Modrá či zelená 11. - 20. března 2006 Nové věci pro náš domeček a pro mě; Tom zápasí se školkou; konečně pěkný den k venčení

	Zvelebování domečku se věnuje celá rodina - někteří makají a jiní na to z ležérní pozice dohlížejí.

	Knihovny - ne, že bychom do nich neměli co dát, ale ještě jsme neměli čas probrat haldy knih a rozhodnout, které si zalouží pobyt v nové budě.

Začnu zcela sebestředně mými narozeninami. Dostala jsem totiž jeden předčasný dárek, který se týká i ctěného p.t. čtenářstva. Už delší dobu pozoruju, že než se dokopu k napsání deníčku, uplynou minimálně tři týdny a pak píšu dlouhé traktáty od Šumavy k Tatrám - a nezbývá čas na drobné příhody. Mrzí mě to - hlavně kvůli nám, přeci jen člověk zapomíná a některé historky s dětmi jsou neopakovatelné - byť banální. A možná, že o něco kratší, ale podrobnější a častější deníčky budou lepší než román jednou za měsíc.

K narozeninám mi byl nadělen laptop - takže jsem mobilní - mohu se za dětmi pohybovat po baráku a zahradě a v okamžicích, kdy si v klidu hrají, třeba i něco napsat. Nakolik to bude systém účinný, ukáže čas.

Vím, že na počasí si teď stěžují všichni, ale i u nás v Kalifornii je hnusná zima. Opět jsme měli bílé okolní kopce, na hřištích je bláto, klouzačky mokré a studené - a děti otrávené z věčného oblíkání a já z nošení ponožek. Sierra je zasypaná jako už dlouho ne, není kam jet na výlet - každý pátek poslouchám v relaci o počasí, že nabádají, aby na cestu rodiče vzali dětem nějaké dlouhé video - ze čtyřhodinové štreky se stala celodenní výprava. My holt sedíme doma - a snažíme se využít nepřízně počasí k zvelebování domečku. Došlo to tak daleko, že jsme absolvovali i výlet do Ikey. Kupodivu nebyla narvaná jako obvykle a tak jsme jakž takž přežili davové šílenství - a dokonce odjeli s podstavcem na televizi a knihovnami.

Doposud nám televize stála na soustavě vratkých stolečků - což kromě jisté nestability poskytovalo dětem i relativně neomezený přístup ke kabelům. Sid při montování skříně hudroval, že je to děsná "buda". Tom hleděl na sestavu prkýnek a pak pravil, že "pes pes..." Občas mu čteme knížu o pejskovi - která začíná tím, že chlapeček pro pejska postaví boudu a pak si jde vybrat štěnátko. No, holt jsme museli Tomáškovi vysvětlit, že je to skříň na televizi a Sid musel přestat používat výraz buda.

	Příboj hlodá skalnatý okraj Mysu mořských vlků (Point Lobos).

	Lisa povýšila na záďový posez.

Sid mírně vytřídil svou neustále kynoucí sbírku scifáren, a staré knihovny jsme distribuovali po baráku, takže se nám snad podaří nějakou dobu držet krok se záplavami knih. Bohužel máme oba na knížky úchylku a tak se u nás neustále vyskytují další a další výtisky. Do toho Tomáškova sbírka už také vyhřezla z přidělené krabice - zkrátka jsem ráda, že se nám zase zvětšil úložný prostor.

S Tomovou školkou jsme zatím neudělali velký pokrok. Tom bečí, my vysvětlujeme do zblbnutí, že máma přijde. Snažím se tam s ním být a velmi optimistickým hlasem vysvětlovat, co všechno za krásné věci ve školce dělají, ale výsledkem si zatím nejsem moc jistá. Nicméně přes Tomův bojkot školkových činností vidím veliké pokroky. Tomášek se začal zajímat o jízdu na tříkolce, začal budovat "věže" z kostek a pouštět se obecně do činností, o které dosud zájmu moc nejevil. Také začal používat víc angličtinu - slovíčka jako monkey jsme ho určitě my nenaučili. Podobně jsem ho tuhle slyšela konverzovat se sousedem o šnecích - soused mu cosi vysvětloval, Tom vážně sledoval a pak zcela zřetelně a s perfektní intonací pravil "oh, dear!". Máme pocit, že párkrát řekl i "oh, shit!" - ale to nebylo tak zcela zřetelné a my ho nechceme zbytečně upozroňovat na zrovna takové rčení, takže jsme v nejistotě. Školka má tedy svá jistá pozitiva, nechceme se jí vzdávat tak snadno.

