Montana 2. - 3. září 2002 o Místech, montanských dálnicích a horských kozách. (Mek.)

	Eagle Park: naše oblíbené Místo v Montaně

	Že jsme docela pěkně schovaní? Na velkém obrázku je zřetelně vidět Vozík i modroučký stan...

Všimli jste si, že na světě existují místa a Místa? Můžete stát před osmým přírodním divem a nic se nestane - civíte na větší vodopád nebo strmější skálu či rozbouřenější moře. A pak jste jednou na Místě, které průvodce ani nepovažují za hodné zmínky - a víte, že to je ONO. Můžete to svádět na geopatogenní zóny, příznivý drakův dech, déjà vu, na teorii jakéhosi "rodového vědomí", podle kterého se člověk cítí nejlépe v krajině, ze které pochází, nebo čistě na "nízké pudy" (kopce si lovec vybírá, aby lépe viděl; lesostepi jsou pro homo sapiens nejpřirozenější atd.). Mně je jedno, proč to tak je a jak se to jmenuje - důležité je, že na Místě si člověk může trochu vydechnout a na chvíli zapomenout na uzávěrky, splatnosti, termíny a průsery.

Hory malého pásku (jak Sid překřtil Little Belt Mountains) jsou takovým Místem. Po dvou dnech na cestě a s hlavou plnou Butte jsme konečně dorazili mezi zalesněné kopečky, sem tam prostřídané horskou loukou s voňavou trávou. Nic víc na tom fakt není, ale v kombinaci s Velkým nebem (Montana se chlubí svým Big Sky) máte najednou místo na přestávku v těch všech zážitcích. Nebe se opravdu zdá větší a hlubší - možná kvůli neexistenci smogu a světel velkoměst. Zdá se totiž, že Místa jsou dost plachá, a když se k ním sjíždí příliš mnoho lidí, stávají se jen prázdnou kulisou.

	Na našem nocležišti v 7000 stopách si Hroch čte, než zapadne slunce

Sid se v Little Belt Mountains ocitl před čtyřmi lety náhodou. Spolu už jsme jeli rovnou na jeho osvědčený Orlí park (Eagle Park). Abychom si rozuměli - v montanštině slovo "park" neznamená zelenou, pečlivě udržovanou městskou oázu, nýbrž kus lesa s palouky a loučkami, lišícího se od obvyklé neprostupné divočiny. Orlí park je ideální místo na táboření - příjemný stinný (národní) lesíček, velká světlá louka, hezký výhled. Letos měl ovšem jednu vadu na kráse - mrtvou krávu obsypanou krkavci. Kráva smrděla, krkavci krkali, inu, romantiku si přeci jen představujeme jinak.

Náhradní místo v sedle mezi dvěma kopci bylo zdrojem mnohého přešlapování. Zdálo se mi, že tu nebudeme dostatečně schovaní. Hroch ale nakonec prosadil důlek, do kterého se napůl vešel jak Vozík, tak náš stan, a skutečně: dva motocyklisti projíždějící se soumrakem po nedaleké cestě nás dokonale zasklili.

	Účastníci silničního provozu na montanské Highway 330

Ukolébáni poklidem Hor malého pásku jsme se ráno rozhodli pro cestu kratší, leč méně pohodlnou, a vydali se po Highway 330. Jenomže - ne každá "highway" je nezbytně desetiproudou dálnicí. Vzhledem k hustotě montanského osídlení (pod milión lidí na 147 tisíc čtverečních mil) si nejsem moc jistá, kdo by po těch deseti pruzích jezdil, ale přiznám se, že po "dálnici" sestávající se z udusané hlíny jsem jela poprvé v životě. Byl to takový návrat o sto let zpět. Nikde nikdo, jen my a kopce a krávy. Občas farmička šibalsky se krčící mezi stromy. Často byl k vidění starý srub bez oken i bez dveří, pamatující snad ještě první osadníky. V nepřehledném úvozu nám pod kola skočil jelen (naštěstí si svého omylu všimnul zavčasu a naštěstí máme náhon na všechna kola a ABS, takže jsme nemuseli dělat zvěřinový guláš ani zbytek cesty dojít pěšky). Také jsme vyplašili stádo antilop; ovšemže přesně v okamžiku, kdy Sid vyměnil objektivy a plížil se fotografovat, přefrčelo kolem nás s obrovským rachotem to jediné auto, co jsme za celou dobu potkali. Antilopy na nic nečekaly a zmizely za obzorem.

	Antilopy na prérii.

Pak jsme u rozbitého plotu zahlédli odstavené auto a farmáře s dvěma psy a stádečekm ovcí. Opatrně jsme kličkovali bečícím nadělením a za nejbližší zatáčkou zjistili, že stádečko bude mít několik set či tisíc hlav a nám jest jeti krokem po příštích několik mil. Ovce jsou poměrně tupé - běží tam, kam koukají a tak za chvíli před námi cválalo hezkých pár chlupatých prdelek. Kdyby se ty blběnky aspoň ohlídly, zjistily by, že jim po stranách hájveje zbývá spousta bezpečného místa, ale ne - makaly kupředu a působily paniku. Nakonec jsme vymysleli systém - já řídila a Sid vykloněn z okýnka hlasitě bouchal na střechu - to je přesvědčilo o tom, že nebezpečí je pouze "bodové" a rozprchaly se jakž takž na strany.

