Zastávka první - Tehachapi

Tom dostal na pozorování vlaků dalekohled

Letní výlet do Nevady byl naplánovaný už dlouho. Původně jsme mysleli, že projedeme do sousedního státu přes naši oblíbenou východní Sierru, ale Tomášek tuze žádal vidět opět Tehachapi, čímž nám plánování mírně narušil. Naštěstí nám spřátelená rodina v Hendersonu (u Las Vegas) slíbila na jednu noc přístřeší, takže se jižní zajížďka přes železniční smyčku už nezdála tak nesmyslná a mohli jsme vyrazit. Richardova přesná slova pozvání byla tato: "Jak jsme na tom? Hmmm, máte docela štěstí, jsme v tu dobu náhodou zase v naší noře, jako ostatně posledních asi 13 let." Myslím, že tím to všechno začalo. Richardova rodina totiž tvrdí, že jsou hobiti a čím déle je znám, tím více musím s touto definicí souhlasit.

Den prvý - putování začíná
Po všech těch výletech už máme balení v paži - to znamená, že vše jde rychleji a zapomínáme méně věcí, nikoliv to, že by mě tato činnost začala těšit. V sobotu v poledne ale sbaleno bylo a my se mohli vydat na cestu. To tedy poté, co jsme dětem zakázali naložit jejich fungl nové deštníky. Co bychom asi tak dělali uprostřed suché sezóny, v pouštním státě, S DEŠTNÍKY???

Na Tehachapské smyčce jsme nalezli znalce - tatínek s chlapečkem Tomova věku si dokonce přinesli židličky a trávili sledováním vlaků prý již čtvrtou hodinu. Dali jsme se do řeči a sledovali podivné dění ve smyčce. Krátce před naším příchodem projel shora vlak nevídanou rychlostí a momentálně blokoval spodní část smyčky. Vedle něj stála další souprava, kterou jsme viděli přijíždět my. Věděli jsme, že pod Keenem stojí další dva vlaky, nicméně trať se zdála býti totálně zauzlovaná. Nakonec druhý vlak sjel přeci jen dolů - a přiliš rychlou soupravu vytáhlo šest mašinek zpět NAHORU. Znalci tvrdí, že se muselo "něco" stát s brzdami, aby bylo rozumnější celý nákladní vlak tahat zpět do průsmyku. Tomášek měl alespoň nějaký zážitek - hladký průběh dopravy ve smyčce jsme viděli už mnohokrát.

Roklinka - elfí stavby

Blíží se bouřka, uháníme raději nahoru, abychom se nedočkali přívalových vod

Den druhý - v hobití noře
To, že si Tom tentokrát nerozbil hlavu, způsobilo, že jsme se do hobití nory v Hendersonu dostali další den již brzy odpoledne. Naši spřátelení hobiti jsou velmi vlídní a pohostinní, dá se s nimi prokecat bez problémů celé odpoledne až dlouho do noci a pak se druhý den v poledne loučit dlouhým hovorem mezi dveřmi s pocitem, že stále ještě nebylo řečeno všechno. Další hobití vlastnost je rozdávání dárků - Lisa odjížděla s obrovským plyšovým koněm (kterému se Sid statečně bránil, poukazuje na náš autobus již beztak plný krámů) a Tom, aby mu to nebylo líto, alespoň s malým medvídkem s mašlí.

Den třetí - Rivendell, Caradhras, Mordor
Hobiti odmítají opustit svou noru, nicméně tímto setkáním náš výlet definitivně vykolejil do tolkienovského příběhu. Cestou po dálnici číslo 93 jsme v podstatě náhodně odbočili k jakémusi kaňonu a ocitli se v Rivendell (Roklince). Pravda - elfové již dávno odešli, sláva výpravného elegantního sloupořadí je zvětralá a říčka vyschlá, přesto je Catherdral Gorge kouzelným místem. Asi bychom zůstali i déle, ale na nebi se začaly stahovat mraky a ozývalo se poměrně zlověstné hřmění. Nechtěli jsme čekat, zda se koryto potoka zaplní náhle záplavovou vodou (půda je v poušti vyschlá na kámen, a když nečekaně zaprší, voda se nevsákne a řítí se cestou nejmenšího odporu po povrchu) -- raději jsme zvolili ústup.

