Domácí katastrofy a rodinná strašidla 11. - 30. května 2005 o rozbitém vozíku, termitech, černých psech, zahradní krizi a společenské konverzaci

	Procházka na kopci: sama tak tak supím v nadmořské výšce, a to by Tom ještě furt chtěl nosit.

Samozřejmě, že rozbitý vozík (viz předchozí deníček) není žádná katastrofa. Ovšem obávám se, že nás Tony považuje za poněkud výraznější podivíny - za poslední rok jsme u něj měli auta několikrát s problémy, které zmizí v okamžiku, kdy auto na opravu konečně dovezeme. Abych to zkrátila - vozík jezdí zase hezky na čtyři válce bez jakéhokoliv zásahu. Nicméně tím, že se jednalo o jinou závadu, přestal být vozík opatrný a prozradil před Tonym tajemství své nechuti k pravotočivým zatáčkám, takže má vyměněný levý přední kloub.

Dále si Sid tuhle v garáži neprozřetelně stoupnul na podstavec topení, který se pod jeho hroší vahou zhroutil - a odhalil pod prkny nechutné červy. Naštěstí jsem nebyla doma, Sid směl s termity naložit sám a bez asistence mého těhotensky rozbouřeného žaludku. Na mne pak zbylo sehnat odborníky, což se ukázalo býti poněkud vyčerpávající. Čekala bych, že z té spousty firem, zabývajících se likvidováním termitů, bude většina na zákazníky čekat - a ne že se dotelefonuju k otrávenému vzkazu typu "asi jsme šli na oběd nebo mluvíme s někým jiným, zavolejte si jindy". Brzy mě tedy přešly snahy nechat vydělat nějaké malé místní firmě a zavolala jsem Terminix. Čáry máry fuk - do týdne jsme měli dům zkontrolovaný, rozhodnutý způsob likvidace, vymořené viditelné termity a nalíčené pasti (holt zbývá jen poplatit účty).

	Velryby mají vycházky s podpůrným pásem zvládám alespoň minimální pohyb

Do naší místní pidiZOO jsme s Tomem, známými a jejich dvacetiměsíční holčičkou odjížděli zcela v klidu. To jsme netušili, že každé druhé úterý v měsíci je dolarový den - což se skutečně dá přirovnat k živelné katastrofě (nejlépe nájezdu kobylek). Vstup je za dolar (místo $5.50), ovšem za parkovné se platí dolarů šest (místo parkování zdarma v normální všední dny). Hned jsem si připadala neuvěřitelně zvýhodněna (v tento levný den mě tedy vstup přišel o dolar padesát DRÁŽE než v dny normální). Opatření má svou logiku - dolarový den využívají hlavně školy a jiné hromadné organizace, které zaparkují jeden autobus a pak se jim levné vstupné vyplatí. Tisíce vřeštících dětí ovšem znamenaly nejen, že Tom nic neviděl (plašší zvířátka byla zalezlá a těch pár příliš otupělých živočichů bylo v několikavrstevném obložení) a nedostal se na své oblíbené atrakce, ale bylo to poprvé, kdy jsem v této ZOO o Toma měla strach. Tomášek je bezelstný, klidně si napochoduje doprostřed chumlu dětí o tři hlavy větších - ovšem pošťuchující se školáci přítomnost batolete ani nezaregistrují. Většinu dvouhodinového pobytu v ZOO jsem tedy trávila omluvami a snahami vyprostit Toma ze školních zájezdů dřív, než dojde nějakého úrazu. Tomášek si z krizového vývoje odnesl davové návyky - tj. nedat se, čímž mi už přivodil pár trapných scének na hřišti. Když se srazí s jiným dítětem (klidně i o ty dvě hlavy větším), tak nepovolí, naopak zabere kupředu, čímž protivníka vyvede totálně z rovnováhy. Vysvětlovat mamince čtyřletého chlapečka, že její dítě není zlé a nepere se ono s Tomem, nýbrž že bylo povaleno na zem naším batoletem, patří k situacím, které jsou komické jen vzhledem k Tomově nízkému věku a váze. Přemýšlím, jak Tomovi objasnit, že pokud je umačkáván školním zájezdem, tak se jedná o jinou situaci, než když letí jak splašenej po opuštěném hřišti a náhodně narazí do podobně nesoustředěného kolegy prďucha.

