Lisa v průvodu

Hasičské auto přijelo, až když bylo po průvodu, a prcci si ho mohli řádně prohlídnout.

Nadšení z úspěšného výletu do Sierry Nevady nám vydrželo docela dlouho. Stanovili jsme si jeden víkend na zotavenou a hned ten následující jsme chtěli vyrazit někam na Ztracené Pobřeží - prostě na sever, k moři.

Ovšem člověk nemá prodávat tele, dokud kráva nevrhla, respektive neplánovat výlet, dokud není jisté, kolik dětí se opupínkuje, případně dostane horečky (či obojí). U nás to byl Tomášek, kdo dostal napřed tři dny horeček, a když se zdálo, že je fit a sezvala jsem mu kamarády k nám do bazénu, zjistila jsem při odpoledním mazání, že je celý osypaný. Honem jsem zrušila návštěvy a začala telefonovat k doktorce, abych nečekaný vývoj situace konzultovala. Dozvěděla jsem se, že to je asi nějaká viroza, a byla mi nabídnuta návštěva ordinace. Tu jsem odmítla - pupínky Toma zjevně nijak neobtěžovaly ani si jinak nestěžoval, a mně se nechtělo riskovat, že si z čekárny přivlečeme domů něco horšího než vyrážku. Nicméně bylo jasné, že na výlet nepojedeme, dokud Tom nebude zase zdráv - a také jsem nechtěla riskovat, že během cesty nebo stanování propuknou horečky či vyrážka u Lisy. Zřejmě tím, že jsme zůstali doma a Lisa neměla chorobou co zkazit, nedošlo tentokrát k nakažení.

Tomášek umí plavat

Oslavy Dne Nezávislosti se neobejdou bez ohňostroje

Jen co se Tom vyhrabal z nemoci, mohla jsem děti alespoň naházet do bazénu. Bylo načase - oba znudění z pohádek na DVD a pobytu doma. Děti mají v bazénu mnohem větší výdrž než já, takže obvykle skončím na břehu s knížkou a oni - zabezpečeni rukávky či nudličkami (pěnové žížaly do vody) - se ještě ráchají. A jak se Tom tak ráchal, najednou začal ječet: nudle mu uprostřed bazénu vyklouzla a on za ohromného povyku PLAVAL ke schodům. Než jsem stihla odhodit knížku, doběhnout ke kraji a skočit do vody, byl už šokovaný Tom v místech, kde dosáhne. I jala jsem se jej chváliti, jak pěkně plaval (vzhledem k tomu, že mu zbývalo dost sil na soustavný jekot, jsem usoudila, že utonutí skutečně nehrozilo), až i jemu začalo svítat, že se NAUČIL PLAVAT.

Následujících pár dní Tom usilovně piloval svou čubičku - další den po topící příhodě už přeplaval náš celý bazén (asi osm metrů), za pár dalších dní začalo zuřivé hrabání o život připomínat tempa a Toma přestala ohrožovat každá menší vlnka. V současnosti Tomášek již opustil styl "paní radová" (tj. s celým obličejem pokud možno co nejdále od vody), začal se potápět a dělat tempa pod vodou. Ne že bych si u bazénu mohla číst knížku, na to je ještě pořád dost nejistej, ale mám z těch pokroků velikou radost.

Lisa stále setrvává v období vzdoru, ale zase nás obšťastňuje veselými hláškami. Když tuhle Vendule nabízející pomoc odsekávala, že nic nechce, a bylo jí doporučeno si teda trhnout nohou, rozhořčila se Lisa na nejvyšší míru: "Já nemám trhací nožičky; nožičky nejsou na trhání!" Dále naše madam zahájila období převtělování se do zvířátek. Gabku odrovnala prohlášením "Já nejsem Líza, já jsem prase!". Tuhle mi zase láskyplně sdělila, že jsem její kráva. Trošku matoucí je převtělování se v maminku - když jsem se ptala, čí je maminka, tak prý moje. V takovýchto okamžicích ji nejvíc vytočí babička, která trvá na tom, že mojí maminkou je ona.

