Nejslavnější gumová kačenka okresu Mono 8. - 20. října 2007 Letecký den v Salinas - závod kachen ve Walkeru - dětské muzeum

	Blue Angels startují

Kalifornský podzim miluji. Počasí je krásné, ještě neprší a už nejsou vedra. Po okurkové prázdninové sezóně se začnou dít věci. Poslední měsíce roku jsou zpestřeny různými svátky, takže se člověk má pořád na co těšit a co plánovat. Kromě toho přijela na návštěvu moje virtuální kamarádka z Oregonu se dvěma holčičkami v Tomově a Lisině věku, a přistěhovali se Gabka s Radimem a devítiletým Lukášem z Česka. V mém společenském životě se začínají zacelovat rány zasazené loňským odstěhováním Zuzky, Petry a Jitky.

	Letos jsme se tedy dočkali vrcholného čísla Salinaského leteckého dne

Naší první atrakcí hned po probrání se z jet lagu byl letecký den v Salinas. O předchozích dvou ročnících jsme poctivě přišli na začátek show, načež dětem po dvou hodinách došla trpělivost a museli jsme odjet. Letos jsme byli pevně rozhodnuti vidět i druhou půlku programu, takže jsme se vykulili lážo plážo před jedenáctou, došli si v Salinas na oběd, a pak teprve zamířili na letiště. Dětským tempem jsme obešli vystavená letadla, a nakonec zakotvili na opuštené loučce mezi tribunami a vystavenými stíhačkami, hned u startovací dráhy. Děti se nadšeně vrhly do prachu; Lise vydrželo přesýpání hlíny a kamínků po větší část programu. Tom pobíhal, dělal letadla, ale nakonec i on sklesnul na deku a kňoural, že už chce domů. Já jsem ovšem byla macecha - vytýčený cíl, tj. shlédnutí Blue Angels, byl na dosah. Rozhodla jsem, že děti musí ještě vydržet půlhodinu stíhaček. Lisa považovala lítání za matkou a zakrývání si oušek za zpestření odpoledne, Tomovi hluk vadil o něco více, ale vyšlo to.

	Tato, a co tam pišou?

Jako další jsme měli na programu návštěvu Pumpkin Patch - farmy, která prodává dýně. Ovšem naši oblíbenou v Mountain View nám zrušili (na místě farmy se budou stavět domy). Doufala jsem, že Uesugi Farm v Morgan Hill bude podobně přívětivá. Alespoň na obrázcích se tak tvářila. O to větší bylo moje zklamání - za všechno, i třeba za proběhnutí bludiště v kukuřičném poli - se vybíraly peníze. Já chápu, že farma musí z něčeho žít, ale opravdu jsem nečekala, že svou cenu budou mít i tak prosté požitky. A že vláček bude stát dvakrát tolik, co stojí u nás v parku. Nakonec jsme alespoň tuto atrakci absolvovali - Tom byl zcela unešen tím, že mají RYCHLÍK. No, účelu bylo dosaženo, slavnostně jsme koupili dýně a dětem se snad výlet líbil. Já ovšem budu muset příští rok hledat něco jiného.

	Jedno z nejfotogeničtějších míst nad Mono Lake

Poměrně napjatě jsme sledovali předpovědi počasí. Už začátkem října na jeden víkend zavřeli průsmyky přes Sierru pro sníh. O týden později jsme vyráželi na závody gumových kačenek na Walker River. Internet pravil, že průsmyky jsou otevřené, tak jsme doufali, že otevřené i zůstanou. Sid si vzal na pátek náhradní volno, zamluvili jsme motel v Bridgeportu a už jsme uháněli na východ. V Sonora Pass byl opravdu sníh - zastavili jsme, chtějíce dětem dopřát tuto atrakci. Lízinka zpočátku nedůvěřivě zkoušela zbytky závějí, pak ji zaujalo, jak sníh křupe pod nohama a zůstávají po ní otisky botiček. Tomášek kvílel, že nikam nechce, že chce zpátky do auta, že je mu zima, že chce zpátky do našeho domečku a celkově byl odporný. Spravila to až svačina v autě - holt musím příště myslet na to, že Tomáška je třeba opravdu dobře živit - když má hlad, je nesnesitelný.

