Pouštní Večerník 16. - 17. února 2003 Když nás to popadne, vyjedeme mezi kamení a ticho

	kráter Ubehebe za úplňku

Jedno pondělí v půlce února bývá státní svátek, Presidents Day. Příjemné zpestření svátkové pustiny mezi vánoci a letními dovolenými. Nám se do třídenního volna obvykle vejde spousta věcí.

Sobotu jsme věnovali povalování a domácím pracem. Zvlášť zahrada se značně po deštích rozbujela a bylo potřeba jí trochu přistřihnout křídla. Ve všední dny to nestíháme - ještě stále jezdíme domů za tmy, a tak zbývají víkendy. Nehodlala jsem ale domácím pracem obětovat všechny tři dny a tak jsem začala škemrat o venčení, konkrétně venčení v poušti, kde jsem už dlouho nebyla (na rozdíl od Hrocha, který si na podzim střihnul výlet se svou tchýní).

	Ranní ticho v poušti

A tak jsme v neděli ráno (pozor, již v osm!!!) vyráželi směr Údolí smrti. Věděli jsme, že nemáme moc času, a opravdu. Kolem kasírovací budky v Death Valley jsme projížděli už po zavíračce. Máme propadlou permici do národních parků, chtěli jsme koupit novou, ale když oni o naše peníze nestojí, co s nima naděláme. K postupovému cíli, kráteru Ubehebe jsme se dostali až po soumraku - a východu Měsíce. Možná to byla klika - než Sid vybalil stativ, odjeli i ti nejhouževnatější turisti, a my zůstali sami, na okraji sopečného kráteru zalitého měsíčním světlem. Vidět bylo na míle daleko a všude kolem takové ticho, až to zvonilo v uších. Sid fotil, mručel, nastavoval hejblata, přesouval stativ, ještě více mručel a zase fotil, a já si užívala pouště.

	Fotograf uznejte sami, že v takové scéneri je zapotřebí fotit náruživě

Samozřejmě, že nám z takových zážitků vyhládlo, i nechali jsme si od mapy nakukat, že pouhých třicet mil za Scotty's Castle se nachází osada jménem "Scotty's Junction". A tady se poprvé obrátily naše role. Sid, můj věčný průvodce Amerikou, totiž nevěděl, že Scotty's Castle není eufemistické pojmenování výjmečně členitého kusu skály, ale opravdovský hrad. Já jsem kdysi o podivínovi zvaném "Death Valley Scotty" četla. V Kalifornii zlatá horečka nakupila různé dobrodruhy a míchala jejich osudy i charaktery. Walter Scott byl spíš asi podvodník. Od investorů vybral (pěkně předem) zálohy na zlatý důl v Údolí smrti - a pak si vesele žil jako boháč. Jednomu z jeho dobrodinců byly ovšem neustálé patálie provázející údajnou těžbu zlata podezřelé a tak se vydal osobně důl obhlédnout. Scotty ho vláčel pár dní pouští, doufaje, že nemocný pán uzná, že takovýto život pro něj není, odebere se zpět do Chicaga a nechá "těžbu" v rukou "odborníků". Ovšem panu Albertu Johnsonovi poušť svědčila, zdraví se navrátilo - a v drsné krajině uzavřel s podvodníčkem Scottym přátelství, které jim vydrželo až do konce života. Oba pánové pak nechali postavit (za Johnsonovy peníze) hrad, který byl brzy v obležení novinářů i turistů, kteří žádali spatřiti na vlastní oči sídlo "nejbohatšího zlatokopa". Albert vždy tvrdil, že panství bylo postaveno z výtěžků Scottyho zlatého dolu, a že patří Scottymu, mezitím co on sám se pasoval do role bankéře. Zdá se, že oba kumpáni se svým žertem báječně bavili. Po Johnsonově smrti hrad připadnul dobročinné organizaci, která nadále provozovala hradní hotel i prohlídky - a starala se až do smrti o Scottyho, který byl pohřben na kopci s výhledem na sídlo.

	Tak nám napršelo v poušti...

Scotty's Castle byl v tuto pozdní hodinu uzavřený, ale nemyslím, že máme čeho litovat. Mnohem větším zklamáním byla Scotty's Junction, která se sestávala asi z pěti farem a jednoho bordelu (protože již v Nevadě, kde je prostituce legální). Nezbylo, než pokračovat do dalšího centra civilizace, Beatty. Doufali jsme v ubytování a stravu v místním casinu, ale dočkali jsme se jen večeře. Stejně jsme si již nějakou dobu pohrávali s myšlenkou na noc v poušti, někde u Racetracku, abychom byli na místě dřív než se navalí sváteční turisté.

