Škatulata batolata 20. - 30. března 2006 Děti přestěhovány do jednoho pokoje; Tom chodí dvakrát týdně do školky; Lisa sedí zpříma a objevuje vertikální svět

	..a do zbylého prostoru dali Lízinu postýlku

	Tomovu postel jsme otočili o devadesát stupňů

Zřejmě jsem byla nějak moc hodná. Myslela jsem, že narozeniny jsou odbyté laptopem, ale dostala jsem ještě knížky a bonbony. Tom o mých narozeninách v podstatě nevěděl, přesto mi připravil příjemné překvapení. V den mých narozenin se cosi zlomilo a začalo to vypadat, že snad přeci jen školku vezme na milost. Místo zoufalého jeku se začal zajímat o hračky a ostatní děti - čímž mi spadnul ze srdce veliký kámen.

Asi jsem máma medvědice. Těhotenství nepovažuju za nejkrásnější období v životě ženy a kdyby šlo prospat, jistě bych tak učinila. K období těsně po porodu mám podobný vztah. Ne, že bych ze svých dětí nebyla na větvi, ale kdybych MOHLA SPÁT, bylo by to jistě lepší. Kojení má na mou osobu silně tlumící účinky. Suma sumárum - za poslední tři roky (někdy touhle dobou před třemi lety jsem otěhotněla s Tomem) jsem prožila zhruba jen půl roku v duševním stavu, v němž sama sebe poznávám. Zbytek je v matné mlze a skládá se z rozmazaných nočních můr o umývání špinavých čumáčků a prdelek.

Teď na mě buď leze jaro nebo došlo na vyvedení mláďat z doupěte - to ještě ukáže čas. Každopádně mám najednou chuť na pár změn. Do domečku jsme se nastěhovali před čtyřmi lety. Nebyla jsem si tehdy jistá, jak co uspořádat, ale učinila jsem to s nejlepším vědomím a svědomím - ovšem po letech se ukazuje, jak mylné byly některé mé představy. Třeba ta, že když budu mít v garáži stůl, tak si na něm rychle poskládám nejnutnější prádlo rovnou ze sušičky, čímž se vyhnu košům s prádlem skladovaným v obýváku. Elegantní, že? Ovšem tento koncept není moc slučitelný se dvěma dětmi. Ne, že by se mláďata nenechala vypustit do garáže - naopak, Tom by řičel nadšením - ale přeci jen je tam příliš mnoho ostrých a nepoživatelných předmětů. A nechat je samotné v domě? Inu, jistě by se také zabavili. Tom ovšem dosáhnul inteligence průměrné opice a pochopil, že skládáním nábytku na sebe se dostane výš a ještě výš. Lisa sice neskládá nábytek, ale touhy po výškách má také - každou chvíli ji musíme odněkud zachraňovat. Vyleze si třeba na hrací krabici, visí přes ni jak kus hadru a ječí - nahoře sice je, ale dolů nemůže. Podobně se snaží šplhat na všechny vyšší předměty - vesele ignoruje jejich vratkost či nebezpečnost (židličky, Tomovy náklaďáky, police atd.). Zkrátka děti samotné nechat nemůžu a tudíž mé představy o skládání prádla na stole v garáži jsou dávno zanesené hromadou klumprů.

	Při focení přestěhovaného pokojíčku trval Tom na zvěčnění svých chlupáčů

	Zatěžkávací zkouška postýlky

Začínám tedy plánovat, ale trošku to připomíná pohádku o slepičce a kohoutkovi - abych mohla udělat jedno, musím napřed zajistit pět další věcí. Asi vás budu informovat průběžně. V současné době proběhlo stěhování Lízy do Tomova pokojíčku. Čekáme babičku a tak si na ni musíme udělat trochu místa. Navíc Tomův pokojíček byl doposud takovým provizoriem, nebavilo mě něco tam zařizovat, když jsem věděla, že stejně bude za pár měsíců vše jinak. Tomášek si stěhování užil - chodil důležitě se svinovacím metrem, pletl se nám pod nohy a dožadoval se, aby i Lisa byla té taškařici přítomna. Nakonec musel samozřejmě vyzkoušet Lízinu postýlku. Ta kupodivu přežila nával dvou dětí.

Před jejich první společnou nocí jsem měla nepříjemnou předtuchu. Počítala jsem s tím, že Lisa začne v pět ráno ječet, čímž vzbudí Toma, a my následně budeme mít nástup ještě za tmy. Mýlila jsem se. Lízinka začala ječet v půl třetí. Tomášek se vzbudil jen natolik, aby jí přísným hlasem vynadal a chrupal dál. Ovšem Lisa byla tak rozrušená z nového prostředí, že jsem ji uspávala až skoro do čtyř. V pět začal Tom ze spaní vykřikovat, čímž VZBUDIL LISU, která využila situace k dožadování se ranního mléka. V půl osmé ráno jsem si tedy připadala jako po vydařeném flámu - až na to, že jsem neměla žádné bujaré vzpomínky, které by kompenzovaly třeštící hlavu a pálící oči.