	Bridgeportské údolí je lemované Kráterovým hřebenem

Ubytovali jsme se, sjeli na večeři do Walkeru, kde jsme se snažili vyzvědět podrobnosti o kachním závodě. Večer jsme se na chvilku sešli s oregonskou návštěvou. Doufali jsme, že s námi absolvují ještě víkendový program, ale byli zcela ocestovaní a v sobotu brzy ráno vyráželi na sedmisetmílovou cestu domů.

	Malá skalka u cesty je vítaným zpestřením túry.

Přenocování v motelu jsme zvolili vzhledem k nízkým nočním teplotám a srážkám. Bohužel nás to opět utvrdilo v nenávisti k rybářům. Nejenže o půlnoci courali, zjevně občerstvení pobytem v baru, práskajíce dveřma, pouštějíce větrák v koupelně sousedící s naší (v tiché poušti to zvukově připomíná start stíhačky), ale navíc vstávali v šest ráno a až do osmi bodře halasili na širé okolí - samozřejmě, že si k tomu museli v motelu nastartovat svoje obrovské trucky na dvě hodiny volnoběhu - aby se mohli řádně překřikovat, chřestit s rybářskými cajky a celkově terorizovat motel svojí všerybářskou pospolitostí, zřejmě takto nejdůležitější a nejvíce oblíbenou součástí jejich tichého sepětí s přírodou. Ať mi nikdo nevykládá, že rybařina je tichý a nenápadný koníček.
Lisa v noci několikrát kňourala, snažila se vstávat - no zkrátka noc hrůzy. Naštěstí nás čekala alespoň snídaně v Hays Street Cafe - tam jsem konečně trochu pookřála.

	Psst! Lisu neprobudí ani zurčení horské bystřiny.

Vypravili jsme se na jednu z naučných stezek k Mono Lake. Děti běhaly po "mostkách" - dřevěných chodníčcích přes bažinu, žádaly předčítat všechny naučné cedule, a chodit "spojený jako mašinky". Severní břeh navíc nabízí krásné dětské hřiště, tak jsme děti vyvenčili opravdu důkladně.

	Tak co, nezlákalo by vás to na výšlap do hor?

Plánovali jsme navštívit louku u Saddlebag Lake, odkud nás v létě vyštípali komáři, a udělat si tam polední piknik. Ovšem silnice na Tiogu byla uzavřená pro sníh. Stála na ní dlouhá kolona aut a autobusů, která čekala, jestli ji v poledne otevřou - nic pro nás. Rozhodli jsme se prozkoumat krajinu kolem June Lake.

Tam nás zlákala hned první prašná odbočka. Končila malým parkovišťátkem a právě dorazivší rybáři tvrdili, že zhruba dvoumílová stezka nás dovede ke krásnému Parker Lake. Děti se nadšeně vrhly do náročného horského terénu. Bohužel Lisino nadšení pořád patří více kamínkům a písku, a raději by si hrála na bobečku v prachu u cesty. Po chvíli popohánění jsme ji tedy řvoucí narvali do nosilky. Nějakou chvíli Sid nesoucí Lisu razil cestu za zvukových efektů ledoborce s mlžnou sirénou. Nevýchovně jsem kapitulovala a mamas přesedlal na mámina záda. Tam během pár minut Lízinka ukázkově vytuhla - neprobudilo ji, ani když jsme konečně udělali přestávku.

	Kromě piknikových stolů podél June Lake Loop tu děti neshledaly žádných dalších požitků.

K jezeru nám dle okolojdoucích turistů zbývalo tak čtvrt míle, ale vyměkli jsme. Hlavně kvůli Tomovi, který byl už unavený, a kterého jsme nechtěli přetěžovat a výlety mu zošklivit. Navíc jsme našli krásou loučku u potůčku, ideální k házení kamínků. V kombinaci s PIKNIKEM to byl nepochybný zlatý hřeb výšlapu.

	Nejvíc si děti užijí u řeky, kam jest lze metati kamínky a klacíky.

