Tomášek: první Američan v rodině 24. října 2003 tak už je to tady!

	Carol se chystá rodit

Píše Sid: Třebaže už tři roky Páralová, Carol se zřejmě s ničím nepáře. Ne, že by ji moc nechali. Rušná noc začala tím, že jí na večer na pokoj přivezli spolubydlící, které bylo zle a která neuměla anglicky. Osoba se co chvíli probudila a pozvracela; sestry to přišly uklidit a zjistily, že se s ní nedomluví, anžto shodou okolností žádná neuměla španělsky, i odběhly pro překladatelku. Tlumočnice si osobu vyslechla, prozradila jim novinu, že pacientce je zle, zatímco pacientka vyčerpáním usnula. Po dvaceti minutách se probudila a pozvracela... a tak až do čtyř do rána, kdy pro změnu Carol praskla plodová voda a sestry začaly vířit kolem ní.

	Thomas J. Paral

Já jsem mezitím spal doma jako zabitý v pelechu, až mě Carol sama probudila telefonem, nevyspalá a vyřízená. Když jsem konečně napochodoval na scénu, byla už v jiném = rodicím pokoji (sama) a pospávala. Kolem jedné po poledni najednou začalo jít všechno ráz na ráz:
Kontrakce se zhustily na tři minuty a začaly být nesnesitelně bolestivé. Opakovaná vyšetření prokázala, že hlavička dítěte už sestoupila dolů. Carol se rozhodla bolest nesnášet, a z nabídnutých protiopatření si vybrala epidurální umrtvení (zavrhli jsme alternativu drogové narkózy). Doktorka i sestra začaly kmitat a na spodní části postele si připravily nástroje a mně přidělily levou nohu. Zbytek pokoje vyplnilo asi tak šest až osm sester, specializovaných na intenzivní novorozeneckou péči, které k životu probudily umělou kvočnu (vyhřívaný stolek na kolečkách) a zaujaly bojové postoje. Tento tým se na rozdíl od vzorkovaně oblečené porodní sestry a doktorky v modrém vyznačoval pogumovanými plášti jedovatě žluté barvy, což zaujalo Carol natolik, že se mezi rozdýcháváním kontrakcí dožadovala věděti, kdo sem vpustil tu výpravu Marťanů.

Pak už se jenom tlačilo a dýchalo zhluboka. Samozřejmě, že Carol ani já jsme nemysleli na takovou kravinu, jako je vypnout mobil, a tak tento chvilinku před kritickým momentem zvonil. Což o to, jenomže zvonění je nastaveno tak, že telefon mňouká jako kočka, vehementně se dožadující pozornosti. Nejedna profesionální tvář vyjadřovala v tom momentu absolutní zmatek: "vy tu máte kočku????"

	Nemyslete si, já jsem taky nespal!

Ve dvě hodiny šestnáct minut odpoledne (2:16pm PDT) se narodil Thomas Jonathan Paral, první americký občan v úzkém kruhu naší rodiny. Do několika vteřin se rozeřval, čímž rozptýlil naše obavy, že by narozen v 33. týdnu nemusel umět dýchat bez pomoci. Poté, co mi doktorka dala přestřihnout pupeční šňúru, chlapečka uchvátily žluté příšery a podrobily ho důkladné osobní prohlídce, výsledně vyslovivše hodnocení 9 (z 10 možných bodů), čemuž moc nerozumím, ale prý se to týkalo životaschopnosti. Tom se jevil životaschopný dostatečně, a než jsem se stačil rozhlédnout, většina nadále nepotřebných pogumovaných sester se vytratila k jinému případu (později jsme se dozvěděli, že tou dobou víceméně naráz na tomhle oddělení rodilo pět žen). Naše dítě bylo zavinuto jako burrito, na hlavičku nasazena čepička, a protože nepotřebovalo kyslík, směl jsem ho sám přes čtvrt nemocnice odnést na dětskou jednotku intenzivní péče.

