PŘES SVĚTADÍLNÝ PŘEDĚL
	Hrochova dovolená: po státech amerického Severozápadu, úsek Montana. Předchází Yellowstone, WY a následuje MT-ID-WA-OR-CA.

... pokračuje (z Yellowstone, WY).

	Eagle Park, MT: Pohled od mého nocležiště na východ.

	Eagle Park, MT: Přírodní skalnička.

Montana je báječné místo. Ze zákona smíte jet rychlostí opatrnou a přiměřenou, čili jsem konečně mohl vozík rozjet přiměřeně jeho schopnostem (to jest obvykle v serpentinách 80 mph, po rovině 95 mph). Na evropské poměry je to normál, v Americe věc (téměř) nevídaná. Omezení rychlosti v jiných státech USA mě hluboce mrzí, je to taková skvrna na jinak všudypřítomné praktičnosti amerického národa.

Hrnul jsem se na sever silnicí 89, kolem mne ubíhala zvlněná travnatá krajina, prokládaná jehličnatými lesy, v dáli zasněžené vršky hor. Kolem trasy je nespočetně cedulí zdůrazňujících historický význam každého druhého ohybu řeky; Montana byla na trase pionýských stezek. Tudy přišla na americký Západ civilisace bílého muže a zkáza muže rudého. Dosud jsem se o tom nezmínil, ale už od Nevady jsem (jak mě cedule zhusta upozorňovaly) sledoval trasu slavné průzkumné výpravy plukovníků Lewise a Clarka. Osobně si myslím, že se tento vojenský oddíl motal po Severozápadě tak zašmodrchaně, že skoro každá starší silnice musí být na jejich trase.

	Klidná krajina hor Malého Pásku.

	20 mil vůkol je neobydlený les.

Uvědomil jsem si, že Montana není nejhustěji osídlená -- v takových místech neradno třásti kreditními a platebními kartami, anžto na samotách obvykle nejsou vybaveni patřičnými strojky ku zpeněžení plastiku. Hladov, spletl jsem si cestu a odbočil vpravo místo vlevo. Překonav pak úsek s čerstvým asfaltem, nechtělo se mi vracet, pokračoval jsem tedy neplánovaně do hor Malého Pásku (Little Belt Mountains) namísto do hor Velkého Pásku (Big Belt Mountains). Zastavil jsem se v bance ve White Sulphur Springs; peníze mi nedali, že prý u pumpy, zato radu, kde pojísti -- 13 mil dále po silnici. Nevěře, že to najdu, pokračoval jsem do hor a ku večeru s tím, že kdo spí, jako by jedl. I když jsem mezitím odbočil v pravém úhlu, jakmile se na tachometru převalila relativní třináctka, vyvstal nalevo od silnice nápis FOOD a svítivý neon říkal OPEN. Přísahám, to místo si našlo mne, nikoli naopak.

	Eagle Park, MT: Chundelatka zdobná.

	Montana: 82 mph na lesní silnici.

Jim, majitel hostince, pochopil ihned, za čím jsem přijel, a vytasil se s mapou, kterou používají v zimě při ježdění na snowmobilech. Aniž bych mu něco musel vysvětlovat, popsal mi cestu k místům, kde přibližně budu chtít spát a chodit po kopcích; mapu mi dal. S ním a ještě několika málo dalšími hosty jsme si pěkně popovídali o životě v Montaně (a trochu i v Křemíkovém údolí), pojedl jsem vynikající steak, nechal se příjemně překvapit další montanskou specialitou (nemají tu prodejní daň!), pochlubil se GPSkou a vyrazil do kopců.
Na mapě to vypadalo kousek, ale 40 mil po úzké polní/lesní prašné cestě v rychlosti 40-60 mph byl fakt zážitek, taková malá soukromá rallye. Za mnou se valily kotouče prachu a já se nořil do nitra zaručeně neobydleného území národního lesa Lewis & Clark. Ono doporučené místo se jmenuje Eagle Park a pohled na něj mi zase udělal o něco více jasno v jemných nuancích západní angličtiny: park v tomto kraji značí řidší, prostupný les prokládaný přírodními palouky.

	Národní park Glacier, MT.

	Glacier, MT: Cesta ke slunci.

Vyslechnuv cimrmanského Vizionáře, spal jsem jako poleno. Následující den jsem prochodil po horách, k čemuž se nedá mnoho napsat, jelikož pocity silné patřičnosti (to je to místo!) a 360 stupňový rozhled z lysého kopce jsou slovy neuchopitelné. Našel jsem i medvědí noru, teď v létě pravděpodobně opuštěnou -- i tak jsem se u ní nezdržoval ani chviličku. Odpoledne jsem se ještě jednou stavil u Jima, abych mu poděkoval za dobrý tip, a pokračoval zpět na západ, ke Skalistým horám.

Až nyní jsem tedy "platil" za zajížďku způsobenou omylem, jaxem se už zmínil. Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Bez zajížďky bych nikdy neviděl báječné hory Malého Pásku; na sever od nich, v oblasti Great Falls, jsem pak trochu přičichnul k ploskosti střední a východní části Montany -- pryč odsud. Ani silnice 200 a 83, projíždějící Skalistými horami, není, v rozporu s mapou, až tak scénická. Nebo jsem se už prostě namlsal? Noc jsem tentokrát přečkal v motelu (i mýt se je třeba), který v malých, neznámých městech přijde obvykle na $30. Tachometr se překulil přes 3000 mil.

	Svišť a horská koza.

	Mount Jackson.

