Cesta do Středozemě - srpen 2008 / Journey to Middle Earth

Cesta do Středozemě srpen 2008	Journey to Middle Earth August 2008
Začalo to návštěvů u kamarádů, kteří tvrdí, že jsou hobiti. Nemají chlupatá chodidla a velikostí připomínají zcela normální lidi. Dokonce ani nemají kulaté dveře. Nicméně tráví většinu života ve své "noře" a necítí žádnou potřebu někde cestovat. Jsou milí, společenští, dobře vaří, rádi popijí, rozdávají dárky, výborně se s nimi povídá. Naše dovolená v Nevadě se touto návštěvou ovšem ocitla na scestí, které jsme si záhy začali uvědomovat. Kolem nás se děly divné věci a my se nepochybně pohybovali ve Středozemi.	It started with our visit with our friends, who claim to be hobbits. Their feet are not hairy, and they appear to be of human size. Their house does not even have a round door. Nevertheless they spend most of their lives inside their "burrow", not feeling any need to travel. Their are friendly, sociable, cook well, like to drink, love to give presents, and they are great debaters. Our vacation in Nevada thus transcended from the common realm, which we soon realized. Peculiar things were happening around us and we doubtlessly found ourselves traveling through Middle Earth.
První zastávkou byla Roklinka. Na té zanechal stopy zub času, nicméně ještě stále jsou patrné obrysy elegantních staveb původních obyvatel. Elfové jsou dávno pryč, s nimi zmizela i říčka, ale část původního kouzla zůstala. Z tohoto místa nás vyhnala bouře - uprostřed pouště, v suchém období!	Our first stop turned out to be Rivendell. Teeth of time had left their marks here, but one can still recognize outlines of the original inhabitants' elegant buildings. The Elves are long gone, and the river disappeared with them, but some traces of the elder magic has stayed behind. A storm chased us out of this place -- in the middle of a desert, in a dry season!

Bouře nás pronásledovala až na Caradhras. Chtěli jsme se utábořit někde v okolí Morie, ale kvůli dešti jsme to nakonec vzdali. Zřejmě ještě stále Středozemi vládnou čarodějové, co dokážou poručit větru-dešti a nevítaného poutníka zahnat na ústup. Navíc se zpoza nejbližšího pásma hor linula rudá záře z Mordoru.

The storm had chased us all the way to Caradhras. We had planned to camp somewhere around Moria, but we gave up due to the rain. Apparently, Middle Earth is still ruled by wizards, who can command the wind and the rain, and manage to avert an unwelcome pilgrim. The red glow of Mordor shone from beyond the nearest mountain range.

Další den jsme navštívili prastarý Fangorn, v němž lze nalézti stromy staré i pět tisíciletí. Máme pocit, že jsme zahlídli i některé enty. Ovšem i odsud nás vyhnaly blesky a déšť. S úlevou jsme našli útočiště v podzemních hlubinách Morie.

On the following day we visited the ancient Fangorn, where one can find trees up to five thousand years old. We feel that we had glimpsed ents there. Even here, lightnings and rain pursuited us. We found relief and sanctuary in the undergound depths of Moria.

V hlavním městě okresu Bílého stromu (White Pine County) jsme zastihli trpaslíky. I oni se značně asimilovali a od lidí je téměř nerozeznáte. A stále jsou zručnými kováři. Momentálně ve své dílně opravují obě parní lokomotivy - na kterých nikdy nebyla udělaná údržba os a kol, takže výletníky vozí dieslovou mašinkou.

In the capital of the White Pine County we had encountered dwarfs. They, too, had assimilated and are rather hard to tell from humans. Yet they remain skillful ironfounders. They were momentarily repairing their two steam locomotives in their shop -- machines with no written records of axle and wheel maintenance, hence vacationers were given diesel train rides.

Poslední den jsme se ocitli v Rohanu - poušť přešla v travnatou pláň a ta posléze v hory. V horách nás (pro změnu) spláchla bouře, ale nakonec se nám podařilo najít příjemné tábořiště a relativně v suchu přespat. V téhle opuštěné krajině jsou divoká zvířata opravdu divoká - nechápou, proč by se měla bát lidí, a přijdou se podívat na podivné dvounožce téměř na dosah.

On our last day we found ourselves in Rohan - the desert had given way to grassy plain, and later to mountains. Another storm had splashed us there (again), but in the end we had found a pleasant campsite, where we could sleep relatively dry. In this deserted land, wild animals are true to their name - they don't know the fear of man, and they come close to check out the weird bipeds.

A HROCH.NET document