Přišel k nám podzim

Přišel k nám podzim
21. října - 16. listopadu 2007
Tomovy narozeniny, Halloween, balóny, kopce a maják



	Vytoužený narozeninový dar: helikoptéra



	Halloweenští koledníci

Tomášek se zjevně nechtěl narodit na vánoce, aby neměl všechny oslavy najednou. Nejsem si ale jistá, že si tím koncem října zas tolik pomohl. Organizovat mu nějakou narozeninovou oslavu je trošku problém. Počasí je nevyzpytatelné a neodhadnutelné. Může být dvacet stupňů a slunečno - a může být bouře s krupobitím, případně lezavé mlžnaté mrholení s teplotami tetelícími se někde u nuly. Kromě toho opravdu nesnášíme organizování společenských událostí. Nakonec jsme Tomovi popřáli sami doma v den narozenin - a na následující sobotu pozvali jeho (a naše) kamarády do akvária v Santa Cruz a na oběd.

Tom si k narozeninám tuze přál helikoptéru, tak ji holt dostal (další velký pípající krám do sbírky). Nicméně ještě pořád to bylo z kategorie přání splnitelných, takže jsme povolili. Dále dostal puzzle a tunel k vlakům; od babičky knížku a nový plechový kufřík k nošení hraček na cesty. Lízinka také dostala kufřík (zřejmě další nebezpečný precedens - ale zatím mi přijde přijatelnější dát i neoslavovanému dítěti malý dárek). Dárky byly úspěšné, helikoptéru jsme museli hned druhý den ukázovat kamarádům v ulici, a Tom byl velmi spokojen, když i velcí kluci (o rok-dva starší) prohlásili vrtulník za "cool".



	Tom si oblíbil hvězdici, která je na omak jako jemná vydělaná kůže



	Všechny děti si chtějí sáhnout na mořské hvězdice

Narozeniny ale přinesly Tomáškovi i trpké zklamání. Úderem dovršeného čtvrtého roku se nestal "velkým jako táta" a nedovolili jsme mu jezdit bez autosedačky (natož řídit). Ani nezačal chodit do práce, dále pokračuje v docházce do školky. Jak mu mám vysvětlit, že na některé věci si musí počkat ještě celých dvanáct let (řízení auta) i víc (chození do práce)? Na druhou stranu návštěva akvária s kamarády a následný oběd Tomášek zdá se docela ocenil. V akváriu dětem předváděl své oblíbené exponáty a u oběda laškoval (a rval se o vlaky) s tříletou Margo.

Hned v závěsu za narozeninami máme Halloween. Tom opět letos trpěl v obchodech vyzdobených kostrami a strašidly - ale aspoň už se jen tiše bál a neprovozoval hysteráky. A kvůli nádhernému balonku ve tvaru mašinky Tomáška byl ochoten vstoupit i do party store (obchod s rekvizitami na různé oslavy - tudíž teď, v sezóně, plného halloweenských příšerek).

Na Halloweenskou koledu jsme vyrazili s Gabkou a Lukášem, a hejnem dětí a rodičů ze sousedství. Napřed se řítil nejstarší Lukáš, za ním smečka tří- až pětiletých kluků a nakonec capkala naše malá Lisa. Obvykle počkala, až se rozmotalo klučičí klubko, a pak bezhlesně nastavila svůj pytlíček. Ke konci už přemohla stydlivost natolik, aby alespoň poděkovala. Po hodině jsme toho měli všichni dost - děti se prohýbaly pod nadílkou a žádaly okamžitě konzumovat dobrotky. Vzhledem k tomu, že jsem do nich před odchodem natlačila večeři, nechala jsem je být. Holt si jednou za rok ztláskají žaludky. V noci jsem pak sladkosti zabavila a od té doby jsou jen na příděl. A jakožto správní rodiče se snažíme ubohé děti ušetřit nadměrného příjmu cukrů a se zásobou vydatně pomáháme.



	Jako každá kočka, rys číhá na myšku



	V našich kopcích žijí ještě větší kočky (pumy), ale ty se takhle fotit nenechají

Na Halloween jsem se snažila Toma trochu nalíčit - se svým průzračným modrým kukučem a blonďatými vlásky opravdu vůbec nevypadá jako čertík, za kterého šel. Překvapila mě Lisa, která žádala nalíčit taky - a trvala na tom, že jí musím namalovat obočí. Kam na to ta holka chodí, to fakt nevím. Na koledě vypadala tedy trošku jako obstarší barmanka - ale připadala si děsně krásná. Holčičky to mají asi vrozené - tuhle nutně musela mít ve vlasech stejnou mašli jako Julianna. A jindy si zase vymyslela, že bude celý den nosit šatičky. Naštěstí se nechala odradit od lehkých letních a nalákat na manšestrové, pod něž se dá nacpat pár dalších vrstev oblečení. Když z auta zahlédla půjčovnu společenských oděvů, jásala, že je tam princezna. A završila to tím, že mi tuhle řekla, že je moje princezna. Přitom u nás opravdu není kdo by ji nějak k oblíkání a princeznám vedl - zřejmě to mají holčičky skutečně nějak už zadrátované od přírody.

