Jediné, co jsme za celý víkend zahlídli z medvěda

Po nádherném nevadském výletě nám doma zbyla hromada klumprů a špíny. A dva týdny na vzpamatování se a přebalení na další výlet, tentokrát do Lassenu. Sid si vzal v pátek dovolenou, vyjeli jsme dopoledne, dali oběd ve Fairfaxu, projeli parkem a jali se hledat místo k táboření v přilehlém National Forest. Trošku jsme bloudili, našli jsme medvědí stopy a nakonec i docela pěkné místo na dva stany a dvě auta. Na Hat Creek Station jsme si nechali udělat sendviče. Místní nám říkali, že letos jsou medvědi v pohodě, na jaře roztál brzo sníh a tak chlupáči měli a mají dost jídla. Zrovna jim dozrávají bobule, takže se chodí krmit ovocem a lidi nechávají na pokoji. V půl osmý jsme měli sraz s Kubackými, dovlekli jsme je na místo a už potmě jsme stavěli stany.

Vyhlídka z cestičky na Bumpass Hell

Ráno jsme odradili Gábinu od mazání chleba na cestu paštikou (přeci jen - medvědi zjevně v okolí brousí a kdo ví, jestli by je paštika nelákala víc než hořké medvědí ovoce). Cestou na Bumpass Hell jsem se snažila výchovně působit na děti a vykládala jim, že v geotermální oblasti se musí držet chodníčků. Zdůvodňovala jsem to historkou o Henrym Bumpassovi, který se propadl do vařicí vody a museli mu nakonec amputovat nohu. Tomášek se dotazoval, jak to, že je tam horká voda a jestli je to nová voda nebo stará voda. Musela jsem tedy přidat výklad o sopečné činnosti a koloběhu vody v přírodě. To celé asi pětkrát dokola.

Děti na výšlap vyrazily s obvyklou vervou - dokonce jsme na první půlhodinu Kubackým utekli. Přeci nebudeme děti brzdit, když jsou tak nadržené na výlet. Tomášek je stále mašinka, čímž občas vzbuzuje soucitné pohledy kolemjdoucích. Drží totiž jednu ručičku zkroucenou za zády coby spřáhlo na vagónky, takže vypadá jako malý mrzáček.

Panorama Bumpass Hell

Vlastní Bumpass Hell nás mile překvapilo - je opravená část okruhu, který jsme před dvěma lety neviděli. Děti si na otočce prohlídky vyžádaly malou svačinu, a už se zase utíkalo zpátky. Další sváču jsme dali na vyhlídce - to když nám přišlo, že objevitelské nadšení ustoupilo kňourání - jasné znamení, že naší mašince dochází pára.

Kubačtí vyrazili napřed, měli v plánu ještě výšlap na Lassen Peak. My jsme se šinuli zpět volnějším tempem. Tom se v jednom místě dal do řeči s protijdoucí vlídnou rodinkou - babička, dědeček, rodiče a malý prcek. Překvapilo mě, jak jim Tom dokázal podat ucelený výklad z geologie a historie místa v ANGLIČTINĚ. My jsme mu vše vysvětlovali česky.

Děti na Bumpass Hell

K našemu překvapení Kubačtí stále ještě těkali na parkovišti. Gabka hudrovala, že ji bolí hlava a že Lassen Peak odkládají na neděli. Vybrali si menší trasu kolem Kings Creek, tam jsme my ovšem byli už předloni, tak jsme utekli z parku na sever - ráno nám bodrý děd na parkovišti u vjezdu do parku totiž básnil o vodopádu a nám přišlo házení kamínků do řeky jako dobrý program na horké odpoledne.

Cesta byla nekonečná, ale nakonec jsme Burney Falls našli. Vodopád má 120 stop (asi 40 metrů) a je skutečně impozantní. Voda si celoročně drží teplotu pod deset stupňů - takže příjemně ochlazovala pětatřicetistupňové okolí. Vyšlápli jsme na malou procházku kolem říčky a vodopádu. Děti běhaly po mostkách a - samozřejmě - házely kamínky do řeky. Překvapením bylo vlastní městečko Burney. V Lassen NP jsme byli už několikrát, ale nikdy jsme nenašli nic, co by se dalo považovat za civilizační základnu. Tou se nám zřejmě stane Burney - dokonce mají i ČÍNSKOU restauraci. Dvě benzínové pumpy, pár motelů a obyčejnou sámošku. Hurá!

