Hon na dům 1. - 10. března 2002 až vám přijde bloudění v poušti jako nuda, zkuste si koupit nemovitost... teda, nemovitůstku...

Tady se tomu opravdu říká hon na dům - house hunting. Osobně bych řekla, že domy se chovají poměrně klidně - nehybně si sedí na pozemku, čučí a čekají. Ten, kdo se honí a je honěn (termíny, penězi, bankéři apod.), je kupec.

Proč jsme se rozhodli státi se štvanou zvěří? Ne, není to vrozený masochismus, ani jiná úchylka, jenom jsme provedli jisté výpočty, do kterých jsme zahrnuli parkoviště metr před balkonem, věčně se rvoucí sousedy (myslím ty bývalé Sověty nad námi; Váňovi jsou, přes handicap dvou živých hochů, velmi tiší), společnou prádelnu s neustále obsazenými pračkami, lak odlupující se v plátech ze dveří (než se Sid nastěhoval, správce provedl nezbytné úpravy - třeba natření dveří - tak jak byly, mastné, upatlané, je přetřel novou barvou), velmi unavený koberec, jednu prťavou ložničku, vlez z barákové chodby rovnou do obýváku (který slouží zároveň jako "výpočetní středisko", dále kuchyně, jídelna, obývák - prostě veškerý prostor, na kterém žijem), chrastící vrata od garáže (která mají kolejničky přesně pod naší postelí) - a došli jsme k názoru, že by bylo příjemné bydlet někde, kde si člověk může sám pořádně natřít ty dveře, vybourat kus stěny, pověsit záclonu, vyměnit tébich, vyhodit kuchyňskou linku, vlastnit pračku, a poslat k čertu (případně v doprovodu policie) všechny, co by si chtěli pod naším obývákovým oknem mýt či spravovat auto.

Samozřejmě - mohli bychom si nějaký klidnější byt pronajmout, ale když už klidnější, tak větší, protože k nám návštěvy nechodí na kafe, nýbrž přijedou na měsíc či dva a v takovém případě by bylo lepší návštěvu uložit jinde než mezi serverem a lednicí, a také co kdyby někdy došlo na Hrošata??? Jenomže větší klidnější byt by stál nejméně o polovinu více než náš malý rušný, a tím se dostáváme ke splátce ve výši slušné hypotéky. S tím, že hypotéka je více méně daná a po třiceti letech bychom byli vlastníky nemovitosti, mezitím co nájmy jenom rostou a po třiceti letech bychom měli velký kulový.

Zahájila jsem velikou ofenzívu - napřed bylo třeba rozhýbat Hrocha, to se mi asi po dvou měsících podařilo dokonale. Po spoustě mručení se konečně propracoval ke zjištění, kolik že to máme options (říkejme tomu pro zjednodušení akcie) a na základě toho jsem málem omdlela, neb se ukázalo, že máme asi čtyřikrát tolik, než v co jsme doufali. Moje radost byla ovšem předčasná, protože prodejem akcií dojde ke ZISKU a ten je třeba prudce zdanit a zaplatit státu různé poplatky (kalifornské a federální), což dohromady činí něco málo přes 40% částky. Takže ne čtyřikrát, ale jen dvakrát tolik, než jsme si mysleli. Stejně to potěšilo.

Coby internetoví závisláci jsme se vrhli na web a začali hledat bydlení. Měli jsme jasno - chceme byteček, nebo řadový domek, jenom aby s tím nebylo moc práce, ani jeden nejsme domácí kutil či zahrádkář. Asi dva dny jsme hledali a e-mailovali si ty nejlepší typy. Sid se nadchnul pro krásný domeček v Sunnyvale a o jedné polední pauze se tam vydal. Samozřejmě, že jsme nečekali, že by skutečnost byla taková jak na obrázku, ale opravdu jsem netušila, že tento klenot skrývá opilecky hroutící se stěny, dveře zatlučené překližkou a skladiště klumprů v garáži.

