Letní poločas 9. května - 15. srpna 2003 letem světem o důležitých zlomech v našem životě

	Hroše (19. týdnů)

	Dědeček u Pacifiku první ze serie letních návštěvníků

Nevím, jak se mi vejdou tři měsíce do jednoho deníčku. Kdyby nebyly tak nabité, tak bych (snad) měla čas popisovat všechno postupně, takhle budu muset spoustu věcí vynechat. Možná se k nim vrátím později.

Nevím, jak to vnímáte vy, ale pro mě je polovina léta přesně na rozmezí července a srpna. Astronomicky ani kalendářně to nesouhlasí, ale půlka prázdnin byla pro mě vždycky význámným zlomem. Do školy sice už dávno nechodím, ale letos se kolem téhle magické poloviny odehrálo spousta věcí.

Některé mají svůj počátek ovšem dávno před tím. Jenom jsem se prostě teprve teď dostala k tomu, abych oznámila tu největší novinu: Hroše je na cestě! O Hrošeti jsme se dozvěděli čtyři dny před odletem na dovolenou, což nám mírně hatilo plány - obzvláště ty moje, jak si s Vicky v Anglii užiju ochutnávky různých piv. Kromě toho, že Hroše se rozhodlo první týdny své existence žít více méně jen na rajčatech a jogurtech a to ještě pouze po malých dávkách (což trochu znepokojovalo masožravého Hrocha), tak si také začalo činit nárok na podíl z mého krevního oběhu a dechu. Těch pár pěších túr, které jsme absolovali, proběhlo v důchodcovském tempu, s ohromným funěním a odpočíváním á tři metry. Nemluvě o tom, že jsem byla schopná usnout kdykoliv, kdekoliv a na jakkoliv dlouhou dobu (nejlépe tak šestnáct hodin denně). Toto stádium, trochu připomínající malárii, mě ještě stále neopustilo.

	Babička v balónu (další z našich návštěv)

	Některé návštěvy dokáží objevit nám neznámou atrakci. Nebýt Suchýše, tak ani nevíme, že máme v Kalifornii jmenovce slavného Yellowstonského gejzíru.		S budoucím dědečkem jsme se zase vypravili podél břehů horské řeky Kern.

Polovina léta se více méně kryje s polovinou mého těhotenství. Jestli všechno půjde podle plánu, tak bude Hroše pod stromeček. Zatím to vypadá na malého Vetřelce - alespoň podle vlnobití viditelného na mém břiše. Paní doktorka nám už dvakrát potvrdila pohlaví, Sid pravil, že je podle ultrazvuku naprosto jasné, ale já osobně bych raději nechala místo pochybám. Přeci jen jsem slyšela už příliš historek na téma "tak se naše Kačenka konečně narodila a je to Pepíček" (či naopak). Jméno je také ještě stále ve stadiu jednání. Uznejte sami, že pojmenovat mimi narozené na vánoce Adam (nebo Eva) zavání porušováním charty práv dítěte. Takže sbohem Davide, Danieli, Lucko, Barborko.... Dále - máme české příjmení, ale Hroše bude pravděpodobně trávit většinu života v USA. Tím odpadají Jiříčkové, Dobrunky, Zdeňkové, Boženky, ale taky třeba Kevinové, Brianové a Jessiky. No a aby toho nebylo málo, zkuste si vyslovit nahlas třeba: "Jmenuji se Filip Páral.". Jestli přes poprskanou obrazovku ještě vidíte tento text a máte nějaký nápad, jak pojmenovat Hroše, tak sem s ním.