	Lisa jako správný horolezec nepoužívá ke zdolávání výšek kolena

	Lízinka se občas dostane do pasti, s kterou si neví rady

Upřímně řečeno - já to teď s tím flámováním nemám vůbec jednoduché. I kdybych se náhodou urvala od rodiny, tak se ani pořádně nenapiju. Tři roky abstinence mi způsobily intoleranci na alkohol. Stačí pár hltů a okamžitě mi naskáčou na obličeji rudé fleky, svědí to jak ďas, přejde tak za hodinu. Nicméně je to nepříjemné a navíc vypadám jak idiot. Zřejmě budu muset víc trénovat.

Druhá společná noc dětí proběhla jen s občasným mrčením Lisy - a nakonec nás potomci vzbudili ve čtvrt na osm chechtáním. Považovali jsme to za dobré znamení a pokusili se ještě zavřít na chvíli oči, ale Tomáškovo nadšené "Lízi, poď, Lizi" nás brzy vyburcovalo. Očekávali jsme, že spatříme Toma, jak tahá Lízu z postýlky, ale opak byl pravdou. Tom si přisunul židli a vlezl si za Lízou. Další noc Líza bečela ve dvě, ale nechala se snadno ukonejšit. Tomášek přihlížel s otevřenýma očima, nic neříkal, tak taky dostal pusu a oba pokračovali ve spánku zase do sedmi, kdy Lisa vzbudila Toma a tento jí šel hospodařit do postýlky s kolotočem. Doufáme, že v tomto směru můžeme být optimisty a že se děti naučí pokojíček sdílet, aniž by se rušily.

O něco lépe teď také probíhá Tomova školka. Pořídila jsem mu lunch box ve tvaru náklaďáku. Tomášek je prostě pragmaticky založen a jídlo pro něj je důležité. Ráno sice obvykle na sdělení, že se jde do školky reaguje striktním NE, ale pak se hrne a pomáhá sbalit oběd. Ve školce prý stále třímá svůj lunch box - zřejmě mu taška s jídlem poskytuje podobný pocit bezpečí, jako jiným dětem oblíbená hračka či dečka. I zde propadáme mírnému optimismu a doufáme, že už se to bude jen lepšit.

	Sourozenecká spolupráce - Tom otevřel Líze myčku a žádal, aby mu tato dělala ručičkou závory pro auto

	Lisa Toma všude následuje a ten se cítí zcela zjevně polichocen jejím obdivem a přízní

Lízinka nám definitivně odrostla malé autosedačce. Trošku jsem si dělala starosti, protože jsem měla pocit, že Lisa nesedí, což by v podstatě znemožňovalo život bez autosedačky (např. do nákupního vozíku neposadíte mimi, které se klátí na všechny strany). Bližší ohledání však ukázalo, že Líza klame tělem. Ano, nesedá si k hračkám, ale to zřejmě jen proto, že je vsedě málo pohotová a pohyblivá. U nás se vše odbývá v poklusu za starším bratrem. Když je náležitě zaměstnaná - jídlem, nebo obhlídkou regálů v obchodě - tak sedí zcela bez problémů.

Je neuvěřitelné, jak moc je Lisa fascinovaná starším bratrem. Když u nás byla sousedka a K.C., Lisa absolutně ignorovala náš záměr držet ji a Juliannu (pětiměsíčí) v obýváku, a řítila se co jí bříško stačilo za klukama, aby nepřišla o nějakou legraci. Nakonec jsem vzdala snahy o navrácení dcery k miminkovským zábavám a nechala ji, ať činí, co uzná za vhodné. Myslím, že si to šíleně užila - a kupodivu ani nedoznala žádné úhony. Já jsem jen zablokovala dveře, aby ji kluci jimi nemohli omylem nějak přerazit, a zbytek fungoval sám od sebe. Zdá se, že Tom ještě nedospěl do stádia, kdy se mladšími sourozenci (a obzvláště sestrami) pohrdá, a docela Lízu respektuje.

Myslím, že jsem v posledních pár měsících dostala odpověď na svou otázku, zda jsme Tomáška sourozencem o něco neošidili. Uričtě přišel o část naší pozornosti, ale získal rovnocenného a oddanného parťáka pro svoje hry a nápady - něco, čím mu my nikdy nemůžeme být. Mít "skorodvojčata" je hodně náročné a určitě to nedoporučuju slabším povahám, ale zdá se, že pro děti je malý věkový rozdíl skvělý.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.