Nicméně v pátek už jsme měli poměrně slušný seznam nemovitostí, které bychom chtěli vidět, a já za sebou další těžký šok - kde by mě napadlo, že bance kromě původní půjčky zaplatíme dalších skoro 200% ceny!!! Nezbývalo, než i tento šok rozdýchat a to pokud možno na čerstvém vzduchu - v sobotu jsme si užívali lyžařské volnosti na oblíbeném Kirkwoodu.

V neděli nás čekalo první kolo honitby. Nacpali jsme adresy do počítače, nastartovali GPSku a vyrazili do světa. Obzvláště ve městě (a že celé Silicon Valley je vlastně jedno obrovské město sahající od San Franciska až po San Jose) je navigační systém k nezaplacení.

První dva objekty byly vlastně v jednom komplexu v Los Gatos - uniformní řadové domky, obrovský společný bazén, upravené trávníčky a okolí, tiché uličky. Docela pěkné. Na jednom z nich visela cedule "Přijdu ve 12:00" a druhý měl garáž zatlučenou překližkou a nikde ani noha. Aspoň jsme to obešli a jukli přes plot (což se příliš nelíbilo dvěma psům huskoušům) a rozhodli se zkusit štěstí s vnitřní prohlídkou ve dvanáct. Ten první dům byl lepší o neexistenci dálnice - nenadchla mě představa, že bydlím oddělená od jedné z nejživějších dálnic jenom travnatým náspem. Tady je i ve tři ráno obrovský provoz, protože v Americe neustále někdo někam jezdí a obzvláště trucky jezdí rádi v noci.

Další položkou na našem seznamu byl normální dům, v Cupertinu. Pěkná tichá čtvrť, všude zahrádky a stromy, dům s relativně velkým pozemkem. Ovšem neodizolované stěny (tzn. jen dřevěné desky), žádné stropy (z obýváku se kouká rovnou na střechu - což je možná zajímavé, ale v parném létě nepříliš praktické), žádné okapy (= shnilé kusy střechy a obvodových zdí), živá mravenčí stezka kolem ložnice, olezlá prťavá kuchyně. Přesto se to nezdálo špatné - dům se dá opravit. Narozdíl třeba od dálnice pod oknem - s tou toho člověk moc nenadělá, i kdyby bydlel v sebekrásnější rezidenci.

Právě začínala prohlídka v dalším bytě a tak jsme se tam jeli honem nasáčkovat. Koncový řadový domek měl velikost asi jako střední garáž, a všichni ti zájemci se do něj nemohli ani natlačit. On byl totiž cca o čtvrtinu levnější než všechno, co jsme viděli až do té doby - aby ne, když rozlohou by se vešel do panelákové garsonky. Tahle prohlídka nám opravdu nezabrala příliš času. Propadali jsme depresi a vydali se zpátky do Los Gatos na výzvu dvanáctihodinové cedulky.

Před garáží vskutu stála jakási osobka, ale netvářila se příliš vstřícně. Přiznala se sice ke vzkazu na dveřích, ale z dalšího rozhovoru vyplynulo, že ona není realitní agentka, nýbrž majitelka (ať už stará, nebo nová) a k našemu odchodu nám popřála mnoho štěstí.