K čemu by nám asi byly v poušti deštníky???

Rudá záře nad Mordorem

Tak jak nám byly bouřky velmi příjemné po odjezdu z nelidsky rozpáleného Las Vegas, začínalo nám docházet, že déšť znamená poměrně znatelnou trhlinu v našich plánech na táboření. Hlavně tedy déšť v poušti mimo sezónu, který nám může odnést přístupové prašné cesty, stan, případně i auto. Nicméně jsme se nevzdávali a pokračovali na sever ke Great Basin NP a přilehlým oblastem se statutem "National Forest", kde se dá volně kempovat.

Tolkienovský motiv výletu byl čím dál tím výraznější. Ocitli jsme se ve White Pine County (bílý strom byl znakem Gondoru, i když tím asi nebyla myšlena borovice) a začali jsme hledat případné tábořiště na Mt. Moria(h). Bohužel se nám stále nedařilo najít nějaké slušné místo - v těchto končinách je půda porostlá velmi odolnými křáky místního pelyňku, a pokud ne, jedná se o místa, kde ani pelyněk neroste a která jsou buď příliš svažitá, nebo posetá ostrým kamením (zhusta obojí). Bloudili jsme bezvýsledně krajinou, projeli jsme i těsné sousedství národního parku a cestu na údajný ghost town (staré zatokopecké městečko) Osceola, ale kde nic, tu nic. Dokonce ani ten ghost town nevypadal jako pořádný ghost town - nějaké zbytky srubů tam stály, ale byly obklopené karavany a všelikým šrotem. Do toho se začaly zase valit mraky, které ze západu slunce udělaly záři nad Mordorem, že by Peter Jackson mohl závidět. Usoudili jsme, že toto místo je naším Caradhrasem, nad nějž Saruman přivolal bouři (druhá teorie praví, že pršelo proto, že jsme dětem nedovolili vzít deštníky), a vydali se hledat hotel.

Historický srub u Lehman Caves

Děti ocení, pokud je turistická stezka něčím zpestřená - naší lokomotivě Tomáškovi stačí obyčejný mostek.

Naivně jsme čekali nějaké rozumné bydlení v osadě Baker. Když jsme mezi asi šesti staveními, z nichž tato metropole sestává, neuspěli, nechali jsme se zlákat billboardem na pohraniční hotel a kasino (Utah byl na dohled). Zajeli jsme tedy dalších pár mil, abychom našli cosi připomínající hodně malé a hodně chudé vězení, natlačené těsně k poměrně rušné dálnici. I zatli jsme zuby a vrátili se skrz Mt. Moriah až do Ely, kde jsme si v zimě byli vyhlédli kasino Prospector s dobrým kuchařem. Ubytovali jsme se a objednali večeři. Lisa už neměla hlad, zjevně byla příliš unavená, Tom se cpal smaženými mozzarelami, já jsem si dala salát. Nicméně se ukázalo, že dobrý kuchař už dávno vzal roha - jídlo bylo poměrně nevábné.

Den čtvrtý - Fangorn a Moria
Ráno jsme se vydali zpět do Bakeru, odkud vede silnička k Lehman Caves. Vlídná rangerka na stanici nám doporučila jeskyně odložit na odpoledne, kdy se má (pro změnu) přihnat bouře, a honem zkusit proběhnout alespoň kousek NP Great Basin. V kase jsme zakoupili vstupenky na 2:30 a pokračovali po silnici na Wheeler Peak, kde jsme chtěli dojít k borovicím osinatým. Děti vyrazily po cestičce do lesa velmi radostně - asi měly už dost neustálého sezení v autě z předchozího dne. My se Sidem jsme legračně funěli - přeci jen jsme se nacházeli skoro ve třech tisících metrech a tentokrát bez předchozí aklimatizace. Průvodce vyhrožoval tím, že je to k borovicím dvě až čtyři hodiny cesty, ale nakonec jsme to celé stihli za hodinu a půl, a to prosím s dětmi. Přiznám rovnou, že jsme nešli naučnou stezku skrz borovice - to bychom nestihli předplacenou prohlídku jeskyní. Přesto se nám podařilo spatřit starý les Fangorn - a pár adeptů na enty.