Naše tábořišě u potůčku

Sváča na tábořišti

Další víkend se konala sousedská oslava Dne Nezávislosti. Loňská akce, organizovaná podomácku naší skupinou maminek, byla úspěšná, i chtěli jsme to letos zopakovat. Překvapilo mě, oč jednodušší bylo pořádat trachtaci napodruhé, včetně termínu o sobotě vlastnímu státnímu svátku předcházející. V podstatě všichni věděli, co mají dělat, takže nebylo třeba dlouhých sezení a plánování. I účastníci byli mnohem relaxovanější a vše proběhlo v klidu. Akorát letos hasičské auto v kritickém okamžiku odvolali k případu, takže průvod se musel obejít bez vůdce.

Pouliční oslava zakončila třetí týden, kdy jsme se pořád jenom motali v domečku a blízkém okolí. Děti začaly opět kempovat v obýváku a celkově atmosféra připomínala ponorku. Blížil se skutečný čtvrtý červenec a s ním prodloužený víkend. Obvykle se snažíme v tyto svátky volit alternativnější program, abychom se vyhli davům, ale nebylo zbytí - museli jsme ven. Severní Kalifornii jsme zavrhli kvůli tomu, že bychom museli projíždět sanfranciskou konglomerací - na což je v takový den potřeba většího kyblíčku na nervy. Na můj návrh jet (pro změnu) někam na východní svahy Sierry, reagoval Sid zděšeným dotazem, zda se tam opravdu hodlám stěhovat (jedna z mých vágních představ o tom, kde bych chtěla žít v důchodu), ale nakonec uznal logiku věci. Dá se předpokládat, že největší davy se zachytí v Yosemitech a na Tahoe, kolem Bridgeportu by mohlo být jakž takž dýchatelno. Na místo dokážeme projet "kanálama" (zcela prázdné venkovské silničky, včetně prašné East Carter) a je tam vždycky co podnikat a kam jít. Navíc jsem chtěla stihnout bridgeportské rodeo - nikdy jsem tuto taškařici nespatřila a zajímalo mě to.

Bircham Flat, v pozadí Sierra Nevada

Ve třech tisících metrech u Virginia Lake byly ještě zbytky sněhu

Túra byla vhodně proložena místy zvoucími k zajímavým činnostem (házení kamínků).

V pátek čtvrtého jsme měli nabalený autobus a vyráželi směrem na východ. Doprava trochu pocukávala, takže jsme skončili na oblíbené East Carter, kde nebyl nikdo. To už se ale blížila doba oběda a Sid po výjezdu na sto dvacítku (hlavní tah do Yosemit) poněkud přehnal rychlost, takže skončil s pokutou. Holt v loterii nikdy nevyhrajem, ale když jede kolona aut, tak pokutu zaplatíme my.

S poměrně zkaženou náladou jsme se doplížili do Jamestownu a začali hledat něco k obědu. Jediné cosi jakž takž otevřené se ukázalo saloonem a hotelem Willows. Interiér temný a historický, obsluha mírně pomatená, ale jídlo vynikající. Nedávali jsme si nic zvláštního, ale dobrý kuchař zjevně umí i z obyčejného sendviče s tuňákem udělat svátetční oběd.

O něco veseleji jsme se začali hrabat do Sonorského průsmyku a na druhou stranu Sierry Nevady. Krátce jsme se zastavili na Leavitt Meadows, jen jsme se pozdravili s majiteli a zaměstnanci, trošku pokecali a zkusili zjistit, jak zorganizovat nějaký další koňský výlet. Děti byly ale neuvěřitelně protivné a tak jsme pokračovali hledat bydlení.

