Výlet s čochtany 21. - 30. června 2007 Bereme celý cirkus do nadmořských výšek; stanujeme, túrujeme a testujeme horská plesa; průvod ke Dni Nezávislosti v naší čtvrti

	Náš autobus se osvědčil jako velmi praktické přibližovadlo pro rodinu s dětmi a babičkou

Počítali jsme s tím, že zatímco nám děti skákají po hlavách, NELZE se sbalit na výlet ně a tři dospělé, a tak jsme potomky vyslali s babičkou na dvouhodinovou procházku. To se ukázalo ještě stále podceněním situace. Skoro tři hodiny zabralo balení spaní (stany, spacáky, karimatky), jídla na několik dní, hraček, plín a oblečení (pro děti větší množství náhradního) a teplého prádla (předpověď vyhrožovala 4°C v noci); plus přestaba autobusu (rozhodli jsme se dát děti do třetí řady, babičku doprostřed na jednu sedačku, druhou vyndat a rozšířit tím skladovací prostor). Nakonec jsme přeci jen vyjeli v týž den a zdá se, že kromě velké tuby opalovacího krému jsme ani nic podstatného nezapomněli (krém jsme měli v kapesním balení a nakonec jsme s ním vystačili).

	Malému panstvu můžeme přepravovat nejedno pohodlíčko

Domnívali jsme se, že v sobotu odpoledne nebudou zácpy tak strašné jako obykle, v čemž jsme se zmýlili. První zádrhel začal hned kousek za barákem, na dálnici číslo 680 přes Fremont. Dohadovali jsme se, zda je ve Fremontu nějaká víkendová akce (třeba zápas nebo blešák) či nehoda, kvůli které se ucpala dálnice - a ukázalo se, že zádrhelem jsou KOZY. Na pozemku vedle dálnice se páslo (spořádaně za plotem) stádečko roztomilých koz - a všichni idioti zpomalovali a dívali se na ten zázrak přírody... Inu, vyvalíte u dálnice kozy a způsobíte dopravní kolaps.

	První stanový tábor za Sonorským průsmykem (8,700 stop = 2650 metrů nad mořem)

Druhá cukatura začala před Tracy, a protože toto městečko je nechvalně proslulé jako dopravní past, rozhodli jsme se mu raději vyhnout. Sid mě teda napřed sprdnul, že neumím zacházet s počítačem, a v okamžiku, kdy vzpurný strojek začal poslouchat, si se mnou vyměnil místa, že bude navigovat sám. A tak jsme se za chvíli řítili kupředu v naší bludné sestavě - já za volantem, Sid s GPSkou na okně a laptopem na klíně. Vybral opravdu úžasnou trasu - silnička East Carter byla opuštěná, ale jelo se po ní docela dobře. Ovšem cedulka "konec zpevněné vozovky 500 stop" mi poskytla tak tak dostatek času, abych trošku přibrzdila a nevlítla do prvního lavóru. Babička nevěřila svým očím, že hodláme s autobusem jet po polňačce, ale na obzoru se zdálo, že East Carter se zapichuje opět do asfaltky a tak jsme vytrvali - a nelitovali. Krásná krajina, příjemně prázdná silnice - lepší než poskakovat po zacpaných hlavních tazích.

	Panorama jezera Mono díky silnému větru jsme zaznamenali viditelnost na stovky mil

Na tábořišti, které jsme měli vyhlédnuté pod Sonora Pass, parkovalo nějaké auto. Naštěstí se ukázalo, že dotyčná výprava se zastavila jen na piknik a je zrovna na odjezdu. Navlekli jsme dětem holinky, vyhnali je i s babičkou k potoku a pustili se se Sidem do stavby stanů. Pak jsme převlekli Lisu, která spadla do potoka, a dali si večeři. Noc byla poměrně rušná. Jednak děti se různě budily a vylejzaly ze spacáků, druhak se zvednul příšerný vítr. Určitě se neochladilo na slibované čtyři stupně, nicméně pleskání tropika o stan bylo asi horší než zima.

