Jede jede mašinka

Jede jede mašinka
1. - 26. června 2005
O historické železnici ve Feltonu; Tom se učí číst; přijíždí dědeček



	Tomáška mašinka fascinuje ... a děsí.

Je mi jasné, že už jste poněkud znuděni mým naříkáním nad nejkrásnějším obdobím v životě ženy, ale ještě alespoň jeden odstaveček, prosím, vydržte. Vždycky, když už si říkám, že to nemůže být horší, přesvědčí mě matka Příroda o opaku. Takže ke všem radostem mi přibyly otoky. Nejde mi sundat snubní prstýnek a večer jsem schopná tak maximálně pololežet s nohama nahoře. Břicho narvu už jen do Sidových triček a nezřídka mám na fotografiích docela problém rozeznat, jestli ta povědomě tvarovaná (nejširší uprostřed) postavička jsem já, nebo stodvacetikilový Hroch. Úklid domácnosti jsem nikdy nemilovala, ale občas něco přetáhnout mopem mi donedávna nepřišel takový problém. On to teda není problém ani teď, ale s medicimbálem místo pasu nezvládám přípravné práce - to jest posbírat tisíce Tomových hraček a klumprů, které junior spravedlivě distribuuje po celém domečku.

Jakž takž zvládám mírné rodinné procházky a snažím se v Sidovi vykřesat alespoň špetku nadšení pro výlety po nejbližším okolí. Ono toho ale pro velrybu vyvrženou na souš moc dosažitelného není. Nicméně se mi podařilo Sida vylákat na Roaring Camp Railroads do Feltonu pod příslibem zvláštní lokomotivy. Roaring Camp byl založen v třicátých letech 19. století Isaakem Grahamem. V roce 1842 zde Graham postavil první pilu západně od Mississippi. Část místních redwoodových stromů byla ale ušetřena pokácení a o pětadvacet let později se staly prvním chráněným redwoodovým pobřežním lesem.



	Dixiana.

Za záchranu historické železnice vděčíme pro změnu panu Clarkovi - respektive jeho ženě. Manžel jí zemřel krátce poté, co se mu podařilo odkoupit a uvést do provozu Santa Cruz, Big Trees & Pacific Coast Railway Company - a od té doby společnosti předsedá jeho žena Georgiana. Společnost postupně dokupuje a restauruje historické lokomotivy. Nejznámější z nich je Dixiana Shay. Lima Locomotive Works asi nidky nemuseli litovat toho, že zaměstnali Ephraima Shaye - autora designu nejpopulárnější lokomotivy používané západními dřevařskými společnostmi. Shayovy lokomotivy mají vertikálně uložené tři písty na pravé straně kabiny, které místo přímého náhonu na kola točí s podélně uloženou klikovou hřídelí, z níž se pak dvěma kardany rozvádí výkon na všechny nápravy. Mechanismus lokomotivy je uzpůsobený až na desetistupňové stoupání za cenu nižší rychlosti. Jednotlivé stroje se vyráběly na zakázku, mezi 2761 lokomotivami z let 1880 - 1945 se nenajdou dvě totožné. Dixiana opustila brány Lima Locomotive Works jako číslo 2593 dne 12. října 1912. Než se dostala do Kalifornie, sloužila na šesti různých krátkých tratích, včetně slavné Smokey Mountain Railroad, ale pojmenovaná je po dnes už nefunkční lomové železnici v Dixianě (Virginia).



	Detail parního stroje a převodů.

Můj plán na zabavení mužské části rodiny se zcela zjevně zdařil. Tomášek se sice hlučné lokomotivy zblízka bál a žádal udržovat slušný odstup, ale od té doby chápe, že mašinka dělá š-š-š-š húúú. Nejsem si úplně jistá, jestli jej víc než technika nezaujaly kachny a husy na místním jezírku a chození po plotě, nicméně výletu si viditelně užíval.

Také Toma bereme pravidelně k moři. Ve mně se pak obvykle pere úzkostlivá povážlivá matka, která je znepokojena teplotou vody a potažmo teplotou mokrého dítěte, s matkou pyšnou na vnímavého a šikovného potomka. Tomášek objevil kouzlo odlivových louží a sám upozorňuje na pozoruhodnosti podmořského života - šnečky, hvězdice, sasanky, krabíky, mušle a všeliké chaluhy - a s radostným pokřikem běhá ve studeném větru od louže k louži. Nějak se nám v něm doposud nepodařilo vzbudit zájem o písek a bábovičky, ale ani jeden z nás rodičů za normálních okolností na nějaké vysedávání na místě nejsme, takže to zřejmě bude dědičné. Tím se nijak nesnažím popřít fakt, že v současné fňukací fázi těhotenství by mi vyhovovalo mít poněkud méně akční dítě; nicméně z dlouhodobého hlediska je to asi lepší takhle.



