Plán medvědů splněn

Plán medvědů splněn
4. - 7. září 2002
o prudkých změnách počasí na horách, bázlivém medvědovi a cestě domů.



	Tam všude pojedeme a půjdeme! U kopce přesně nad Sidovou hlavou se nám zvrtne počasí



	Kulaté ledovcové údolí pod Loganovým průsmykem Ve stráni se vine vyhlídková Cesta za sluncem

Probudili jsme se do pošmourného počasí v pošmourném motelu. V nejbližším cafe jsme se pak pokusili vypáčit z francouzské servírky, co si myslí o šedivých mracích, ale ta alibisticky pravila jen něco v tom smyslu, že nebude-li pršet, nezmoknem. Obloha se však od západu trhala a tak jsme se rozhodli objet Glacier a vjet do parku od západu. Jednak Sid tvrdil, že z té strany je Cesta za sluncem hezčí a druhak jsme doufali, že za pásmem hor bude lépe.

A bylo. Mraky se všechny tlačily z druhé strany, ale kopce nepřelezly. Užívali jsme si sluníčka a různých vyhlídek a pomalu se šinuli k Logan Pass. Tam se zcela evidentně lámalo počasí - na jedné straně průsmyku jsme hleděli do nízkých mraků, na druhé do slunce. Naštěstí Garden Wall (Zahradní stěna), na kterou jsme plánovali procházku, byla na té slunečné půli Glacieru.



	Cesta Zahradní stěnou vedla občas velmi svislým úsekem



	Po cestě před námi jen lenivě prchaly všudypřítomné zemní veverky

Americké turisty miluji. Spořádaně se přesouvají auty po silnici, fotí se na parkovištích a vyhlídkách - a nechodí. Stačí kousek poodejít a máte přírodu sami pro sebe. Naším obvyklým kochajícně fotícím tempem jsme se sunuli po horském chodníčku, co téměř přesně kopíruje kontinentální rozvodí, a užívali si hor, svišťů, zemních veverek a horských koz. Lidí jsme potkali minimum, sluníčko svítilo, vodopády padaly, kytky voněly - a my máme několik desítek nádherných fotek, na kterých je téměř stále totéž (protější hora s vodopádem).

Asi po dvou hodinách jsme dorazili do dalšího průsmyku, kde nás čekalo překvapení - opět jsme se ocitli na rozhraní počasí. Údolí za námi zalité sluncem, údolí před námi utopené pod černo černými mraky. Začalo bouřit a naše dilema - zda pokračovat dál či se vrátit - bylo doslova bleskem vyřešeno. Otočili jsme se a s hromobitím v zádech svižně rázovali k vozíku. Bohužel, počasí bylo rychlejší. Asi v polovině cesty na nás žertéř Svatý Petr vylil několik kýblů ledové vody a já marně vzpomínala na tábornické rady o tom, co dělat v bouřce. Nic rozumě aplikovatelného na naší situaci jsem nenašla a tak jsem se aspoň bála. Sid zatím, po vzoru dědečka ze Saturnina, se zájmem sledoval, jak "dělá elektřinu konkurence", a tvrdil, že nám objednal takové "demo" horské bouře, aby bylo nějaké vzrůšo.



	Nacházíme se na rozhraní naprosté pohody (za námi) a horské bouře (nad námi)



	Zahradní stěnou v pozadí Clements Mountain		Potůček, silnice, řeka v pozadí Nebeský štít

Vzrůšo mi promáčelo větrovku a doslova do písmene mi začínalo téct do bot (voda stékala vrchem, po nohách a nepříjemně studeně se zavrtávala do ponožek). Pak zase vysvitlo sluníčko, já stáhla větrovku a doufala, že se brzy usuším, respektive, že to stihneme k autu dřív, než se přižene ta černá vlna, co se sbírala za tím krásným kopcem s vodopádem. Bohužel. Asi si Sid při objednávání této ukázky nevšimnul, že se dodává s bonusem. Jestli déšť je v horách studený, tak vás ujišťuji, že kroupy jsou nejen mnohem studenější, ale ještě navíc zásah kroupou docela bolí. Zkuste si nechat vysypat z desátého patra na hlavu pytlík mraženého hrášku! Ještě že jsme měli na hlavách klobouky, jinak bychom určitě byli hospitalizováni s otřesem mozku.

K autu jsme dorazili opět v plném slunci - to nic neměnilo na skutečnosti, že na nás nebyla nit suchá a že teplo si opravdu představuji jinak. K obveselení suchých automobilových turistů jsme provedli důkladný veřejný striptýz (naštěstí nás napadlo nenechávat na hotelu tašky s oblečením), roztopili vozík na maximum a sjeli do údolí - jak jinak - na večeři. V pizzérii u lodge vaří levněji než v té restauraci, ale za to o mnoho hůře. Představte si, že i Hroch nechal zbytky!!!

