Branná cvičení srpen - září 2003 o nečekaných úskalích těhotenství, letadýlkách, a o tom, jak Hroše provedlo prověrky naší připravenosti

	Profil Hrošete (26 týdnů)

	Těhotenská demence se dostavila...

Předem toho deníčku bych vás chtěla varovat, že bude celý o Hrošeti, takže pokud vás detaily těhotenského života nezajímají, klidně jej přeskočte.

Jsem právě na přelomu 2. a 3. trimestru a musím říct, že to je opravdu velký zlom. Sice mám nastudovanou spoustu chytrých knížek, ale na některé situace mě nepřipravila ani jedna z nich.

• Měla jsem představu, že těhotenství se dá odchodit "v nějakém oblečení v pase na gumu". Momentálně mám "pas" až pod prsama a zdá se, že bude hůř. Gumy se přes pupek rolují a kromě toho Hroše proti nim výrazně protestuje.
• Při spatření těhotenského spodního prádla se mi udělalo mdlo. Nečekala jsem, že výběr se omezuje na babičkovské bombarďáky (s gumou - kde jinde - až pod prsama). Zatím to řeším hodně vykrojenýma bikinkama, které nosím jen tak přes boky. Nicméně i v tomto případě se obávám, že bude hůř.
• Nejsem marnivá, ale s podprsenkama už JE hůř. Buď mohu mít kojící (na různé knoflíčky a patentky) - a nebo cosi, co zdánlivě připomíná sortiment vojenského výprodeje (mám na mysli oddělení "štábní stany"). Stany jsou pohodlné, ale že bych si připadala nějak sexy... to teda ani náhodou.

	Ještě projdu vraty do garáže (28 týdnů)

• Břicho mi narostlo takřka přes noc, čímž mi nastaly problémy s rovnováhou. Zkuste si dát pod triko medicimbál a sednout si třeba na bobek. Nejpříšernější historku mám z čůrání u moře - ukryla jsem se fikaně mezi kameny na pobřeží, když se přihrnula obrovská vlna. Podrobnosti si moc nepamatuju, jenom to, že jsem najednou seděla nahým zadkem na mokrém písku, zmáchaná až po pás. Sid to tenkrát milosrdně nijak nekomentoval.
• Kdesi jsem slyšela, že být těhotná je jako nosit na břiše akvárium. Já dodávám, že se jedná o takové to kulaté skleněné akvárium - na rozdíl od tuků není Hroše nijak stlačitelné, takže prosté úkony jako předklon (např. když si chci zavázat boty nebo ostříhat nehty na nohou) již nepřipadají v úvahu a musím lstivě vymýšlet obchvaty hodné Houdiniho.
• Přírustek šesti kilo mě rázem odsunul do váhové kategorie "velryba vyvržená na pláž". Kudy jdu, tam se země třese a na noční přetočení z boku na bok bych potřebovala jeřáb.
• Mým nejmilejším a nejpoužívanějším partnerem v posteli se stal "body pillow" - dlouhatánský polštář, který obejmu koleny, podepřu s ním břicho a následně omotám zbytek své tělesné schránky (nemusím doufám zdůrazňovat, že Sid jej srdečně nenávidí).
• Nikdy jsem netušila, jak moc mi bude chybět spaní na břiše.
• Také jsem netušila, že už s prvním příznakem těhotenství se dostaví těhotenská demence. Nevím, jak jinak si vysvětlit, že dokážu klidně napsat věci jako "ministrině".
• Vždycky jsem měla pocit, že "těhotenství není nemoc", ale co jsem sama těhotná, tak je mým nejoblíbenějším sportem ležení v posteli.
• Naivně jsem předpokládala, že zrovna moje těhotenství bude probíhat zcela předpisově a bez komplikací. Bohužel i v tomto bodě jsem se mýlila.

