Lisa zvládá nafukovací překážkovou dráhu s přehledem

Tom s balónem

Po vydařeném výletě jsme potřebovali zase na chvilku zvolnit. Dva víkendy jsme trávili doma - alespoň zčásti. Tomášek nadále piluje plavání a potápění a skoky do vody. Lisa stále plave jako paní radová a dává si veliký pozor, aby ji neošplouchlo. Jedno dopoledne jsem vyslala děti s babičkou do Pump It Up - kryté tělocvičny plné skákacích hradů a prolejzaček. Byla jsem ráda, že v tom hlučném blázinci nemusím jednou být já. Babička si zjevně pobyt užila přinejmenším stejně jako děti - akorát se pak divila, jaká fuška to skákání je. Děti se nedivily ničemu - zjevně mají nějaké tajné zásoby energie, protože nebyly ani zadýchané - a že by se projevila nějaká velká únava, to taky ne.

Jeden víkend si Tomášek vyžebral výlet na Fremont Peak. Je fajn, že Tom už ví, co chce, a navíc obvykle touží po věcech, které mu jako rodiče schvalujeme - i my jezdíme rádi na výlety a máme pochopení pro jeho obsesi co nejvyššími kopci s vyhlídkou.

Pak už se pomalu přiblížil balonářský sraz na Prosser Lake. Minulý rok jsme na poslední chvíli nezvládli odjet kvůli Sidově práci, letos jsme složitě plánovali, aby vše vyšlo. Vyjížděli jsme už v pátek dopoledne - chtěli jsme se vyhnout zácpě v Sacramentu a být na tábořišti tak, aby šly děti zavčasu do postele. Nakonec i my jsme chtěli jít spát brzy - čekalo nás vstávání za úsvitu.

Balonářský sraz je potěcha pro foťák

Umění je moc nenamočit posádku

Sacramento nezklamalo - veliká severojižní dálnice byla v tomto městě UZAVŘENA, což se zdálo působit značný chaos. Sid nekoordinovaně vyjel do města, takže jsme se asi půl hodiny plížili zadními uličkami. Moje návrhy optat se na cestu, nebo alespoň pustit počítač s navigací, byly striktně odmítnuty. Kupodivu nebloudíme Sacramentem dodnes - nakonec jsme nějak vypluli ven - a konečně zamířili do hor.

Jeanne a Tom byli na místě už od čtvrtka, s nimi přijela jejich sousedka Barbara a pes Mariah. Trošku jsem se bála, co naše děti budou říkat na velkého černého labradora (stejného, jako ta strašidelná, štěkavá potvora u nás v ulici), ale Mariah je vychovaná a na děti neštěkala ani neskákala, takže se stala naopak středem ostýchavého zájmu.

Po večeři se začali všichni chystat do postele - balonáři jsou spořádaní lidé - nic jiného jim nezbývá, když musí vstávat v pět ráno. My jsme provedli experiment - do našeho velkého stanu jsme umístili děti s babičkou, a my se Sidem se šli jako za mlada tísnit do stanu malého, abychom ráno zbytek rodiny zbytečně nebudili. Já jsem prožila dost špatnou noc - Sidovo chrápání, vytí kojotů, odpovědi od psů v kempu, do toho rameno přistydlé z klimatizace v autě bolelo jak čert. Po několika hodinách jsem to vzdala a potmě se přepotácela přes půl kempu na parkoviště do auta pro paralen, abych naspala alespoň ten zbývající kousek noci do rozbřesku.

Svítání dorazilo jak rána palicí, ale nakonec jsme vstali. Než jsme se naskládali do Tomova auta a dojeli ke startu, byla na místě už celá fronta balonářských přívěsů čekajících na trochu volného prostoru. Na hrubých pouštních křácích se balón nedá rozbalit a plocha parkoviště umožňovala start jen asi šesti až osmi balonů najednou. Dostat olbřímí měch ze stavu hadrové koule uložené v přívěsu do stavu vzdušné obálky letící oblohou trvá tak pětačtyřicet minut.