V noci nás budil déšť a ráno jsme vstávali pod nízkou jednolitou šedivou pokličkou. Projeli jsme parkem na západ, zjistili, že fakt není nikde nic vidět a tudíž že o nic nepřicházíme. V souvislém dešti jsme nabrali kurs na Idaho. U Flathead Lake už svítilo sluníčko a naše těla i duše začaly konečně trochu rozmrzat.



	Nedaleko tohoto kouzelného jezera (Flathead, Montana) jsme konečně splnili plán

A tady se zase ukázalo, že nebýt mě, tak si Sid ani pořádně neužije. Sice už dva roky srdnatě vykřikuje, že jestli chceme vidět medvědy, tak musíme do Montany, ale samozřejmě, že jsem mu toho medvěda musela najít já! Jak jsem si tak řídila silničkou mezi loukama, všimla jsem si černočerné krávy, co vůbec nevypadala jako kráva. A to už jsem stála na brzdách a Sid vyskakoval z vozíku s foťákama. Huňáč se hrnul po louce směrem k potoku u silnice - a šup - zmizel v rákosí. Sid se opatrně vydal z k potoku z druhé strany, jestli by ještě nezahlédnul kousek medvědí tlapky - a v tom "baf"! Medvěd ve skrytu vrbiček a rákosí přebrodil potok a vynořil se před Sidem na té straně, kde vůbec neměl co dělat!!! Došlo k šílenému úleku a úprku. Medvědímu. Hroch setrval v klidu, jen klel, že nestihnul svého protivníka portrétovat, když jej měl tak blízko. Méďa cválal zpět k lesu, až od něj voda stříkala a chvíli trvalo, než si všimnul, že ho nepronásledujeme, a rozhodl se znovu zkusit štěstí s potokem. My jsme si mezitím sedli na silnici, abychom nevypadali jako ještě větší medvědi, a přetahovali se o dalekohled a foťák. Nevím, jak dlouho jsme huňáče sledovali, ale fakt to stálo za to. Sid si konečně odnesl pár fotek vytouženého černého medvěda, a já zjištění, jak velikého, silného a hrozivého muže mám. Ne, že bych o jeho kvalitách někdy pochybovala, to samozřejmě ani v nejmenším, ale že vyděsí i medvěda, to jsem fakt nečekala...

Medvěd v indiánské rezervaci kmene Flathead, Montana

U řeky Columbie jsme měli na vybranou, zda pojedeme po oregonské či washingtonské straně. Zvolili jsme stát Washington, protože tuhle stranu jsme ještě nejeli a také proto, že oregonská doprava je jen pro silné nervy. Na silnicích je nejvyšší povolená rychlost 55 mph, což je dálkoplazecký zabiják. Stejně se časem naše trasa stočila na jih a my si užili Oregonu až do aleluja.



	Přehrada na řece Columbia spojuje Washington (vlevo) a Oregon (vpravo)



	Takovéhle nadělení bych nerada zažila bez klobouku a/nebo bosa.

Sid dokonce tvrdí, že v Oregonu mají delší míle - v praxi to vypadá tak, že pokud jedete do města vzdáleného šedesát mil, trvá vám to několik hodin. Jednak se plazíte pětapadesátkou, přičemž při jakémkoliv náznaku křižovatky (třeba se na silnici připojují dva vjezdy na farmu), je rychlost snížená na pětadvacet, ve městech a osadách dokonce na dvacet mil. A tak se vlečete a stojíte a popojíždíte krokem a říkáte si, že by se možná pod Oregonem měl vybudovat rychlotunel pro motorné "cizince", a nemotorní místní ať se klidně kolíbají na volských povozech - ty jsou zajisté bezpečné a hlavně se nepohybují závratnou rychlostí jako ďábelský vynález - automobil.

Zdá se to neuvěřitelné, ale přesto jsme se nakonec dostali do Bendu, na oběd v Pine Tavern (opravdu mají uprostřed jídelny ŽIVOU třistaletou borovici prorůstající stropem) a za další tři hodinky jsme byli o celých devětadevadesát mil dále - u Crater Lake. Drobně mrholilo a slavné modré jezero mělo smutně šedivou barvu. Zkusili jsme ještě vyhlídku na Cloudcapu, kde ve vzduchu čpěla zima natolik, že to ve mně vyvolalo vzpomínky na vánoce na Vysočině. Bylo to sice romantické, ale dost rychle nás přešla chuť na táboření. Když jsme odjížděli, začínalo právě sněžit. Bílé skvrny na Mt. Scott ukazovaly, že to není v posledních dnech poprvé. V kufru jsme skladovali ještě stále navlhlé oblečení z Glacieru, začínalo být jasné, že je na čase vrátit se do slunné Kalifornie a trochu proschnout. Nakonec proč ne? Letošní plán medvědů (a krup) byl již splněn.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]