Hroch mi tvrdil, že na východ od hwy 395 se nacházejí nějaké lesy a že se tam bude dát tábořit. Byla jsem mírně skeptická - i když Google Earth skutečně zobrazuje jakési chumáče zeleného, nemohla jsem se zbavit pocitu, že na téhle hranici s Nevadou se vyskytuje spíš polopoušť. Přesto jsme se vydali do neznáma i s dětmi a autobusem. Začátek našeho výpadu potvrzoval moje obavy - vyjeli jsme na náhorní plošinu porostlou odolnými křáky. Minuli jsme několik skupin rogalistů a posléze přebrodili potok na kraji listnatého lesa. Byla jsem čím dál tím skeptičtější. Po dalších pár brodech jsme konečně narazili na kousek jehličnatého lesa. Hroch ovšem žádal řítiti se kupředu, až jsme vyjeli na kopec. Místo na táboření by se tam našlo, což o to, ale taky tam fučel nepříjemný vítr. Nakonec se mi podařilo přesvědčit rodinného objevitele, že po sedmi hodinách v autě už opravdu nemáme náladu na popojíždění po prašných cestách a že by bylo třeba zakotvit. Vrátili jsme se do nižších a méně větrných poloh, a začali stavět stan.

Panorama Blue Lake

Když jsme byli skoro hotoví, zjistili jsme, že za stromem se ukrývá stan další - zploštělý a opuštěný. Zřejmě si tam někdo nechává přístřeší přes celé léto, nicméně představa, že se majítel vrátí v noci a bude nám štrachat u tábořiště, se nám moc nelíbila. Zvlášť když kolem byla hromada místa. Ve finále jsme bafli náš stan a přenesli jej o pár desítek dále, k malému potůčku. Ocitli jsme se tím v blízkosti přístupové cesty (prašné silnice), ale doufali jsme, že v takhle opuštěné končině nehrozí žádný velký provoz.

Prďuši byli nadšení z potůčku a lesa a my také. Potok je to sotva metr široký a jen pár centimetrů hluboký, nemuseli jsme se tedy obávat, že děti unese někam proud, nebo že se utopí v peřejích. Největší atrakcí se stal široký kmen stromu padlý přes koryto, po němž se děti mohly procházet jak po mostě.

Stezka kolem Blue Lake

Příroda je vlastně jedno veliké hřiště

To už ale bylo dávno jasné, že rodeo (které začínalo ve tři) jsme propásli. Chěli jsme ale stihnout alespoň ohňostroj. Vzhledm k požárům letos většinu ohňostrojů v Kalifornii zrušili, ale tady na východních svazích Sierry probíhalo jaro v plném proudu - všude spousta kytiček a hromada vody, řvavě zelené podmáčené louky a koryta řek i potůčků plná. V Bridgeportu se nám podařilo zaparkovat na první pokus; s večeří to bylo horší. Minula doba, kdy se dalo koupit jídlo u stánků a většina z nich už zavřela, nebo majitelé balili. Hospody a bary přetékaly bodrým davem, na ulicích končila všeliká vystoupení a různé taškařice (třeba závod ve šplhu na namaštěnou tyč). Nakonec se nám podařilo pohltit neurčitou večeři v neurčitém hotelu - a byl pomalu čas na ohňostroj.

Komáři měli pré, ale kupodivu je náš repelent relativně slušně odpuzoval. Tomášek vykřikoval, že se bude ohňostroje bát, Lisa se opičila. Nedočkavé davy vypouštěly vlastní rachejtličky, mezi tím jezdili hasiči i opozdilci, co se snažili někde zaparkovat. V devět hodin už byla tma jak v ranci, ale ohňostroj měl čtvrt hodiny zpoždění. Nakonec jsme se dočkali. Lisa sice občas propukala a chtěla se chovat, ale Tomášek vykřikoval, jaká je to krása, a myslím, že si to fakt užil. V deset jsme lezli do spacáků, všichni už pěkně utahaní.