	Tom pozoruje husičky.

Tom je neuvěřitelně čilý obzvláště po ránu. Horší je, že stejné nadšení vyžaduje od nás. Mysleli jsme, že když si ho vezmeme na chvíli do postele, tak bude spokojeně s námi absolvovat proces postupné exhumace. Ne, že by se rád nepřitulil, ale pak nekompromisně vyleze a donese Sidovi brýle a hodinky z nočního stolku, čímž otce považuje za způsobilého k životu. Následně se jme tahat za ruku z postele mě. Jakž takž strpí přebalování, ale pak už je čas na "búúú" (krabice s mlíkem má vyobrazenou krávu) a "húúú" - ohřátí mlíka v mikrovlnce. Záležitosti ohledně jídla má Tomášek opravdu zmáknuté dokonale a běda, jak někde něco nefunguje. V naší oblíbené vietnamské restauraci se odmítnul nechat ošidit sušenkami a neustále ukazoval prstíkem na stůl a na prázdnou misku na polívku. Jeho vysvětlování bylo důrazné a jasné: žádné šušně - tady mi přineste polívku a tady mi jí nalejte do mističky, jak se sluší a patří.

Zdá se, že Tom má také už velmi dobrou paměť - když jsem se v sámošce v rámci lehké konverzace s batoletem zmínila, že potřebujeme bramborky, zamířil Tom cílevědomě k regálu se zeleninou a skutečně přinesl ty správné brambory. Pak trval na koupi okurky - i to jsem mu dopřála. Pokračovala jsem v pokusech - a Tom našel a nakoupil ještě mlíko, jogurt a chleba. Jedině u pečiva váhal - bereme různé druhy podle nálady, takže rozhodování nebylo tak jednoduché. Zdá se, že ale opravdu rozumí všemu, i složitějším pokynům (dojdi pro dědu a přineste z garáže džus). S mluvením jsme na tom pořád stejně, ale Tom dokáže neuvěřitelně efektivně komandovat pár slovíčky a mnoha posunky celou rodinu.



	Odborníci mi opravují počítač, aby méně hučel.

Ovšem nejvíc nás pobavilo, když nám Tom dal do ruky velmi účinnou zbraň proti rodičům a prarodičům geniálních dětí. Že Mařenka recitovala v Tomáškově věku Pec nám spadla? Tsss! Naše dítě sice nemluví, ale zato umí ČÍST!!! V místech, kde pod chodníkem vede kanalizace, je v betonu vyražené velké S. Tomáška zaujalo, že se tento tvar opakuje v určitých intervalech po celém chodníku. Pak zjistil, že stejný znak nalezne v knížkách. Párkrát se dotázal, jestli g nebo číslo 2 jsou také "tc" (jak tomu říká), a od té doby se již málokdy splete. Problém je jen jeho všímavost - najednou začne máchat pacičkama a vzrušeně křičet tc, tc - a nám nechápavým dospělým trvá dotyčné písmenko najít. Je všude - v názvech ulici, na STOPce, na mapě v obýváku, na obalech od potravin, hřbetech našich knih, korbách kolemjedoucích náklaďáků... občas máme co dělat, abychom mu v "četbě" stačili.

V rámci rozvíjení všelikých schopností jsme Tomovi teď na čtrnáct dní "pořídili" dědečka. Děda Tomáška podaroval rozmontovávacím traktorem, který byl za první dva dny s velkým zájmem rozmontován a smontován tolikrát, že došlo ke stržení umělohmotného závitu a definitivní demontáži kabiny. Dále jsme je vzali na letiště (těžko říct, komu z nich se letadýlka líbí víc) a pak k moři, kde Tom dědovi předvedl svoje plážové boty s Elmem a děda Tomovi házení žabek.



	Zajímavý montovací traktor brzy podlehne náporu batolete.