Nechtělo se nám opustit Los Gatos, protože je to moc pěkné město a navíc s dobrými školami. Vlastně školy určují hodnotu pozemku. Je to takový začarovaný kruh, či spíše spirála. Jestliže je ve městě dobrý školní obvod, jde nahoru cena pozemků a domů, tím pádem se tam stěhují bohatší lidé (tím myslím normálně pracující, nepřiživující se na podporách), tím pádem mají větší příjmy a zaplatí městu víc daní, a na nich je závislé školství, resp. jeho schopnost mít dobré učitele, pomůcky atd. Tím se zvyšuje kvalita školy, rostou ceny pozemků a domů... a tak dále. Tahle spirála funguje na obě strany - v Palo Alto, kde momentálně bydlíme, je nejlepší "school district" v Údolí. Dům v téhle oblasti je pro nás asi tak finančně dostupný, jako pro průměrného Pražáka vila na Ořechovce. Na druhé straně, oddělené od Palo Alta dálnicí, je East Palo Alto, kde se dá koupit dům velmi levně - jediné, do čeho budete muset investovat, jsou mříže a zámky i na psí boudu, a za romantických večerů sem tam v okolí práskne výstřel a zaječí sirény. Žijí tam "spoluobčané" - sice ne rómští, ale je to asi prašť jako klackem. Nevím, nakolik se tam obtěžují s povinnou školní docházkou (výsledky celonárodních testů, kdy v čtení a psaní dokáže základní požadavky splnit 2% žáků, o nějakém školometsví moc nevypovídají) - škola přeci není potřeba, stačí v patnácti otěhotnět a stát se postará. Společensky "znavené" postavičky zhroucené v pravé poledne na chodnících patří k běžnému koloritu. To jenom na vysvětlenou, co myslíme dobrými školami a proč je to tak důležité.

A tak jsme jezdili křížem krážem přes Los Gatos a hledali cedule "Open House", které by napovídaly, že je zde dům na prodej. Velmi rychle jsme zjistili, že na internetu je jen velmi malá část nemovitostí. Naše zoufalství poměrně dobře vystihuje fakt, že když Sid zahlédl okvádrovaného muže rozestavujícího cedule, velel zastavit (jeli jsme v naší bludné sestavě - Sid coby navigátor obsluhoval všechny přístroje, mezitím co já řídila) a vrhnul se k nebohému muži. Ten zavětřil příležitost a už jsme ho následovali k dalšímu domu.

Dům byl asi o 10% dražší než co si můžeme dovolit, ale chtěli jsme ho jen tak pro informaci vidět. Přiznám se, že při spatření jsem zvládla jenom vyjeknout "Proboha -- Karlštejn". Karlštejn je naše označení nesmyslně velikých nebo nesmyslně "ozdobných" domů - věžičky a rádobygotická okna přes tři patra a podobné lahůdky.

Soudím, že takový americký Karlštejn stojí za popis. Moc se nám líbilo patro s ložnicemi (tři) a koupelnami (dvě). Pět místností bylo na čtvercovém půdorysu rozvrženo asi tak, jako kdybyste namalovali do čtverce pětiramenou hvězdici - čili vnější stěny byly sice pravoúhlé, ale vnitřní byly vždy o nějaký ten úhel posunuté. Působilo to zajímavě, prostorně (od dveří se místnost vždy rozšiřovala) a světle. Zato přízemí dostalo na prdel. Architekt se tak nechal unést nepravidelnými tvary, že neodolal a spodek rozsekal do nesmyslně malých a nevyužitelných polomístnůstek. Hned u vchodu byl takový větší výklenek s oknem, jehož funkce mi zůstala utajená - nejspíš by tam přišlo staré konzerntí křídlo po tetě Eleonóře, co na ně už nikdy nikdo nebude hrát. Ve středu prostoru byla kuchyň, z které se po každé straně linky dalo SEJÍT po třech schodech do dalších prostor - první byla jídelna (představte si nošení veškerých talířů, sklenic, jídla atd. po třech schodech dolů a pak zase všechno špinavé nádobí nahoru). Z druhé strany byl ještě příšernější prostor, a to "formální obývák". Formální tady znamená, že je v něm mramorem obložený krb, mramor je pokud možno tesaný do ozdobných ornamentů, takže výsledek působí spíš jako rodinná hrobka. Tady navíc umocněná koženými křesly a příšernými soškami a celkově pochmurnou atmosférou.