	Bohužel se zdá, že po zbytek mého těhotenství si musíme odpustit velké výlety a soustředit se procházky po okolí: Borel Hill

Během jedné lenivé neděle jsem dostala kontrakci a následně začala krvácet. Vyštrachala jsem ve svých papírech číslo na pohotovost (moje klinika má 24 hodinovou službu, která zavolá porodníka, který je zrovna "on call" - slouží pohotovost, chodí k porodům, atd.). Doktor pravil, že nejlepší bude, když přijedeme do porodnice, kde je všechno vybavení. Po zkušenostech s normální pohotovostí, kde jsme se Sidovým výronem kotníku proseděli několik hodin v čekárně, jsme si sbalili knížky a vyrazili. "Moje" porodnice se nachází v labyrintu Stanfordské university, naštěstí mi doktor dal dobré instrukce a naštěstí jsem si přes spleť universitních okruhů a jednosměrek občas zkracovala cestu z práce, takže jsme dětskou nemocnici našli překvapivě snadno.

Na recepci porodního oddělení mě už vyhlížel doktor, a zatímco recepční mi podstrkoval k vyplnění jakýsi formulář, sestřička se neodbytně dožadovala, že mě musí okamžitě odvést na monitor. Vzhledem k tomu, že v krizových situacích jsem v angličtině ještě nechápavější než v češtině (viz. těhotenská demence), nechala jsem Sida naložit se složitými otázkami typu datum mého narození či jméno za svobodna, a nechala se odvelet na pokoj. Sestra mi přidělila další test inteligence - pruh látky s dvěma rukávy a čtyřmi tkaničkami. Tak jako pokaždé, ani tentokrát jsem nenašla přijatelný způsob, jak z toho učinit noční košili a musela se potupně nechat zachránit sestrou a dorazivším Sidem.

	Za odlivu se dá brodit mezi kameny a mělčinkami, kde oceán zanechal spoustu zajímavých rostlin a živočichů (sasanka)

Sid směl být samozřejmě celou dobu se mnou. Za to jsem mu (a americkému zdravotnictví) nesmírně vděčná. Kromě morální (a inteligenční) podpory jsem ocenila především trochu zdravého nadhledu a humoru. Sestra mi namazala břicho gelem a připoutala mě k monitoru. Tím odpadla první vážná starost - Hroše bylo zcela zjevně velmi čilé a vesele se pustilo do odkopávání těch nepohodlných přísavek. Ultrazvuk ani další vyšetření také neodhalila žádnou neplechu, ale sestra pravila, že si nás tam ještě chvíli nechají, aby měli trochu delší záznam z monitoru a ujistili se, že nemám kontrakce a že mimi je nadále veselé mysli.

Takže jsme se Sidem trávili čas klábosením a dovyplňováním papírů, které Sid pro mě nafasoval na recepci, a já se poprvé mohla pořádně rozhlédnout po interiéru. Předpokládám, že jste už pochopili, že pokoj byl pro jednoho pacienta. Větší část zabíralo polohovací porodní lůžko (bližší informace vám podá na požádání Sid, kterého mechanismus vrcholně zaujal, a který na mně v nepřítomnosti sestry učinil pár pokusů ohledně toho, který čudlík co umí). To, že mě nevyklopil na podlahu, považuju za čistě začátečnické štěstí. Dále jsme tam měli monitor na záznam ozvů, základní vybavení pro lékaře (rukavice, desinfekce atd.), televizi, telefon a ovládač na světla a přivolávání sestry. K pokoji patřila koupelnička se záchodem, umyvadlem a sprchovým koutem. Na zdi vymalované pastelovými barvami byla přichycená skládací postel pro "tatínka". Vlastně jedině to bíle povlečené polohovací lůžko a dráty vedoucí od mého břicha nám připomínaly, že jsme v nemocnici.

	Stíhačky se právě rozdělují - přes padesát let stará Sea Fury letí doprava, F18 právě nabírá rychlost a odlétá doleva

Asi po hodině mě přišli odpojit a poslali nás domů, s tím, že se mám pár dní šetřit. Musím říct, že se mi nakonec návštěva v nemocnici docela líbila. Jednak jsme nacvičili přesun do porodnice, a také už víme, kde co je a jak tam co funguje. Nejvíc sympatický mi přišel fakt, že personál jako první řešil to, zda jsem v pořádku a teprve při našem odchodu se kontrolovaly všechny dotazníky a detaily typu zda se opravdu jmenuji jinak než můj muž (náš stálý problém s -ová).