Ráno mi Lisa lezla do spacáku a všeobecně prudila - už sice svítalo, ale podle mě bylo stejně zatraceně brzy. Nakonec jsme ještě usnuly, ale i tak jsem byla zpočátku dne poměrně nepoužitelná. Naštěstí Tomášek se mnou hlasoval pro snídani v té hospodě, jak mají medvídky (v Hays Street Cafe mají v plastikových medvídkách med a sirup na lívance), takže jsem se mohla nadopovat nekonečnou kávou. A taky jsem dostala svůj oblíbený toast s jahodama a šlehačkou - a byla jsem připravena na dobrodružství.

V plánu byly Virginia Lakes. Po poslední zkušenosti, kdy nám Lisa padla po hlavě hned do prvního plesa, jsem nabalila raději nějaké náhradní oblečení do krosny. Lízinka kupodivu nevyžadovala nosit - pěkně šlapala. Napřed s Tomem dělali mašinky, později se Lisa zhlídla v míjejících koních z místní pack station a proměnila se v koníčka. Pořád jsme šli pomaleji než průměrný turista, ale překvapilo mě, že prcci šlapali vesele, bez zbytečného zdržování, trucování a prudy.

Opuštěný zlatokopecký srub

Další jezero v kaskádě - Cooney Lake

Vyšlapali jsme až k vodopádu nad Cooney Lake - vlastně nejvýše, co jsem se kdy dostala. Dali jsme svačinu a vzhledem k tomu, jak se děti povalovaly na dece, byl odpočinek asi na místě. Cesta dolů proběhla podobně - Lisa poskakovala z kamene na kamen a švitořila. Tomášek vypadal unavenější, stěžoval si, že ho bolí bříško. Posledního zhruba půl kilometru jsem obě děti motivovala rozinkami - a došli to oba. Překvapilo nás, jak daleko a vysoko jsme se nakonec dostali, i to s jakou ochotou prďuši šlapali. Celá túra se navíc odehrála v nadmořské výšce kolem tří tisíc metrů (deset tisíc stop). S výškou nám asi nejspíš pomohlo naše nocležiště - spali jsme v dvou tisících sedmi stech metrech, takže jsme se zřejmě při tom dobře aklimatizovali.

Na večeři jsme sjeli do Walkeru. Jeffovi, majiteli Mountainview BBQ, jsme přednesli problém se ztracenými cedulkami od závodních kachen. Nakonec jsme se domluvili, že si kachny prostě odebereme a přineseme je na říjnový závod. Chudák Lisa opět při odchodu vzorně kachnu odevzdávala Jeffovi, ale nemuseli jsme ji moc přemlouvat, aby si kačku nechala.

K velikému údivu to byla v neděli Lisa, kdo vyspával, přestože my všichni jsme už byli vzhůru. Asi se chuděra předchozí den fakt našlapala. Dopoledne jsme začali balit, děti si ještě hrály v lese a u potůčku (Tom žádal pouštět kačenku - asi usoudil, že je ji třeba na velký závod řádně trénovat). Hroch chtěl ještě prozkoumat jezero, které se podle mapy mělo nacházet kus nad naším tábořištěm. To jsme našli, ale cesty v těch končinách už přestaly vypadat schůdně pro autobus (upřímně řečeno - připadala jsem si s autobusem zvláštně i před tím - a obávám se, že jsme naším bílou dodávkou zasadili ránu nejednomu drsnému džípařskému egu). Navíc se až sem přivalil kouř z požárů, které trápí Kalifornii už pár týdnů, a tak jsme přišli o slibované vyhlídky.

Panorama Cooney Lake

Začali jsme se tedy sunout k domovu; na západní straně Sonora Passu jsme vychytali všeliké pližníky, a celkově bylo na silnicích docela husto. Zkusili jsme odbočit do Jamestownu, ale Willows měli zavřeno. Skončili jsme v místním hotelu National, kde podávali jídla sice zvláštní, ale poněkud nechutná. Navíc obsluha byla neuvěřitelně zpomalená a zmatená. Jako tečka za výletem se tato zastávka tedy nevyvedla. Pak už jsme hupli na naše zkratky prodlužky mimo zácpy a večeři jsme si dali raději doma.