Jarní bouření 28. března - 24. dubna 2005 Věřte nebo ne, nejedná se o meteorologické úkazy.

	Sid si užíval balonování na stepích Carizzo Plain v jižní Kalifornii

	Když se létá dlouho po kuropění, zvedne s vítr a s balonem se těžko manipuluje.

Snažíme se přítomnosti hlídací babičky využívat - o prvním víkendu v dubnu jsem Sida odeslala do jižní Kalifornie na balóny. Samozřejmě, že jsem pak Sidovi tiše záviděla. California Valley je moc pěkné, ale bohužel na můj současný vkus příliš daleko od základní lékařské péče (o novorozenecké JIPce ani nemluvě) a částečně mimo signál mobilních telefonů.

Nevím, jak to děti poznají, ale jakmile tatínek vytáhne paty, začnou zlobit. Doposud vzorná holčička začala v sobotu trochu strašit, takže jsem nechala Toma v péči babičky a vyrazila do nemocnice. Těhotenská demence mě napřed automaticky zavála před novorozeneckou JIPku (kam jsem jezdívala denně za Tomem). Nechápavě jsem koukala na dveře a marně přemýšlela, ve kterém svém mentálním okně jsem minula chodbu k porodnici; naštěstí jsem se našla sama. Cítila jsem se jako setkání dávných spolužáků - známé tváře, známá místa, jen já o jedno dítě dál. Doktorka se vyptávala, kdo mě přivezl; objasnila jsem jí, že manžel je mimo signál a ani neví, kde jsem. Značně znejistěla a začala vypadat vyplašeně - prý kde mám Toma. I přiznala jsem existenci babičky a doktorce se ulevilo. Toma už zažila jednou během patnáctiminutové poradny - zdá se, že se jí tato událost vryla hluboce do paměti. Upřímně řečeno, vize batolete volně vypuštěného mezi monitory, dráty, rodící matky, chirurgy, anesteziology a ostatní nemocniční šrumec, ve mně vyvolává také pocit úzkosti (obzvláště pak představa případného účtu za zničené přístroje). Dále vše probíhalo dle scénáře osvědčeného z předchozího těhotenství - monitor, vyšetření, testy - a pak rozpačité krčení rameny a alibistické doporučení, že bych se měla trochu šetřit.

	A vy nemáte o kolečko vic?

Další den jsme jeli s babičkou pro zazimovanou Cecilku do Monterey. Bohužel Cecilka odmítla startovat. Zkoušela jsem volat asistenční službu - ale odpovědí mi byl záznamník pravící, ať si zavolám jindy. Křenovi mě vpustili do bytu a následující půlhodinu jsme zkoušeli vytáčet všeliká čísla, nicméně stále s nulovým výsledkem. Nakonec jsme rezignovali, Ik vytáhnul kabely a nastartovali jsme Cecilku z baterky od vozíku. Ovšem netuším, k čemu platíme asistenční službu, když v nouzi zůstanu bez pomoci (a to jsem byla uprostřed civilizace, chápala bych, kdyby služba nefungovala někde uprostřed neobydlené pouště).

	Jen některá zviřátka jsour ještě legračnější než náš trpaslíček.

Už toto bych považovala za poměrně vzrušující události, ale bouřlivým dobám nebyl konec. Následující víkend měl Sid prodloužený náhradním volnem o pondělí a úterý; těšila jsem se, jak vyhodím kopyta na stůl a nechám zbytek rodiny jim navzájem na pospas. V neděli jsme byli v ZOO. Večer si Sid stěžoval na neurčité nevolnosti; ještě jsem si z něj dělala legraci, že má zřejmě pánskou smrtelnou chorobu na sedm (rýmička). V pondělí Hroch nadále skuhral. V noci měl takovou zimnici, že mě budilo cvakání zubama. Zároveň se proměnil v průtokový ohřívač potravy, takže jsem se odstěhovala do hostovské ložnice a rozhodla, že dokud Hrocha nespatří oko lékaře, bude lépe, pokud se budeme s Tomem trochu izolovat. Naštěstí babička zrovna dlela na návštěvě v Monterey.

Služba u juniora spadla komplet na má bedra, tím ovšem stres nekončil. Jak vysvětlíte batoleti, že táta sice je doma, ale nebude si s ním hrát ani o něj pečovat jako obvykle? Abych zabránila přílišné hysterii a dopřála Sidovi trochu klidu na zotavenou a obíhání doktorů, odjela jsem s Tomem raději do Monterey za babičkou. Čekala jsem určitou úlevu a poklid, ovšem Sid si (pro změnu) zapomněl doma mobil. Přibližně pět hodin jsem strávila telefonováním domů, abych zjistila, zda je zpět od doktora, co mu teda doktoři řekli a jestli se máme nadále izolovat, ale Hrocha nebylo. Nakonec jsem se vyřítila zpět s tím, že zřejmě jest mi dáno jít stávkovat před kliniku, dokud mi nevydají manžela nebo neřeknou, co se s ním stalo - pokud tedy na kliniku vůbec dorazil a nezmírá bídně někde v příkopě po cestě. Krátce před tím, než jsem stihla uskutečnit nějakou pátrací akci, se Sid naštěstí ozval - na klinice si ho předávali od čerta k ďáblu, z laborky na rentgen a zase zpátky, aby postupně zjistili, že vlastně nic nezjistili.

