Finále 26. června - 18. července 2005 Fifty-fifty: já musím snášet tohle nekonečné těhotenství, a vy zas moje kňourání.

	Jsem ještě docent, nebo už přescent?

	Takové zrnko písku je nesmírně zajímavá věc.

Přiznám se bez mučení - doufala jsem, že tento deníček se mi podaří přeskočit, ale není mi přáno. Čeká vás další dávka těhotenského skuhrání, místo abychom pokročili rovnou k poporodním depresím. Dcerunka je zjevně maminčin mazánek a odmítá se vydat do světa.

Každý den si říkám, že už to nemůže přeci být horší -- a je. Dokud jsem si musela k jednoduchým úkonům, jako vymetení drobků pod Tomovým stolečkem, kleknout, byla to otrava. V posledních dnech to je nejen otrava, ale začíná se rýsovat logistický problém - aneb jak velrybu na zem padlou postavit opět na obě nohy. To, že poslední výkřik mé těhotenské módy jsou vietnamky (neb do jiných bot se přes otoky nevejdu) mi přišlo humorné do té doby, než jsem v nich zkusila trochu chodit. Po domě, zahradě a sámošce to jde - ale procházka s Tomem, výlet do ZOO či cokoliv přesahující dvacet minut chůze je odměněno bolestmi nohou (vietnamky, pravda, nemají žádnou ortopedickou úpravu, která by mohla trochu ulevit klenbě nesoucí nebývalá nadměrná kila). Cestování autem s sebou také nese specifické potíže. Například tuhle nějaký idiot, který nebyl zjevně nikdy těhotný, zaparkoval vedle mě tak, že jsem nemohla pořádně otevřít dveře. Pootevřela jsem, nasunula jednu nohu pod volant a manévrovala zadkem a břichem ve štěrbině mezi sedadlem a dveřmi tak dlouho, až jsem pupek nasoukala - ovšem nějak jsem si neuvědomila, že mi přes okraj bočního okýnka kouká brada - při pokusu o žuchnutí do sedadla jsem si tudíž málem vyrazila zuby. Další problém je poměr velikosti mého popředí a pozadí versus délka končetin - pokud sedím za volantem tak, aby mi tento nevězel v břiše či hrudníku, mám problém dosáhnout na páčky a čudlíky - a sešlápnout plně pedály.

	Babí, ráchat!!!

Uznejte sami, že by bylo načase, aby se naše mladá trošku osamostatnila a nechala svou stařičkou, strhanou matku zase trochu fungovat. Tím spíše, že už jsem si stihla projít dalším dnem pravidelných kontrakcí, které sice byly velmi nepříjemné, ale nikam nevedly. U nás na klinice mě doktoři pravidelně ujišťují, že "to bude brzy" a že se uvidíme už jen v porodnici a já se s neodbytností panáčka předpovídajícího počasí zjevuju znovu a znovu. Že jsem otevřená na jeden, dva, tři, čtyři centimetry, neva - mladá se drží zuby nehty. Ne, že by na to neměla nárok, do termínu ještě zbývá pár dní, ale přijde mi absurdní, že první dítě se nepodařilo zastavit a druhé se zase nemůže rozhoupat, přestože je vše připraveno. Kdyby alespoň s námi nežertovala a netvářila se poslední měsíc, jako že už už to bude - nemusela bych držet rodinu, kamarády a sousedy v pohotovosti (zálohy na hlídání Toma, odvozy do nemocnice a tak). Takhle jsme z toho všichni na nervy.

	Tomášek by mohl v ZOO dělat průvodce. Všimněte si, jak studuje odbornou literaturu.

Samozřejmě, že jako každá nastávající mamina musím často odrážet dotazy typu, "tak co?". Tato otázka mě dokáže napěnit, zvláště pokud se jedná o člověka, který mě denně vidí valit se s pupkem. Co čeká? Že sáhnu pod sukni, vytáhnu mimino jak králíka z klobouku a řeknu, "tak už!" nebo "apríl!" nebo něco podobně duchaplného? Naštěstí je většina lidí pouze soucitná. V oblíbené sámošce mi pokladní odmítla vydat košík s nákupem, že prý mě nemůže v tomhle stavu nechat něco takového vláčet, a povolala silného muže na pomoc. Nechala jsem si to líbit (i když normálně kromě nákupu vláčím po parkovišti ještě třináctikilového Toma) až v okamžiku, kdy jsem pomocníka zahlédla - službu měl Jerry, pro nějž je odtlačení vozíku k autu, vyložení nákupu a návrat s vozíkem před vchod sámošky vrcholem kariéry, a je vidět, že si svého zodpovědného úkolu váží. A já si zase vážím toho, že Jerry, který umí soustředěně pokonverzovat o počasí a popřát dobrý den, nemusí sedět zavřený někde v ústavu.

	Náš vodníček v bazénu - ve vedrech zábava k nezaplacení.

