Z úplně jiného soudku

Z úplně jiného soudku
20. července - 11. srpna 2001
o tom, jak jsme se vyzdravili a kulturně vyžívali



	Zrovna takové letadlo zadrželi v Číně

Každá dovolená je nápor na odolnost jedince. Sotva jsme vybalili, ulehl Sid s navráceným zánětem ledvin. Bylo třeba objednat ho k lékaři a napodruhé tento nervy drásající úkon připadnul na mě.



	V placetém čumáku letadla je radar. Za ním v pozadí hangár, co v něm můžete lítat i balónem...

Probíhá to asi takto - vytočíte číslo na kliniku, tam vám sdělí, že momentálně zodpovídají dotazy těch, kteří se dovolali před vámi. Po dvaceti minutách, kdy se zapřísaháte, že už nikdy nebudete dobrovolně poslouchat Malou noční hudbu, i kdyby vás na koncert pozval Rotchild kříženej s Belmondem, se dočkáte recepční. Zevrubně jí vysvětlíte, kdo jste, třikrát upozorníte, že jméno začíná na "P" a že ne, opravdu nejste Barrel, ale Páral, načež ona se optá na social security number. Tady se situace v mém případě odehrává tak, že musím vysvětlit, že opravdu v oficiálních dokumentech mám za jménem -ová, v Sidově případě se obvykle na druhém konci ozve rozpačité "já tu mám... ale... ehm.. jiné... jméno.. něco jako ... Zednik???". Upozorňuji, že k Zedníkovi se dopracují ty světaznalejší osoby - zbytek obvykle vyměkne u toho, že konstatuje, že jméno začíná na Z. Čistého Zdeňka nezvládl ještě nikdo. Po vysvětlení komplikací s jmény následuje ještě ověření - datum narození, nebo ulice - což je další oříšek, protože Američani neumějí vyslovit "Arastradero". Někdy je mi těch operátorek fakt líto, nejen, že Sid má nevyslovitelné jméno, ale ještě žijeme na nevyslovitelné ulici!



	Letí tam po dvoře, nožky má nahoře...



	Migy 17 v poloze misionářské a migy způsobně vedle sebe (údajně je od sebe dělí cca metr)

Po této předehře mě přepojí na příslušné oddělení, kde si pro změnu vyslechnu Malou noční hudbu. Opakuje se scénka s recepční a jmény, zpestřená tím, že vylíčím příslušný zdravotní problém. Recepční mě bez zaváhání objedná - na termín asi tak za tři měsíce. Jemně ji upozorním, že (Sid) má(m) hrozné bolesti a že pokud se jedná o slepé střevo, budu(e) za tři měsíce velmi pravděpodobně mrtvá(ý) a tudíž mi jejich ošetření již nebude třeba. Recepční zamručí, že v tom případě mě přepojí na sestru a přepne mě - správně!!!- na Malou noční hudbu. Po chvíli následuje rozhovor se sestrou, která rozhodne, že opravdu ošetření za tři měsíce by pozbylo smyslu a přepojí mě zpět na recepční č.2.

Od této chvíle je to prosté - nastane prudká spolupráce. Sida dokonce objednali s tím, že sice nemají místo v normálních hodinách, ale doktor ho ošetří po skončení pracovní doby.



	Ef šestnácka v zatáčce

Nejsem si úplně jistá, jestli bylo příčinou mé vysedávání u telefonu s Malou noční hudbou, ale každopádně jsem si uhnala hexenšús (možná, aby to Sidovi nebylo líto). Vzhledem k rodinným dispozicím jsem usoudila, že se budu léčit sama - pokud se dobře pamatuji, mamince se ve věku šestatřiceti let dostalo ibuprofenu, rahabilitačního cvičení a bodrého upozornění, že člověk je projektován na třicet let života a že ona tudíž přesluhuje a nemá si nač stěžovat. Nestěžovala jsem si a věnovala se přemýšlení, jestli si opravdu chci tak moc dát kafe, když pro hrnek se budu muset zlomit dolů do myčky. Pokud jsem se opravdu předklonila, zjistila jsem, že zase nedosáhnu na konvici - z polohy zlommo jsem se mohla do vzpřímeného stavu dostat pouze tak, že jsem si lehla na bok, překulila se na záda, pomalu natáhla nohy, přetočila se na druhý bok, vstala na kolena a nakonec se napřímila (zkuste to provozovat s hrnkem v ruce). Tento systém mě natolik otravoval, že jsem si obvykle plánovala zvlášť činnosti, které jsem mohla dělat "na kiwiho" (obouvání, sbírání drobků, lovení věcí z myčky, vláčení koše s prádlem) a zvlášť ty, které jsem mohla dělat ve stoje (jídlo, nakupování, rozhovory s manželem, vybírání schránky).