Pozoruhodno, a to velmi, začalo až v národním parku Glacier, mém další plánovaném opěrném bodě. Mají tu silnici vedoucí napříč ze západu na východ, Loganovým průsmykem 6646 stop nad mořem, která se jmenuje Cesta za sluncem. Má 53 mil a je tak úchvatná, že jsem ji, prosím, jel třikrát. Směr od západ k východu je lepší než naopak. S přibývající gradací se přede mnou otevírala strmá údolí korunovaná ledovci na vrcholcích hor. Vodopády a převisy svádějící spodní vodu tak, že vám prší na auto, projíždění vrstev mraků v šikmém kontrastním slunci, to vše mi připomnělo Norsko a Trollstigen v oblasti pohoří Romsdal.

V Loganově průsmyku lze s výhodou vyraziti na výšlap do okolních strání. Podařilo se mi spatřit a vyfotit sviště, který flegmaticky ohlodával sloupek turistické terásky, a horskou kozu, šíleně chundelaté a pelichající zvíře, méně čistotně bílé než jsem čekal, jež jsem si vždycky přál spatřit a dosud znal jen z turistických časopisů. Foukal vítr a co chvíli jsem se ocitl v mlze/mraku. Možná jsem na hlavu padlý, a jako takového si mě jiní výletníci, zabalení do větrovek a silonů, měřili a ptali, jestli jsem OK: já měl na sobě jen triko a krátké kalhoty, sluneční výheň kompenzovala svěží horský vítr. Možná byli hubenější, ale mně zima nebyla.

	Medvěd černý, verze hnědý.

	Glacier, MT: Ledovce stále tají.

Vskutku se nedá říci, že bych tam byl sám. Věhlas krásné vyhlídky je pro tůristy velikým magnetem a tak bylo na silnicích i na parkovištích pěkně natřískáno. Naštěstí je ale v 6500 stopách nad mořem o něco drsněji než třeba v Yellowstone, takže vyložení paďouři z auta radši ani nevylezou.

Postrachem národních parků Severozápadu jsou medvědi, menší černí a velicí grizzly. Ti menší, černí, nejsou prý moc lidožraví, jenom když vám jednou vezmou jídlo, tak je jejich a nesmí se jim brát. Moc jídla jsem s sebou neměl a ani žádný medvěd ke mně nepřišel. Články v novinách, které jsem dostal u vjezdu do parku, připitoměle radí při setkání s medvěděm se nejlépe setkání s medvědem úplně vyhnout. Grizzly jsou prý zlostnější, lidi žerou, zrovna nedávno prý jednoho výletníka grizzly požral kdesi na jižním cípu parku Glacier. Identifikovali ho až podle analýzy chrupu v ostatcích. Můj kamarád Mark, jenž mi tuto informaci zprostředkoval, mě zároveň dost zrazoval od toho, abych se do lesa pouštěl sám. Když ale se mnou nikdo nechce jezdit.

	Největší z hřibů.

	Nejmenší z hřibů.

Medvěda jsem nakonec taky viděl, i když se skoro stydím, jak k tomu došlo. Žádný výšlap do temné pustiny, žádné opatrné vyčkávání. Skrumáž na silnici, lidi vybíhající všemi směry, opatřeni záznamovou technikou, dopravní zácpa. Ten obrázek jsem prásknul za jízdy krokem z okna vozíku modle se, abych nevrazil do auta přede mnou, zatímco budu zoomovat, a abych neporazil nějakou snaživou divo-video-ženštinu. Než jsem stačil vagón opřít, medvěd, podle tvrzení kolstojících samozvaných odborníků hnědá verze medvěda černého, se přestal zajímat o cosi na hraně skály a zalezl do stínu mimo dosah našich objektivů. Mnozí přispěchavší už medvěda viděli jen na displeji mého aparátu.

Na onoho lidožravého grizzlyho jsem si opět vzpomněl, až když jsem na východní straně parku, kde přechází jednak do indiánské reservace a jednak do státního lesa, hledal místo k přespání. Pěkné místo se naskytlo až na jihu poblíž průsmysku Marias u highway 2. Nenašel jsem medvědy, zato celou rodinu vypasených hříbků. Nemaje jak jich užíti, spokojil jsem se s jejich vyfotografováním. Bylo jich celkem 12, od nejmenšího velikosti zátky od šampusu po největší dva jak talíře. Žlutý čtvereček na fotkách je 3.5" disketa, jako měřítko.

	Ledovec.

	V pozadí Chief Mountain (hora Náčelník).

Procitl jsem osvěžen a projel si cestu ke slunci podruhé. Tentokrát bylo více slunečno a turismo, inu, sobota. Měl jsem na vybranou. Vrátit se zpět tímtéž úchvatným průsmykem, nebo pokračovat na sever do Kanady. V parkovém informačním středisku měla provincie Alberta pěkný turisticko-náborový domeček, leč dámy v něm dlející si nebyly valně jisty, zdali občan České republiky smí bez dalších cavyků do Kanady, čili nic. Zde bych se osmělil touto cestou poslat do háje české spoluobčany romského původu jakož i jejich mediální našeptávače, jimž za hraniční krkolomnice a nejistotu vděčím.

Z profesionální zkušenosti vím, že Kanada je země hrdá na svou odlišnost od jižního souseda a např. bankovní úředníci si zde zakládají na tom, jak jinačí je jejich přístup oproti spojeně státnímu. Jinými slovy, měl jsem poměrně dobrou šanci nesehnat až do pondělí otevřenou směnárnu. Pohovořiv dále na parkovišti s právě přibyvšími Kanaďany (lidé milí a přívětiví, nemyslete si, že proti individuálním Kanaďanům něco mám) dozvěděl jsem se, že v Calgary už tři dny leje. Potěšil jsem je, že v Montaně nám pršelo jen v noci, zatímco přes den peklo sluníčko, a rozhodl se setrvat ve Spokojených státech.

pokračování (MT-ID-WA-OR-CA) ...