K autu jsme se vrátili ještě za brzkého odpoledne - a vyvstala otázka, co dál. Chodit jsme už moc nechtěli, na horké prameny s dětmi nám přišlo dost zima (přes poledne bylo nějakých dvanáct třináct stupňů Celsia, v noci se ochlazovalo pod nulu) - tak jsme se rozhodli projet celou smyčku kolem June Lake a posléze najít v okolí nějakou hospodu. Zjistili jsme, že zbytek asfaltované, celoročně otevřené smyčky je značně zcivilizovaný a že s jídlem to nebude žádná sláva. Z cvičných důvodů Sid navrhnul prozkoumat město Benton, na který vedla směrovka od Mono Lake. Rovnou vám prozradím, že jsme se v Bentonu nenajedli - ale byl to zajímavý vlastivědný výlet. Z Východní Sierry, která jeví známky civilizace alespoň kolem dálnice č. 395, jsme se přenesli doslova doprostřed ničeho. Hned za Mono Lake přechází krajina v nehostinnou poušť. Výhledy na Bílé Hory jsou úžasné, ale život v takové pustině si nedokážu moc představit. Zřejmě je to jen pro otrlé - i Benton je maličká osada s pár domky; místo, které působí dojmem, že se tam zastavil čas už před pár desítkami let.

Nezbývalo než se vrátit na třistapětadevadesátku. Po stovce mil pustinou jsme se rozhodli už nic neriskovat a zamířili do lyžařského centra Mammoth Lakes. Sid si dělal srandu, že si budu moci vybrat, ve které předražené italské restauraci budu chtít jíst (tím mínil, že tam nebude normální večeřadlo) - a měl asi pravdu. Restaurace jménem Mogul, jež splňovala základní podmínky (tj. byla otevřená a nebyl to fast-food), trpěla poměrně výraznou horskou přirážkou. Na druhou stranu obsluha byla vlídná a profesionální, a jídlo výborné. Dle návalu, který tam panoval již v nějakých sedm hodin večer, soudím, že to pravděpodobně byl jediný otevřený podnik v širém okolí. Navíc děti dostaly balonky. Obyčejné, nafukovací - ale Lisa byla tak uchvácena nádherou tohoto daru, že šla s balónkem i spát. K naší úlevě tentokrát s námi nesousedili rybáři, ale motorkáři. Miluji motorkáře!!! Zvlášť když v devět padnou do pelechu a ven se nehrnou, dokud se na silnici řádně nerozední!!!

	Náš obligátní podzimní záběr Procházkovy bystřiny (Walker River) letos postrádal dramatické nebe.

Na snídani jsme si byli pro jistotu udělali rezervaci, takže nás čekalo nejlepší místo - s ozáclonkovaným výhledem na zasněženou Sierru. Sbalili jsme se, odhlásili z motelu a vyrazili proběhnout děti k Walker River. Po loňské suché zimě zbyl z říčky vlastně jen potůček, kterému je kamenité koryto příliš velké. Ideální pro notorické házeče kamínků. No a pak už se blížilo pravé poledne a s ním start závodních kačenek ve městečku Walker.

	Startovní pole vyrazilo po proudu!

Kačenky jsme byli adoptovali již na jaře, teď měli děti slíbeno, že si po závodu mohou kačky odnést DOMŮ. Na slavnostním blešáku ve Walkeru jsme se poptali kudy kam a zavčasu dorazili k mostu, u něhož byla přichystána cílová páska závodu. Zřejmě přece jen voda stoupla, protože organizátoři natahovali dodatečné záchranné síťky, obecenstvo (z velké části nezletilé) nedočkavě lezlo do řeky a celkově panovala veselá nálada. Naše děti celá akce zajímala asi deset vteřin - pak se Lisa začala (pro změnu) rýt v prachu a nezvedla hlavu až do chvíle oddechu. Tom ji časem následoval. Zbytek přítomných fandil a povzbuzoval své favority slovně i kejháním. Prvních dvacet kačenek bylo odchyceno a řádně označeno, zbytek pak dobrovolníci lovili do kýblů. Tom se dotazoval, zda už dostane svojí kačenku, ale bylo potřeba znavené závodníky dopravit do šaten. Skočili jsme si na oběd a pak teprve jsme šli vyzvednout naše favoritky. Bohužel tady organizace selhala - několik set identických gumových kačenek bylo naskládaných jen tak na zemi - a šťastní majitelé směli hledat. Lisina pět set čtyřicet jednička se přihlásila relativně brzy, ovšem Tomovu tisíc sedmdesátku jsme nenašli. Paní u stánku se nakonec Toma zželelo a vydala nám jednu z kačenek, kterou nikdo do závodu nepřihlásil. Od té chvíle před Tomem tajíme původní účtenky, aby se nepodivoval, proč má jeho kačka náhle jiné číslo - snad nám tuto rodičovskou lest promine.