Díky plné prarodičovské sestavě jsem také mohla vypustit Hrocha na výlet. Děda se při své poslední návštěvě v květnu 2003 nedostal pro sníh na východní stranu Sierry, i mysleli jsme, že koncem června o dva roky později by mohla být výprava na Mono Lake, Bodie, Virginia Lakes a východní část Yosemit o něco úspěšnější. Ovšem letos je divný rok - ještě v půlce června v horách nasněžilo, takže Tioga Pass se otevíral až 24. června, tj. právě na počest dědečkova a Hrochova výletu.

My jsme si s babičkou plánovaly pohodový dámský víkend s Tomáškem. V pátek večer u nás byl na návštěvě Suchýš z Prahy, probírali jsme jeho plány na zkoumání Nevady a já se z něj snažila vytáhnout nějaké informace o lomových lokomotivách, abych měla materiál na tento deníček. Byla jsem docela ráda, že se Toma ujala babička a já mohla jen posedávat a klábosit. Zkrátka mám dny, kdy je mi docela dobře, ale pátek nebyl jeden z nich. V deset večer Suchýš odjel, já se v jedenáct odpotácela do postele, kde mi začaly pravidelné kontrakce. Kolem půl jedné jsem konzultovala telefonicky situaci se svou lékařkou, která mi sdělila, že velmi pravděpodobně rodím a ať okamžitě jedu do nemocnice. Nechtěla jsem budit Toma, i rozhodla jsem nechat ho doma s babičkou. Zbývalo zařídit odvoz, protože jsem nechtěla současně řídit a ještě rodit. Žádného z pohotových rezidentů jsem se nedovolala, místňáci buď vyrazili na víkend, nebrali telefon, případně mi bylo hloupé volat někomu, kdo má doma sám dvě malé děti. Zbyl mi Suchýš - bezdětný a poklidně spící v blízkém hotelu. Měl radost - no uznejte sami - komu se poštěstí odletět na služební cestu přes půl zeměkoule, jen aby v noci jel k porodu. Moje kamarádky tvrdí, že jsem zpovykaná - objednávat si odvoz do porodnice až z Evropy...



	Dědeček učí Toma na pobřeží Pacifiku házet kamínky.

V nemocnici jsem musela trochu brzdit sestřičky, které by užuž chtěly Suchýše kroužkovat - tatínkové fasují náramky, aby se vědělo, ke které mamince a miminku patří. Nevím, jak by Suchýš doma vysvětloval, že k tomu miminu přišel opravdu zcela nevinně a náhodou. Po objasnění situace (šťastný otec je někde u Yosemit, kde není mobilový signál, takže nemá ani tucha; a i kdyby měl, je zhruba osm hodin jízdy od místa děje) obdiv sestřiček k Suchýšovi ještě stoupnul a následně jej zásobovaly kávou a snažily se mu zpříjemnit čekání na to, zda se jedná o planý poplach a pojedeme domů, nebo zda skutečně rodím a Suchýš se pojede svalit do hotelu, aby byl fit na sobotní pracovní jednání.



	Rodinná atrakce: letiště v Palo Alto.

Monitor skutečně prokázal pravidelné kontrakce, ale podrobnější prohlídka zjistila, že se rodit v nejbližší době nebude. Sestřička pravila, že to může být mým nachlazením - organismus se zbláznil a reaguje divně. Dostala jsem injekci na zklidnění kontrakcí a po další hodině a mém ujištění, že skutečně CHCI domů, jsem byla propuštěna. Suchýš je samozřejmě přesvědčen, že hroše se pokoušelo prodrat na svět, aby se - cituji - "osobně podívalo na tohodle magora". Já se domnívám, že je to jinak - naše holčička dobře ví, kdy se ocitne mimo dosah otcovské autority a tuto skutečnost využije k nekázni (není to totiž poprvé).

V sobotu odpoledne se Hroch s dědečkem konečně dostali do oblastí natolik civilizovaných, aby měli mobilový signál a dostali mou SMSku, takže těsně před půlnocí dorazili zpět domů. Tím pádem už by se dcerka klidně mohla narodit. Od doktorky mám rození povoleno, jsme na konci 36. týdne, který se tady považuje jako hranice donošenosti, takže jde skutečně jen o to, aby u porodu mohl být Sid. Ovšem Murphyho zákony fungují - zdá se, že dcerku chutě spatřit svět opět opustily - osobně se obávám, že pokud Sida zase nevyšlu na nějaký výlet, budu těhotná ještě o vánocích.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]