Kromě zcela objektivních těhotenských obtíží (naprosto nepochopitelná únava a pokročilá těhotenská demence - tj. neschopnost vyplodit větu, která by měla hlavu a patu) mám pro svou liknavost v psaní deníčků ještě další výmluvu. Od návratu z dovolené se u nás dveře netrhly. Celkem naším domem prošlo za tři měsíce sedmnáct lidí - a jejich návštěvní doba se pohybovala od několika hodin až po několik týdnů, takže si rozhodně nemůžeme stěžovat na nějakou nudu. Návštěvy (doufám) také ne - ráda bych podotkla, že není od věci přijít z práce do baráku, ve kterém je vzorně uklizená garáž (nějak jsme se k tomu od stěhování nedostali), umytá všechna okna (myslím, že naposledy spatřila hadr taky tak někdy před rokem) nebo vypletá zahrada. Ne, nebojte, otročení na naší latifundii není povinné. Turistickým výpravám, které se u nás zastaví jen na den či dva, se obvykle dostane naopak školení o tom, kam se jet v okolí patnácti set mil podívat, kde najít dobré tábořiště a jak se vypořádat s medvědy, policisty a rangery. V kombinaci s kalifornským vínem, českým pivem a dobrou večeří si ještě nikdo nestěžoval.

	Aguerberry Point ... vzali jsme ho tedy pro jistotu do pouště. Na vyhlídce do Údolí smrti sníh nebyl.

	Zima na Crater Lake táta přijel příliš brzy a tak některé pozoruhodnosti byly ještě pod sněhem...

Bez mučení se přiznám, že pro mě byl nejpříjemnější změnou letošního léta krach mého slavného zaměstnavatele. Už od března bylo jasné, že se budou dít věci a k poslednímu červenci to skončilo zavřením naší pobočky. Sbalila jsem si kartáček na zuby, jelení lůj a hřeben, odevzdala klíč a radostně se vrhla do života nezaměstnané těhule. Musím říct, že co nepracuju, tak nevím, kam dřív skočit. Nějakou dobu jsem odkládala návštěvu různých doktorů (zubař, očař), v domečku máme spoustu restů (třeba asi metrová vrstva nevybalených krabic od stěhování v budoucím dětském pokoji), o zahradě ani nemluvě. No a taky (abych byla trochu monotématická) - nemám absolutně nic na Hroše. Oblečky se dají asi zvládnout na poslední chvíli, ale třeba takovou autosedačku budu potřebovat velmi akutně (bez ní nepustí mimčo z porodnice) - a otázka je, jakou. Takže sháním informace, co a jak. Jsou tu k sehnání jiné věci, jiné značky než v Evropě, a já, která se o miminka nikdy moc nezajímala, jsem totálně ztracená.

	... naopak - ještěrky se klidně vyhřívaly v pálícím slunci.

	Balonářský slet na Prosser Lake. Na vhodném místě se bleskurychle zvedal jeden balón za druhým, na uvolněná místa najížděly okamžitě další posádky.		Součástí sletu byly i neoficiální rybářské závody. Vzhledem ke zpoždění, s jakým balón reaguje, je udržení balónu těsně nad vodou mistrovský kousek (ano, některé posádky poněkud navlhly).

Poslední událostí přelomu léta je moje první střetnutí s jedovatým dubem. Škampa jedovatá (poison oak) je naprosto nenápadný keříček, snadno zaměnitelný se spoustou dalšího roští. Na listech a větvích má olej, na který je většina lidí prudce alergická. Ovšem obvykle až po nějaké době - trvá několik let, než se organismus nasytí a vytvoří si alergickou reakci, takže jsem až do letoška nevěděla, jestli na to vůbec alergická jsem. Nejnebezpečnější na téhle potvoře je, že to nezjistíte hned. Trvá pár dní, než se vůbec objeví vyrážka, olej se navíc může držet na oblečení (nebo v srsti domácích mazlíčků), takže si jej můžete bezděky přenést na kůži mnohem později. Už jsem si to párkrát prožila se Sidem - nenápadná vyrážka, která se objeví tak dva tři dny po doteku, postupně se rozlézá po těle, tvoří mokvavé puchýře a příšerně svědí. Mírnější případy odezní samy, na ty horší je třeba nasadit Prednison, jinak se totálně zblázní imunitní systém a přes poškozenou kůži dojde k sepsi organismu. Doufám, že si dokážete představit mou "radost", když jsem toto nadělení zjistila. Doktor pravil, že s ohledem na Hroše zkusíme napřed jen mastičky - takže mažu a mažu, ale zatím je to nerozhodně. Tak doufám, že mi Hroše tyhle dryáky odpustí. Také doufám, že se tím "vzrušující" události letošního léta vyčerpaly a zbytek proběhne v nudném klidu.

Copyright © 2003-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.