Lisin baletní dres dá vyniknout, jak se nám vytahuje.

Listopad začal třídními schůzkami. Tady to funguje jako pohovory s jednotlivými rodiči, za což jsem byla vděčná. Veřejné pranýřování zlobivců se sice nepraktikovalo už ani před těmi dvaceti lety, kdy jsem učila v ČR, nicméně při obcházení lavic s rodiči nešlo zase až tak úplně přeslechnout, co kdo říká sousedovi. Možná i to byl důvod, proč jsem na třídních schůzkách pak obvykle marně hledala rodiče, s nimiž bych byla bývala hovořila velmi ráda.

I halloweenská strašidla jsou v Lisině podání rodinné typy. Všimněte si strašidelného miminka.

Vzhledem k Tomovým problémům na začátku školního roku jsem zkrátka docela ocenila, že pohovor budu mít pouze s učitelkou bez přítomnosti dalších svědků. Paní učitelka začala tím, že mi vysvětlí, jak funguje vysvědčení. Musím říct, že při pohledu na papír hemžící se kolonkami a zkratkami jsem toto považovala za velmi rozumný nápad. Také jsem až do tohoto listopadu žila v domnění, že písmenkové hodnocení existuje jenom na Hogwarts (omlouvám se, ale český překlad Harryho Pottera mě neuvěřitelně irituje, a název školy Bradavice mi přijde zcela nevystihující) a že tudíž Tomovi nehrozí získání "téčka" (T jako troll). No dobře, uznávám, téčko nemají - ale mají E (jako exeeded = vyniká), pak S (standard) a N (needs improvement = potřebuje přidat). Písmenko hodnotí celou jednu kategorii (třeba "jazyk" nebo "matematika"). Kategorie je rozdělená do jednotlivých součástí předmětu (které si nepamatuju) a ty jsou pro změnu hodnoceny číselně od jedničky do čtyřky, přičemž čtyřka je nejlepší.

Zřejmě jsem vypadala blízká mdlobám, protože mě paní učitelka ujišťovala, že vysvědčení (které dostaneme koncem listopadu) nebude vůbec špatné. Dokonce se zdá, že synek prospívá výborně - až teda na to chování, které má také kategorie a kde se prý objeví N - inu, hlavně že to není troll, ne? A hlavně, že škola už přišla na to, že Tom je sice poněkud svéráznej (zřejmě po tatínkovi, i když maminčiny geny se projevují taky - např. odmítání dělat věci, které na první pohled malého dítěte nedávají smysl), ale že jinak je chytrej a učivo zvládá s přehledem nad požadovanou úrovní.

Na výletě k vodopádům Castle Rock.

Tomášek objevil místo na piknik ve skále jako sýr.

Po třech měsících, co chodí Tom do školy a Lisa na pět dopolední do školky, jsem ještě stále zaskočená tím, jaký švunk tím náš život nabral. Částečně je to určitě způsobeno dojížděním - Tomova škola je pět minut autem směrem na západ, Lisina deset minut autem směrem na východ a tak najednou trávím spoustu času popojížděním sem a tam. Ráno se s Hrochem obvykle dělíme - každej vezeme jedno dítě. Polední vyzvedávání je ovšem na mně a navíc děti končí s pětiminutovým odstupem. Teleportovat se nezvládám, takže Lisa bývá ve školce přes čas. Snažím se to omezit - dva dny v týdnu Lisu vyzvedává sousedka Ina, která tam v tyto dny má svojí dceru Sašu, jeden den v týdnu naopak bere Toma rovnou ze školy Denise, takto maminka Tomova kamaráda Stefana, a já jedu jen pro Lisu. V úterý a ve čtvrtek vozím pro změnu já Sašu do školky a v úterý zase vyzvedávám já Stefana ze školy a mám doma Stefana. Ve čtvrtek má Lisa balet, v pondělí ráno chodím lézt s Hrochem, v úterý jezdíme večer do Sunnyvale (já lézt, Hroch s dětma na večeři). Jednou až dvakrát týdně jede Hroch z práce na kole, čili následující den musím Hrocha odvézt do práce a Hrochovy kolařské dny nemůžou kolidovat s mými lezeckými dny. Do toho nepravidelně pomáhám v Tomově třídě (čili nemůžu vézt Lisu). Myslím, že moje příští zaměstnání by mohla být logistika hromadné dopravy nějakého většího města (např. New York). Praxi mám.