Je to strom nebo ent?

Panorama Mt. Moriah

Když jsme se obrátili k návratu, zatáhlo se a začalo hřmít - a pár minut poté, co jsme dosedli do auta, se spustila dobrá průtrž. K jeskyním jsme přebíhali v provazcích deště a těšili se do suchých útrob země. Tomáška hned nadchnul vstupní betonový tunel - náš synek je ještě stále mašinkou a tunel je velmi žádaná komodita. Průvodkyně nám povykládala stručně historii objevení jeskyně - a pak pravila, že jak tak sleduje (naše) děti a jejich (ne)trpělivost, bude asi lepší udělat prohlídku poněkud akčnější. I omezila výklady a protáhla nás během šedesáti minut celým devadesátiminutovým okruhem. Doufám, že nás ostatní návštěvníci moc neprokleli - nám tento systém vyhovoval, z výkladu jsem stejně slyšela tak čtvrtinu a zbytek doby jsem honila či napomínala děti. Ne, že by prďuši nějak zlobili, ale přeci jen - tolik krásných sporadicky osvětlených tunelů, ozdobených "rampouchy", je nemohlo nechat chladnými.

Musím říct že i já, zhýčkaná Moravským krasem (mimchodem - průvodkyně při zaslechnutí, že jsme z Česka, se na Kras začala okamžitě vyptávat - zřejmě je tento přírodní útvar známou veličinou), jsem byla páně Lehmanovými jeskyněmi nadšená. Myslím, že ani trpaslíci by se za tuto Morii nestyděli. U východu děti dostaly odznáčky s nápisem Cave Cadet. Tomášek nakonec Lisu přesvědčil, aby si s ním vyměnila svůj modrý odznáček za jeho zelený. Tom je vysazený na modrou barvu, naštěstí Lízinka jeho obsesi docela toleruje a vcelku se takovýmto směnám nebrání.

Kamenné medúzy

Rodinná jeskynní

Venku ještě stále pršelo, rangeři zuřivě odhazovali bláto a kamení ze silnice, kam se zatoulal jeden prudší potůček. V tuto chvíli jsme byli vděční za nocležiště v hotelu - představa, že bychom se byli bývali měli vracet ke stanu, nebyla vůbec lákavá. Na hotelu nás navíc čekal krytý, vyhřívaný bazén, takže jsme se ještě pěkně vyplavili a pak začali hledat večeři. Na další hotelové kolo smažáků a hamburgerů jsme neměli žaludek. Podle internetu městečko Ely oplýva až dvěma čínskými restauracemi - tolik k jakékoliv exotice. Ta bližší, Twin Wok, se ukázala nakonec býti velmi milým překvapením. Jídlo čerstvé, výborné, obsluha vlídná a velmi efektivní.

Ráda bych tady udělala jídelní odbočku. Jakkoliv se nám v Nevadě líbilo, tak jídlo mají hrozné. V Kalifornii je jednak na výběr z různých etnických kuchyní, hodně se vaří ryby a zelenina. I k tradiční snídani může mít člověk lívanec nebo vafli s ovocem, a ne pouze s javorovým sirupem. Po dvou dnech jsme museli v Ely navštívit místní sámošku. Děti dostaly jogurty a já si snad ještě nikdy tak nepochutnala na zázracích typu syrová mrkev.

Prohlídka nevedla muzeem, ale přímo dílnou

Děti si mohly prohlídnout i celé nádraží

Den pátý - Erebor - návštěva u trpaslíků
Zmlsaní od Twin Woku, vydali jsme se ráno hledat alternativní snídani. Big Apple ovšem nabízel to samé, co náš hotel, jen s horší a zmatenější obsluhou. Nicméně lepší mizerná snídaně než žádná - za chvíli jsme už brousili kolem historického nádraží v Ely. Koupili jsme si jízdenky na vyhlídkovou jízdu v půl páté odpoledne, vrátili se do hotelu zamluvit další noc a pak zpět k nádraží. V jedenáct hodin měla začít prohlídka "muzea". Čekala jsem leccos, ale to, že nás hovorný děd vezme prostě do dílny k rozmontované opravované mašince a ostatním pokladům, to jsem skutečně nečekala. Náhle jsme se ocitli v doupěti, kde se zaolejovaní nadšenci věnují starým strojům. Mají svoji kovárnu i všeliké stroje a přístroje na opravy, které původně patřily Nevada Northern Railroad Company.

