Muzeum dělnického hnutí 24. - 29. října 2001 ... máme i v San Franciscu. Krátce po jeho návštěvě jsem se i já zařadila k pracujícím masám.

	San Francisco od Coit Tower - nalevo na obzoru ta klikatá ulička je Lombard Streer, napravo Golden Gate Bridge

"... a nezapomeňte na Muzeum dělnického hnutí!" připomínáme pečlivě každé naší návštěvě před odjezdem do San Franciska. Je zajímavé pozorovat reakce lidí - obvykle ztuhnou a úplně je vidět, jak jim za nejistým pohledem hlavou letí horečnatá úvaha, zda-li to myslíme vážně (a je třeba nějak slušně odmítnout), nebo zda se jedná o nějaký žert (a je třeba se smát). Naší mamince se ale na nádraží směr San Francisco udělalo rovnou špatně. Sice jsme to původně přičítali nějaké nedobré stravě, nebo únavě, ale zpětně si uvědomuji, že za to mohla možná právě má neobratná zmínka o Muzeu. Každopádně ten den maminka do San Francisca neodjela, odložili jsme to až na neděli jako rodinný výlet.

Mezitím nám maminka ochořela natolik, že před pátečním dámským výletem do Monterey jsme nakonec vyrazily na na pohotovost. Tříhodinová pakárna s telefonováním sem a tam, mezi Českou republikou, poliklinikou a Sidem byla završena zjištěním, že musíme stejně všechno zaplatit a pak že "se to nějak proúčtuje". Moji skepsi trochu rozehnalo, že se pojišťovna Generali namáhala zavolat nám odpoledne domů a vyřídit nejdůležitější formality. Výlet do Monterey proběhnul sice ve zkráceném termínu, ale v pohodě.

	Sjíždíme Lombard Street, končí až na kopečku pod Coit Tower. V pozadí je trochu vidět Tresure Island

V neděli v půl šesté ráno jsme obdrželi druhý telefonát od pojišťovny. Na dotaz, zda si uvědomují, kolik je hodin, nám sdělili, že máme přeci půl desáté a co má být. Dotyčného nijak nevzrušovalo, že se měnil v té době čas (a to i v Čechách) a že nežijeme v New Yorku, ale na druhém konci Ameriky, přestože v té době pojišťovna už měla naši adresu a ostatní údaje. Nakonec se ale laskavě uvolil zavolat později.

Třetí telefonát proběhl v půl osmé (stále v tutéž neděli ráno) - se zdůvodněním, že telefonují podle průměrného amerického času (?????). No comment (tento deníček JE slušné periodikum a opravdu mě nenapadá žádné SLUŠNÉ okomentování této události).

No co se dalo dělat - probuzeni jsme byli všichni důkladně, nemělo cenu odkládat další program a snažit se spát. Konec konců - na Muzeum dělnického hnutí je třeba nepovalovat se v imperialistických poduškách, nýbrž vyskočit a s písní na rtech vykročit vstříc světlým zítřkům.

	A jsme v Muzeu dělnického hnutí. Dělník napravo od okna se natahuje do knihovny pro Marxův Kapitál.

Kráčení jsme teda moc nedali, přeci jen je to hezkých pár mil. S důvěrou ve víkendové vylidnění San Francisca jsme vyrazili Vozíkem. Bohužel bylo zataženo a obyvatelé Města všichni seděli doma a koukali na telku - a jejich auta parkovala hustě i na těch nejneuvěřitelnějších místech. Hroch soptěl a spojka smrděla (ty příkré uličky, co se v gangsterkách po nich honí padouši s kladnými hrdiny, jsou v San Franciscu až nepříjemně reálné). Ale tak jsme aspoň projeli Lombard Street - ulicí tolik skopce, že ji museli udělat cik cak, aby se auta nekotila. Nakonec jsme našli i místo na parkování. U chodníku byl asi dvoumetrový proužek mezi dvěma výjezdy z garáže - zadoufali jsme, že majitelé nemají za vraty zaparkovaný žádný z těch objemných korábů silnic a při výjezdu nám nepotrkají Vozík - a vyběhli po schodech ke Coit Tower.

Coit Tower byla postavena v roce 1933 na paměť Lilie Hitchcock Coit, která odkázala třetinu svého majetku - 118 tisíc dolarů - na "zkrášlení města, které jsem vždy milovala". Do San Francisca se přistěhovala se svými rodiči z Kentucky jako sedmiletá, v roce 1851. Při obrovském požáru byla zachráněna dobrovolnými hasiči, které následovala potom ke každému ohni, až se stala nezbytným "maskotem" hasičského sboru.

	Nejznámější z mrakodrapů v SF - Trans America

V dospělosti vedla bouřlivý život - provdala se proti vůli svých rodičů za Howarda Coita, kouřila a často se oblékala do mužských šatů, ve kterých hrála hazardní hry v saloonech na North Beach. Příbuzní se jí pokusili zbavit vraždou - při přestřelce byl zabit její přítel a Lilie musela uprchnout do Paříže. Stala se hvězdou dvora Napoleona III. a do San Francisca se vrátila až v roce 1923. Zemřela o šest let později, ve svém milovaném městě ve věku osmaosemdesáti let. Pohřbena byla s hasičskou přílbou se zlatými indiciemi patého dobrovolnického sboru.