Kromě rozvážení, kroužků, kamarádů a mého lezení nás také dostihly úkoly. Ty dostanou děti v pondělí, odevzdávat je musí ve čtvrtek. To znamená, že na úkol máme tři dny. Obvykle Tomášek přinese úkol z matematiky a pak knížku (krátkou), kterou musíme přečíst; on k tomu musí nakreslit obrázek a převyprávět děj. Což vcelku dává smysl, ovšem my se potýkáme s dalšími komplikacemi. Zaprvé mi není úplně příjemné předčítat v angličtině, která není mým rodným jazykem. Tom se mnou automaticky mluví česky, takže mi vlastně knihu překládá do češtiny (a občas se zasekne na něčem, co neumí přeložit). Následně mám já za úkol zaznamenat, jak to Tom převyprávěl (tj. překládám zpět do angličtiny, což mě prudí z toho důvodu, že to je najednou víc úkol pro mě než pro Toma). Budu muset asi k tomu ještě něco nastudovat - moc se mi nechce zavádět doma angličtinu, znám příliš mnoho rodin, kde rodiče postupně přešli kvůli škole na komunikaci v angličtině a čeština šla do kytek. Na druhou stranu nevím, nakolik smysluplné je tohle naše překládání sem a tam.

Rodina pračlověka jeskynního.

Ještě v létě jsem si představovala, jak budu mít pohodu a spoustu volného času, ale teď zjišťuji, že je to trošku jinak. Sice mi dopoledne obvykle zbyde kus volna, ale taky spousta věcí k vyřízení, takže jsem se za poslední tři měsíce nedostala na to kafe s Janou, které jsme si v létě slíbily. V poledne mám taxikářskou službu, oběd, nákup, úkoly, venčení, návštěvy, kroužky - a šup, jde se spát. Je pravda, že už jsem dlouho nezažila situaci, kdy bych přemýšlela, kam se proboha vrtnu s dvěma uřvanejma miminama, ale občas mi schází trošku neorganizovanosti, možnosti jít jen tak na hřiště, nebo se válet u pohádek dle okamžité nálady zúčastněných.

Lisa si na kluzišti střihla takovýhle hysterák.

Neorganizovanost se nám daří alespoň trošku o víkendech. Chtěla jsem vytáhnout rodinu na Castle Rock, aby děti taky viděly mostky a vodopád a krásné skály. Na parkovišti, na hřebeni Santa Cruz Mountains bylo jen asi jedenáct stupňů, takže jsme se nabalili do všeho, co jsme našli v autě. V rokli cestou k vodopádu byla pořád děsná zima, ale u vyhlídky s vodopádem jsme se najednou ocitli na vyhřátém západním svahu hor a začali odhazovat bundy. O necelou míli dále, u Kozí Hůrky, kde jsme se vynořili z lesa na skalnatou stráň, to najednou bylo na krátký rukáv. Fakt tam muselo být aspoň dvacet stupňů.

Tomášek objevitel zmizel v křoví a než jsem se za ním prodrala (s baťohem a bundama), tak na mě pokřikoval odkusi shora, že našel báječné místo na piknik. Zajímavé, že v sedáku má hysteráky, ale takhle venku leze po skalách stylem, za který, kdybych nebyla pyšná, jak se pomamil, bych ho s chutí přerazila (hlavně proto, že zdrhne a leze někam bez povolení rodičovských autorit). Lise jsem musela do prosluněné jeskyňky pomoc, skuhrajícího Hrocha jsem musela ukecat, aby tak vysoko vydrápal svou váhu, ale nakonec jsme stanuli na místě všichni. Slézání bylo ještě o něco dobrodružnější než cesta nahoru, ale nakonec to zvládli nejslabší i nejsilnější jedinci. Cestou zpět se opakoval teplotní šok - postupně jsme přidávali vrstvy, jak jsme se hrabali z babího léta do nevlídného podzimu na hřebeni hor. Zřejmě jak tu máme suchý vzduch, tak panuje měsíční počasí - a to, zda je člověk na slunci nebo ve stínu, činí veliký rozdíl.

Jelikož občas prší, bereme s sebou deštníky, takže se děti mají o co tahat.

Další listopadový víkend se nám trošku pokazilo počasí, i vydali jsme se vybaveni deštníky na naše vlakové kolečko. Z nadraží Santa Clara jsme odjeli Caltrainem do Mountain View, došli si na oběd do naší oblíbené Shany a pak zase vlakem zpět do Santa Clary a do vláčkového muzea. Na neděli jsme měli domluvené bruslení, ale protože se nakonec udělal nádherný podzimní den, nechali jsme Tezaurovými ukecat na venkovní kluziště v Palo Alto.