Ráno jsme byli tedy poněkud přešlejší, Lisa navíc nesnáší vítr a žádala si být stále u mamky, což mírně komplikovalo snídani, balení a ranní hygienu. Tomášek chtěl na procházku s tátou a zdá se, že si pánové užívali horské přírody - až do chvíle, kdy Tom veleopatrně vstoupil do potoka a přes varování postupoval dále a dále a následně se divil, že má mokro v holinkách. Já jsem zastáncem teorie, že některé fyzikální zákony si děti prostě musí ozkoušet na vlastní kůži a jediné, co mě na této události překvapovalo, bylo to, že se Tom nezmáchal už večer.

	Z babiččina výšlapu: Žabí plesa (Frog Lakes) se nacházejí v hořejší části kaskády na Virginia Lakes.

Pomalu jsme sjížděli východní svahy Sierry, stavěli jsme u potoků a na vyhlídkách, a fotili. Také jsme postupně odkládali větrovky, flísky a mikiny, takže do Walkeru jsme už dorazili jako běžní letní turisté. V naší oblíbené hospodě (Mountain View Barbecue) jsme pořídili oběd, Steelhead Ale, Alaska Amber a dvě závodní gumové kačenky. Zdá se, že v rámci podzimního festivalu se v tomto kypícím městečku (o asi pěti barácích) bude konat i soutěž v plavbě po Walker River. Plastikoví šampioni jsou připraveni k adopci v restauraci, a dětičky tak škemraly... Kupodivu Tom i Lisa po skončení oběda poměrně dobrovolně odevzdali kachničky "trenérce" - do vlastnictví je dostaneme až po závodě. Teď jen nezapomenout a dostavit se 14. října do Walkeru.

	U Modrého Plesa (Blue Lake) se občas vyskytnou ječící flísované Rusalky.

Oběd nám udělal dobře, s mnohem větším elánem jsme se vydali k Virginia Lakes. Tam jsme vypustili nedočkavou babičku na stezku a sami se volným krokem šinuli s dětmi po její vychladlé stopě. U druhého jezera jsme narazili na zbytky sněhu - a protože Tomášek se hor a sněhu dožaduje již delší dobu, chtěli jsme mu tuto atrakci dopřát. Obě děti dostaly možnost zkusit na vlastní kůži, že sníh studí a klouže, čímž jejich zápal poněkud ochladnul. Lízinka začala prudit, že chce do nosilky, kde ovšem vydržela přesně do okamžku, kdy Tom začal házet kamínky do jezera.

Fotila jsem si roztomilé dětičky na zelené travičce u mělkého horského plesa, když v tom Lisa ztratila balanc a překotila se hlavou napřed do výše jmenovaného plesa. Tato skutečnost ji zaskočila natolik, že místo aby se zvedla, tak se jen převrátila na záda. Tím docílila totálního průsaku - měla mokrou čepici, boty, mikinu i kalhoty - prostě byla durch. Dostala na sebe moje triko (nebyli jsme daleko od auta a já s sebou nenosila převlečení pro děti na každém kroku), a zkusila jsem jí umýt ucho zalepené bahnem. Bylo ovšem jasné, že na tohle pomůže jen horká koupel.

	Druhý stanový tábor u horkých pramenů Buckeye (6,930 stop = 2110 metrů nad mořem)

U horkých pramenů na Buckeye se bohužel sešla divná skvadra. Z auta, kterému jsme bohužel asi nejspíš ukázali cestu, vylezla podivná skupinka lidí, kteří raději vběhli do pramene oblečení, abychom se tam náhodou nedostali před nimi. Oblečení zůstali i nadále, naštěstí alespoň neprudili kvůli naší nahotě. Skutečně jsem s sebou nebalila ještě plavky a navíc jsem je nehodlala používat - potřebovala jsem především z Lisiných vlásků dostat jezerní bahno. Tomášek odmítnul pramen, že je moc horký, lezl kolem po kamenech do ledové řeky a zase zpět, a zřejmě si koupání dost užil i tak. Lisa se také zdráhala; pořádně koupat se začala, až když jsme byli na odchodu. V lesíku na Buckeye jsme ještě stihli postavit jeden stan a byl čas vyrazit pro babičku zpět na Virginia Lakes.

