Nikdy neříkej nikdy (2/4)

Překvapení u jezera

	Jezero Tahoe na hranicích Kalifornie a Nevady.

	Ostrov na jezeře Tahoe, Emerald Bay, z vyhlídky, kde k nám přišel medvěd.

K jezeru TAHOE jsme dorazili večer po raftingu, utahaní a promrzlí. Trochu jsme se zahřáli večeří a spěchali na západ slunce - u jezera lemovaného horami zaručená atrakce. Sid pak ještě trval na tom, že mi musí ukázat Emerald Bay. Stáli jsme tam, kochali se pohledem na osvětlený kolesový zábavní parník a nevnímali pokřikování holčiny na druhém konci vyhlídky, takže ta se k nám za chvíli vydala. Pomyslela jsem si, že je to určitě nějaká "kostelní matka", co nám jde vynadat za líbání se na veřejnosti. Jenže ona dorazila a říká: "Hele, lidi, nechci vás rušit, já jen abyste se nelekli, míří k vám medvěd." Hrdinně jsem se otázala kde a naslouchala, odkud se ozve praskání a funění, které takto veliká šelma musí vydávat. Dáma mi naznačila směr a - fuj tajbl! Jeden z tmavých balvanů před vyhlídkou, asi tak dva metry od místa, kde jsme stáli, se hýbal. A co hůř, hýbal se směrem k nám. Myslím, že jsem ani nekřičela ani neomdlela, jen jsem přiškrceně vznesla dotaz, co budeme dělat. K našemu vozíku to bylo nějakých deset metrů - rozhodně mnohem dál, než měl lítý dravec k nám. Sid odvětil, že se pomalu, POMALU vydáme k autu, vyzvedneme si pistoli a půjdeme se na medvěda podívat zblízka. Jenomže ten na nás nečekal. Než jsme došli k autu, metelil si to na druhé straně parkoviště. Mezitím dorazilo auto se čtyřma dalšíma lidma. Když vylezli, chtěla jsem je varovat před medvědem. K mému překvapení se nerozprchli, jen se dychtivě otázali "kde?" a vyrazili v autě za ním. Chudák medvěd.

Pokud vás zajímá, proč jsme medvěda nevyfotili, tak proto, že byla tma, že byl moc rychlej a že foťáky byly v autě - nečekali jsme nic takového na turistickém odpočívadle. Kromě toho - fotografování bylo to poslední, co nás v této chvíli lákalo.

Padla tma a bylo na čase jít bydlet. Sid mě navigoval kamsi do lesa, drandili jsme po lesních cestách, párkrát jsme se vrátili, až jsme přistáli na pasece. Sid se sápal po stanu, ale uznejte sami - spali byste ve stanu, odděleni od volně pobíhajících medvědů pouhou látkou??? Snažila jsem se naznačit, že tentokrát bych dala přednost motelu, ale marně. Nakonec jsem si prosadila spaní v autě a celou noc měla noční můry, v kterých vystupoval huňáč, co strčí do škvíry u pootevřeného okýnka drápy a ten směšný kousek sklíčka bravurně stáhne dolů, aby řádně dosáhnul na večeři.

Výstup na sopku

	Náš zaparkovaný vozík se proměnil v malou tečku dole

	Pleso Helena ze svahu Lassen Peaku - to ty potvory chlupatý mají safra vyhlídku!

Ráno bylo nádherně a zdálo se nepravděpodobné, že by se v tak krásném lese mohlo vyskytovat nebezpečné zvíře. Nechala jsem Sida spát a obdivovala urosté stromy, obsypané lišejníky. Pak jsem si našla krásný veliký pařez a začala si chystat snídaní. Skončila jsem velmi brzy - v REI nám odborníci na slovo vzatí prodali bombu a vařič - jenomže ty k sobě nepasovaly. Proklela jsem je (a Sid asi taky - bez ranní kávy jsem nesnesitelná ), ale víc jsem s tím udělat nemohla.