Krásné patio, na kterém by se dalo v létě večeřet, mělo výhled na parkoviště kostela. Což o to, nic proti věřícím, ale v tomto jsou bohoslužby každý všední den v osm večer, představa, že zasedneme k večeři a začne se sjíždět farnost a túrovat motory dva metry od naší večeře - děkuju pěkně, toho si užíváme dostatečně v současném místě... O ranní nedělní škole ani nemluvě. Nicméně tahle návštěva měla jeden velmi pozitivní výsledek. Onen realtor velmi rychle zjistil, že tuto hrůzu od něj nekoupíme, ale také nás ujistil, že byť adresa je Los Gatos, tak tahle ulice už patří Campbelským školám (mnohem horším). Popsali jsme mu, proč se nám tenhle dům nelíbí a chlapík briskně vyprodukoval čtyři adresy, že tohle je to, co se nám bude líbit. A prej ať nehledíme na to, že je to formálně v San Jose (dost příšerné město), protože školně to spadá do Cambria nebo Union District.

Vydolovali jsme v sobě pracně zbytky ranního nadšení a vyrazili dále. Už první dům nám vrátil trochu optimismu - přízemní domek, odizolované stěny, opravená střecha, malý dvoreček, garáž, žádné schody a vše zcela zjevně pečlivě udržované. Nemluvě o absenci rodinné hrobky a mosazných sošek andělů. Další dům byl větší (čtyři ložnice) a vyznačoval se "moderní" kuchyní. No nevím. Kombinaci bílé s černými žulovými deskami bych považovala za moderní třeba v pitevně, ale žít bych v tom nemohla. Na půlce zahrádky byly černé čedičové dlaždice, druhou půlku zabírala olbřímí dětská prolízačka. Prostor kolem ní byl vysypán kůrou, trochu to vypadalo jako výběh v hodně chudé zoologické. Další dům obsahoval napolo šíleného tatínka a tři ještě šílenější holčičky, které se zcela zjevně "předváděly" všem těm návštěvníkům. A nebo že by všichni zešíleli z řvavě fialově vymalovaných ložniček? Vcelku se nedivím, že se tato rodinka chtěla odstěhovat do něčeho většího. Poslední nemovitost jsme neviděli zevnitř, ale zavrhli jsme jí kvůli bazénu. Pozemky jsou poměrně malé a mít zabraný kus zahrádky bazénem, který pohltí spoustu vody a energie a času na údržbu, nám nepřijde v naší situaci jako dobrý nápad.

Všimli jste si, jak se plíživě vytratilo naše nadšení pro byt? A že najednou píšu o domečkách? Je to hlavně proto, že tady všichni bydlí v domech. Byty se vlastně skoro nestaví a když ano, tak jako nájemní. Ještě se dá bydlet v nějakém komplexu v čemsi, co je takovým hybridem mezi bytem a domem (nemá to pozemek, ale zato to má vlastní vchod a sousedy jen po stranách), ale tam zase platí různá omezení co se týče venkovního vzhledu (nemůžete si dům natřít na barvu, která by se vám líbila, nemůžete vyměnit okna, přistavět garáž, nic), ale i vnitřního uspořádání (dát jiné koupelnové dveře - neslýcháno!!!). Svobody to moc neposkytne a levnější než dům to o moc není. Na druhou stranu to je zase modernější zástavba, čili menší ruina.

V současné chvíli tedy už zhruba víme, co chceme a kde to chceme, víme, kolik máme peněz a ujala se nás doporučená realtorka. Zbývá pár "maličkostí" - jako třeba získat hypotéku, převést peníze z prodeje options, přečíst, vyplnit a podepsat tisíc a jeden formulář, najít dům, zkusit ho koupit, když se nepodaří, tak najít něco dalšího, podepsat všechny smlouvy, zaplatit všechny inspekce a převod nemovitosti, uzavřít povinnou pojistku - a můžeme se stěhovat. Prosté, že?

Copyright © 2002-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.