Tomášek váží 2 kg (2079 gramů) a měří 44 centimetrů. I když se narodil o celé dva měsíce předčasně, zjevně nepotřebuje pomáhat dýchat a i mimo kvočnu zabalen udrží teplotu, kope nožičkama a vůbec se chová jako normální miminko. Poté, co se jeho máma trochu vzpamatovala a najedla, přišla Martina Křenová - přiznala se, že to byla ona, kdo v tu osudovou chvíli mňoukal prostřednictvím našeho telefonu. Vypravili jsme se na NJIP, kde si Carol konečně mohla pochovat naše děťátko. Velice záhy ale všichni začali být příšerně unavení a ospalí (tedy asi kromě Martiny), a tak jsme se zase rozešli, každý do svého pelíšku.

	Nejlíp je u mámy

Píše Carol: Myslím, že přechozí Sidův popis mého nemocničního pobytu je poměrně vyčerpávající -- můj život se rázem smrsknul na veledůležité problémy typu "budu schopná vstát z postele, aniž upadnu?", "kdy mi konečně dovolí se napít?", "jak mám spát s kapačkou vedoucí na jednu stranu a dráty od monitorů na druhou?", "co bude k obědu?" a "kdo asi vymyslel ty úžasně sexy porodní kalhotky?"
Teď zpětně si uvědomuji, že jsem se zabývala těmito problémy především proto, abych nějak vytlačila z mysli různé katastrofické scénáře. Mezi ty přijatelnější a veselejší patřila kupříkladu představa, jak Sid totálně zruinovaný náklady na můj nemocniční pobyt, se sirotečkem oblečeným v charitě, zvolna kráčí s kytičkou na můj hrob. Hned první večer nám nemocnice poslala pracovnici z neonatálního oddělení, která nám nadšeně líčila, jak se u nich předčasně narozené děti mají dobře. Sid s ní absolvoval prohlídku novorozenecké jednotky intenzivní péče, já jsem byla pohledů na půlkilové hubeňoučké drobečky ušetřena jen proto, že jsem v té době nebyla vůbec mobilní.

V pondělí a úterý mi bylo hodně zle z koňských dávek magnézia. Kromě nich jsem dostala dvě injekce steroidů, aby Hrošeti rychleji dozrály plíce, kdyby nakonec muselo ven. Kvůli případným infekcím miminka při porodu jsem měla navíc antibiotika. Ty mi vysadili až ve čtvrtek, kdy přišly výsledky laboratoří. Bohužel ve čtvrtek brzy ráno jsem dostala opět slabé kontrakce. Doktoři zvýšili dávky pilulí na uklidnění dělohy a já se potácela mezi optimismem (to když jsem byla pár hodin bez kontrakcí), pesimismem (v době, kdy se objevilo pár pravidelnějších stahů) a totální frustrací - to když jsem zjistila, že kontrace jsou tak slabé, že je monitor nebere. Naštěstí se všichni tvářili, že mi docela věří, přestože technika jaksi na mém případě selhávala.

	Tomáš je od prvního momentu on-line

Přiznám se, že celý den byla docela krize - psychicky jsem byla z téhle houpačky docela na dně, naštěstí sestry a doktoři jsou na tyhle věci docela zvyklí a musím říct, že si se mnou docela uměli poradit a dokázali mě jakž takž rozptylovat - snad až na jeden případ, kdy mě soucitná sestřička začala ujišťovat, že děti narozené v dvaatřicátém týdnu jsou absolutně v pohodě a že se nemám čeho bát. Sid, který se mnou trávil pondělí a úterý, už musel být v práci, takže se rodinná klidná mysl dostavila až večer.

Večer mi také šoupli na pokoj novou spolubydlící. V tomhle jsem měla docela smůlu - úterý večer a středu od sedmi ráno jsem trávila ve společnosti paní, která byla objednaná na císařský řez, jakož i její rodiny (manžel, dcera, matka). V případě, že vám dráty lezoucí zpod noční košile tuto nadzvedávají až do výše zmiňovaných síťovaných porodnických kalhotek (trochu jsem si v nich připadala jako Chytrá Horákyně - oblečená/neoblečená), tak vám ani závěs mezi postelemi nepřidá příliš na pocitu lidské důstojnosti. Zvlášť když za závěsem kouká na televizi zcela cizí chlap.