	Děti se bleskově přizpůsobili novým pelíškovým podmínkám.

Babička byla nadšená z výletu, koupili jsme si k večeři sendviče a jeli zpět na Buckeye. Děti si hrály v řídkém lesíku, postavili jsme babiččin stan a povečeřeli. Se soumrakem se na silnici objevilo stádo telat (čímž se objasnilo, kde jsme byli nabrali na kola autobusu obrovské smradlavé lejno), která se stala velikou atrakcí pro naše děti. Po zbytek večera jsme vysvětlovali, proč krávy bučí a kde je "tatínek kráva" a že krávy nespinkají v pelíšku a tak. Sid, coby zkušený cowboy (kdysi se staral o stádo krav v Norsku) byl jmenovám hlavním obráncem ležení a zaháněl jinak neškodný skot z přílišné blízkosti našich stanů.

Naše druhá noc proběhla v klidu, bez otravného větru; děti spaly v pohodě a my v podstatě taky. Ráno prďuši nalezli do stanu k babičce (doma chodí za ní do pokojíčku, zřejmě jim přišlo přirozené otravovat ji i ve stanu) a celkově byli v mnohem lepší náladě. I během rychlosnídaně a balení si dětičky krásně hrály a v romantickém borovém lesíku se rozhostila rodinná idylka. V té jsme pokračovali návštěvou Hays Street Cafe v Bridgeportu - několik hrnků nekonečné kávy, lívance s javorovým sirupem či medem pro děti a babičku; a hamburgery s avokádem pro mě a pro Sida - sakumprásk jsme tam strávili asi hodinu - a celou tu dobu byly děti vzorné, krásně jedly, nezlobily - a my si užívali vyhlídky na hory.

	Na jižním okraji jezera Mono lze navštíviti tufy. Usazeniny z historických podvodním prdíků jsou pozůstatky historicky vyšší hladiny.

Babičku jsme vyložili u Lundy Lake a dali si s ní rande o pět hodin později na yosemitské straně - u Saddlebag Lake. Lisa pospávala, u Lundy jsme sami byli před třemi týdny a tak jsme zamířili k Mono Lake. Tam to byl úplný ráj pro děti - dřevěné chodníčky, po kterých se dá lítat, jezero s nezbytnými kamínky a klacíky, navíc obležené neškodnými mouchami, které tak spořádaně odlétají před stínem prďuška. No a zpátky se dá hrát na schovávanou mezi trsy pouštní trávy. Akorát nám ke konci už začínalo být docela vedro - přeci jen jsme za ty dva dny přivykli spíš vysokohorsky uměřeným teplotám.

	Hnusný, hovadský hmyz hnal nás pryč z téhle nádhery: Lee Vining Creek, Dana Mount.

Do rande s babičkou zbývaly dvě hodiny, ale předpokládali jsme, že děti zase vyšoupneme na břeh Saddlebag Lake, případně se tam projdeme (či obojí), takže jsme vyrazili do Yosemite. Saddlebag Lake bylo ale obrovským zklamáním. Polovypuštěná přehrada s ohyzdnými holými břehy byla první ranou. Druhou nám zasadili komáři. Asi po deseti minutách jsme každý shromáždili své soukromé neodbytné hejno, takže jsme nakonec zbaběle prchli do autobusu. Zkusili jsme popojet na nižší vlídnou loučku u Lee Vining Creek a řádně se promořit repelentem. V bezvětrném dni repelent fungoval asi tak tři minuty - pak komáři usoudili, že si tak chutná sousta nenechají ujít - smrad nesmrad - a opět nezbývalo než utéci. Odjeli jsme zpět na Saddlebag a modlili se, aby naše turistka již na nás čekala. Sid optimisticky spřádal plány, jak babička leží se zlomenou nohou v půli cesty, a kterak nám ji bude zachraňovati v příští několika dnech, ale naštěstí se opět jeho pesimistické předpovědi nevyplnily a babička se vynořila.

	Z babiččina výšlapu: pleso Helena (10,100 stop = 3080 metrů nad mořem).