V QUINCY byl kofeinový absťák už na pováženou, zastavili jsme tedy v jakési mexické kafárně a vzali to z jedné vody načisto i s obědem. Burrita byla nezdolná a na tomto místě bych chtěla znovu podotknout, že zvyk dolévat kávu považuji za VELMI civilizovaný, a Američany za NEZŘÍZENĚ SYMPATICKÉ lidi.

Dobrá nálada nám vydržela sotva pár mil - přesně do té doby, než jsem zjistila, že nemám brýle. Stály mě kupu peněz a tak jsme museli otočit. Ještě jsme ani nechcípli motor a z kafárny vybíhala servírka s mejma brejlema. Prej si hned myslela, že to jsou docela drahý brejle a nevěděla, kam by nám je mohla poslat.

	Chlupáč v zahrádce, cosi žere, na nás...

Hurá hurá, mám brýle, mohu hledět na další krásy Ameriky.

LASSEN NP je sopečný park. Části jsou ještě činné, takže hned první zastávkou byly sirné prameny. Žlutá a zelená voda by byla téměř pohádkovým zjevením, kdyby to tak hrozně nepáchlo. Ale co chcete od sirných pramenů. Projeli jsme kolem dvou ples - Emerald Lake a Helena Lake až k nejvyšší hoře, Lassen Peak.

	Tak, tlusťochu, dej sem nějaký žrádlo!

Po krátké poradě jsme se rozhodli na Peak "vyběhnout". Začátek docela šel, řádně vydusaný turistický chodníček pěkně v chládku mezi stromy. Od určité výšky byly kolem nás zbytky sněhu, hrozná romantika. Čím výš jsme stoupali, tím hůř se dýchalo. Taky zmizely stromy, a nastalo "měsíční počasí" - na slunci vedro, na stinné straně kosa. Nakonec byla už jen zima. Kousek pod vrcholem nás překvapila spousta barevných kytek, rostoucích jen tak mezi kamením. V téhle horské zahrádce se proháněly zemní veverky (jestli koukáte na Disneye, na Chipa a Dala, tak to jsou přesně ony). Velmi tiše a opatrně jsem jednu fotila. Sid mě pozoroval s mírným nesouhlasem a pak říká: "Chmm" a nakráčel k nejdrzejšímu veverčákovi na dva kroky a začal luskat prstama. Čekala jsem, že chudák plaché zvíře se děsně lekne, jenže toho to ani nenapadlo - zvědavě očumoval, jestli z onoho velkého člověka nevypadne nějaká sváča. Prostě zkorumpovaní chlupáči.

	Pohled na lávové pole z vršku

Nakonec vrchol LASSEN PEAK (10.457 stop = 3212 m) padnul. Čestně musím přiznat, že my málem taky. Vršek je tvořen kráterem, nachází se na něm letecký radiomaják a je z něj výhled dolů, na lávoviště. Lassen Peak vybuchnul naposledy ve dvacátých letech a dodnes je to velmi dobře patrné.

Spotáceli jsme se dolů do auta a jeli hledat bydlení. Naštěstí hned za národním parkem začíná národní les. Ten patří všem, v tomto konkrétně se nesmí jen rozdělávat oheň a lovit zvěř. Táboření nikdo nezakazuje. Tentokrát jsem se nechala přesvědčit na spaní ve stanu. Už potmě jsem běžela uklidit do auta repelent. Kdo ví, co medvědovi voní natolik, aby to zatoužil požrat!

Tajemný modrý kráter

	Ostrov Kouzelníků na Kráterovém jezeře

	Nejmodřejší jezero v Americe, dokonale pitné, 2 km nad mořem.

Ráno nás probudily dešťové kapky dopadající na stan. Vyhlásila jsem poplach a v přestávce mezi druhou a třetí kapkou (co nakonec celkem spadly), jsme stihli sbalit. Mrak se odvalil a my si připadali jak blázni. Ale co, alespoň jsme zavčasu vyrazili.