	Nejméně pohodlné jsou zářivky

Čtvrteční spolubydlící vypadala ze začátku docela neškodně. Zcela zjevně jí bylo děsně zle, takže jen ležela na kapačkách. Ovšem to znamenalo, že za ní chodily asi v dvacetiminutových intervalech sestry - kromě klasických kontrol a monitorů bylo zapotřebí vláčet s sebou překladatele, neboť milá Hispánka neuměla anglicky nic jiného než "OK". Dále měla takové horečky (z ledvinových kamenů), že průběžně zvracela, cvakala zubama a zalévala se potem. Kromě toho bylo potřeba neustále sledovat její monitory (26. týden těhotenství), takže noc to byla opravdu vzrušující. A to pomíjím fakt, že mě samotné chodili každou chvíli lupnout nějaký prášek, změřit tlak a nebo mě vzbudit, protože jsem si ve spánku shodila sondu a v centrálním velíně přestali dostávat signály o tom, že je Hroše v pořádku.

Ve čtyři ráno jsem zjistila, že mi odteklo trochu plodové vody. Doktor mě ujistil, že to ještě stále nemusí znamenat nic jiného, než to, že mě opravdu až do porodu nepustí domů kvůli případné infekci. Dostala jsem znovu antibiotika a znovu zvýšenou dávku léků proti kontrakcím. Sestra mi přišla napíchnout další kapačku, tentokrát jsem musela obětovat levou ruku, protože pravá byla po těch třech předchozích dnech nepoužitelná. Připadala jsem si jak válečný invalida - pravé zápěstí zafačované a bolavé, v levém jehly a trubky. Ale trápilo mě to opravdu jen chvilku - v devět hodin bylo jasné, že Hrošeti upouštím akvárium přeci jen příliš rychlým tempem a předporodní oddělení se usneslo, že už nejsem případ pro ně. Během deseti minut mě přestěhovali na porodní pokoj s tím, že uvidíme, co bude v příštích dnech a hodinách a jestli se podaří porod ještě o pár dní či týdnů oddálit. Optimismus s oddalováním jsem příliš nesdílela, a tak Sid opět nešel do práce.

	Vždyť to bylo strašně jednoduché!

Porodní pokoj byl náramnou úlevou. Žádní Hujerovi, žádné zvracející jižní sousedky. Také sestřička byla mnohem méně vyplašená ze spádu událostí a dovolila mi konečně se nasnídat (stres nijak neotupil mojí těhotenskou pažravost). Než dorazil Sid, tak jsem stihla ještě důkladnou sprchu v přepychu obrovské koupelny náležející k porodnímu pokoji. V deset hodin jsem měla dostat další dávku na uklidnění stahů, intervaly mezi kontrakcemi se sice od rána trochu prodloužily, ale samotné kontrakce nabyly na délce a intenzitě - takže doktorka nakonec tuto dávku zrušila s tím, že to přeci jen vypadá na porod v příštích hodinách a že tedy naopak potřebujeme, aby už šlo všechno hladce.

	Nelechtej mě, nebo tě kopnu

Já jsem si ještě stále užívala toho, že mám konečně KLID, že jsem konečně najezená, vykoupaná, v hezkém prostředí, se Sidem po ruce. Chvíli před polednem se stále nic nedělo, i odeslala jsem Hrocha na oběd, aby nabral sil na neurčitě dlouhou dobu před námi a sama jsem si pěkně v klídku schrupla. V půl jedné jsem vyštvala nebohou sestřičku, aby zkusila sehnat, jestli bych přeci jen ještě nemohla dostat z předporodního oddělení svůj zmeškaný oběd. Sláva, oběd se našel. Zrovna když jsem zvažovala, jestli vyhnat Sida do kuchyňky, aby mi přihřál v mikrovlnce polévku, tak Hroše uprostřed jedné kontrakce škytlo, nebo se prostě nějak prudčeji hnulo a já měla pocit, že jsem explodovala. Myslím, že jsem i docela zařvala (jenom tak mňoukla - pozn. Sida). Další dvě minuty jsem se vzpamatovávala z toho šoku a rozmýšlela, že polévka možná není dobrý nápad, a že by mi třeba stačil ten lákavý kousek melounu či ananasu na talířku s ovocem. Ovšem příští kontrakce mi myšlenky na jídlo zcela znechutila. Teprve při třetí nebo čtvrté mi došlo, že ta bolest není náhodná shoda okolností, a že se tedy asi opravdu bude rodit. Sestra se Sidem se mi snažili vysvětlit, jak mám dýchat, díky tomu jsem přežila dalších asi dvacet minut, i když jen tak tak. Během těch dvaceti minut vzaly za své moje představy o přirozeném porodu bez lékařských zásahů. Nejvíc asi proto, že mě bolest nutila se kroutit a tlačit a protože před nástupem těchto bolestí jsem byla otevřená jen na čtyři centimetry, usoudila jsem, že bych mohla přílišnou aktivitou v příštích hodinách ublížit prckovi nebo sobě. Asi ve čtvrt na dvě jsem měla konečně epidurál a za další čtvrt hodiny jesm mohla zprostit Sida funkce tlumočníka (ve stresu nejsem schopná mluvit ani česky, natož anglicky). Takže tlumočil moje mlčení asi tak, jako když se věští z kávové ssedliny.