	Pohled skrz hangar

Po asi třech dnech "na kiwiho" přišlo úterý a moje plánovaná stěna. Vzhledem k tomu, že po cvičení a protahování se mi vždycky udělalo lépe, sbalila jsem fidlátka a jela. Nevím, co si mysleli lidi na stěně - při navlékání sedáku jsem předvedla něco jako tanec svatého Víta (nemohla jsem se předklonit, ani zvednout nohu v kyčli více než do pravého úhlu), ale pak jsem bez problémů lezla poměrně těžké cesty (u toho se předklánět nemusím).

Doma jsem se svým sportovním úspěchem chlubila Sidovi, ale neopomněla jsem dodat, že stejně bylo nejlepší usednutí do rozpáleného auta - Cecilka nemá klimatizaci a tohle bylo poprvé, kdy jsem opravdu ocenila TEPLOU sedačku. Můj choť je pravým mužem činu - přes pokročilou hodinu sednul do auta a vrátil se s termoforem. Celý zářil, protože se mu zase povedla výhodná koupě - místo samotného termoforu sehnal celý komplet s různými nástavci - kromě sprchy jsme takto získali i klystýr. No nekupte to!!! :-)

Náš zdravotní stav se pomalu zlepšoval a když se prudce snížila domácí spotřeba ibuprofenů a teplé vody do termoforu (na klystýr zatím ještě nedošlo), bylo na čase vyrazit zase do světa. Tentorkát nám laskavá prozřetelnost přistrčila atrakci až pod nos - letecký den na Moffett Field.



	F/A18 a F8F - současná stíhačka a veterán

Moffett Federal Airfield je letiště s obrovskými hangáry (uvnitř největšího z nich mohou poletovat horkovzdušné balony s posádkou) a vzduchovým tunelem. Část patří armádě, část NASA a za normální okolností je pro neobčany nepřístupné. Postaveno bylo před druhou světovou válkou, kdy Údolí ještě dávno nebylo "křemíkové" a pumy (kočičky, ne nálože!) tu dávaly dobrou noc. Dneska stojí na pravděpodobně jednom z nejdražších pozemků v USA.



	F 16, P51 a A10 v útvaru

Sid honem ještě v pátek cestou do práce zakoupil vstupenky - báječný strategický tah především proto, že tímto jsme získali vyhrazené VIP parkoviště. Večer jsme se psychicky připravovali na ranní vstávání a tlačenici v davech (zvlášť po varovných hlasech ze strany Sidových kolegů), ale bylo to zcela zbytečné.

Ve výborně zorganizovaná dopravě (za pomoci místní policie, armády a dobrovolníků) jsme se hladce zorientovali až na parkoviště. Dojížděli jsme už v koloně, kterou "praporečníci" hravě skládali do parkovacích řad - pěkně jedno auto vedle druhého - přestože na obrovské ploše nebyla parkovací místa značená. Odtamtud odjížděla souvislá řada autobusů a mikrobusů ke vstupu na místo vlastního konání. Nebylo to daleko, přes několik startovacích / přistávacích drah jsme viděli otevřená letadla a připravená místa k sezení, ale právě dráhy se musely objet. Jeden z méně trpělivých návštěvníků se dotazoval, zda opravdu na autobus musí čekat, že by ten kousek došel klidně pěšky. Pořadatelka na něj vlídně pohlédla a suše odvětila, že to zajisté může zkusit, ale ať počítá s tím, že ho letištní ploše sebere ostraha a bude mít po show. Bylo to vcelku zbytečné, protože i mikrobuskem jsme tam byli velmi rychle.



	bříško F/A 18

Za chvíli jsme již brouzdali kolem letadel - kromě stíhaček a vrtulníků tam byly i další lahůdky - vojenská přepravní letadla, helikoptéry minolovky, záchranáři, létající tanker, jumbo jet, který nosil na hřbetě raketoplán, když se zkoušel, jestli vůbec bude létat, i třeba typ letadla, co bylo zadrženo v Číně. Stroje měly otevřené a přístupné pilotní kabiny, bohužel na tuto atrakci byly takové fronty, že jsme to vzdali.