Obědvali jsme v KLAMATH FALLS, v mongolské jídelně. Fungovalo to tak, že jsme zaplatili dle velikosti vybrané mísy. S mísou jsme napochodovali k baru a naplnili jí zeleninou, syrovým masem, nudlema, různejma máčkama a předali kuchaři za obrovským (cca 2 m v průměru) roztopeným plátem. Ten vyklopil obsah mísy na plát, osmahnul to všechno na jednu hromadu a nahrnul lopatou na talíř. Ňamička.

Za chvíli jsme už byli ve FORT KLAMATH a hledali ubytování. Chytli jsme se v druhém (a posledním) motelu. Zbývalo nám ještě spousta času poctít návštěvou CRATER LAKE. Kdysi dávno tu byla obrovská sopka, Mt. Mazama, která vybouchla a zbytek se zhroutil a vytvořil jámu, kde vzniklo dnešní jezero, v nadmořské výšce dvou tisíc metrů. Od hladiny k okraji kráteru je nějakých 300 metrů, necelých 600 m je změřená hloubka jezera (momentálně se pracuje na projektu, jak ultrazvukem přeměřit hloubku - prý chybí 20 stop, aby se Crater Lake stalo nejhlubším jezerem Severní Ameriky). V nejširším místě má průměr 6 mil. Málokdy zamrzá, naposledy v roce 1949. Voda jezera je čistá, pochází výhradně ze srážek, a tak je naprosto pitná. To a vlastnosti lomu světla, spolu s rozdílem pohltivostí různých barev při průchodu vodou, zbarvuje jezero do neuvěřitelně syté modré barvy. Jezero má jednu nevysvětlenou vlasntost - udržuje si stálou výšku hladiny. Logicky by se měla hladina v době tání sněhu (ročně tu nasněží kolem deseti metrů!) zvyšovat a v létě - v době parna - snižovat, ale to se neděje v takové míře, která by odpovídala podmínkám. Existuje domněnka, že někde v kráteru funguje jakýsi přepad, který odpouští vodu, pokud přesáhne určitou výšku. A ještě jedna zvláštnost - voda jezera si udržuje stejné chemické složení. Slanější nebo znečištěná voda klesá ke dnu, odkud pravděpodobně vytéká některým z pramenů.

	Objížďka jezera trvá nejmíň dvě hodiny

	Ostré skalisko zdálky vypadá jako "fantómová loď"

Jezero bylo objeveno poměrně pozdě - až v roce 1853. Indiánští šamani o jezeře věděli, ale protože Indiánům bylo zapovězeno pohlédnout na hladinu jezera, tak celých padesát let nepovažovali za nutné se o něm bílým osadníkům zmínit. Běloši nakonec náhodou jezero objevili. Jenomže nenechavý bílý osadník se nemohl dívat na takovou plochu vody ležící "ladem" a do jezera vysadil ryby. Dodnes v něm žijí pstruzi a lososi, kteří se občas vydávají na nesmyslnou pouť kolem jezera v marné touze po mořské hladině. Správa parku bezplatně povoluje neomezený rybolov s podmínkou, že všechny chycené ryby musíte zabít a odnést (nic se nesmí házet zpátky do jezera), a nesmí se chytat na biologickou návnadu (aby se jezero nezanášelo svinstvem). Doufají, že se takto zbaví ryb, které původně v jezeře nebyly a nemají tam co dělat.

Objeli jsme jezero až ke CLEETWOOD COVE. Je to jediné místo, kde se dá sestoupit až k hladině. Správa parku tam vybudovala malé přístaviště a pořádá vyhlídkové jízdy. Snažili jsme se koupit si jízdenku v kase na parkovišti, ale bylo vyprodáno. Zrovna když jsme váhali, jestli hodinu čekat, nebo si vzít lístky na následující den, volali ze zálivu, že pět lidí odříká, protože předchozí loď nabourala do mola. Zajásala jsem, že volná místa bereme. Bylo 2:15, lístky byly na třetí hodinu, dolů k přístavišti psali, že je to 40 minut - měli jsme co dělat. Naštěstí jsou plašáci, stihli jsme to za 20 minut.

