Sopečná revue 19. - 23. října 2001 Jak nám bylo zima i s "horkou půdou" pod nohama

	Mt Shasta leží mezi Lassen NP a Crater NP - protentokrát osobní seznámení vynecháváme a obdivujeme jen z dálky - tahle čtyřkilometrová krasavice je asi o trochu náročnější.

Usoudili jsme, že pro maminku, která přijela z "nudných" Čech, by mohlo být pár sopek příjemným osvěžením. Výlet jsme plánovali tak dlouho, až Sidovi nakonec nedali dovolenou a zbylo všechno na mě. Zabalily jsme trochu jídla, pro jistotu stan, a vyrazily už v pátek v poledne v čistě dámské sestavě. "Ubohý" Hroch byl ponechán krutému osudu slaměného vdovce - celý víkend se povaloval doma a vyjídal lednici, aby v pondělí mohl opět nastoupit do práce.

Na severu Kalifornie, v horách Sierry už je dávno po turistické sezóně - mezi námi, ono je skoro po jakékoliv sezóně. V říjnu může napadnout první sníh, který ze Sierry vytvoří neprostupnou hradbu. Tioga Pass v Yosemitech, Sonora Pass ve Stanislaus, okružní silnice na Crater Lake, celý Lassen NP se uzavřou až do jarního tání - v některých letech to znamená třeba až do půlky července. Pak se do parků honem nahrnou turistické hordy a když opadnou ty, zbývá pár dní na poslední nezbytné úpravy a opravy parku před zimou.

A tak nás čekalo nemilé překvapení v podobě zákazu vstupu na opravovanou naučnou stezku mezi sirnými prameny. Ani nám nemuseli příliš hrozit zákonem - nezdálo se příliš rozumné kličkovat na vlastní pěst mezi vroucí vodou a smrdutou sírou, po nestabilním povrchu, zbaveném dřevěných visutých chodníčků. Zkusily jsme prameny obejít a vyfotit z protisvahu, ale nebylo to ono. Na druhou stranu - park byl aspoň přístupný a oplýval sympatickým množstvím (téměř nulovým) lidí.

	Lassen National Park - ještě nenapadly obvyklé metry sněhu

	Údolí sirného pramene

Stezka na Lassen Peak naštěstí v provozu byla a z parkoviště ve 2 594 metrech (8 512 stopách) jsme vyfuněly suchou nohou až na vrchol ve výšce 3 187 metrů (10 457 stop). Maminka na mě divně koukala, protože po zkušenostech z loňského srpna jsem ji strašila zimou a vichrem jak v Alpách a kráterem s několikametrovou sněhovou čepicí. Kráterem jsme se v teplém, slunečném odpoledni procházely asi hodinu a jediné přijatelné zbytky sněhu se smutně choulily v nejzazším a nejhlubším koutku sopky. Lassen Peak je místo, kde vám bude celou dobu trochu jezit mráz po zádech. Naposledy byl aktivní zhruba sedm let, počínaje rokem 1914, a ani osmdesát let klidu nesmazalo stopy vulkanické činnosti.

Cestou zpět jsem si trochu vylepšila průvodcovskou reputaci - od jihu se nahrnuly bouřkové mraky a začalo studeně foukat. Pochválily jsme se, jaký máme úžasný plán, a během několika dalších hodin jsme se přesunuly ze začínajícího psího počasí o dvě stě mil dále na sever, do Klamath Falls.

Připravovala jsem maminku na turistické návaly kolem Crater Lake. Ale i tady bylo "po sezóně" - vyhlídkové plavby skončily v půlce září, v bufetu se tetelili nad osiřelými hamburgry dva teenageři na výpomoc a na obrovském parkovišti stála čtyři auta. Crater Lake změnilo barvu do ocelově modré a hladina byla zvrásněná větrem.

	Lake Helena

	Kráter v Lassen Peak - pro srovnání velikostí - na zvětšeném obrázku jsou v kroužku dva sedící turisté

V plánu byl další vysokohorský výstup - na Mt Scott (2 721 metrů neboli 8 929 stop) s výhledem na celé jezero. Kupodivu i tady hřálo cestou nahoru sluníčko a ani ve vrcholovém sedle se nekonalo obvyklé žertovné představení "Jak si nasadit větrovku ve vichřici za použití co nejméně sprostých slov".

Cestou dolů bylo jasné, že jsme měly zase kliku - mraky, co nás strašily už v Lassenu, nás dohnaly z jihu a zvedal se vítr. Na itineráři byl ještě sestup k hladině jezera, ale já měla pocit, že celé dny nedělám nic jiného než se řítím kupředu - buď za volantem vozíku (maminka neřídí) a nebo s jazykem na vestě na nějaký kopec. Barvy rodiny šla tedy hájit k hladině jen má stařičká matka (sestupuje se 200 výškových metrů, celkem je to výlet tak na hodinku), mezitím co já upadla do kómatu na sedačce v autě.

