Náročná nezaměstnanost 15. září - 4. října 2003 o přestavbě, kočárcích, postýlce, školení na úřadu práce a nepovedené podobizně

Jak víte, již od začátku srpna se "flákám doma". Jenomže vše je relativní. Hroše usurpuje čím dál tím víc mého životního prostoru - v noci se přetlačujeme o můj močový měchýř, což je boj, který většinou tak kolem třetí ráno prohraju. Jakmile se vyhrabu z pelechu a odpotácím na záchod, Hroše zajásá, že je se mnou konečně nějaká sranda a následující hodinu se mnou laškuje. V okamžiku, kdy se konečně odebere ke spánku, jsem zase už já natolik čilá, že neusnu. Únava mě skolí až kolem šesté ranní - a pak se v půl deváté hrabu z pelechu s pocitem, že mě v noci někdo mlátil něčím hodně těžkým po hlavě. Uznejte sami, že za těchto okolností je dvouhodinový polední klid životní nezbytností. Ne vždy se k němu ovšem dostanu.

Kromě spaní provozuju návštěvy lékařů. Na klinice jsem se stala místní chodící záhadou - Hroše i já se těšíme pevnému zdraví, rosteme a chováme se přímo vzorově podle tabulek - až na to, že já tak jednou týdně naprosto nevysvětlitelně krvácím. Tímto jsme se stali ostře sledovaným objektem - to znamená, že až do porodu budu kromě pravidelných čtrnáctidenních poraden absolvovat ještě každý týden monitor a každých pár týdnů ultrazvuk.

Když se to vezme kolem a kolem, tak těch vyšetření vlastně nebude tolik - do vánoc už není zase tak daleko. Proto se začínáme pomalu poohlížet po základních nezbytnostech. Hroše nám nepustí z porodnice, pokud nepředvedeme, že vlastníme autosedačku. Zároveň s tou je třeba řešit výběr kočárku. Respektive otázku, zda koupíme zmíněné dvě věci zvlášť, nebo či upřednostníme tak zvaný "travel system". Cestovní souprava se skládá ze tří částí. Jedna je kočárek, klasický sporťák. Druhá je základna na autosedačku - plastiková potvora, která se pečlivě přikurtuje do auta. Poslední je vlastní autosedačka, která se dá jednoduše přicvaknout na základnu - nebo na kočárek i se spícím mrnětem dle libosti. Autosedačky pasují také na nákupní vozíky a vysoké židličky v restauracích. Zatím nám to přijde jako hodně dobrý nápad - poslední, co bych se odvážila, je budit malé nevrlé mimino jen kvůli takové ptákovině, jako že jsme zaplatili u pokladny a jedeme domů. Doufám, že travel system mi umožní Hroše propašovat skrz nejeden oběd se Sidem, nudný nákup nebo návštěvu u doktora, bez toho, že bych potomka musela rozhořčovat neustálou manipulací. (Uvidíme, jaká bude praxe).

Pokud vám něco nehraje s vašimi zkušenostmi, tak máte pravdu - v Kalifornii se nepěstují klasické hluboké kočárky. Důvod je prozaický - většina mamin se musí po okolí (doktor, nákup, návštěva mateřského centra atd.) pohybovat autem. Takže opravdu nejdůležitější je kočár, který se vejde do kufru auta a který je schopná složit, naložit, vyložit a rozložit levou rukou i naprosto netechnicky založená žena postižená těhotenskou (později mateřskou) demencí a ječícím juniorem na zadním sedadle automobilu. Samozřejmě, že jsem žádostivým okem pokukovala po terénních verzích kočárků, ale první pokus o složení a zvednutí bytelného monstra mě z téhle touhy rychle vyléčil, zvlášť při představě zabahněných koleček vražených do mého břicha. Čekám, že na terénní verzi časem také dojde, protože pak bych mohla venčit velkého Hrocha zároveň s Hrošetem, ale to necháme vývoji událostí. Důležité je, že máme vybraný základní kočárek s autosedačkou, zbývá jen ho koupit.