Toma a Lisu bavil odborný výklad necelou hodinku, pak jsme zrychleně prošli kolem ostatních zaparkovaných mašinek a muselo se ven lítat. Sida jsme nechali ve spárech průvodce a zřejmě si prohlídku dokonale užil. Pak jsme poobědvali ze zásob, vyplavili děti trochu v hotelovém bazénu a byl čas na odpolední vyjížďku vlakem. Bohužel momentálně jsou v opravě obě parní lokomotivy, takže nás táhnul diesel, o kterém se průvodce Bob vyjadřoval s mírným despektem. Zjevně pro něj je lokomotivou pouze stroj, který vyžaduje spoustu péče a práce - neboť o faktech, že u parní lokomotivy na každou hodinu jízdy je třeba tří hodin údržby, nebo že parní lokomotiva se musí roztápět až pět hodin, aby se jednotlivé části rozehřívaly stejným tempem, byl předtím v dílně hovořil s planoucím zrakem.

Lisa v poušti kousek od Deethu

Po pár mílích se pouštní krajina změnila v prérii...

Den šestý - Rohan
Již mírně mrtviční z hotelového pobytu jsme rádi dali sbohem Ely a zamířili ještě dále na sever, do Suchýšova opěvovaného Jarbidge. Z dálnice jsme sjeli u Deethu, a dle mapy (celé Nevady, takže rozlišení nic moc) jsme vyrazili po prašné silnici směrem na sever. Pár mil jsme si nebyli jisti, zda jedeme správně - ale nakoenc jsme našli rozcestník oznamující 45 mil do Charlestonu, což měl být zlatokopecký ghost town na cestě do Jarbidge.

Po pár dalších mílích jsme už vůbec nelitovali, že jsme se vydali na takové dobrodružství s autobusem (do Jarbidge to bylo po prašné silnici 71 mil). Krajina se změnila z pouště na step proloženou čím dál tím zelenějšími kopečky, až jsme se ocitli ve horách se zuřivě zelenou travičkou a opravdovskými stromy. Vyhlíželi jsme případná tábořiště a pořád měli pocit, že za tím nejbližším kopcem se objeví Jarbidge.

Neběhají tu jeleni, nýbrž antilopy.

Nakonec jsme vesničku schovanou v úzkém údolíčku našli. Nad horami se začaly stahovat mraky, ale doufali jsme, že ještě stihneme na tábořišti u řeky uvařit polívku k večeři. No, nestihli jsme, do polívky nám mírně napršelo. Pak už jsme se tísnili v kufru autobusu (děti) a pod zvednutými zadními dveřmi téhož (my). Déšť neustával, nad kopci to práskalo o sto šest - opět nás to hnalo dále do světa. Vrátili jsme po vlastní stopách až do jižního podhůří. Tam bylo počasí mnohem méně dramatické a tak jsme po asi půlhodině váhání, zda je horší být vyplaveni ve stanu, nebo riskovat další noc v nenáviděných hotelích, nakonec nevyměkli a postavili stan. Děti byly štěstím bez sebe a my nakonec taky. Přestože se v noci přehnalo několik přeháněk, zůstali jsme suší - a konečně jsme spali v hluku cikád, nikoliv naplno puštěných klimatizací a generátorů.

Ráno nám zpestřil malý zvědavý ptáček. Poskakoval nám kolem nohou, sedal na stan a celkově byl naší přítomností víc fascinován než vyděšen. Zvířata, která se nebojí lidí, považujeme za znak toho, že jsme ve skutečné divočině - v místě, kde se fauna neměla možnost setkat s člověkem a netuší, že by se měla bát. Už cestou do tohoto zapomenutého místa se nám podařilo vyfotit bleskurychlé antilopy, které místo zdrhání očumovaly náš autobus.