Svého (zjevně mizerného) stavu dále zneužívám k citovému vydírání okolí, abych si zajistila vykonání některých domácích prací a venčení Toma. Upřímně řečeno, nevím, co bych si počala těch posledních pár týdnů bez rodičů. Nemůžu Toma připravit o jeho oblíbené obrubníky, kanály, sprinklery a domovní čísla (junior se zjevně připravuje na zářnou kariéru nějakého kontorolora - k četbě písmen přidal i číslovky a má celé sousedství pod přísným dohledem), ovšem plahočit se s ním po okolí a ověřovat zda někdo přes noc pokoutně nezměnil například číslo popisné, je poněkud nad mé fyzické možnosti, zvláště s ohledem na počasí.

Jestli si dobře pamatujete, tak ještě v květnu jsem sháněla pro Toma teplé "sleepers" a bojovali jsme se zimou. Ta náhle skončila a rázem jsme se ocitli v nebývalé tropické vlně - již třetí týden se tepoty pohybují přes den kolem čtyřicítky. Venku se dá vydržet dopoledne a pak tak zhruba od půl páté (kdy se ochladí na "příjemných" pětatřicet). V mezičase usilovně doma klimatizujeme a já se snažím Tomáškovi vysvětlit, že by mohl vroucí odpoledne prospat. I tak se mi to často nepodaří a pak oba dva splavení jak myši hledáme útočiště v tolik zatracovaných (nicméně vychlazených) nákupních střediscích a knihkupectvích, alespoň do té doby, než venkovní teplota opadne natolik, aby se dalo přežít v bazénu.

Další možností je samozřejmě pobřeží. Kalifornský proud z Aljašky ochlazuje pobřeží na snesitelnou teplotu, ovšem pro mne je od nedávna tento luxus nedosažitelný. Přeci jen to máme k moři nějakých třicet mil serpentýnama (přes hřeben zvýši osmi set metrů) po dálnici, která jest pastí (neexistuje alternativní trasa či výjezd, a pokud se stane nehoda, je vše ucpané na několik hodin bez možnosti úniku), navíc nepříliš pokrytou mobilním signálem. Představa, že v porodních bolestech řídím nebezpečnými zatáčkami, případně že rodím někde v koloně v lese za asistence dvacetiměsíčního batolete, bez možnosti přivolání odborné péče, mě příliš neláká. Výlety do chladnějších krajin tudíž nechávám na víkendy, kdy mám k dispozici rodinného řidiče (Sida; babička odmítá řídit s dítětem na zadním sedadle).

	Tři čtvrtiny rodiny na pařezu. Dcerka se maskuje za obrmikinou, ale nateklé nohy se mi maskovat nedaří.

	Tak kdy už to bude? Takhle by se Tom ptal, kdyby rozumněl mému břichu.

Je to škoda, protože Tom moře miluje, lítá, směje se, zajímá se o všechny mořem vyvržené předměty a snaží se nás, nudné dospěláky, zlákat do ledových vln. Další chladnější atrakcí je sanfranciská ZOO - nachází se těsně u pobřeží, takže poskytuje celoročně příjemné teploty. Ovšem opět se dostáváme k problému s dopravou. Zatím za neelegantnější řešení považuju výměnu Toma a babičky za sousedovic kočku. Tedy sousedka vzala svého vnuka, naši babičku a Toma do místní ZOO (není na pobřeží, ale je příjemně zarostlá vysokými hustými stromy), zatímco já jsem ubytovala její kočku v našem klimatizovaném domě. Číča se upelešila pod postelí a zcela zjevně ode mě nic nežádala, spokojená s trochou chládku. Musím říct, že jsem jí docela záviděla.

Abych ale pořád jen nefňukala - opět oceňujeme dobrodiní zahrádky a bazénu. Přeci jen se nám bazén postará o program pro juniora na část dne; a mému velrybímu stádiu pobyt ve vlahých vlnkách také svědčí. Na bazén mohu navíc lákat Tomovy kamarády - chlapečci se zabaví a my, matky a babičky, můžeme trošku relaxovat. Tomášek sice ještě pořád nepřišel na princip hraní si s někým, ale aspoň ostatní děti pozoruje a napodobuje - a taky se trochu zaměstná tahanicemi o hračky a předváděním se.

Zajímavým odbočením z běžného programu "někde blízko nemocnice" se staly oslavy čtvrtého července. Byli jsme pozváni na barbecue (zahradní pečínku) k balonářům. Přiznám se, že jsem měla trochu obavy - balonáři mají všichni dospělé děti (někteří i téměř dospělá vnoučata), bylo jasné, že Tom bude jediný dětský účastník. Kupodivu celá odpolední seance probíhala v klidu. Ovšem když si to zpětně promítnu, tak je důvod nasnadě. Ze tří hodin, které jsme na zahrádce u Jeanne a Toma strávili, padla minimálně hodina na jídlo. Tomášek miluje maso; přidělená čtvrtka kuřete jej rázem uvedla do stavu vytržení. Trochu jsem mu uzobávala a na oplátku jej krmila pečenými brambory a jinými dobrotami, ale i tak si myslím, že Tom spořádal poměrně velký kus masiska. Navíc se do paměti přítomných zapsal coby bezproblémové, hodné dítě - takže nás snad pozvou i příště. Teď jen, aby sestřička Tomáškovi pověst nepokazila. Pořád doufám, že mě jako hodná holka nebude trápit déle než do termínu.

Copyright © 2005-2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.