Ve starých kolejích 11. září - 7. října 2007 Zotavujeme se z dovolené - Lisa nastupuje do školky - výlet na pobřeží Big Sur a do Tehachapi

	Na první duně v Moss Landing

Konečně jsme tedy byli doma. Jet lag po návratu mi přišel nějak horší než ten v Evropě. Možná to bylo tím, že jsme v den příletu šli spát příliš pozdě a děti byly čilé příliš brzy ráno. Začali jsme se ale vracet do starých kolejí. Bylo potřeba donakoupit zásoby, vyprat větší množství prádla, pozdravit sousedy a kamarády - a začít zase s plaváním a školkovou docházkou. Překvapilo nás, jaká chladna letos nastala už v září. Tom sice jednou do bazénu vlezl, ale celkově se obávám, že máme po koupací sezoně.

	Jedna z nejfotografovanějších zátok na pobřeží Big Sur - McWay Cove

O prvním víkendu doma jsme jeli jen na pláž Moss Landing. Necítili jsme se na dlouhé chození a děti nakonec asi také ne. Vytáhly z auta náklaďáky a nejvíc si vyhrály na první duně u parkoviště. My se Sidem jsme seděli na kládě a relaxovali. Jediným stresovým okamžikem byla Tomova stížnost, že má příliš MALÝ náklaďák - jeho české půjčené náklaďáky měly delší korbu, a tak se medvídek cítil šizen jinými parametry amerického trucku.

	Pobřeží Big Sur je více než stokilometrový úsek liduprázdných útesů, redwoodových lesů nad vodou a kelpových lesů pod vodou. Jízda po klikaté highway 1 zabere celé odpoledne.

Také u nás nastala trojkolková krize. Myslela jsem, že když Tomášek bude mít kolo, smí Lisa podědit stabilní šlapadlo. Ovšem pokud toto vydám Lízince, Tom vřeští, že kolo ne, že trojkolku chce ON. Nakonec jsem zapůjčila druhou trojkolku od sousedů. I myslela jsem, že procházka tím pádem bude bezkonfliktní a proběhne v rychlém tempu, ne plazem od kanálu ke kamínku. To se mi vcelku splnilo - až na moment, kdy Tom odmítnul jet dál, že "má červenou". Počkala jsem tři vteřiny a oznámila mu, že má zelenou a může jet. Kontroval tím, že "tam má kreténa, kterej nejede". Lisa samozřejmě předvedené číslo ochotně zopakovala do posledního puntíku. A to jsem si mysela, že za volantem už nekleju.

	Děti si z přírodopisných výletů nejvíce užijí piknik

Tom měl normálně pokračovat ve školkové docházce; s Lisou jsem chtěla v druhé polovině září absolvovat zvykací období s tím, že od října by nastoupila natvrdo. Ovšem nakonec se ukázalo, že zatímco Lisa zcela bez problémů opouštěla rodiče a šla si hrát, tak Tom bedlivě sledoval dění a dostával hysteráky, pokud jsem jen zašla za roh. Zvykací období pro Lisu jsme tudíž odtroubili a dcerka si nastoupila osmnáctého zaří poprvé do školky jako samostatná jednotka. I v tomto případě se o největší rozruch postaral Tom, který na Lisin řev při loučení reagoval číslem "žebrající opuštěný sirotek" a málem na kolenou uprošoval milovaného tatínka, aby neodcházel, protože Lízinka bude plakat. Samozřejmě, že když jsem posléze pro děti přišla, Lisa sice jevila radost nad mým objevením, ale předvedla mi své priority - např. nejprve dojedla oběd. Naštěstí se nám podařilo Lise nakonec nakukat, že velké šikovné holky ve školce nepláčí, takže teď už naše odchody do školky polevily v oblasti dramatických efektů.

	První tehačapská atrakce

Během měsíce září jsem také Lise odebrala plenky. Asi by to byla zvládla už dřív, ale já jsem se nakonec rozhodla nácvik pozdržet až po návratu z Česka. Přeci jen ty první týdny je třeba bezplínkáče hlídat, víc připomínat a dodržovat nějaký režim - což s převráceným dnem a nocí, stresem a cestováním moc nejde. Navíc se mi moc nelíbila představa, jak s Lisou stojím v letadle fronty na ušmudlané záchodky (SAS byl v téhle oblasti nadprůměrně čistý a civlizovaný - ale stejně), případně jak řeším loužičky na návštěvách, v cizích autosedačkách a v historických památkách.

	Vrtule se... točí!

Děti se pořád dožadovaly výletu; Tom si rád prohlíží obrázky z našich cest a vždy nám hlásí, kam všude by se chtěl taky podívat. Nakonec padla volba na Tehachapi, i když jsme docela s napětím sledovali předpověď. Do Kalifornie se hrnula předčasná zimní bouře, nebylo jasné, kdy přesně naši oblast zasáhne. Předpovědi na Tehachapi byly v rozmezí od čtyř do dvaceti stupňů Celsia - což člověku moc důvěry v meteorologii nepřidá.

	Naši chlapi čekají, až pojede vlak

V sobotu jsme chtěli vyrazit brzy, abychom stihli prohlídnout Montereyské akvárium ještě před nejhoršími davy. Nakonec jsme ale vyjížděli v půl desáté a protože skutečně pršelo, na dálnici nás zdržely dvě nehody. Usoudili jsme, že v půl dvanácté už bude lepší zajít napřed na oběd a teprve pak, řádně posilněni, do akvárka. To jsme ještě netušili, že tam na zimu zavřeli celou obrovskou dětskou sekci, takže sváteční davy se snažily v omezeném prostoru ještě navíc vypustit své potomstvo. My jsme se Sidem byli za necelou hodinku na nervy, ale dětem se rybičky líbily a snad si to užily.