Tom je zase vlak. Už se to táhne delší dobu. Je mašinka, která vozí patrové vagony a v noci svítí. Když se setmí, pouze konstatuje, že se musel rozsvítit. Zatím jsem neměla to srdce mu nějak vysvětlovat, že nemá na čele tři světla a NESVÍTÍ. Doufám, že je to neškodná představa. Sice nám občas doma houká a píská neuvěřitelně pronikavým hlasem, ale já jsem zase na své rodiče několik let mňoukala a štěkala. On si jeden zřejmě nevybere.



	Z bezpečné vzdálenosti je balón na letišti náramná věc



	Vzduch z balonu je nakonec potřeba doslova vytlačit

Psala jsem už mockrát, že děti se teď nacházejí ve velmi příjemné fázi. Jsou poměrně samoobslužné a už si zjevně užívají různé akce. V našem oblíbeném Rancho San Antonio už Tom dokáže celou několikakilometrovou trasu proběhnout bez zjevné únavy. Lisa ještě občas usedá do kočárku. Když jdeme s dvojčaty, je to trošku jako hlídat pytel blech. Posledně jsme v tomto parku měli dokonce přídavnou atrakci. Po louce se tam promenoval vcelku nevzrušený divoký rys. Tady u nás jsou zvířata vesměs chráněná a tak ta divoká nemají nejmenší tušení, že by se měla lidí bát. Velká kočka se s důstojností kočkám vlastní nechala z uctivé vzdálenosti fotografovat a obdivovat.

O jednom víkendu jsme vzali děti opět na balony. Tom i Lisa se hlučných létajících potvor stále ještě bojí, ale pak´barevné balóny na obloze sledují se zájmem. Při přistání se opět drželi v bezpečné vzdálenosti - a protože balon přistál na letišti, bylo největší atrakcí místní technické vybavení - konkrétně navigační světla podél dráhy, ke nimž se normální smrtelník tak běžně nedostane.

Zdá se, že podzim panuje především o víkendech. Nevím, kdo poroučí větru dešti, ale když je přes týden krásně, můžete se vsadit, že o víkendu minimálně vylezou hnusné mlhy, případně začne pršet. Jednu zataženou sobotu jsme vzali děti na Castle Rock. Jedná se o velmi frekventovanou lezeckou oblast, ale našli jsme opuštěnou stezku a po ní se jali venčit potomky. Děti jásaly nad lesem, sbíraly žaludy a lezli po okolních skalkách. Obzvláště Tomášek má v sobě duši objevitele - a jako většina chlapů i touhu vylézt na největší kopec či kámen. No a jelikož je navíc mašinkou - rychlíkem, tak mu dost často po cestičkách a vyhýbkách sotva stačíme.



	Děti si v lese u Castle Rock hrají na spojené mašinky



	Další oblíbenou atrakcí je skok z balvanu

V polovině listopadu nám Hroch odjel na čtyři dny služebně do Paříže. Vezli jsme jej na letiště, což si děti užívaly (jezdicí schody a pásy, výtahy, letišní vláček) až do okamžiku, kdy Sid prošel skrz poslední kontrolu - a my nemohli. Tomášek dostal aboslutní hysterák - ale ne kvůli tomu, že mu odjíždí tatínek - utrpěná křivda spočívala v tom, že Tomášek nemůže letět taky, že ho táta nevezme s sebou! Mezi vzlyky mi Tom líčil, jak nebude s tátou kamarádit, když tento si letí klidně SÁM.

Docela jsem měla strach, jak to budu s dětmi sama zvládat, ale dopadlo to dobře. Přeci jen prcci chodí do školky, což mi poskytlo jedno dopoledne oddech. Ve středu večer jsem měla dámské mecheche, a tak jsem domluvila, že děti pohlídá Tomova učitelka ze školky. Děti ji nadšeně vítaly a můj odchod je zanechal zcela nevzrušenými. Když jsem se v deset večer vrátila, děti spaly - a na gauči spala i hlídačka - služba zjevně byla velmi klidná. Musím říct, že mi toto hlídání přijde ideální - když nejsou k dispozici babičky, je fajn mít někoho, na koho jsou děti zvyklé, připravené ho poslouchat a respektovat - a navíc je to osoba na děti zvyklá, která si s nimi poradí.