Letos jsme se dostali až k zadnímu jezírku Bumpass Hell

Příjemně osvěženi a nakrmeni (jakkoliv po čínské kuchyni až tolik neprahnu, tak po dvou dnech sendvičů jsem za ni byla neskonale vděčná) jsme uháněli na večerní sraz s Kubackými. Děti na tábořišti blbly; pokud vím, vykopaly v lese jakousi jámu a šíleně se zmazaly. Den byl tedy zakončen úspěšně.

Ráno nám Radim hlásil změnu plánu - Gábina a Lukášek se prý necítí dobře a nepůjdou s ním na Lassen Peak. Rozložili jsme tedy další sedačky v autobuse, naložili Gabku a Lukyho a odjeli s nimi na wafle s jahodami a šlehačkou, které nám v pátek večer slíbili na Hat Creek. Mírně jsme je tím zaskočili - měli na nedělní nával připravené celé tři wafle, my jich chtěli pět. Ale zvládli to výborně a my se nacpali k prasknutí.

Tom opět na šutru (tentokrát se to obešlo BEZ šití hlavy).

Našli jsme nedalekou jeskyni (také rada od onoho bodrého děda), rozdali dětem baterky, Sid se chopil lampy a vyrazili jsme. Subway Cave je lávová trubka - laicky řečeno láva teče krajinou, začne na povrchu chladnout, žhavý vnitřek napůl vyteče a zbyde kamenná roura s rovným dnem, která skutečně připomíná tunel metra. Mašinka Tomášek byl štěstím bez sebe - konečně mohl plně využít čelovku a houkat v tunelu!!! Myslím, že i o šest let starší Luky si to užil (asi víc než výstup na třítisícový kopec).

Děti lákaly rozkvetlé louky, na nichž bylo možno pozorovat včelky a čmeláčky

Vyrazili jsme zpět do Lassen NP, kde jsme měli Gabku s Lukym vysadit ve tři pod Lassen Peak. Času bylo dost, i rozhodli jsme se ještě pro piknik u Manzanita Lake. Vydali jsme se cestičkou kolem nádherného jezera. Počasí zlákalo Gábinu a děti k ráchání v průzračné vodě. Já jsem tam vlezla po kolena a stačilo; Hroch se jen svalil do stínu (obvykle ječí když teplota našeho bazénu poklesne pod třicet stupňů; horské jezero pro něj opravdu není). Nakonec z obchůzky jezera pošla docela slušná túra, stihli jsme piknik i kakání všech tří dětí, a na sraz s Radimem přijeli jen s mírným zpožděním. Radim vypadal spokojeně, tak si snad svůj sportovní výkon užil stejně jako my wafle, jeskyňku a ráchání u jezera. Vysadili jsme pasažéry a uháněli domů.

Před námi bylo posledních pár týdnů s možností využít babičku. Já jsem se rozhodla prozkoumat jogovací možnosti v okolí, abych měla něco v zásobě, až babí odjede. Na stěně, kam mám permici, je jóga v ceně - ale v hodinách, které nezvládám. V šest patnáct ráno jsem nepoužitelná a v půl osmé večer ještě obvykle nemám Hrocha doma (natož abych se zvládla sbalit a odjet na 25 mil vzdálenou lekci). Holky mi poradily bikram jogu - studio je asi čtvrt hodinky od nás (jedenáct minut od dětské školky) a mají i dopolední a polední seance - cena je navíc relativně příznivá.

Burney Falls

Jediná neznámá této jógy byle teplota - cvičí se ve čtyřiceti stupních (104°F). Říkala jsem si, že když mám ráda saunu, bude toto hračka. Ovšem první zkušební hodinu jsem nezvolila asi nejlépe - v půl sedmé večer byla třída narvaná tak, že mezi podložkami zbývalo vždy tak asi pět centimetrů. Nemám ráda davy a jsem klaustrofobní. Navíc mi nesedla cvičitelka - nějak ty aerobikové typy rozjásaných blondýnek těžce snáším.

Dětmi oblíbená taškařice: zastávka u potoka.

Nicméně měla jsem předplacených dalších devět dní, tak jsem to zkusila ještě dopoledne. Třída relativně plná, ale bez toho, že by se mi někdo potil až na moji podložku, klidnější cvičitel. A taky si asi tělo zvyklo na to vedro a přestalo panikařit a signalizovat mi, že v příští minutě již jistě dojde k zadušení. Nakonec jsem si koupila permici na deset kol. Teplo vyhovuje mým starým kostem (a mému zraněnému ramenu, co mě zlobí už dvanáct let), přitom si trošku protáhnu zatuhávající páteř a svaly zkrácené z lezení. V poslední době trošku víc lezu, i když to zase přejde s odjezdem babičky. Nicméně pokroky jsou viditelné a těší mě.