Mezitím se venku vyčasilo a my se rozhodli pokračovat po jedničce podél pobřeží v naivní představě, že děti se prospí a my si užijeme krajinu. Když se řádění, zlobení a následné fňukání, jakož i znuděné kvikání ze zadních sedadel už nedalo vydržet, zachránil nás Julia Pfeiffer Park. Cestička na McWay Cove je relativně krátká, ale splňuje všechny podmínky pro rodinnou procházku. Vede napřed po mostě, pak pod mostem, tunelem, kolem skal - a na konci je nejen vyhlídka na nádhernou zátoku, ale také kláda a lavičky, na nichž jest lze míti piknik (nejdůležitější to součást výletu).

	Tehačapská smyčka v celé své šíři (s vlakem)

Na večeři jsme se dokodrcali do Paso Robles. Mysleli jsme, že se děti chutě proběhnou v místním parku, ale oba ukňouránci žádali ihned zapadnout do hospody. Po jídle se (o něco příjemnější) Tomášek začal dožadovat těch vlaků, co jedou do zatáčky. Neprozřetelně jsme mu totiž prozradili cíl výletu a on nechápal, že tam ještě pořád nejsme a že dnes vlaky neuvidí. Nakonec jsme vymysleli kompromis - vezmeme děti k nejbližšímu přejezdu (asi dva bloky od hospody) a budeme doufat, že pojede vlak. Na přejezdu už čekal jakýsi železniční zřízenec, který nám sdělil, že kontroluje signalizaci a že skutečně máme štěstí a během tří minut bude projíždět nákladní souprava. Rodičovská čest tedy neutrpěla a Tomášek byl mnohem ochotnější pokračovat v cestě do Tehachapi, kde nás čekala osvědčená Travelodge.

Snídat jsme chtěli v neméně osvědčeném Cattlemans Cafe - bohužel tentokrát byla absolutně nemožná obsluha - a my jsme si vysloužili to, že po čtyřiceti minutách čekání, kdy hosté, kteří přišli po nás, odcházeli najezení, nám se stále ještě nedostalo ani toho pitomého toastu pro děti. Na naše reklamace nám ofrněná obsluha sdělila, "jsem tady sama" a hotovo. Nakonec se nás ujala mladá pokladní, která alespoň přinesla kvílejícím dětem kus chleba a začala se zajímat, co se děje. Vypadlo z ní, že je neteř majitelky. Omlouvala se nám, dokonce nám nabízela slevu. Snažili jsme se vysvětlit, že nám nejde o slevu, ale o to, aby se někdo zamyslel nad tím, PROČ to nefunguje - a aby se třeba omluvili, a ne ještě dělali ksichty.

	Další vlak se šine do smyčky

Tomášek si pak vzpomněl, že chce vidět ještě vrtule - větrné elektrárny, tak jsme vyjeli na kopec a šli se podívat na ten zázrak. No a pak přišel zlatý hřeb výletu - Tehachapská smyčka. Měli jsme štěstí, viděli jsme rychle za sebou čtyři vlaky. Lisu to zajímalo jen chvilku. Zbytek doby na vyhlídce přesýpala prach z cestičky na kámen. Byla u toho neuvěřitelně hodná a zcela zjevně silně zaujatá. Tomášek naopak vlaky miluje. Nejen, že všem tvrdí, že je Mašinka Tomášek, případně rychlík (či patrák), ale v poslední době prohlašuje, že má i svítící oči (vlaky tu u nás mají velmi výrazná přední světla), kterými si v noci osvětluje náš domeček.

	Vyschlé koryto Palo Prieto Canyon na Andreaském zlomu v centrální Kalifornii

V Bakersfieldu jsme dali pozdní oběd a pokračovali k domovu. Těsně za Cholame dětem zase došla trpělivost, i odbočili jsme ke kaňonu Palo Prieto a udělali si piknik ve vyschlém korytu řeky (arroyu). Tomášek lítal sem a tam, byl rychlík, jezdil dokolečka po smyčce. Lisa - pro změnu - přesýpala jemný říční písek z místa na místo. Tom při své rychlosti pokryl velkou část arroya a vyžíval se v objevování. Přiletěl, že našel kosti, což nás docela znepokojilo. Sidova první otázka (mají ty kosti botičky?) mě nijak neuklidnila. Vyslala jsem Sida (takto majitele o něco silnějšího žaludku) na průzkum. Rychlá spojka Tomášek mi pak přiběhla referovat, že to "byla neopatrná kravička, která spadla do řeky a umřela a zvířátka ji snědla a mravenečci ty kosti obrali." Tak jsem si oddechla, že se nemusíme obávat čerstvé mršiny, ani volat šerifa k ohledání ostatků.

Domů jsme měli ale ještě dlouhou cestu. Přestože přes den nespalo ani jedno dítě, byl to starší Tom, který se soumrakem vytuhnul první. Lízinka považuje nadále spánek za ztrátu času a trvalo jí možná další hodinu, než to zalomila i ona. Doma jsme polovláčné děti jen převlíkli do pyžamek a strčili do postýlek - kupodivu ani Lisa se v podstatě během převlíkání neprobudila - zjevně byl výlet dostatečně vyčerpávající.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.