	Tom se na druhý pokus přestal balónů bát

O týden později jsme byli v téže ZOO za normální vstupné (bez parkovného), a třebaže letní den vylákal spoustu výletníků, bylo to mnohem příjemnější. Chytli jsme volnější chvilku u oblíbeného kolotoče s autíčky, takže se Tom mohl svézt čtyřikrát za sebou. Nakonec ale stejně spáchal scénu, že je vlečen z milované atrakce. Trochu ho usmířil kolotoč velký (ten, na kterém se i mnohem větší děti bojí - začínám mít pocit, že se někdo z našich předků musel spustit s cirkusákem), z nějž naštěstí nakonec slezl nalákán na hasičské auto. V ZOO jsme měli sraz s Petrou a jejím Lukáškem a Verunkou. Poprvé jsem viděla matku se dvěma malými dětmi dlouhodobě v akci a musím konstatovat, že jsem se nestačila divit. Během dvou hodin jsme si stihly říct asi tři holé věty, a pohled na Petru (která je poloviční než já), kterak nese v klokance kňourající Verunku a na boku má usazeného vzpurného Lukáška, ve mně vyvolal značné pochyby o tom, jak světlé zítřky na mě čekají za pár týdnů.

	Tom kontroluje podvozek vystaveného letadla

Momentálně si nedokážu představit nošení nikoho - stačí naše slečna, která anektuje ze svého akvária čím dál tím větší území. S Tomem jsem v této fázi už byla v nemocnici. Svou neschopnost pohybu jsem přičítala magnéziovým kapačkám a s úlevou se oddávala pohodlí soustavné ústavní péče. Soucitný manžel a sestry mě podpírali cestou na záchod, strachovali se o mne, pokud jsem se sprchovala, jídlo jsem dostávala do postele - stačilo zmáčknout čudlík a nadzvednout si záda - služba přitáhla stolek a už se jedlo. Myslela jsem si, že u normálního těhotenství budu fungovat - nu, zkrátka normálně. Opak je ovšem pravdou. O tom, že jsem nabyla nevídaných rozměrů, jsem už psala. To s sebou nese další obtíže. Kromě neschopnosti vykulit se z auta, sehnout se pro spadlou hračku či vytáhnout zboží ze spodního regálu, už mám vážný problém i s oblékáním kalhotek, zapínáním bot či prostou chůzí. Stěžovala jsem si lékařce na příšerné bolesti kyčlí a zad při chůzi a bylo mi doporučeno tolik nechodit. Ne, že bych nedokázala hodit Toma na krk babičce, tatínkovi, Báře nebo dokonce odložit do day care a svalit se do pelechu, ale toto řešení se mi nelíbí. Jednak si myslím, že se jedná o začarovaný kruh (čím méně se budu hýbat, tím méně pohyblivá budu) a za druhé - už teď trpím komplexem viny z toho, že Tomáška za chvíli připravím o velkou část své pozornosti a péče, a mám pocit, že bych mu měla ještě věnovat alespoň část zbývajících pár týdnů (navíc - kde bych bez Toma sebrala alibi ke hrám s modely vláčků v místním knihkupectví?).

	Balóny v Morgan Hill

Rozhodla jsem tedy zkusit druhou radu doktorky a zakoupila těhotenský podpůrný pás. Musím říct, že pokud se náhodou spatřím v zrcadle ve spodním prádle a omotaná pásem dřív, než toto vše milosrdně přikryje několik čtverečních kilometrů látky těch jediných šatů, do kterých se vejdu, nenapadá mě jiné označení než "katastrofa". No, důležité je, že pás zatím docela funguje. Ne, že bych se cítila na běhání maratónu, nicméně zvládnu alespoň přejít z parkoviště do sámošky bez toho, že by mi tekly slzy bolestí. Toma se snažím přeorientovat na uzavřená hřiště, kde on může běhat po libosti a já můžu občas usednout na lavičku. Naše dlouhé procházky jsem přenechala ostatním členům Tomáškova fanclubu. Teď jen musím doufat, že se mi podaří tento status quo udržet až do porodu - a po porodu.