Humpty Dumpty

Opékání

Samozřejmě, že taková situace si žádá pevnou ženskou ruku. Jeanne se vrhla do organizování odletů a nás, svou posádku, navelela k nešťastníkům, kteří měli málo pomocníků (nebo taky žádné), aby vše odsejpalo rychleji a na každého přišla řada, než se zvedne vítr. Musím říct, že jsem si to dost užívala. Přeci jen po těch letech už známe většinu lidí a tak si člověk připadá mezi svými. A víme, co dělat, což je taky lepší, než nečinně čučet a připadat si jak trdlo.

Nakonec přišla řada i na "náš" balón, Tranquility. Do koše šel Sid, já stále čekala, jestli se na druhém konci louky neobjeví děti s babičkou. Nechtěli jsme je budit, děti se navíc balónů (respektive hlučných hořáků) bojí, i když Tomášek tvrdil, že se na balóny těší a že už se bát nebude. Myslela jsem, že z uctivé vzdálenosti od tábořiště přes louku by se jim balony mohly zamlouvat. To už byl ale čas vyrazit stíhat balón, Tom to vzal přes tábořiště, takže jsem zahlédla děti a babičku, jak teprve vstávají. Zřejmě cestování předchozího dne juniory i seniory značně zmohlo.

Na druhé kolo jsem se dostala do koše já s Jeaniným vnukem Corym. Ten byl uchvácen tím, že ostatní balóny laškují s vodní hladinou Prosser Lake a žádal také koupel. Ovšem nepřál nám vítr, nad jezero jsme se nakonec nedostali. Na druhou stranu jsme takhle měli krásnou vyhlídku a podařilo se nám udělat spoustu nádherných fotek balónů s odrazy na vodě.

Balóny startující v kouři

Druhý den jsme hlavně pomáhali se startem balónů

Pak následovala důkladná a dlouhá pozdní snídaně; Jeanne s Tomem smažili lívance, což potěšilo obzvláště naše děti. Toto jídlo jsme prohlásili za oběd a vyrazili do Donner Pass, kde Sid tvrdil, že tam jsou přístupné železniční tunely. No, tunely možná přístupné jsou, ale koleje jimi už nevedou. Nakonec se nám podařilo najít novou trať a spatřit dva vlaky. Tomášek byl nadšený z cinkajícího přejezdu, tak snad byla rodičovská čest zachráněna.

Odpoledne jsme se chtěli vykoupat v jezeře. Sidovi trvalo snad půl hodiny, než vlezl do vody - a to se vytahuje, že má vyvinutou podkožní tukovou vrstvu a zima mu není. Nakonec se teda smočil, v době, kdy děti s plaváním už skončily a já toho naplavala tolik, že by to vydalo za trénink na kanál La Manche. Přes apokalyptické hudrování i Hroch musel nakonec uznat, že spláchnutí prachu bylo osvěžující.

Večer nás čekala hromadná balonářská večeře, ale nemohli jsme to vydržet (vstáváním v pět nám den zatraceně prodloužilo) a nacpali se už v pět hodin jídlem vlastní výroby. Z oficiálního menu jsme nakonec jen tak uždibovali. Když jsme konečně nacpali děti do pelechu, tak Jeanne s velkým Tomem ještě rozdělali oheň. Samozřejmě, že Tomášek a Lisa si takovou krásu nemohli nechat ujít, čímž se jim večerka posunula o další hodinu. Myslím, že ještě ve stanu klábosili s babičkou, když jsem já už dávno spala.

Jeanne kontroluje korunové lano. Vedle ní lze spatřiti kávovou vílu Ellie.

Lisa oslavila třetí narozeniny

Ráno nám přineslo kouř z požárů a nevídaně zabarvaný východ slunce. A také kávovou vílu Ellie, kamarádku Jeanne, která bydlivši nedaleko přivezla z domova termosku zvící várnice plnou horkého kafe. Určitě i Hroch potvrdí, že jsem mnohem snesitelnější osoba, pokud dodržuji ranní kofeinový režim.