	Oracle tou slavobránou opravdu proletěl

Před vlastním létacím program nastal snad jediný opravdovský zádrhel - sice byli všichni připraveni na nával směrem k Moffett Field, ale nikdo nějak nepočítal s tím, že davy, co mají předplacená místa k sezení, budou chtít na tato usednout a to pokud možno těsně před zahájením letů. U vchodu byli asi čtyři pořadatelé, kteří vlastníky vstupenek kroužkovali na zápěstí umělohmotnými pásky - protlačit několik tisíc lidí takto úzkým a pomalým průchodem trvalo víc než hodinu. První akrobatické číslo jsme, bohužel, shlédli stojíce ve frontě. Přiznám se, že při pohledu na vývrtky a dvouplošník letící jen pár metrů nad zemí břichem vzhůru se mi obracel žaludek přesto, že jsem stála na pevné zemi.

Viděli jsme i další kousky - letadlo (F/A-18), které "stojí" ve vzduchu na ocase, Migy 17 v misionářské poloze (necelý metr od sebe), kondenzační bublinu kolem stíhačky F/A-18 při překonávání rychlosti zvuku, "krmení" helikoptéry za letu z tankeru, dvouplošník prolétavající brankou z fáborků, simulovaný útok tryskového bombardéru A-10 (k překvapení obecenstva se výbuchy konaly přímo na ploše před námi), krátký start nákladního letadla C-130, výsadek z helikoptéry, a let v útvaru složeném z různých typů stíhaček a bombardérů (třeba F/A-18, A-10 a P-51) - vidět takhle vedle sebe letadla, která dělí padesát let, je mimořádný zážitek.



	A 10 v plné parádě

V pět odpoledne program skončil, my akorát hodili domů foťáky a vyráželi do Fremontu, kde na nás čekali známí Sidova šéfa Dona, se kterými jsme měli jít (místo Dona a jeho ženy) na koncert Erica Claptona v oaklansdském Coliseu. Ve Fremontu je konečná stanice BARTu (Bay Area Rapid Transport) - vlaky jezdí odsud až do San Francisca, čímž se vyhnete permanentní zácpě a pakárně s parkováním. Bylo to poprvé, co jsme tu jeli vlakem, i když BART připomíná spíše metro. V Oaklandu jsme vystupovali za dvacet minut, zastávka je přímo u stadionu. Či spíše stadionů - kromě koncertu ve vedlejší hale probíhal hojně navštívený baseballový zápas. Na mostku mezi nádražím a stadionem bylo několik desítek "scalpers" - opravdu se od nich můžete necht skalpovat - nebo pěkně česky - sedřít z kůže - tyto existence skupují vstupenky a pak se je (náležitě podražené) snaží prodat přímo před akcí zoufalcům, kteří jsou ochotni si připlatit.



	Rychlost zvuku na vlastní oči...

Utrpěla jsem trochu šok, když ten obstarší obrýlený profesůrek v džínách a keckách, kterého jsem typovala na osvětlovače, nebo nějakého poskoka, začal hrát. Postupně přicházeli další "taťkové", a za chvíli byl koncert v plném proudu. Seděli jsme úplně vzadu nahoře, akustika super, ale když jsme chtěli něco vidět, přišel ke slovu dalekohled. Docela mě šokovalo, že taťka u kláves hrál s hadičkou v puse - váhala jsem, zda si to mám vysvětlit tak, že potřebuje pro pokročilý věk stálý přístup kyslíku, nebo zda se napájí z nějaké ukryté butýlky, ale objasnilo mi to saxofonové sólo. Neptejte se mě jak, ale ta hadička převáděla klávesové zvuky na sexy saxík. Vůbec bylo obdivuhodné, jak to staří pánové dokázali rozparádit. Sálem voněly hamburgry a marjánka a rozhostila se pohoda. To mě asi překvapilo úplně nejvíc - vyprodáno, hlava na hlavě, obecenstvo zpívalo, tleskalo, křičelo, tancovalo a zcela zjevně se dobře bavilo, ale nedostavila se davová hysterie.

Čekala jsem ji minimálně po skončení koncertu, zvlášť, když v téměř tutéž chvíli skončil zápas ve vedlejší aréně - na mostek pro chodce se vyvalilo určitě něco přes deset tisíc lidí, z toho část zcela jistě pod vlivem. Typovala jsem to na smrt umačkáním a naprosto jsem nechápala, kam se Holly a Barry tak hrnou. Ale dav pomalým krokem kráčel, dokonce se lidé netlačili ani natolik, aby se sebe navzájem dotýkali. Na nádraží najížděly vlaky jeden za druhým na střídačku do různých směrů, takže nástupiště přes stálý příval bylo poloprázdné. Ve vlaku jsme si v klidu sedli. Myslím, že jsem viděla osmý div světa....

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]