Trochu horší je situace s dětskými postýlkami. Jsem zcela zjevně krkavčí matka, ale opravdu jsme nedali vydělat žádné úžasné firmě, která na zakázku vyrobí "roztomilý" dětský pokoj s tématicky sladěnými nebesy na kolíbce, tapetami, závěsy a potahem na přebalovací pult. Místo toho jsme sháněli postýlku, která alespoň vypadá, že přežije lomcování mřížemi, okusování postranic a ostatní životní projevy mláděte. Dále jsme si přáli takovou "zbytečnost", jakou je stahovací postranice - zatím jsem nevymyslela metodu, jak převléct počůranou matraci, když se tato nachází metr pod horním okrajem postýlky (že by výrobce počítal s tím, že matka si neustálým nošením dítěte vytahá ruce až po kolena?!?). Nemluvě o tom, že už se vidím, jak činím hluboký předklon s třeba deseti, patnáctikilovým batoletem v náručí (ledaže by se hod hluboký miminem do postele dal počítat mezi "uspávací rituály"). Dále se tu děsně rozmohly postýlky typu "sáně" - čela postýlek jsou umělecky vykloněna do stran, takže tuto hrůzu můžete umístit pouze doprostřed (hodně veliké) místnosti. Ne, že bych měla něco proti včasnému horolezckému tréninku naší ratolesti, ale přeci jen si myslím, že příznivě nakloněná plocha svádivě zvoucí k jednoduchému úniku z klece není to pravé.

Navíc jsou postýlky relativně drahé, takže jsme si poměrně dlouho lámali hlavy, jak se rozhodnout. Nakonec bylo rozhodnuto za nás. E-mail od jedné známé, že její kamarádka se marně snaží prodat skoro nepoužitou postýlku i s matrací, asi za třetinu pořizovací ceny, nás přiměl k rychlé akci. A tak máme pro Hroše krásný pelech, postel je opravdu jako nová a více méně splňuje veškeré naše požadavky. Navíc nám k ní kamarádka přibalila i povlečení.

	Začínáme s přestavbou v první fázi došlo k likvidaci truhlíků. Všimněte si, jak nepoměrně malé je to druhé okno - ložnice.

Kromě hnízdění mám ještě spoustu další práce. Sidův laskavý zaměstnavatel se pochlapil s odměnami, takže jsme se honem ještě pustili do úprav na domečku. V naší ložnici je poměrně mrňavé okno. Podle toho, jak špatně se v ložnici větrá, bych řekla, že je značně poddimenzované. Navíc bychom si přáli mít z ložnice dveře rovnou na zahradu. Hlavně proto, že s naší ložnicí souvisí i koupelna, takže bychom nemuseli do bazénu a z bazénu chodit (a odkapávat chlorovanou vodu) přes celý dům. Volba tedy padla na francouzské okno, čímž se geometrickou řadou zmnožil počet úkonů. Pod stávajícím oknem byla vnější část klimatizace (pro ilustraci - hnusná plechová bedna velikosti rodinné lednice) - tzn. také elektřina a instalace. Čili jsme museli zajistit přestěhování této hrůzy. Hrůza byla (poměrně neúspěšně) předchozími majitely zamaskovaná třemi velikými vysokými truhlíky. Nic proti truhlíkům (minimálně vám v nich krtci a gofeři nesežerou všechny sazenice), ale nám díky bazénu na zahrádce zbývá tak málo místa, že nám přijde líto zabírat jej truhlíky (do truhlíku si nepostavíte židli, neodložítě mimčo k spánku, nenatáhnete se na sluníčko). I padla volba na zlikvidování truhlíků s tím, že na jejich místě bude trávník. To zase znamená zajistit nějak zavlažování (osm měsíců v roce tu neprší).

	Zkuste si představit, že místo zdupané hlíny bude tady alespoň malý kousek zeleně...

Práce zatím pokročily k přesunutí klimatizace a zplundrování zahrádky. Na nezplundrované části zahrádky máme obrovské množství šrotu (ohnilá prkna z truhlíků, nějaká hlína, zbytky původního zavlažovacího systému a původní instalace klimatizace, rozebraný větrák, různé krabice a jiné "krásné" věci. Jenom doufám, že se to všechno stihne dřív, než se narodí Hroše. Představa, jak s novorozenětem evakuuji ložnici, protože se konečně začaly bourat zdi, mi nepřijde až tak úplně lákavá.