Samozřejmě, že podobný nápad mělo několik set dalších lidí, takže už v momentě otevření se před Winter Chalet vinula dlouhatánská fronta. Obsluha vydávající brusle byla totálně mimo, stěží zvládala najít správná čísla, brusle jsme museli několikrát reklamovat (např. když Hroch skončil s párem dámských krasobruslařských bot). Nakonec jsme nějak přezouvání zvládli a vyrazili na led. Prďuši, kteří loni už byli ochotní se pouštět a zkoušet jezdit, byli opět strašně překvapení z toho, jak moc to klouže (ke cti Winter Chalet nutno dodat, že led byl udržovaný a brusle ostře broušené). Tomášek měl z bruslení vysloveně radost a postupně se začal trošku odvažovat k samostatným krokům, ovšem Lisa zjevně usoudila, že už dlouho nehodila několikahodinový hysterák a propukala, jakmile se rodičovská ruka vzdálila i na dva centimetry. Střídavě tedy stála u mantinelu a všem, kteří byli ochotní jí naslouchat, vykládala, jak krásně bruslí, a nato hned, jak se ocitla na ledě, kde bruslit měla, zase naopak brečela.

Bouřlivě rozvlněné moře naráží na útesy státního parku Wilder Ranch u Santa Cruz

Došlo i k macešské scénce, kdy jsem milou dcerku umístila asi metr od sedátka, s tím, že jí stačí překonat dva kroky a je v bezpečí, nicméně Lisa se rozhodla, že to ani nezkusí. Po chvíli přemlouvání jsem ji tam tedy nechala stát, ať si trucuje, a šla jsem si objet kolečko, abych se trošku rozhýbala a rozehřála. Roztomilá, droboučká, blonďatá princeznička, která zoufale pláče, stačila za tu půlminutku shromáždit několik postarších fanynek, které ji neváhaly utěšovat a také se pohoršovat nad necitelnými rodiči. Musím říct, že někdy bych dcerunku s chutí ohnula přes koleno a řádně přiložila ruku, takhle jsem jen odehnala soucitné babice a Lise vyhubovala.

Haló, tady je princezna Lisa. Pošlete čokodádovou.

Tomášek byl mnohem ochotnější se učit a něco zkoušet, a kupodivu rozchodil docela v pohodě i moment, kdy se mu podařilo mi podrazit nohy tak, že jsem to vzala rovnou přes něj. Tom kvičel, ale vstával, mně tam honem pomáhal orovnátkovaný, asi tak šestnáctiletý zřízenec. Tak nevím - najednou jsem si připadala jako řádně stará baba. A taky trochu jako dědeček ze Saturnina, kterého málem přetrhli (myslím, že jsem schopná vstát sama, a kdyby mi zřízenec nerval ruku, byla bych na nohách nejspíš rychleji). Po zlatém hřebu bruslení (údržba ledu) se ovšem na kluzišti ocitlo už tolik lidí, že tam doslova nebylo k hnutí. Buď člověk klopýtal drobnými krůčky za spolky pubertálních Číňanek, co se v počtu pěti a více držely za ruce a vrávoraly po ledě, čímž blokovaly veškerý provoz, případně na poslední chvíli musel uhýbat honícím se osmiletým profíkům, kteří se poměrně nevybíravě prodírali lidským houštím. Vzhledem k tomu, že Lisa byla už delší dobu více či méně v hysterickém oblouku, usoudili jsme, že je na čase zatroubit na ústup.
Winter Chalet by se nám líbila, kdyby tam byla tak asi čtvrtina lidí, takže napříště zůstaneme věrní našemu ne tak luxusnímu, podzemnímu hokejovému hřišti v Cupertinu, kde se dá alespoň trošku hýbat.

Pomalu se přiblížil víkend před Thanksgiving, na který jsme se těšili už od léta, co jsme se dozvěděli, že by k nám mohli zavítat Pavlíčkovi. Petra s Adamem mají děti jen o pár měsíců starší než my a v dobách, kdy prcci byli miminka, bydleli v Mountain View. Petra byla taková moje záchranná brzda - mohla jsem k ní vyrazit na návštěvu, Tom si pohrál s cizími (tudíž naprosto úžasnými) hračkami a Lisa mohla být nerušeně přitisknutá k mámě, která zase někdy zvládla během návštěvy vypít i třeba celý hrnek čaje ještě než úplně vystydnul. Petra taky byla můj předskokan co se výbavičky a věcí pro děti týče - věděla jsem, co se osvědčilo a co naopak je k ničemu, a kam se vrtnout pro různé klumpříky. Nehledě na zapůjčení oblečků a podobnou výpomoc.

