Hukli mi ženu na kompjůtr 20. - 24. října 2003 se Carol ocitla v nemocnici, kde si ji nechají na chov (dokud neporodí)

	Pondělí v poledne

	Úterý v poledne

V pondělí několik hodin po půlnoci jsme museli odjet do porodnice, protože hrozilo bezprostřední nebezpečí, že by Carol začala rodit v 32. týdnu těhotenství -- to by Hroše bylo značně nedonošené, zejména plíce nemá ještě dostatečně vyvinuty, čili by chuděra nemohlo řváti, ale ani pořádně dýchat, což je horší. V nemocnici Carol okamžitě "hukli na kompjůtr" a nasadili strašlivý dryák (MgSO₄). Z téhož jí bylo prakticky celé pondělí přiměřeně zle. Do večera se její situace stabilizovala, takže ji z pohotovostního pokoje přesunuli na "čekačku" -- oddělení, kde maminy buď čekají na porod, nebo se z něho zotavují.

	Úterý v poledne

	Úterý večer

Kdo moji ženu zná, ví, že její nálada stojí a padá s tím, nakolik dobře se předchozí noci vyspala. Noc z neděle na pondělí stála za starou Belu, zato na úterý se jí očividně podařilo slušně si schrupnout. Ráno už zvládla snídani a v poledne oběd; jediné, co jí nedovolili konzumovat volně, jsou tekutiny, protože kvůli vytrvalým kapačkám musejí odměřovat dávky vody přesně (ano prosím, oběma směry; ani jedna fáze není příjemná). Kontrakce ustaly a díky síranu hořečnatému byla Carol uvolněná (včetně očních svalů, takže jí jde zrak šejdrem a nemůže číst), ale to je v této fázi žádoucí efekt. Mohla vstávat a chodit, tlačíc před sebou pojízdný stojan s elektrickým dávkovačem motovidlové šťávy; mimo postel si musela kolem krku omotávat kabely elektronického monitorovacího systému, aby si je nepřišlápla.

Na středu slibují odpojení kapaček a přechod na pilule. Nicméně v nemocnici má zůstat až do donošení dítěte, tedy ještě čtyři (4) týdny. Ani jeden se na takové čekání netěšíme.

Dneska bylo všechno veselejší, protože Carol odpojili ze síranové kapačky (dostává ho nadále v pilulích), takže se jí vrátila motorická kontrola a posléze i schopnost číst. Noc musela strávit ve společnosti další matky chystající se na císařský řez, čímž nastalo na pokoji nebývale rušno, anžto se dostavila celá rodina do šestého kolena (vybavili se nám Hujerovi z Marečku, podejte mi pero!).

Jednu osobu z pokoje odvezli, jinou navečer přivezli. Carol se (konečně!) směla osprchovat. Celý den ji ovšem trápily malé kontrakce, které často ani přístroje nezaznamenaly a doktoři tvrdili, že by je "neměla cítit". Pobyt v nemocnici a vyhlídka na týdny na lůžku přispěly k tomu, že začala propukat depresím.

Denní rytmus jsme si uspořádali tak, že jsem jí po ránu zavolal telefonem a pak šel do práce. Večer jsem pak za ní přišel, povídali jsme si, učesal jsem ji a upletl copánek (to s rukama s napíchnutými hadičkami a sensory nejde) a zůstal s ní, dokud na Carol nepřišlo spaní.

Při mém půlnočním vracení z porodnice je logické, že jsem spal jako poleno, když mě o půl deváté Carol probudila (telefonem) a řekla mi, že jí ve čtyři ráno praskla plodová voda. Doktoři se zdají v klidu, napíchli jí kapačky do obou rukou (dost nepohodlné) a zjevně čekají, co bude dál.
V této fázi jsem se odebral do nemocnice, a tak další zprávy budou, až se dostanu/dostaneme domů.

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.