Dále jsem, coby nezaměstnaná, musela vyplnit a odeslat nějaké formuláře. Naštěstí tady jde spousta úkonů dělat po síti z pohodlí domova. Ovšem jakmile úřednímu šimlovi pošlete formulář, dostanete zpět DVA další formuláře, jež je rovněž nutno obratem vyplniti a odeslati, jakož i očekávati příslušné úřední reakce dle zde zmíněného pravidla. Podpora je omezená na šest měsíců, pak nezaměstnaný přestává být z úředního hlediska nezaměstnaným (aha! tak takhle se udržuje nízká hladina nezaměstnanosti!) a nadále je zodpovědný sám za sebe. Musím říct, že nezaměstnaní to mají ale hodně ulehčeno. Když pominu samotný fakt, že nemusíte stát fronty někde na úřadě, ale můžete si s úřadem e-mailovat, telefonovat, dopisovat a nebo komunikovat přes internetové formuláře, tak mě zaujalo ještě to, že vlastní úřad nabízí internet, fax, telefony, kopírky a využití knihovny ZADARMO - pokud provozujete činnost zaměřenou na hledání místa. Nezaměstnaný musí také projít povinně školením, které mu má být nápomocno při hledání místa.

První část školení jsem již absolvovala. Rozhodně je to zajímavá zkušenost. Myslela jsem, že vzhledem k všeobecné krizi se ocitnu v různorodé společnosti, ale zdá se, že nezaměstnaní se rekrutují především z řad Mexičanek středního věku s mizernou znalostí angličtiny. Největším zpestřením byla osobka, kterou jsem kvůli pestrobarevnému ponču překřtila na Indiánskou babičku. Babička si psala poznámky dětskou světélkující propiskou (v místnosti zešeřelé kvůli promítání obzvláště efektní) a zcela upřímně a velmi hlasitě se zděsila při představě, že se po ní požaduje registrace na internetu, protože ona nic neví "about them damned computers" (o téch kletéch počítačách). Nejsem si úplně jistá, nakolik zrovna těmto nezaměstnaným je platné školení ohledně toho, jak napsat dobré resumé (životopis) a jak zvládat stres při pohovoru, který se odehrává řekněmě na obchodním obědě...

Ve zbývajících volných chvílích se "bavím" dohadováním s American Express. Během října mi vyprší platnost kreditky. I zaslala banka promptně novou; rozhodně mi nechtějí vzít možnost, abych se u nich nadále zadlužovala, pravda. Kartu jsem vyndala z obálky, že ji aktivuji, a málem mě klepla pepka. Druhá strana karty totiž slouží jako průkazka do Costca (náš oblíbený velkoobchod), které vyžaduje fotografii. Fotografie tam byla, což o to. A já opravdu nejsem marnivá, ale ten poněkud více opálený pán s výrazem protřelého kriminálníka mi opravdu není moc podobný.

	... některé ženy holt těhotenství změní k nepoznání...

Obrnila jsem se trpělivostí a vytočila první číslo. Po asi půlhodině procvakávání mi paní od AMEXu na druhém konci sdělila, že musím zavolat na jiné oddělení. Na jiném oddělení mi řekli, že za to oni nemůžou, protože fotky dodává Costco a ať si zavolám do Costca. V Costcu mi oznámili, že se jim asi pomíchala databáze a že nezbývá, než dojet do jejich nejbližšího obchodu a nechat se znovu vyfotit, aby měli v datábázi správnou fotografii. Odjela jsem do obchodu, a tam mi taková mrňavá Mexičanka s podmalovanýma očima a vycpanýma prsama řekla, ať jdu pryč a zavolám si na ustředí. Nezbývalo než na ni zvýšit hlas a znovu jí důrazně vysvětlit, že telefonáty s různými ústředími jsem právě strávila odpoledne a tam mi řekli, že ONA mě má vyfotografovat a zajistit nápravu, a jestli není schopná vykonávat svou práci, tak ať mi zavolá svého nadřízeného. Dostalo se mi nadřízeného, fotografie, omluvy a ujištění, že když si za dva až tři dny požádám AMEX o novou kartu, bude všechno v pořádku.

Nová karta přišla za další týden. Je na ní opět ten cizí ošklivý pán. Připadám si trochu jako myš ve cvičném labyrintu, asi budu muset trochu přitvrdit. A nebo na ně vypustím svou tajnou zbraň - Hrocha. S jeho rozměry je poměrně nemožné brát jej na lehkou váhu, tak doufám, že pohne i neprůstřelnou bankou.

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.