zaplatili a do baráku (zdá se) neprší, takže toto snad máme z krku.

Ve čtvrtek těsně po půlnoci středoevropského času Hrochova maminka zemřela. Věděli jsme to během pár minut. Člověk se na to může připravovat a může si to racionálně zdůvodňovat, ale stejně to není nic příjemného. Ve čtvrtek šel Tom do školy na odpolední vyučování, měli vánoční besídku. Lisu jsem si nechala dopoledne také doma, chtěli jsme dětem babiččinu smrt oznámit nějak v klidu a ne uprostřed ranní honičky. Myslím, že Lisa moc nepochopila, o čem mluvíme. Tomášek to věděl velmi přesně, a od té doby pořád dumá, jak je to s tím zapalováním svíčky na hřbitově. Nemá představu o pohřbech, ale pamatuje si jarní návštěvu hřbitova ve Skalici, kde jsme strejdovi Honzovi zapalovali svíčku.

Tom na školní vánoční besídce s havajským motivem

Odpoledne nás čekala vánoční besídka. Ráda bych o představení něco sepsala, ale je to jedna z těch (mnoha) událostí, které mám v mlze. Potěšilo mě, že se Tomášek účastnil a docela s vervou (on to charakterizuje sám tak, že krásně) zpíval; já bych řekla, že zpíval především hlasitě, ale pssst, jemu jsem to neřekla. Jestli byla nějaká besídka u Lisy ve školce, tak jsme ji nejspíš propásli. Jeden z těch mlhavých dní přišla domů s plstěnýma ušima - ředitelka, která mi ji předávala, pravila, že Lisa chtěla v betlému být za kočku, ale že tam oficiálně žádná kočka není, tak ji ukecali na ovci. Takže nějaké představení ve školce se zřejmě konalo, ale nějak nevím, zda bylo i pro rodiče. Lisa se nezdá nijak poznamenaná, tak to snad zvládla.

V pátek jsme odložili děti ve školce na večerní pobyt a šli na formální vánoční party od Hrochovy práce. Doma jsme byli relativně brzy (museli jsme v devět vyzvednout děti) a v deset se stavila Simona - přivezla nám tác cukroví a čočkovou polívku. Je fajn, že jsou ještě pořád na světě ženské, co vám bez dlouhých řečí přivezou polívku a bábovku, pokud je vám mizerně.

Další den jsme měli na večeři Vendulku, aby nebyla sama v baráku. Bez manžela, který odletěl do Česka za svým tatínkem v kritickém stavu, se ocitla v depresivní čekárně na smrt, v nížjsme sami pobývali jen pár dní před tím. Její tchán zemřel pak v neděli. Musím říct, že to byla taková ta pověstná poslední kapka. Přišlo mi, že je toho moc. Příliš mnoho smutku a neštěstí kolem mě, natlačeného do velmi krátkého časového úseku.

Najednou jsem začala vnímat blížící se Vánoce. A doufat, že staří pohani měli pravdu, že pod tenkou slupkou křesťanského svátku jsou důležitější věci - především slunovrat, obrátka k lepšímu. Myslím, že toho máme skutečně zapotřebí všichni.