Ten den letěla s Jeanne Ellie a Barbara, my se Sidem jsme se poflakovali po startovišti, klábosili s lidma a fotografovali Humptyho. Humpty Dumpty je anglická dětská říkanka o panu vajíčkovi, který spadnul ze zdi a rozbil se na tisíc kousků, takže jej už nikdy nikdo nedal dohromady. Humpty Dumpty je také recesistický horkovzdušný balón, ve tvaru vyděšeného padajícího vajíčka. Start takové rarity jsme si nemohli nechat ujít - i když fotografie jsou díky kouři mizerné.

No a pak zbývala pořádná snídaně, vše zabalit - a domů, zkusit dospat všechny ty zameškané hodiny (což byl dobrý plán, ale horší realizace - z pěti set fotografií vybrat ty nejlepší a nastrkat je honem do galerie, aby se bylo čím chlubit). Před výletem jsme zvažovali, jestli nenechat děti s babičkou doma - přeci jen balóny jsou koníček spíš pro nás než pro ně, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme je vzali. Babička s balonáři dobře vychází a dokonce se nestydí s nimi komunikovat; děti si nesmírně užívají drobných dobrodružství jako je spaní pod stanem nebo opékání marshmallows (žužu) na ohni. Nemluvě o házení kamínků do Prosser Lake a opatrného přátelství s velkým černým psem (Mariah). Tak snad se výlet nakonec líbil všem.

Důležité je, že nová hračka se líbí i bráchovi

Fotila babička, takže konečně fotografie, na které jsme všichni.

Hned po výletě nás čekala oslava Lisiných třetích narozenin. Letos jen v rodinném kruhu - víkendy obklopující tuto událost jsme všechny trávili mimo domov. Lisa oslavu brala velmi vážně a tvářila tak zaujatě, že nemáme snad ani jednu fotku, na které by se usmívala. Nicméně i tak si myslím, že oslava byla úspěšná. Tomášek u všeho musel velmi asistovat (a od té doby neustále prudí s tím, kdy bude mít narozeniny konečně on), a také již před narozeninami navrhoval, co by Lisa mohla dostat za dárek (věž na vodu pro vlaky, model rychlíku atd. - samé věci, po kterých touží on sám).

Věděli jsme, že Toma zklameme. Lisa dostala jako hlavní rodinku malých myšek a k nim postýlky a koupelnu. Pro Lízinku je stále nejdůležitější vztah maminka-miminko a svoje plyšáky má také spárované - kdo je čí maminka a kdo ke komu patří. Nakonec byly myšky asi dobrý nápad - tím, že jsou čtyři, tak si může s nimi hrát i Tom. Překvapilo nás, jak dobře Lisa snáší, že si s její hračkou hraje bratr, ale pak jsme usoudili, že právě to je to, co činí hračku zajímavou. Uznání od bratra je veledůležitou podmínkou k tomu, aby hračku ocenila i Lisa.

Lisa ve třech letech měří 94 cm a váží 12,5 kg - takže pořád hubeňourek s dlouhýma nohama. Je neuvěřitelně paličatá, občas pěkně přidrzlá - už jsme ji párkrát museli řádně sprdnout. Zkouší pérovat babičku a návštěvy, prostě kohokoliv, kdo se nechá zmást jejím vzhledem roztomilé drobné neškodné holčičky. Na Toma zkouší vysloveně ženské triky - dělat neschopnou, vymlouvat se na malé ručičky a nožičky, aby jí bratr s něčím pomohl a tak dále. Naštěstí je Tom docela trpělivej a gentleman, ale úplně na sobě taky dříví štípat nenechá a občas to Lise nějak vrátí i s úroky. V zásadě se ale naše děti pěkně doplňujou a velmi dobře spolu vycházejí, což nás těší.