V rámci úlevných praktik a odbourávání pochoďáků jsme naplánovali, že si Tomášek bude pěkně hrát na dvorečku. Se zakrytým bazénem je dvoreček bezpečný; babička trochu proklestila džungli, aby se tam dalo chodit, a trvala na tom, že Tomášek musí nutně mít k obveselení dětský domeček. Až potud vše v pořádku. Ovšem Tom, který celou zimu proháněl na dvorku poloutopené žížaly a házel kamínky do otvorů na bazénové schůdky, najednou otočil o sto osmdesát stupňů. Asi jsem to zavinila já - protože jsme byli jednou doma sami, chtěla jsem zatáhnout bazénový kryt (přeci jen jsem málo pohyblivá a lovit Tomáška z bazénu se mi nechtělo) a Tom se šíleně vyděsil. Uznávám, že kombinace vrčení motoru a šedivé příšery plížící se přes bazén může být pro prďuška strašidelná, ale myslela jsem, že by na to mohl být už docela zvyklý. Následujících dvacet minut jsem ovšem strávila s naprosto hysterickým batoletem křečovitě obtočeným kolem mého krku.

	Splask: jen Hroší váha (na obrázku drží koš) zabraňuje balónu, aby se v náhle zdvihlém větru nezamotal do nedalekých dubů.

Chápu, že se Tomášek ocitnul ve věku, kdy si začíná uvědomovat záludnosti okolního světa. Většinou si ale nechá pozvolna vše vysvětlit. První setkání s horkovzdušným balónem jej vyděsilo. Letecký den v Morgan Hill o pár týdnů později, kde byly balóny, malá letadla a navíc různé fikané historické zemědělské stroje, byl naopak velikým zážitkem. Tomášek oblejzal letadla a traktory a snad pochopil i to, že pokud chce balón lítat, tak musí hučet.

Bohužel se zahrádkou to nebylo tak jednoduché. Tom najednou odmítal na zahrádku i jen vkročit. Na nepřátelské území vbíhal jen proto, aby nás starostlivě nahnal zpět do domu dřív, než nás příšera sežere. Snažili jsme se ho nějak zaujmout, utěšit, chovat, vysvětlovat, lákat ven - nic. Začínala jsem zvažovat, jestli se nám neusídlila na zahrádce nějaká tajemná bytost. Moc dobře si z dětství pamatuju velkého černého psa se žlutýma očima, který na mě číhával v naší předsíni bez ohledu na tvrzení rodičů, že tam žádný pes není. Neměla jsem inspiraci, jak Tomáškovi existenci zahradního strašidla vymluvit - jednak si nejsem jistá, zda on i já ovládáme komunikační prostředky na tak složité úrovni - a za druhé - mně toho psa naši taky nikdy nevymluvili (přes maminčino povykování na celý barák "jdi pryč ty zlý ošklivý špinavý pse!") - jen jsem si na jeho pobyt u nás doma zvykla.

	Pan domácí

Zahradní situace začínala být obzvláště kritická se zvyšujícími se teplotami vzduchu a rostoucí vahou a průbojností slečny dcery. Kromě mé neschopnosti vydržet na nohou se přidaly hemeroidy (znemožňující sezení) a pálení žáhy (nejhorší v leže). Zbývá leda pověsit se za nohy od stropu - a nebo zkusit bazén. O víkendu jsme spojenými silami se Sidem Toma do bazénu vylákali. Ovšem bez usilovné spolupráce obou rodičů opět nastoupil bojkot zahrádky. Nakonec jsem na dvorek nastěhovala zpět pěnové puzzle, které tam měl Tom loni v létě. Asi si přeci jen vzpomněl, protože se odhodlal opustit bezpečí obýváku a zkusit staronový povrch hned za dveřmi. Dokonce mě nechal udělat ty dva kroky ze dveří do nebezpečného území a sednout si na puzzle. Vlezl si mi do náruče a začal vysvětlovat, že na bazénu je šedivá mrcha, která hučí. To jsem mu potvrdila a vysvětlila princip krytu, koleček, motoru, vesmíru a života vůbec. Tomášek moudře přikyvoval, ale znovu se několikrát ujistil, že nedopustím, aby kryt na někoho hučel, nebo jej dokonce sežral. I to jsem mu slíbila, takže se nakonec vydal na obhlídku zahradního domečku. Vrátil se zpět pro další ujištění, že nedojde k žádné zvůli ze strany bazénu a jal se zkoumat zbytek zahrady. Sice v určitých intervalech trval na tom, abychom opět usedali na bezpečné území puzzle a abych mu objasnila některé technické detaily zabezpečení bazénu, ale zdá se, že jsme situaci zvládli.