S definitivní platností můžu prohlásit, že jsem dokojila. Musím říct, že opět ke spokojenosti obou zúčastněných stran (i když možná militantní zástupkyně Laktační Ligy by mě kamenovaly). Lisa si protáhla noc až do šesti, půl sedmé ráno, což je mnohem snesitelnější, než kojící čtvrtá pátá. Také se zdá, že začíná mít něco jako režim denního spánku a občas mi usne i na dlouhé úseky (např. 40 minut). Já jsem tentokrát nezažila vysloveně euforické stavy jako po odstavení Toma, ale představa lidské podprsenky a lidského rozměru oblečení po dvou a půl letech kojících a těhotenských šatů, se euforii dost podobá.

	U moře je sakramentská zima i v březnu -- člověk aby si radši nechal bundičku.

	Zašitá pláž (Hidden Beach) se skrývá mezi útesy, které inspirovaly R.L.Stevensena ke knížce Ostrov Pokladů.

Bohužel konec kojení se moc neodrazil na velikosti mého poprsí. Sice jsem poklesla z kategorie F na D až DD, ale pořád je mé popředí na můj vkus příliš rozsáhlé. A výrobci dámského prádla mi situaci nijak neulehčují. Zpočátku jsem se pokoušela podprsenku koupit stylem - vlítnu s oběma dětma do obchodu, bafnu první déčko a za netrpělivého jekotu zdrhám k pokladně. Doma vyzkouším - a při nejbližší vhodné příležitosti vrátím, protože a) je mi podprsenka malá b) výrobce nestudoval anatomii natolik, aby věděl, že ženám nerostou ňadra v podpaždí případně c) prsa mám až pod bradou a špatně se mi dýchá. Vzhledem k tomu, že jediný pokus vyzkoušet podprsenku v obchodě za přítomnosti jednoho dítěte skončil Tomovým útěkem z kabinky v momentě, kdy jsem byla do půl těla, musel v sobotu dopoledne nastoupit na hlídání dětí Sid. Já jsem se pak věnovala šopování. Asi po půlhodině zkoušení jsem našla podprsenku, která neměla kostice (zřejmě jsem anatomická anomálie, ale kostice se mi zapichují mezi žebra s vehemencí, kterou nehodlám snášet), nevypadla jako okrajkovaná noční můra o korzetu mé babičky, nebyla vycpaná (na co si někdo potřebuje vycpávat prsa D - E opravdu nechápu) a nepřipadala jsem si v ní jako letadlová loď ozbrojená jadernými hlavicemi (další návrhářská úchylka - napresovat prsa do dlouhé roury zakončené ostrými špicemi - trochu to připomíná kostým pro valkýru). Oslněna úspěchem jsem přerovnala půlku obchoďáku, abych zjistila, že této podprsenky mají jeden jediný kus. Po další půlhodině zkoušení a klení jsem objevila druhý přijatelný kousek a následně dokonce jeho dvojče. To už mě Sid uháněl na oběd (slíbila jsem, že je cestou z obchodu vyzvednu z hřiště), ale i tak se neuvěřitelné stalo skutkem a já mám tři podprsenky, kterým se při prudším pohybu nerozepínají záludné patentky a háčky. Zbývá jen rozhodnout, zda kojící podprsenky krotce vyhodím, nebo zda je obřadně a slavnostně spálím.