	První návštěva u synka Povšimněte si jídla a zdravotních záznamů na klíně...

Také jsem znovu jakž takž vnímala doktorku, která nám vysvětlovala, že těsně před tím, než se dítě narodí, bude muset na pokoj pozvat tým z neonatologie, aby se podchytily případné problémy, které může předčasně narozené mimi mít. Pak mě rychle zkontrolovala a k mému údivu pravila, že je jde volat a že se bude tlačit. Vzpomínka na to, jak uprostřed nejžhavější fáze porodu do pokoje postupně vpochodovalo asi pět lidí ve žlutých pláštěnkách a fialových rukavicích patří asi k nejabsurdnějším zážitkům mého života. Přesně v tu chvíli začal mňoukat můj mobil (přeci nebudu tak konzervativní, abych tam měla nějakou uhozenou melodii), kterým mě sháněla Martina Křenová poté, co mě nenašla na mé posteli na předporodním. Žlutofialoví ufoni zlikvidovali mobil dle Sidových instrukcí (Sid měl plné ruce práce se mnou) a pak už se Tomášek narodil. K mojí úlevě okamžitě dokázal, že plíce má zcela v pořádku, pak se pokusil jednomu ufonovi vykopnout zuby (sláva, nohy má taky!!!), někdo říkal, že je to opravdu chlapeček, jak jsme čekali a že je v pořádu, a během chvilky jsem měla u sebe maličký raneček se šišatou hlavou v legrační čepičce. Tomášek na mě párkrát mrknul a usnul.

Nakonec dostal Tomáška Sid, že ho může odnést na neonatologii, aby byl přítomen důležitým technickým detailům (měření, vážení atd.). Už jen se sestrou a doktorkou jsem absolvovala porod placenty a poporodní ošetření (skládalo se z konstatování, že nepotřebuju žádné stehy), a bylo po všem.

	Tatínek byl povětšinou odkázán na tento úhel pohledu

Sid se vrátil s tím, že Tomášek má 2079 gramů, 44 centimetrů, že je ve vyhřívané postýlce, dýchá sám a zdá se opravdu v dobrém stavu. Jedinou vadou na kráse je fakt, že nad postýlkou mu visí cedule "jsem chlapec" a pod tím je dopsáno Tom Páralová. Takže Sid ještě ztropil scénu, než nám bylo vysvětleno, že to není jméno dítěte, nýbrž jméno matky, a že ohledně oficiálního jména se musí vyplnit formulář, na základě kterého bude vystaven rodný list.

Sestřička vyřídila můj přesun na poporodní oddělení, naložili mě na vozík, a už jsem se zase stěhovala, s ušetřeným obědem nahamouněným na klíně. Cestou jsme se stavili za Tomáškem, konečně jsem mu mohla osobně přepočítat všechny prstíčky a trochu se naobdivovat toho, že i takhle malinké mimi má všechny náležitosti jako nehty nebo řasy. Na poporodním nás čekala Martina, která nakonec nějak zjistila průběh událostí. Já jsem se seznámila s novými sestřičkami, konečně do sebe naházela vytoužený oběd a pak jsme se vydali znovu (já opět v kolečkovém křesle) za Tomáškem. Tentokrát jsem ho dostala pořádně pochovat, malý vypadal, že má za sebou také náročný den, občas na mě mrknul nebo se protáhnul či zívnul a pokračoval ve spánku. Pak jsem začala pociťovat, že bych si potřebovala taky schrupnout a že mi asi pomalu dochází síly a odbrala jsem se do svého pelechu.

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.