Následující týden jsem se tedy šetřila a absolvovala jen jednu orientační procházku po miminkovských obchodech s Petrou a Lukáškem. Lukášek se narodil loni v zimě ve stejné porodnici, kam se chystáme my, takže se pro mě Petra stala velezajímavým zdrojem informací, za což jsem jí nesmírně vděčná. Z mých současných kamarádek žádná malé dítě nemá a já jsem se nikdy svévolně neoddávala přemýšlení nad velikostmi dupaček či značkami kočárků, takže mám v oboru péče o miminko co dohánět.

Zdá se, že vzhledem k mému zdravotnímu stavu už můžeme zapomenout na nějaké výlety a náročné výšlapy. Na další víkend jsme proto se Sidem zvolili program fyzicky nenáročný - návštěvu leteckého dne. Před dvěma lety nás airshow na Moffett Federal Airfield vysloveně nadchnula, loni nám program přišel o něco chudší, letošek také vypadal poněkud ošizeně, ale zase slibovali na neděli přelet F117A Stealth Fighter, takže jsme se nechali zlákat i přes (opět) vyšší vstupné.

	F117 Stealth Fighter stíhačka jen proletěla tam a zpět, snímek je montáž z těchto dvou přeletů

Musím říct, že letecký den byl nakonec docela velké zklamání. Nejen že bylo mnohem méně letadel jak na výstavní ploše, tak ve vzduchu, ale dost citelně vázla organizace programu. My jsme s sebou měli radio s kanály leteckého provozu, kterým jsme odposlouchávali hovory z kontrolní věže, takže jsme trochu věděli, co se děje, ale oficiální hlasatel byl totálně mimo. Vyhlásil dvacetiminutovou přestávku v době, kdy se na startu připravovalo další číslo, takže polovina diváků odešla. Pak zase neohlásil, že bude přestávka, když se musela vyčistit startovní dráha, na které vojáci nechali spoustu vystřílených patron při předchozím čísle, kde předváděli záchrannou akci vrtulníkem v bojových podmínkách. Lidi seděli a nechápali, co znamená helikoptéra levitující pár metrů nad zemí, která odfukovala smetí z dráhy - jako letecké číslo nic moc, ale všichni čekali, jestli se z toho nevyklube něco zajímavého. A to ani nemluvím o tom, že tištěný program nebyl nikde k mání - jedna podivná kopie visela u vchodu, to bylo vše, čili člověk si nemohl nějak odpoledne zorganizovat - jít se projít na výstavu v době přestávek, vrátit se na svoje místo, když se mělo dít něco zajímavého. A to pomíjím spíš humorné zážitky, jako když moderátor neustále mluvil o báječném letadlu československé výroby značky "Žulin" (Zlín).

Nicméně Hrošeti se i tak letecký den zřejmě líbil a projevilo nesmělé přání juknout se na vlastní oči. No a protože jsme rodiče - surovci, co své vlastní dítě omezují v každé srandě, okamžitě jsme se rozhodli mu to zatrhnout. Za rachotu nalétavajících F16 jsme to mastili plnou parou do nemocnice.

Ve špitále se opakoval více méně scénář z předchozí neděle - jenom měl službu jiný doktor a jiná sestra (a taky už jsem - coby známá firma - nemusela vyplňovat žádné formuláře). Monitor tentokrát ovšem odhalil i malé kontrakce, doktor pravil, že je to pravděpodobně dehydratací (a to jsem během těch cca tří hodin na airshow vypila asi litr a půl vody a ještě snědla zmrzlinu). Asi měl pravdu, protože kontrakce vymizely chvíli poté, co do mě nasoukali obrovskou sklenici ledové vody. Na monitoru si mě ovšem tentokrát nechali asi o hodinu déle - pro jistotu.

Takže zbytek těhotenství budu asi pořád přemýšlet, co je ještě pro těhuli "neškodná" činnost - když ani poklidné sezení a koukání na letadla se nekvalifikuje.

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.