	Panorama jižního San José z hory El Sereno. Náš domeček je pod kopcem na pravém okraji obrázku.

Naštěstí nás alespoň ujistili, že to není infekční a tak jsem mohla Toma pustit k otci. Chuděra Tomášek byl tak nezřízeně potěšen tím, že se před ním táta už neukrývá a neodhání jej, že mu oddaně visel na krku po zbytek večera. Ani jsem netušila, jak velkou újmou pro Tomáška odmítání tátou bylo.

	Velká cesta a malý chlapec. Z výšlapu na El Sereno (2500 stop n/m).

	Tom se nenechá rozházet nejakými předsudky o hračkách jen pro holčičky.

To, jaké máme s Tomáškem pořízení, teď hodně závisí na vzájemném porozumění. Tom ještě stále nemluví, nicméně má dost vyhraněné představy ohledně svých přání a tato se nám snaží nějak sdělit. Zpočátku zkoušel osvědčenou komunikaci - řev (když mimi něco chce, tak holt pláče). Jakž takž se nám podařilo prosadit, že stačí prosbu vyposunkovat a my rádi vyhovíme (přeci jen to docela šetří ušní bubínky), nicméně i tento systém má své mouchy. Dost často nemáme to srdce nevyhovět úpěnlivé prosbě, i když se nám zrovna nechce nebo nemáme čas. Například když jdeme na krátkou procházku před večeří a Tom na křižovatce začne prosit, abychom šli až na vzdálené hřiště. Druhý problém nastává, když prosbě nerozumíme - Tomáška tak frustruje naše nepochopení, že celá scénka skončí hysterákem. Záchvatem končí i situace, kdy prosbě NEMŮŽEME vyhovět. V naší oblíbené sámošce jsem asi už za krkavčí matku. První konflikt vzniknul kvůli těstovinám. Myslela jsem, že Tom si ponese krabici svých oblíbených těstovin, čímž mu zaměstnám ručičky natolik, aby nevyhazoval zboží z regálu. Ovšem Tomášek těstoviny MILUJE, nošení mu nestačilo. Žádal na místě krabici otevřít a syrové těstoviny pozřít. V tom jsem mu zabránila, takže následně jsem kroužila obchodem se zoufale kvílejícím batoletem v závěsu, které ukazovalo do vozíku na těstoviny a dojemně prosilo, aby jej macecha nakrmila. Bohužel tak složitou věc, jako že těstoviny je třeba zaplatit, dovézt domů a uvařit, se mi nepodařilo Tomovi vysvětlit.
Druhá scénka vznikla kvůli chlebu. OBVYKLE kupujeme chléb. Onehdy jsem regál s pečivem minula (nepotřebovali jsme), Tomášek mě vlekl zpět a vybral veku, abych pochopila, co jsem zapomněla koupit. Opět následovalo vysvětlování (zbytečně). Popadla jsem Toma, posadila do vozíku a doufala, že ho cestou ke kase nějak zabavím a odvedu pozornost. Bohužel právě z vozíku měl mnohem lepší výhled - na dotyčný regál s chlebem - takže jsem nakonec pokladní musela vysvětlovat, že ubohé plačící dítě není týráno, jenom se snaží připomenout DŮLEŽITÝ nákup. Kdybych věděla, že mu zájem o ten kus těsta vydrží tak dlouho, přísahám, že bych snad raději alespoň malý bagel koupila.

	Dotknout se balonu a nepustit mámy.

	Táto, zachraň mě!

Na druhou stranu teď máme plno dní, kdy se světem pohybuji s poslušňoučkým, miloučkým dítětem. Toto si jde před procházkou samo najít "venkovní" oblečení a botičky; po procházce se hrne do koupelny umýt si ruce; pěkně poprosí, pokud dopije vodu z hrnečku a má ještě žízeň; na pokyn samo vleze do kočárku či sleze z kočárku. A když občas Tom prohodí tiché ostýchavé "máma", tak už jsem naměkko úplně. Taky si dokáže říct o četbu svých oblíbených knížek nebo puštění televize (večerní pohádka), sám si přinese hrošíka Hugouše, když je čas na spaní a do postýlky se nechá odnést s úsměvem. Často je ale vidět, jak strašně konzervativní děti jsou. Knížky prohlížíme v křesle - a tak si Tom sám chodí knížky číst také do křesla. Vyleze si nahoru, usadí se jak paša a důležitě listuje svými oblíbenými publikacemi (babička opět v hračkářství neodolala a rozmnožila Tomovu knihovnu).