Nutno podotknouti, že konečně se nám podařilo vidět naši čilou důchodkyni řádně zdrchanou. Divočina, ztrácející se stezky, horolezecké vložky a komáři jí dali pořádně zabrat. Zdá se ale, že nám nakonec odpustila (a nebo spřádá nějakou promyšlenou pomstu?).

Namířili jsme k domovu, nezbývalo než projet Yosemity. Děti celý slavný národní park prospaly, a ani se jim nedivím. Od Tulomne Meadows už není nač koukat. Probraly se až na stoosmičce - a začalo rodeo. Oba protivný, ukňouraný a prudící. A tak hned na odbočce na Sonora Road jsme zapadli do první hospody na večeři. Vítal nás neonový nápis 50s Roadhouse, papundeklový Elvis v životní velikosti a hrozně příjemná, leč totálně zmatená servírka. Večeře potomky značně rozveselila - natolik, že následně v autě již neusnuli a táhli to s námi až do půl dvanáctý, kdy jsme konečně dorazili domů. Za pozitivní považujeme skutečnost, že se děti celou zpáteční cestu dožadovaly postavení stanu a celkově se zdá, že se jim výlet líbil.

	Účastníci průvodu brali svůj úkol velmi zodpovědně.

Další víkend jsme měli také náročný - na sobotu 29. června jsme se sousedkami naplánovaly oslavu Dne nezávislosti. Vytisknout pozvánky pro celý blok, nakoupit jídlo a výzdobu, vyřídit uzavření ulice, svézt na jedno místo grily, židle, stolečky, bazénky, slunečníky a nakonec pozvat místní hasiče - to vše jsme zvládly svépomocí. Tento plán vzniknul hlavně proto, že je v sousedství hodně malých dětí - chtěli jsem nějakou oslavu především pro ně. Nevěděly jsme, kolik sousedů nakonec přijde - ale i kdyby to bylo jen našich pár rodin, tak bychom daly dohromady nějakých padesát lidí.

	Hasičská stříkačka v čele průvodu ke Dni Nezávislosti: následují kola, tříkolky, voříšci, rodiče a zbytek sousedů.

V sobotu ráno jsme se sešly v devět hodin bez dětí a připravily uzavírku ulice, stoly a výzdobu. V půl jedenácté vyvstal dav do průvodu a přijeli hasiči. Překvapilo mě, jak moc se prcckům stříkačka líbila - Tomášek byl u vytržení, že mohl jet na kole kolem bloku po silnici ZA HASIČSKÝM AUTEM. Hasiči udržovali poměrně svižné tempo, takže jsme záhy doprůvodovali zpět a mohl začít hlavní bod programu - trachtace. Chlapi grilovali, na stolech se sešly různé saláty, přílohy, zákusky, ovoce a dortíky. Narazili jsme sud Heinekena, děti naskákaly do bazénků a pak se jedlo, pilo a veselilo až do doby, kdy menší slavnostní hosté začali odpadat. Musím říct, že po pár pivech v tom pařáku jsem byla zralá na odpolední siestu možná více než děti.

Slíbili jsme, že přijdeme pomoci odpoledne uklidit - když jsme se ale náležitě občerstvení spánkem dohrabali na místo činu, bylo v podstatě sklizeno - zbývalo jen naložit naše věci do autobusu - a přidat se ke zdravému organizátorskému jádru, které posedávalo na židličkách pod stromem a zrovna začalo objednávat pizzu. Tomáškovi se splnil nejvytouženější sen - mohl si půjčit plastikový džíp na baterku a jezdit po uzavřené silnici s ostatními dětmi. Vinař George přinesl nějaké vzorky a tak se odpoledne nějak nenápadně překulilo do večera a děti začaly zase odpadat. Musím říct, že oslava se tedy vydařila nad očekávání. Děti nadšené a totálně odrovnané; rodiče mírně ovínění a také značně odrovnaní. A já opětovně nadšená tím, jak příjemné sousedství tu máme - lidi ochotné obětovat čas, peníze a námahu na to, aby uspořádali fajn den pro prcky i dospělé.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.