Lilie by měla určitě radost - Coit Tower je vystavěna na krásném místě a z jejího ochozu máte rozhled na celé město i zátoku. Je vidět centrum s mrakodrapy, Lombard Street, Golden Gate, pevnost Alcatraz, přístav, Bay Bridge, Tresure Island... všechno jak na dlani. Z nějakého důvodu je ovšem přízemí věže vyšperkováno socrealistickými kresbami. Dělníci v továrnách, rolníci na poli, pracující inteligence v kanceláři. Kapsáři, zloději, policajti, selky, paničky i pracující lid... všechno v téměř životní velikosti. Místním na tom asi nepřijde nic divného, to jenom my, po zkušenostech s rudým bratrem, si všímáme maličkostí, jako že "dělník v knihovně" třímá v ruce Marxův Das Kapital. Odtud naše přejmenování Coit Tower na muzeum dělnického hnutí.

V takovém muzeu jednomu vyhládne, Sid nám slíbil další atrakci, a to oběd v čínské čtvrti. Chinatown zvláštně vypadá, zvláštně smrdí, nápisy nad obchody jsou jen čínsky a je v něm šílená tlačenice. Maminy se spoustou dětí, manželé čekající trpělivě u kraje chodníku s tisícem igelitek na manželku, která v obchodě nakupuje do dalších igelitek potraviny, o kterých "kulaté oči" radši ani nepřemýšlejí, z čeho pocházejí; čínští předci - snad prapradědečkové, co vypadjí mumifikovaně, přestože ještě stále dýchaji a chodí; okna, z kterých vlaje prádlo; tisíce stánků a hospod s jídlem. Sid neomylně zamířil do nejnarvanější jídelny a o půl hodiny později jsme litovali svého rozhodnutí dát si pro tři lidi tři jídla. Polovina by bohatě stačila, i s Hrochovým apetitem. Nechali jsme si chutnat, přestože tady čínské jídlo nemá nic společného s jídlem, které se za čínské vydává někde v Evropě. V tom mumraji a zápachu je velmi uklidňující čínský zvyk otevřené, nebo prosklené kuchyně tak, aby hosté viděli na přípravu jídla. Umakartové stolky nakonec nepusobí vůbec odpudivě, když víte, že nablýskaná kuchyně je celá v nerezu a kuchaři mají na sobě čepice a čisté pláště.

	Golden Gate Bridge jsem vyfotila při našem návratu od Crater Lake, to bylo ještě slunečné počasí. V době řádného výletu do Města se fotit nedal - mlha, smog a černé mraky přikryly většinu památek.

Po této přestávce jsme měli nervy dobře obalené tukem na nastávající nervy drásající atrakci - jízdu historickou tramvají. Nevěřili byste, kolik lidí se do takové tramvajky vejde - na přední plošině děd lomcoval obrovskými pákami a zvonil na zvonec, z obou stran, zády k němu seděli pasažéři na tvrdých lavicích. Myslela jsem, že tady budu mít výhled, ale omyl - při nastupování jsem si nevšimla madel, respektive jsem netušila, že se během chvilky obalí hrozny dalších cestujících - sranda je, když se dvě takhle napakované tramvaje míjejí - visící pasařeři se musí vtisknout na sedící pasežéry, aby se nesrazili s protijedoucím davem. Sid s maminkou nebyli tak rychlí a skončili v zadní, kryté části vozu. Přičinlivá průvodčí všechny přebytky z přední plošiny presovala dovnitř: "Všichni otočit čelem k oknu, zády ke středu vozu, tak pěkně jeden vedle druhýho, ať se sem všichni vejdete." A to nebyl všemu konec. V jedné ulici děd vjel do protisvahu, zabrzil, bafnul ošoupanou síťovku s pixlama na oběd a vystoupil. Průvodčí křikla, že jim končí směna a ať si počkáme na střídání a vystoupila také. Zavládlo několik minut ticha, kdy jsme na sebe nechápavě koukali. Naštěstí střídání opravdu dorazilo.

S novou směnou jsme si docela polepšili - dva černošští borci nebrali své funkce tolik povážlivě jako bělošský děd a celou dobu žertovali s cestujícími. Do té míry, že na posledním kopci, z kterého bylo vidět prudce se svažující koleje končící na přístavním molu řidič zaťukal na rameno nejbližšímu pasažérovi a se slovy "vem to chvíli za mě" za jízdy vystoupil. Naštěstí to byl opravdu jenom žert a za chvíli stál řidič zase na svém místě a přičinlivě brzdil.

Tramvaj má konečnou přímo proti "The Buena Vista Cafe" - a na baru byla tři volná místa - netrvalo dlouho a v bříškách nás příjemně hřála irská káva. Myslím, že jsme si tento božský nápoj (nevím, proč se mu říká káva, když se skládá především z whisky a šlehačky) zasloužili.

V pondělí jsem odvezla maminku na letiště. Ještě stále doporučují dostavit se k odbavení tři hodiny před odletem, zůstala jsem s maminkou hodinu na letišti a daly jsme si spolu kávu. Domů jsem dorazila v depresivní náladě - venku pršelo, bylo mlhavo a nevlídno.

Na záznamníku čekalo ale největší překvapení za poslední rok - ta jediná firma, která si mě pozvala na pohovor, mi nabízela od 1. listopadu zaměstnání. Prostě nejsem žádné máslo - práci jsem dostala velmi příhodně přesně až v té chvíli, kdy odletěla moje maminka a nastupovala jsem v den, kdy média přinesla zprávy o nejhorším poklesu zaměstnanosti za posledních dvacet let. No řekněte, nejsem já úžasná????

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.