	Kachny proplouvají cílem ... a teď hledej tu svoji.

Bylo na čase začít ukusovat z dvě stě padesáti mil domů. Kousek za Sonora Pass chtěla Lisa kakat, tak jsme udělali ještě malou přestávku u potoka (hádejte, co dělaly děti). Přes celou Sierru se jelo v pohodě, pomalejší auta nám uhýbala a celkově jsme se vznášeli na obláčku příjemného uvolněného víkendu na konci sezóny. Od Sonory (města) doprava přituhla, i vzali jsme to zkratkou přes Knights Ferry a East Carter. Ovšem tato spojka tentokrát zklamala - asi v polovině prašného úseku zela obrovská louže neznámé hloubky. Objet to nešlo a vzhledem k tomu, že z druhé strany to vzdala i parta na terénních vozících, usoudili jsme, že s autobusem skutečně riskovat nebudeme. Museli jsme otočit, nastartovat satelitní navigaci a dobloudit alternativními cestami.

	Točením kliky se vyrábí elektrický proud, jenž pohání letadélko zavěšené u stropu.

Tento výlet tedy dopadl dobře. Děti se chovaly téměř vzorně (pokud pominu Tomův hysterák kvůli sněhu a Lisin kvůli nosilce), zvládly nějakých šest set mil v autě s minimálním použitím pohádek. A navíc tentokrát nikdo nespadnul při neustálém házení kamínků do vody!

Sama jsem překvapená, jak se prďuši zase zlepšili. Nevím, jestli je to tím, že Lisa chodí do školky, nicméně udělala veliké pokroky. Najednou mám dvě samostatné a relativně samoobslužné děti, s nimiž je docela domluva a dá se s nimi lecos zajímavého podnikat. Také už dokáží s lecčíms doma pomoci, takže mi ubývá práce a starostí. Veliký rozdíl jsem viděla při poslední návštěvě dětského muzea. Ještě z kraje léta jsme strávili většinu doby v sekci pro nejmenší; tentokrát si Tom i Lisa zjevně užívali spodního patra pro větší děti. A najednou si zvládnou i delší dobu vyhrát s jednou věcí. Muzeum už pro ně není jen herna, ale i místo, kde se dají různé věci a děje zkoumat.

	Tom zkoumá bublinu.

Navíc jsme chytli v muzeu zvláštní den, kdy nebylo narváno. Možná je to tím, že otevřeli ještě jednu expozici pro předškolní děti s Cliffordem (červený Maxipes) a davy se trochu rozpustily - a nebo jsme prostě měli štěstí. Každopádně jsem byla tentokrát z muzea nadšená a děti zjevně taky - vůbec jsem je nemohla dostat domů.

No a doma jsem v současnosti sbalila cestovní postýlku s přebalovákem, která nám stála v pracovně už skoro čtyři roky. Zdá se, že nám definitivně skončilo miminkování. Nevím proč zrovna toto je pro mě takový předěl - asi že jsem si tolik zvykla na přebalovák, hrabárnu (v postýlce nakonec skončily věci na převlečení a pyžamka) a koš s plínama. Náhle je všechno jinak - a o tolik jednodušší. Nechápu, jak jsem přežila ten první rok se dvěma prckama - ale důležité je, že jsem PŘEŽILA. Teď si, doufám, budu užívat roztomilého předškolního období s komunikativními dětmi. Třeba tuhle Lisa - zřejmě inspirovaná svou oblíbenou Sally z Cars - v autě zpívala "halí belí, poršák v zelí".

Copyright © 2007-2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.