Majíce splněnou většinu náročných úkolů (nákup prádla a sestavování nábytku), vydali jsme se v neděli na Point Lobos. Po dlouhé době jsme konečně zažili trošku slušnější víkend - byl by hřích počasí nevyužít. O Point Lobos jsem psala už mockrát, ale tentokrát jsme se vydali na nejjižnější konec rezervace, kde jsem ještě nebyla. Rodinná rada rozhodla, že je Lisa už moc velká na klasickou klokanku a zkusili jsme ji posadit do batohu na záda. To však způsobilo veliké trauma Tomovi - přeci to je JEHO batoh a on se CHCE TAKY NÉST. Sérií hrozeb a proseb jsme donutili Tomáška hezky šlapat - asi rozhodujícím bylo moje tvrzení, že jen hodní kluci, kteří sami chodí, můžou dostat pěkný dárek. No, to jsem si naběhla. Tom radostně odkvačil po cestičce, statečně sešel a vyšel množství schodů, přešel se mnou bosky pláž (i když teplota vody značně zchladila jeho nadšení pro lítání do vln) - aby se nakonec po návratu k autu dožadoval dárku. Člověk by řekl, že musel pod přívalem dojmů zapomenout, ale to ho ani nenapadlo. Skutečně jsem měla s sebou malý nafukovací míč, který jsem zakoupila v dolarovém obchodě a hodlala dětem vydat tak jako tak, takže jsem mohla dostát svému slovu - ale poučená pro příště už jsem.

	Mys mořských vlků nabízí vyhlídky na (klidná) divoká zvířata, klikaté chodníčky a schody po útesech.

	A Tomášek křičel: "blu! blu!" (modrá! modrá!) a pak se zarazil a koukal a pravil: "glin" (zelená).

Nedělní nádherné počasí bylo jen takovým namlsáním na jaro - v noci zase začalo pršet a já byla v pondělí postavena před úkol přežít s dětmi lijavec bez toho, aby došlo k přílišnému promáčení dětí či zešílení matky. Naštěstí s chlapečkama není vymýšlení programu tak složité - jen co jsem nás (během asi dvou hodin) dokázala vypravit, byli jsme na "nádraží". Je to konečná tramvaje a autobusů. Tom sice propadnul panice, když viděl odjiždět tramvaj dřív, než jsme stihli řádně vystoupit z auta, ale nakonec se nechal přesvědčit, že pojede další vlak. Mezitím se k nám přihrnul vlídný (zřejmě znuděný) autobusák. Ptala jsem se ho, jak je to s přepravou kočárků (kočárky se přepravují zdarma, ale během jízdy musí být dítě na klíně rodiče) a pak on najednou zareagoval, když jsem na Toma promluvila česky. Prý jeho švagrová je Češka, a už Lence volal, aby nás seznámil. Tak jsem zvědavá, jestli se tajemná Lenka někdy ozve - byla by to další česká dušička do mé sbírky. Pak nás Joe zval, ať jedeme s ním autobusem, ale Tomášek trval na vlaku. Joe bral porážku svého dopravního prostředku statečně a dokonce nám věnoval celodenní jízdenku na hromdopravu.

S jízdenkou v kapse jsme se nahrnuli do tramvaje (kočárek jsem nakonec zavrhla a strčila Lisu do babyvaku) a za Tomova koučování (napovídal tramvaji, kdy má zvonit, a dožadoval se odjezdu) jsme projeli celé dvě zastávky na další konečnou, která je i přestupní stanicí. Tam jsem hodlala vystoupit, prostudovat jízdní řády a vydat se někam dál, ale Tomášek nemohl vydržet představu, že NÁŠ VLAK odjede bez nás - tak jsme jeli zase zpět. To už si nás všimnul řidič tramvaje, a opět reagoval na češtinu. Prý tak mluvili jeho prarodiče. On sám se jmenuje Kolář (Kolar) a pochází z Prahy - ovšem té oklahomské. Jeho babička s dědečkem se dostali do Ameriky jako děti, vyrůstali společně v Nebrasce a pak se znovu potkali v Oklahomě, kde se nakonec vzali. Prý kolem Prahy dodnes vlastní farmy potomci silné české komunity a dodnes se tam první týden v říjnu pořádají české festivaly. S panem Kolářem jsme odjeli zase na přestupní konečnou a tam dle jeho rady počkali na tramvaj na Santa Terezu. Ta totiž jede koridorem uprostřed dálnice závratnou rychlostí 55 mph a na konci vjede dokonce do tunelu. Tom byl štěstím bez sebe. Opět jsme jeli tam a zpět, pak přestoupili k panu Kolářovi a konečně k našemu autu a domů na oběd. Nakonec se tedy z nudného deštiva vyklubalo velezajímavé dopoledne. Jediný, kdo z toho nic moc neměl, je Lisa - přeci jen už teď víc stojí a lezení a objevování, než aby jen v klidu seděla zamotaná ve vaku u mámy. Ale holt druhorozené děti to nemají jednoduché a musí se víc přizpůsobovat.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.