Snažili jsme se Tomáškovi předvést princip horkovzdušného balónu, který má jednak v několika knihách a taky na obraze od babičky. Pásli jsme po okamžiku, kdy naši piloti poletí s balónem z nějakého blízkého místa, abychom Tomovi rozšířili obzory o letecké přepravě (když už se tak zajímá o letadla). S balóny se bohužel lítá za úsvitu, takže to znamenalo vstávání v nekřesťanskou hodinu. Tomášek trochu skuhral, ale pak ho dobrodružství začalo zajímat. Samozřejmě, že tak obrovská potvora jako balón vzbuzuje značný respekt; přesto se nám podařilo podnítit Tomovu zvědavost natolik, aby si šel do pláště píchnout prstíčkem. Nakonec ovšem došlo na spuštění hořáků a byl konec. Tomášek se žádal držet od hukotu plamenů v uctivé vzdálenosti a to pokud možno v rodičovské náruči. Doufáme, že příště už bude statečnější a že časem bude naše koníčky s námi sdílet.

	Procházka po skalnaté plážce nemůže skončit jinak než uplným zrácháním.

Tom má rád pestrý program. Zdá se, že už zase trochu přišel na chuť výletům a raduje se, pokud celá rodina sedáme do auta. Ještě neujde velké vzdálenosti, ale dost se u toho nachodí - jeho pobíhání sem a tam, návraty ke každému mravenečkovi, kytičce či louži mu musí dát docela zabrat. U moře objevil kouzlo odlivových louží. Na rozdíl od patnáctistupňového Pacifiku jsou malé bazénky vyhřáté na příjemnou teplotu a navíc plné zajímavých věcí - mušle, sasanky, šneci, krabíci a podobná havěť. A ještě se do vody dají házet kamínky a ráchat se. Zkrátka atrakce dle prďuchova gusta, i když to znamená posléze kompletní převlek a dvoudenní sušení botiček (mušle jsou ostré, bosky by se Tom mohl pořezat).

	Mořská obluda v louži

Naše druhé dítě se má zjevně také dobře. Výlet do nemocnice neodhalil žádnou nepravost. Následná kontrola také ne. Jen pan doktor tak okouknul Toma a konstatoval, že je dost veliký - a že naše druhé mimi dle okometrického odhadu bude také trochu nadprůměrné. To mě potěšilo. Pokud by slečna dcera byla stejně zvědavá na venkovní svět jako Tom, tak nedonošeňátko s vyšší porodní váhou má přeci lepší vyhlídky. Akorát doufám, že se holčička nepotatí úplně - pokud by ke dvou metrům, sto dvaceti kilogramům měla být ještě plešatá a fousatá, byla by fakt chudák.

Blížíme se do finále druhého trimestru a můj akvarijní stav se stále zhoršuje. Také mi porovnáním fotek vychází, že mám skutečně břicho o měsíc napřed, takže se teď již dostavují potíže, které jsem měla s Tomem až těsně před porodem. Zdá se, že tentokrát si užiju vše, čemu jsem díky předčasnému porodu poprvé unikla. Třeba takové rozestupování pánve - pocit, že mám nohy v kyčlích vykloubené a že pokud se zprudka postavím, tak ze mě vypadne nejen dítě, ale i všechny mé vlastní orgány. Následkem je kachní chůze (kombinovaná kulháním z přiskřípnutého sedacího nervu). Musí na mě být úžasný pohled.

	Tak už jsem tlustá za dvě.

Na druhou stranu mnohem těžší stupeň těhotenské demence znamená více klidu. Nemám čas ani kapacitu na přílišné přemýšlení o maličkostech, takže se netrápím věcmi, nad kterými dumají nevytížené prvorodičky. Nejenže jsem vzdala počítání, ve kterém měsíci jsem (neustále přemýšlet, že těhotenství trvá devět kalendářních měsíců, což je deset lunárních, mě nebaví), ale ani osvědčené týdny nějak ke mě nepronikají. S doktorkou na pohotovosti jsem se o týdny málem pohádala, abych následně zjistila, že ona má zřejmě o mém menstruačním cyklu lepší přehled než já sama. Na předposlední poradně jsem byla při vážení tak zaměstnaná ječícím Tomem, že jsem ani nesledovala sestru posunující závažíčka, takže jsem skoro dva měsíce žila ve šťastné nevědomosti kolik vážím. Pak samozřejmě přišla další poradna, kdy sestra na mě koukla okem odborníka a nasunula závaží rovnou na dvě stě liber. Myslím, že jsem zasténala nahlas, protože mě pak utěšovala, že to nejsou rovné dvě stovky, že mám o dvě libry méně. Naštěstí mě těhudemence poměrně bezpečně chrání nejen před převody hrůzostrašných liber na kila, ale také před znalostí tabulek ideálního přibývání a tím i trápením se, jestli přibírám správně či nesprávně. Jestli to se mnou půjde takhle dál, budu nakonec hrozně překvapená, že rodím nějaké dítě a kde jsem k němu přišla. Zřejmě moudrá matka příroda usoudila, že na dvě malé děti je lepší mít matku důkladně zrelaxovanou a mírně otupělou, aby prošla všemi stresy bez větší úhony. No, uvidíme, jak se jí tento záměr povede.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.