Miss Dixiana

V roce 2006 se ovšem Pavlíčkovi odstěhovali do San Diega, což je nějakých osm hodin jízdy od nás (asi jako z Prahy do Itálie), takže jsme se od té doby neviděli. Sice cestu na jih plánujeme již dlouho, ale vždycky do toho vleze něco jako nemoc dětí, nebo koupě nového topení a nejedeme zase nikam. Tak možná příští rok?

Pavlíčkovi dorazili v pátek večer. Verunka s Lukáškem chvíli ostýchavě koukali, ale pak prolnuli někam do hlubin domu a my jsme si následující hodinu a půl v klidu povídali v kuchyni. Z miminek a batolat, která se musela hlídat, jsou najednou velké děti, které si relativně spořádaně hrály a dozor potřebovaly jen občasný. Do postelí šly děti teda asi s hodinovým zpožděním, ale byl před námi víkend, tak jsme to riskli.

Sobotní vstávání bylo tím pádem o něco milosrdnější (prcci lezli z postelí asi o půlhodinku později než obvykle). Nekoordinovaně jsme posnídali - ze mě už asi nikdy nebude vzorná hostitelka, co má k snídani napečené palačinky a usmažená vajíčka - návštěva dostala instrukce ohledně umístění strategických surovin (káva, čaj, wafle, jogurty) a mírnou dopomoc, ale jinak musela být samostatná.

Vzácný moment, kdy všechny čtyři děti koukají stejným směrem (na mašinku).

Kupodivu přes zdvojnásobený počet obyvatel v domečku se nám podařilo už před desátou vyrazit po sedmnáctce na jih. První zastávkou byl Felton. Zrovna přistavovali Miss Dixianu, takže jsme se podívali na mašinku a pak jsme oběhli redwoody. Děti nafasovaly čelovky, aby mohly vlízt do Fremontova stromu, a Tom objevil u řeky ještě jeden strom, kterým se dalo projít skrz naskrz. To už nám vyhládlo, takže jsme sjeli do Santa Cruz do Sabiengu na oběd.

Tom po obědě hučel, že chce domů, ale nakonec jsme ho ukecali na akvárko. Dlouho jsme tam nebyli a naši prcci si to užívali, přestože je Seymour Center maličké, tak tam mají zajímavé exponáty (třeba žraloččí miminka v kapse) a hlavně koryto s vodou a hvězdicemi a krabíky, které naše děti milují.

Fotografie nezachytí, jak se žraločí miminko ve svém vajíčku mele.

Odpolední program jsme pak měli dělený - Pavlíčkovi byli pozvaní na návštěvu k lidem, se kterými se také kamarádili před stěhováním do San Diega, a my jsme naopak byli pozvaní na kafe do nového domečku k Vendulce a Pavlovi. Domeček si koupili pěkný, zřejmě od stejného projektanta jako jsou domy v naší čtvrti, ale komplet zrenovovaný a kousíček od nás (asi šest mil - což na místní poměry JE považováno za kousek). Na večírek se dostavil Martin s Bárou (Váňovi) a posléze taky Eva s dětma (její manžel byl bohužel v práci) a myslím, že jsme nový domeček oslavili docela důstojně (nejsem si úplně jistá, jestli čtyři děti ječící v obýváku nebyly příliš antikoncepční, ale to ukáže čas).

Musím konstatovat, že asi fakt stárnu, neboť po jednom malém cideru a dvou malých pivech jsem v osm večer byla značně obveselená, což spočívalo v tom, že se mnou nebylo moc legrace a usínala jsem. To už jsme se ovšem ocitli zpět v domečku, rychle vysprchovali naše děti a následně řešili hadí krizi. Pavlíčkovic děti si přivezly plyšové hady, kteří se stali okamžitě velikým hitem a nejoblíbenější hračkou (působící nejvíc konfliktů). Vzhledem k tomu, že Lukáš s Verunkou ještě nedorazili, naše děti si půjčily hady do postele. Pavlíčkovi dorazili asi pět minut po uložení našich dětí a než vykoupali svoje děti, byli naši potomci důkladně tuzí a mohla jsem tudíž vyrvat hady z malých ruček a předat je právoplatným majitelům.

Až posud se vše zdálo zcela bez problémů. Ovšem když se Tom s Lisou ráno probudili bez hadů, šíleně se během prvních pěti vteřin po rozloupnutí očí zhádali a servali, kdo komu ukradl a zašantročil hada. Uf. Tímto se hadi ocitli na stále delším seznamu pro Santu. Letos už má minimálně Tomášek docela dobrý přehled o datech a plynutí času, takže má vánoce v merku a už se ujišťuje, že hned po Thanksgiving ozdobíme dům a že půjdeme pro stromeček, no zkrátka, že dodržíme veškerý jízdní řád.