... a ta v zalesněné hory

Den sedmý - cesta zpět
Rodinná rada se usnesla, že dosti bylo cestování a je třeba se navrátit. Vyhnala jsem Sida zpoza volantu, abych si taky užila trošku rallye a už jsme se řítili k hwy 225. Až na pevnou silnici šlo vše jak po másle, i když tato cesta, na rozdíl od jižní spojky, po níž jsme přijeli, vedla více méně nudnou pouští. Asi osm mil poté, co jsme opustili terén, rozsvítila se v autobuse kontrolka tlaku gum. Než jsme vymudrovali, co s tím, začal chudák bus vyhazovat zadkem, takže jsem urychleně parkovala u krajnice. Skutečně jsme měli levou zadní prázdnou.

Vůbec se nebál.

Za mnohého klení a katastrofických scénářů Sid kolo vyměnil. Rezervy jsou tu malé, nesmí se s nimi jezdit rychle, takže jsme se pak plížili padesát mil do nejbližší civilizace, Elka, celou hodinu. Zkusmo jsme se optali, zda tu vedou Costco (od kterého máme gumy a které opravuje zdarma) - neměli, ale poslali nás do Les Schwab's. Sid domluvil opravu, dokouleli jsme kolo do dílny, a když jsme se chystali naskočit do autobusu a jet na oběd, povídal chlap, co parkoval vedle nás, jestli víme, že máme ušlé i druhé zadní kolo - a skutečně. Takže jsme přihodili do opravny celý autobus a šli se usadit do čekárny.

Pod pojmem Nevada si obvykle nepředstavíte les.

Tam se Tom družil s dvouletým mexickým chlapečkem, jehož rodiče neuměli slovo anglicky. Kluk byl unesenej z Tomových vláčků a autíček a jeho maminka zřejmě nadšená, že si prcek hraje a nezlobí. Když Tom začal zkoumat automat na cukrovinky, od nějž jsme jej nekompromisně vyháněli, neváhala a Tomovi bonbony koupila... trošku jsem si připadala jako macecha, ale vysvětlit, jak se věci mají, jsme nedokázali; Tom radostně pohltil bonbony a vše skončilo všeobecnou spokojeností.

Les Schwab nám opravu provedl zdarma, i rezervu vrátili na místo na podvozku auta (což by normálně byla docela hnusná práce) a tak konečně nastal čas na opožděný oběd. Podle mlhavých instrukcí jsme našli jakousi podivnou čínu. Do hospody jsme utíkali v průtrži a byli rádi za střechu nad hlavou. Obsluha byla vlídná, ale jídlo opravdu mizerné. Čím dál tím více jsme toužili po Kalifornii. Já jsem odřídila ještě dalších tři sta mil na kalifornskou hranici, osmdesátka (hwy 80) vede neuvěřitelně nudnou krajinou, takže jsem měla dost. Na o něco jižnější padesátku máme mnohem hezčí vzpomínky, ale tou jsme jeli v zimě, kdy byla lemovaná zasněženými horami. Možná je v létě taky bezútěšně šedo-hnědo-khaki.

Náš jediný kemp za celou dovolenou

Opouštíme severovýchodní zelený cíp Nevady a čeká nás dlouhá cesta domů pouští

Cestu jsme si zpestřili zastávkou v thajské hospodě v Truckee - není nad domácí stravu!!! Na parkovišti jsme nacpali děti do pyžamek a vydali se na dvě stě padesátimílovou cestu domů. Řídil Sid, a i když to byl kratší úsek, než co jsem ten den ujela já, byl o to nepříjemnější. Silnice přes Donner Pass je poničená zimními řetězy, jsou tam různá zúžení a omezení a všichni jezdí jak idioti. Doma jsme byli krátce po půlnoci, totálně vyřízení.

Tohle byl zatím nejdelší výlet, který jsme s dětmi odřídili. Najeli jsme za sedm dní dva tisíce padesát mil (3300 km). v podstatě jsme objeli stát Nevada kolem dokola a trošku nakoukli pod pokličku území, které se pouze tváří jako nudná poušť. Potkali jsme hobity i trpaslíky a procestovali alternativní Středozem. A na rozdíl od zimního výletu do Utahu bylo tentokrát vidět už i na Lise, že si výletu opravdu užívala a že cestování pro ni není jen otravné vytržení z domácí rutiny. Tom byl nadšený z vlaků a jeskyně a výšlapů - ale o Tomáškově cestovatelské vášni víme už dávno.

Více fotografií je v galerii