	Možná, že jsme se zahradního strašidla zbavili předčasně Tom se žádá ráchat

Tom se nakonec natolik otrkal, že možná budeme ještě rychlého potření zahradního strašidla litovat. Junior se totiž žádá ráchat v bazénu, a to tak, že pokud možno svévolně a téměř nepřetržitě. Vlézt na první dva schůdky, cákat, dupat, vylézt ven, nanést co nejvíce vody do baráku, vyběhnout, skočit do vody, nanést tam co nejvíce písku a tak dále. Pokud se náhodou promodralé batole snažíme nějak sušit či ohřívat, je nám odměnou velmi hlasitý nesouhlasný jek - tedy ta část hlasového spektra, kterou je schopen vycedit přes drkotající zuby. Také si začal svůj domeček zabydlovat nejen svými hračkami, ale i různými poklady z domácnosti, takže nezbývá než trochu jeho sběratelské vášně hlídat.

Na zahrádku a bazén teď lákám všechny možné kamarádky s dětmi. Poměrně to plní mé představy kalifornského života. Slunečník, chladné pití, bazén... a třebaže občas musím urychleně startovat a řešit náhlé batolecí krize, tak je to pohodlnější, než se vláčet ve vedrech s Tomem někam na hřiště. Navíc Tomáškovi pobyt s ostatními dětmi svědčí. U dvacetiměsíční Andrejky konečně názorně viděl, k čemu je nočník. Zatím z toho nevyvodil žádné podstatné závěry, ale aspoň pochopil, že se na tom sedí. Předchozí (asi dva) pokusy o posazení na nočník probíhaly ve znamení zuřivých protestů - Tom je akční dítě, na jednom místě vydrží asi tak tři vteřiny (možná pět, pokud mu u toho ukazuju jednou rukou něco zajímavého a druhou jej nekompromisně držím), takže nočníkový nácvik stylem "posadíme a až něco udělá, budeme chválit" u nás nepřipadá v úvahu.

	Táta mě učí chodit po kládě.

Teď tedy konečně viděl dítě, které na nočníku cílevědomě sedí a jal se zkoumat, co je na tom tak zajímavého. Nemyslete si - usednout na takový vynález správným směrem - a nezapomenout jednu nožičku či ručičku v nočníku - je docela fuška. Zbývá jen maličkost - nějak Tomovi přetlumočit, CO přesně se na nočníku dělá. Myslela jsem, že nahulatý pobyt na zahrádce jej přiměje k povšimnutí si různých tělesných pochodů, ale dost dlouho se nezdálo, že by se Tomášek nechal od her rušit nějakými nepodstatnostmi. Kromě toho zásadně čůrá v nestřežených a nejméně vhodných okamžicích - třeba já v bazénu a on nakukuje ze zahrádky do naší ložnice. Musela jsem umýt francouzské okno, protihmyzí síťku, práh ložnice a spláchnout schod hadicí - člověk by nevěřil, jakej dostřel má tak malej chlapeček. Toma zřejmě vlastní muška zaujala natolik, že se příště zkusil trefovat do svého oblíbeného autíčka. Nevím, co by na to řekl Freud; já jsem výchovně pravila, že se čůrá do nočníku. Tom šel snaživě na nočník usednout, ale byl myslím zklamaný, protože se pak nestalo už nic, co by nějak vysvětlovalo mé nadšení. No uvidíme - máme před sebou ještě čtyři až pět teplých měsíců, třeba to s tím nočníkem ještě vypilujeme. A pokud ne, tak holt budu mít přes další zimu dva plínkáče na krku.

Možná bych ale bezplínkový nácvik měla nechat na Sidovi. Zdá se, že muži si v těchto věcech lépe rozumějí. Nevím, jak jinak si vysvětlit Tomův první pokus o spojování slov ve smysluplné věty. Pochopitelně mi junior vlezl na záchod jak jest jeho zvykem (mezi koupelnou a záchodem máme jen šoupačky) a v rámci odlehčené společenské konverazace ukázal na mísu a důležitě mi sdělil, že "tata prrrd" (Tom umí krásně prdět na pusu). Zřejmě má dost dobrý přehled o tom, co na záchodě tatínek podniká. Inu - asi si musíme zvykat, že děti si nás nebudou vážit za maličkosti podružnosti typu že je milujeme, živíme, vychováváme a opečováváme, nýbrž že jim v hlavinkách utkvějí úplně jiné rodičovské přednosti. Zatím můžu jen doufat, že holčička si bude vybírat o něco více společensky přijatelná témata k hovoru.

Copyright © 2005-2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.