Mít v domácnosti najednou o jednoho člověka méně je docela znát - méně nádobí, prádla, vaření. Nicméně jsem po čtyřech dnech pohody zjistila, že stejně žiju ve stresu. Ne, že bych něco nezvládala, ale ten pocit, že už za mnou není žádná rezerva, nikdo kdo by zaskočil nebo pomohl, byl nepříjemný.



	Z Fremont Peaku je báječný 360° výhled na San Andreaský zlom, Salinaské údolí a Montereyskou zátoku

Sid se vrátil v pátek v noci. S ohledem na jeho případný jet lag, únavu a tak dále, jsme na sobotu ráno naplánovali, že si dáme oddechový den, nic náročného. Ovšem Tomášek na otázku, kam chce jít na prochajdu, pravil, že na kopec. Na ten s anténami. Tak jsme vyrazili na Fremont Peak. Tom byl nadšený, prohlásil, že si ten kopec pamatuje. Byl zvědavý, jestli je tam ještě pořád ten spadlý dish (parabolická anténa), a našli jsme i místo, kde vloni spadla Lisa. Lízinka byla méně nadšená - různě stávkovala, chtěla nosit a dotazovala se, kdy už budeme zpátky v našem domečku. Pod vrcholem jsme tedy rozhodli, že konečný výstup provede pouze Sid s Tomem, a my s Lisou se začneme vracet k autu. Asi jsme udělali dobře - Tom spokojen, že vylezl na kopec, Lisa spokojená, že nikam lézt nemusela.



	24 paprsků koncentrovaných mocnými čočkami pana Fresnela krouživě zametá temnotu při každoročním zažíhání historického majáku na Holubím mysu (Pigeon Point)



	Tom žádal zdolati kótu -- a Lisa jet do domečku.

Pak jsme se poměrně marně pokoušeli najíst v Hollisteru, skončili jsme v nějaké pizzerii. Domů jsme se dostali ve tři. Sid a děti šli spát - ovšem usnul jen Sid - obávám se, že je konec mým odpoledním siestám. Tom mi nespí už pár měsíců, Lisa třeba hodinu zlobí a vylejzá, aby nakonec usnula na půl hodiny. Holt to asi zruším jako neefektivní model a půjdeme po obědě někam ven. V pět hodin je tma jak v ranci, tak alespoň stihneme procházku - a večer naopak půjdou děti dřív spát a zkrátíme tak dobu, kdy jsou děti vzhůru, ale nedá se nic dělat kvůli tomu, že je tma a zima.

V pět večer jsem vytáhla Sida z postele, skočili jsme do auta a vyrazili na maják na Pigeon Point. Venku byla tma a mlha a my jsme se hodinu řítili v nečase kamsi do dáli. Rozebírali jsme se Sidem otázku, nakolik jsme příčetní, když něco takového podikáme. Tom se koukal na pohádku, Lisa spala. Nakonec jsme přeci jen dorazili na konec těch padesáti mil - uvítala nás impozatní záře. Nepocházela ale z majáku - provoz na highway 1 tu regulovala policie a od aut k atrakci proudily davy svátečně naladěných lidí. Když jsme vyklopýtali z křižovatky nasvícené obloukovými reflektory napájenými vyjícími pojízdnými generátory, a konečně se trochu rozkoukali ve tmě a mlze, uviděli jsme maják. Pigeon Point jednou za rok, v sobotu nejblíže výročí spuštění majáku (15. listopadu 1872), září dvě hodiny v celé kráse starobylých Fresnelových čoček. Letošní mlha dodala celé podívané na tajemnosti a důstojnosti. Kupodivu to celé nepůsobilo strašidelně či depresivně. Možná kvůli davům nadšených obdivovatelů, možná díky veselým vánočním světýlkům nataženým podél cestiček. Překvapilo mě, kolik lidí se na opuštěný maják této nehostinné noci přišlo podívat. I usoudili jsme se Sidem, že asi nejsme tak úplní magoři (zatím).

Zakuklení do flísek a větrovek jsme nakonec na Pigeon Point strávili skoro hodinu. Pozdní večeři jsme zhltli v oblíbeném Sabieng Thai v Santa Cruz a domů se dostali až v půl desáté. Tentokrát v autě usnul Tom; vynechali jsme koupání potomků a šoupli je rovnou do postele. Tolik ted k nenáročnému oddechovému dni - víc takových a budu potřebovat lázně!

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]