Na Memorial weekend (třídenní víkend začátkem září) jsme byli doma. Trošku jsme se vzpamatovávali z výletů. V pondělí (volno) jsme nechali děti babičce a šli si ráno zalézt s Radimem a Lukáškem (Gabka odmítla škrábat se na stěnu a poctivě se potila v posilovně). Pak nastal problém s obědem - ve svátek mají všude zavřeno. Nakonec jsme našli otevřenou vietnamskou restauraci, kde ale vaří jen polívky. Zjistila jsem, že je jednodušší objednávat si vietnamsky - jednak vyslovit "pho ga" je rychlejší než složitý opis, že si přeji kuřecí polívku s nudlemi, a taky pro personál válčící s cizím jazykem je často pochopitelnější, pokud je osloven něčím, čemu rozumí. Takže jsem objednala pho ga a cafe su nong, což babici zjevně vlídně naladilo. Gábina hudrovala, že nechce polívku a Sid si náhle vybavil, jak se říká hromadě nudlí s masem bez polívky - bún. Servírka se zdála polichocena tím, jací jsme odborníci, a domluvila v kuchyni i specialitu (bún), která není na jídelním lístku.

Lávová trubka opravdu vypadá trošku jako tunel metra (Subway Cave)

Posilněni jsme pokračovali v kompletní sestavě na střelnici. Lukáš je (přiměřeně svému věku) velmi zaujat různými střílečkami, takže pro něj bylo zajímavé zkusit si, jak je to doopravdy. Myslím, že byl dost zaskočen hlukem - kromě špuntů do uší si nakonec nafasoval ještě sluchátka. Taky doufáme, že pochopil, že opravdové střílení je vážná záležitost. Docela jsem zvědavá na toto období s Tomem. Už teď začíná klást všeliké otázky a odpovědi nasává jak houba. (A skladuje a ventiluje v nečekaných okamžicích - třeba překvapené návštěvě - poučení ze života hmyzu, kdy tatínek beruška vleze na maminku berušku a pak mají vajíčka - miminka berušky.) No, raději děti poučím sama o různých životních funkcích, ročních obdobích, či nakonec i těch zbraních, než aby se k tomu dopracovávaly klopotně (a někdy nebezpečně) za spolupráce kamarádů.

Hromadné ráchání v Manzanita Lake

Od září byl Tom přihlášený na každodenní docházku do školky. Zkoušela jsem mu to vysvětlit - že už je velký kluk a velcí kluci chodí do školky každý den (a oháněla jsem se velkým vzorem Lukáškem, který také chodí každý den do školy). Tomášek reagoval klidným přitakáním, že jest tomu tak (že je velkým klukem a bude chodit do školky). Přesto jsme se první den obávali nějaké scénky. Nebyla jsem si jistá, zda scénu ztropí Tom (že do školky nechce), nebo Lisa (že do školky CHCE s bráchou - Lízinka zatím pokračuje v docházce dvě dopoledne týdně). Kupodivu děti se zdají obě se situací spokojené. Tom si užívá předškolní třídy plné nádherných věcí (glóbus, přesýpací hodiny atd.) - vždy ho zajímalo, jak věci fungují, a upoutají ho spíš encyklopedie než pohádky, takže takováto školka je pro něj hotový ráj. Lisa je zase spokojená, že si může tři dny v týdnu mamasovat doma bez bráchy.

Manzanita Lake - v pozadí Lassen Peak

Pro nás to znamená trošku složitější logistiku - ale třikrát týdně veze Toma do školky Sid cestou do práce a my s Lisou se věnujeme většinou domácím pracem, nákupům a podobným radůstkám, než jedeme spolu pro Tomáška. V úterý a ve čtvrtek, kdy chodí děti do školky společně, je vozím já autobusem (v kterém jsou dvě autosedačky), a od školky pokračuju buď na jogu, nebo se Sidem lézt - a nebo po nějakém zařizování a oběhávání.

Asi bych měla zmínit autosedačku. Tomova stará šla k Sidovi do auta. Do autobusu - na dlouhé cesty a častější převážení dostal sedačku novou. Samozřejmě, že macecha koupila sedačku, co zrovna byla ve slevě. Až doma jsem si všimla, že sedačka má integrovaná čtecí světýlka. Zato Tom hned u školky (kde sedačku poprvé spatřil) pravil, "Hele - nějaký světýlko.... a nesvítí... asi potřebuje baterky, máme doma baterky?" A bylo - Tom zkrátka pozná takové věci na první pohled. Nezbylo než doma slavnostně instalovat baterky a máme teď svítící autosedačku. Zatím jsme s ní nebyli na žádném výletě - ale začínám se obávat, kdy začne takovou krásu vyžadovat i Lisa.