	Vesele se škrábeme do kopce k Zašitému plesu

Po několika hodinách velmi rurální Montany jsme se konečně probojovali na nudný asfalt a vyměnili si místo za volantem. Toto pobíhání kolem vozíku odhalilo tisíce můr, much a motýlků nachytanych v mřížkách mlhovek, které se tímto proměnily v muhovky (muha - v brněnském hantecu moucha). Také nám to trochu objasnilo nepříjemný zápach, který se z vozíku již delší dobu linul - nebohý hmyz zajisté nalítal i do násosky k chladiči a vypékal se v teple motoru.

	Zašité pleso, Národní park Ledovec, Montana

Následovalo několik hodin krajinové nudy - totální nezáživná rozpálená placka. Proto mě dost překvapilo, když se na obzoru objevily hory s mračnou čepičkou. Konec léta jsem nečekala tak rychle. I tak ještě hodinu trvalo, než jsme dorazili do St Mary a další půlhodinu, než jsme se ubytovali v posledním volném pokoji v Red Eagle motel. Bohužel, Glacier (národní park Ledovec) je velmi oblíbený a velmi natřískaný - a ceny tomu tomu odpovídají. Za mizernou "perlu Bombaje" jsme dali tolik, co normálně za slušný hotel se snídaní. Nebyl ale čas na hrdinství - počasí se tvářilo potměšile, v indiánské rezervaci je rozhodně "divoce" tábořit nevhodno a národní les byl daleko.

	Horské kozy mečí velmi úsporně: Mek.

My přijeli především kvůli národnímu parku, do kterého jsme také rovnou zamířili. Sid odřídil serpentýnami až na Logan Pass. Tam nastalo pozdvižení, neboť se na turisty přišly podívat horské kozy. Tahle roztomilá zvířatka svou hustou sněhobílou srstí působí spíš jako by právě utekla z výlohy kýčovitého hračkářství. Bílou srst si můžou dovolit - v horách v podstatě nemají nepřítele. Silné svaly na zádech kozénku vytáhnou na lecjakou skálu, navíc má kopýtka s protiskluzovou úpravou - kam se na ni hrabou všichni ostatní. Tyhle kozy prožily zcela zjevně celý život v parku s neškodnými turisty. Klidně se nechaly fotit a filmovat, jedna dokonce byla natolik zdvořilá, že hodnou chvíli pózovala na kameni s elegantně nakročenou nožkou. Ať žije divoká a nespoutaná příroda!

Opustili jsme (obuté i sudokopytnaté) davy a rozhodli se pro procházku. Nebylo to tak jednoduché, protože před cestičkou čněla cedulka, že stezka JE otevřená, ale také byl napříč natažený špagát s informací, že kvůli staveništi máme projít SKRZ turistické informační centrum, jež bylo pro změnu zavřené (zcela zjevně skončila sezóna - neotevřeli ani druhý den přes poledne). Takže jsme se chvíli potáceli staveništěm (milosrdný sníh brzy přikryje všechny "pasti" a dovolí chodník zcela uzavříti pro veřejnost; také jste si povšimli, že vedení všech parků vyniká v prakticky jediné dovednosti, a to zabránit co největšímu počtu lidí v návštěvě parku?) a pak pokračovali volným krokem (jelikož do kopce) míli a půl k Zašitému plesu (Hidden Lake). Nadmořská výška s námi zase mávala, jen tak si vysvětluji, proč jsem již v půlce téhle procházky sténala "už tam budem?" a přesvědčovala Sida, že tu ceduli blbě přečetl, že to nemůže být míle a půl, jelikož to už jsme dávno ušli.

	"Tam musíme zítra vyšlápnout!"

	Ostré skály jsou báječné k drbání

Samo pleso je velmi zvláštní. Ze tří stran sevřené horami, z té čtvrté prudký sráz dolů, opatřený nezbytným vodopádem. Opravdu velmi "zašité" jezero - v téhle výšce hned pod vrcholky by je nikdo nečekal. Kochali jsme se krajinou a samotou a v tom "mek". Na vyhlídku se dostavily čtyři horské kozy. Asi se chtěly taky kochnout - pohodlně se rozložily na skalách a jen občas něco pronesly. Jsou to velmi úsporná zvířata - mektají jen velmi tichoučce a krátce. Časem na vyhlídku dodusal další turista. Když jsme ho upozornili, že máme společnost, málem omdlel. Asi neviděl ty zkorumpované kozy dole u parkoviště a měl tudíž pocit, že ho potkalo nevídané štěstí.

Začínalo se smrákat, byl čas seběhnout dolů, vyjet z parku a sehnat něco k večeři. Tu jsme si dali v místní lodgi, čímž jsme vyčerpali zásobu turistických atrakcí ve St Mary. Servírují tu zcela zjevně s vysokohorksou přirážkou, ale moc jsme si pochutnali. Cvičně jsme se otázali i po cenách pokojů. Sice si nepotrpím na výzdobu z parohů a koberců s řvavými motivy sobů a medvědů, ale určitě to bylo v lodgi čistší než v Red Eagle. Slečna na recepci se napřed zdráhala cifru vyslovit, ale pak pravila, že je to něco od sto šedesáti do třista dvaceti dolarů za noc. S pocitem znouvnabyté vděčnosti jsme se odkulili do našeho otřískaného motýlku.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.