	Údolí Závodiště Playa s Tribunou jsou vzdáleny asi 6 km

Poručili jsme si sendviče (abychom měli s sebou něco na snídani) a začali jsme ukusovat z té stovky mil zpátky ke kráteru. Od něj náš čekal ten nehorší úsek - 28 mil cestou necestou po hrubě probuldozané natřásající "roletě". Snažili jsme se vyjet z Národního parku a najít bydlení tak, abychom ani neblokovali cestu, ani nezrušili kus původní přírody. Kousek za Racetrackem, v pohoří Last Chance Ridge jsme našli otočku pro buldozer a utábořili se uprostřed smyčky. Milosrdný úplněk svítil na plné pecky, takže vybalovaní a přestavba Vozíku na ubikaci proběhly bez potíží.

Už jsem tady několikrát psala o své náklonosti k pouštím. Když jsem lezla do pelechu, bylo mi jak malému dítěti o vánocích. V mrazivém tichu (a péřovém spacáku) se mi báječně spalo a probudil mě až východ slunce. Což o to, světlo mi nevadilo, ale do podvědomí se mi vkrádal pocit, že něco není úplně v pořádku. Sid se jen převalil, zamručel a spal dál, ale já prostě musela ven.

	Kojot

Vydrápala jsem se s foťákem na nejbližší kopec, a tam si zoufala, protože poušť prostě NENÍ fotogenická. Navíc - to, co mě vytáhlo ze spacáku, je obrázkem nesdělitelné. Nesmírné ticho v obrovské prázdné krajině. S úsvitem nepípnul ani ptáček, necouvali nám před ložnicí popeláři, sousedi nestartovali kotíky, psi neštěkali, letadla nehučela. Teprve když už jsem se nějakou dobu kochala, zaslechla jsem bouchnutí dvířek od auta z druhé strany kopce - a opravdu - byl tam kemp, a jeho (asi osm) obyvatel se probouzelo k životu. Do toho zalezlo sluníčko za mrak a drsně mi připomnělo, že je přeci jen únor, tisíc metrů nad mořem a já mám na sobě jen trenýrky a flísku.

Sid ještě stále mručel, ale když jsem mu začala u hlavy snídat, tak nevydržel a vylezl taky. Já mu vysvětlovala, že moje vstávání v půl sedmý i ve svátek má racionální důvod - v minulém životě jsem určitě bydlela v poušti a tak mám zkušenost, že nejvíc se toho musí stihnout po ránu, než začne být vedro.

	Čajníkové rozcestí kvůli tomuhle jsem se málem přerazila

Samozřejmě, měla jsem pravdu. Ne snad s tím vedrem, to opravdu nebylo tak žhavé, ale s tím stíháním. Už z našeho tábořiště se nám zdál Racetrack divný, ale zblízka to byla prostě pecka. V poušti zcela zjevně mocně napršelo, playa byla z větší části pod vodou - a naprosto klidné ranní světlo měnilo hladinu na dokonalé zrcadlo. Způsobně vydrželo po tu dobu, co jsme jej fotili, a zamžilo se vlnkami až v okamžiku, kdy na břeh dorazili první nadržení turisté z civilizace.

	Nejsušší místo na světě Značka varuje: MOŽNÉ BLESKOVÉ ZÁPLAVY příštích 60 km

To už bylo pomalu jedenáct a nám začaly odtikávat minuty, ve nichž bylo potřeba vyrazit na štreku k domovu (asi šest set mil), abychom stíhali následující den nástup do práce. Chtěla jsem ještě zastavit a rychle nafotit Teakettle Junction, na které se od loňska rozmnožily čajníky. Bohužel jsem byla asi příliš rychlá - nějak se mi v tom terénu zamotaly nohy a já nasledujících pět minut bolestí okusovala spoluležící šutry a ujišťovala Sida, že pro mě nemůže nic udělat, než počkat, až zvrknutý kotník přestane bít na poplach. Pak jsme našli nějaké obinadlo a já se na zbytek dne proměnila v invalidu. Z Vozíku jsem se potom ještě vypotácela ke kráteru Ubehebe, ale kouzlo úplňkové noci bylo to tam. Kolem svačili turisté, děti házely do kráteru šutry, a jakýsi rozjařený hoch hýkal jak na lesy, aby ozkoušel ozvěnu.

Za pár minut jsme projížděli kolem budníku, v kterém NP kasíruje za vstup. Pracně jsme shledávali hotovost na roční permici do parků, ale zbytečně. Na okýnku visela nekompromisní cedule GONE TO LUNCH (šel jsem na oběd) - a hotovo. A tak se stalo, že za celé dva dny v Death Valley jsme nezaplatili vstup. Inu, když mají pracovní dobu od devíti do čtyř a mezitím chodí na obědy, tak to je těžké. Tolik nás to nemrzelo, park jsme potřebovali stejně jen jako zkratku, i když jsme jim tam ofotili nějaké ty šutry a jednoho kojotka.

Před Tronou mi začal Sid usínat, a tak jsem zahodila obvaz a zkusila chvíli šlapat na pedály. Docela to šlo, pokud jsme se střídali trochu častěji než obvykle. Doma jsme byli ještě před půlnocí, což by nás bylo mile překvapilo, pokud bychom ještě měli sil si něco takového uvědomovat.

Copyright © 2003-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.