Probraly mě trochu neobvyklé zvuky. Napřed jsem myslela, že se mexickým rodičům vymklo některé z asi dvaceti dětí vřískajícich na parkovišti, a háže mi na střechu auta písek, ale bližší ohledání neodhalilo nejen žádné děti (Mexičani zřejmě už odjeli), ale ani ještě před chvilkou viditelný okraj kráteru jezera, natož protější (sedm kilometrů vzdálený) břeh. Zodpovědně mohou tedy prohlásit, že zima na Crater Lake nastala v neděli 21. října v 15:30 nepříjemným deštěm.

	Crater Lake - mraky na obzoru se zatím tváří jakoby nic

Mraky nás v dvoukilometrové nadmořské výšce totálně obalily. Přiznám se, že jako správného Kaliforňana, člověka žijícího v polopoušti, mě déšť nevýslovně potěšil. Sice jsme byly už v Oregonu, ale mraky přišly od JIHU, v Kalifornii tudíž pršelo taky - a ekoteroristům, slibujícím každoročně katastrofální sucho, sklaplo. Nám sklaplo zase s plány na romantický západ slunce. Místo zírání do neprůhledné mlhy jsme západním směrem pouze vyjely s nadějí, že u pobřeží Pacifiku, za dalším horským pásmem, bude svítit sluníčko.

	Zima na Crater Lake začala v neděli 21. října v 15:30

	Maminka v kapuci v dešti v redwoodovém lese - ani na pobřeží se počasí nezlepšilo, musíme na jih.

Do večera jsme ale dosáhly jen Grants Pass. Maminku čekala první noc v "Perle Bombaje" (naše obecné označení nejlevnějšího motelu, obvykle provozovaného indickou rodinkou) a mě dobrodružství s hledáním večeře. Bez Hrochova neomylného instinktu pro nejbližší dobrou jídelnu opravdu nelehký úkol.

Neznám beznadějnější scenérii, než americké maloměsto v neděli večer. Obchody na hlavní třídě zavřené, ulice pusté a prázdné (v centru nikdo nebydlí až na jednoho obecního bezdomovce a i ten byl v osm večer v hlubokém spánku). Nakonec jsme ale zahlédly světýlko a povečeřely v Shanghai Garden. Ještě nikdy jsem neviděla tak nadšenou obsluhu - byly jsme zřejmě jediným zpestřením nedělního večera - servírka se vyptala, odkud jsme, a ujistila nás, že pokud ví, nevypukla ani válka, ani nehlásili žádnou přírodní katastrofu a nedělní pusto prázdno je prý normální. Pak nás přišla okouknout ještě její kolegyně a nakonec i čínský kuchař. Už dlouho jsem nebyla takovou hvězdou společnosti !!!

Ráno jsme pokračovaly ve vytrvalém dešti na západ. Pobřeží Pacifiku zklamalo - stejná jednolitá šeď, kam oko dohlédlo. A tak jsme se stočily na jih a jely a jely, až se borové lesy změnily na redwoodové. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co maminka míní výkřiky "stromy!". Ještě nikdy neviděla redwoodový les a musím říct, že tihle obři opravdu navozují v člověku pocit vlastní nepatrnosti. V lese déšť tolik nevadí, vydaly jsme se na nezbytnou fotografickou procházku.

	Eel River je zbarvená do temně zelena

	Black Sand Beach - konečně trochu sluníčka.

Navečer jsme konečně vyjely z mraků a na Black Sand Beach došlo i na ten západ slunce. Pravidelný telefonát Sidovi odhalil, že dítětem štěstěny je pro tentokrát maminka - Sid tlumočil pozvání od Williama (ten chlápek, co jsme ho stále potkávali při prvním výletu) a jeho kamaráda Andrewa na úterní projížďku plachetnicí po sanfranciském zálivu - bohužel jen pro jednu osobu. Inu, co by člověk neobětoval pro svou vlastní matku. Ráno jsme zamířily do Silicon Valley a ve čtyři odpoledne jsem maminku vysazovala u vlaku na Bayshore.

Mezitím, co já navečer dospávala ty míle za volantem, maminka testovala odolnost svého žaludku proti mořské nemoci. Pokud mluvila pravdu, tak jí nejen nic nebylo, ale dokonce jí pánové svěřili kormidlo. Každopádně žádný účet za opravu doků, lodi či počišťovací práce ještě nepřišel.

Copyright © 2001-2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.