Vyhlídková jízda trvá nějaké dvě hodiny, takže nedoporučuju pro lidi, co neumí anglicky a malé děti - může být docela nuda jezdit takovou dobu po jezeře, pokud nejste z nějakého důvodu schopni vnímat výklad průvodce. Jako třeba ta malá holčička, co na loď nastupovala s kalhotkama v ruce - buďto si kecla do vody, nebo se počůrala - kalhotky napřed sušila spořádaně tím, že s nimi mávala kolem sebe, ale nakonec si je začala (k zoufalství své maminky) nasazovat na hlavu. Myslím, že po dvou hodinách tohodle divadla si maminka přála být hodně daleko - předvedla celou škálu syčení, nenápadného dloubání do dcerunky a omluvných pohledů směrem k spolucestujícím. To, že holčička nakonec nevyfasovala pár pohlavků, přičítám jen americkému trendu, že děti, ani svoje vlastní, nesmíte mlátit.

	Nasloucháme výkladu silně popularizující průvodkyně

Během vyjížďky se u mikrofonu snažila průvodkyně ve slušivé uniformě, ale musím říct, že mě úplně nejvíc zaujalo posledních pár minut, kdy nám o jezeru povídal kapitán lodi. Odpustil si vědecké geologické výklady a říkal nám o tom, co jemu na jezeru přijde krásný a zvláštní.

	Zblízka pak "fantómová loď" vypadá jako obyčejné sopečné skalisko.

Výšlap zpátky na parkoviště byl poměrně náročný, hlavně proto, že jsme měli v nohách z předchozího dne celý Lassen Peak.

Sjeli jsme zpět do Forth Klamath, skočili do sprchy a vydali se hledat večeři. Nebylo to nijak těžké, v celém Forth Klamath kromě dvou motelů, jednoho General Store, tří baráků a jedné psí boudy bylo už jen Cattle Crossing Cafe, kypějící všemi osmi návštěvníky. Chudák servírka ten strašný nával naprosto nezvládala, nakonec ruply nervy kuchaři a přišel se nás ujmout. Pravil, že zrovna nakrájel steaky, a jestli se neurazíme, že jsou jen desetiuncový (asi čtvrt kila), ale jestli jsme hladoví, že nám dá na jednu porci dva. S díky jsme si objednali jeden - dohromady.

Posilněni jsme se vrhli na další a poslední místní atrakci, General Store. Myslím, že se tam dá koupit vše od zmrzliny přes sušené hovězí a sedla až k patronám. Místního borce zaujala naše čeština, hádal, jakže to mluvíme, až nakonec uhodl. To přivábilo pozornost řízka za kasou (asi majitel), jenž se dal s námi do řeči. Napřed Sidovi vykládal, že s ženskejma je to jako s dobytkem, je třeba ostruhy a laso, mně blahopřál k rozhodnutí žít v Americe, a oběma nám rozmlouval Kalifornii coby hnízdo socialismu a doporučoval nám nějaký slušnější stát - třeba Oregon.

	Sopka v sopce, kráter v kráteru: Ostrov Kouzelníků / Wizard Island

Ráno jsme se tedy do slušného General Store ve slušném státě Oregon vrátili na snídani. Kafe se tetelilo ve várnicích a za pultem stála paní, snad manželka onoho bodrého svalovce ze včerejška, ve skladu kmital obtloustlý puberťák, sledován vlahým zrakem docela pěkné slečny (že by snoubenka? Konec konců, případný dědic krámu v takové pustině....). Paní vyrobila Sidovi sendvič na přání, já si dala muffina a kafe - a mohli jsme se věnovat ještě chvíli Kráterovému jezeru.

Objeli jsme jeho druhou polovinu a vyjeli směrem na sever, do Bendu. Cestou jsme se nechali zlákat nápisem LAVA BEDS a absolvovali procházku podzemní lávovou rourou. Horké magma po sobě zanechalo prostorný tunel, nyní vítanou atrakci a osvěžení z letního vedra.