Proč nemáme rádi rybáře

Proč nemáme rádi rybáře
27.- 30. dubna 2001
aneb jakých křivd se na nás údajně tiší šílenci dopustili během třídeního výletu



	Butte Lake



	I takhle se tu dá bydlet

Na páteční ráno jsme si nařídili arabského budíka. Potřebovali jsme, aby nás ZCELA URČITĚ vzbudil a u toho jediného nebyly v tomto směru žádné pochybnosti. Výsledek? Celou noc jsem nemohla spát hrůzou, že mě budík vytrhne ze sna svým příšerným kvilem (zde jako .wav a .mp3) - a dvacet minut před očekávaným úderem jsme byli již plně probuzeni :-) . Odjezd se odehrál v plánovanou hodinu a neuvěřitelné se stalo skutkem - poprvé za můj pobyt tady jsem viděla Město bez obligátní zácpy.

Po nějakých osmdesáti mílích za volantem jsem začala být neskonale vděčná Sidovu šéfovi, že Sida pustil s námi. Hlava mi upadala (když vstanu brzy ráno, dokážu fungovat dvě tři hoďky a pak totálně odpadnu) a do Reddingu stále tři hodiny cesty. Vozík si otevíral hladový požerák, i jemu bylo třeba opatřit snídani. Využila jsem zastávky a přeskočila z místa řidiče na spolujezdce, než si to Sid rozmyslí. Když Sid startoval od pumpy, greenhorn Lesley se dotazovala, jestli bychom neměli ještě zaplatit. Nonšalantně jsme ji ujistili, že tady se platí kreditkou a předem. Lehce znejistěla, ale nakonec pípla: "A to ani nevyndáte tu hadici?" A tak nám pokus o odvoz celého čerpacího stojanu nevyšel :-) . Naštěstí ani vozík, ani stojan neutrpěly škody.



	Pohled do údolí pod Lassen NP



	Když se proderete davy rybářů, může to být i docela pěkné

Byl čas na dlouho zaslouženou ranní kávu. Sid mrmlal, že v kafárně mají jen sladké pečivo, ale nakonec vydyndal rozpečený bagel s báječnou špenátovou pomatlánkou - musím říct, že výsledek byl mnohem chutnější než můj dusivý muffin. Zbytek cesty probíhal zřejmě v pořádku - já jsem se složila na zadní sedačku, nechala Lesley obveselovat a držet v bdělém stavu řidiče Sida. Ten týden s Lesley byl pro mě náročný - já jsem zřejmě tady, v Americe, za toho půl roku odvykla angličtině!!! V Praze jsem musela denně mluvit a řešit problémy, tady provozuju cizojazyčné rozhovory maximálně na úrovni pozdravu v krámě!

Probudila jsem se těsně před koncem cesty - další Lesleyina štace byla na nádherném místě - Vivian má farmu na kopečku v Cottonwoodu. Kolem zelená travička, krásné stromy, veselé krávy - a výhled na Lassen Peak a Mt Shastu. Když nás vítala zachovalá šedesátnice, pořád jsem čekala, kdy že se objeví čtyřiaosmdesátiletá Vivian. Po chvíli mi můj omyl došel - v tomhle kraji se zřejmě ani nestárne.



	Přehrada



	Pode mnou je Monitor Pass - já se nacházím asi v 8000 stopách (necelé 3000 metrů) a fouká tu tak, že se sotva držím na nohou

Nechali jsme se pozvat na domácí polívčičku a zmrzku s jahodama, ukázat si od Vivian Mt Shastu, o jejíž identitě jsme se neustále dohadovali a pak jsme odevzdali Lesley i s jejími baťůžky a vyrazili směrem k zasněženým vrcholkům Lassenu. V národním lese, kousek od národního parku, jsme objevili nádherné místo - plácek s ohništěm mezi stromy, dost daleko od silnice, všude prosluněné jehličí a vůně borovic. Za půl hoďky jsme leželi ve stanu a dospávali kruté ráno.

V pět odpoledne jsme lehce posvačili a vyrazili k Butte Lake. Vedle Butte Lake je ještě Tub Lake (jezero Vana). Pojmenované prý kvůli přijemné (koupací) teplotě vody. Celý Lassen je vulkanického původu, dno z černého popela pohlcuje sluneční paprsky a ohřívá vodu. Přiznám se, že jsme to nezkusili - několikametrové sněhové závěje kolem jezírka utopeného v lesích nevypadaly příliš lákavě. Místo toho jsme se rozhodli občerstvit večeří a zamířili do nejbližší civilizace - 40 mil vzdáleného Susanvillu.

Susanville se skládá z větší části z motelů a hotelů - doufali jsme i v nějakou přátelskou hospůdku, kde nám uvaří večeři. Hospod bylo několik, ale jenom jedna vypadala na to, že v ní jedí místní. V Josefina's vařili mexické dobrůtky, hráli polku (mexická "lidová" muzika nápadně připomíná totéž ve vzdáleném Česku, a není těžké odvodit si souvislosti - Mexičani v určité fázi historie rovněž úpěli pod jhem .... starých známých Habsburků! Kolik asi bylo v mexických, rakousko - uherských vojscích Čechů???) a servírky bystře pobíhaly - v krojích. Vyšívané bílé halenky, vyšívané černé sukně nad kolena - akorát že místo obligátních vzorů kytiček a holubiček byly motivem indiánské geometrické malůvky.



	Orlí vodopád spěchá do Emeraldové zátoky na jezeře Tahoe



	Není těžké představit si, že tady byly i ty ledovce

Hladově jsme se vrhli na kukuřičné lupínky se salsou, servírka nám sdělila, že jak tak na nás kouká, už nám salsu nepřidá, protože bychom nesnědli večeři. Mysleli jsme si, že přehání, ale kromě půlky mého burrita zbyla i cca třetina Hrochovy večeře - a to už je co říct! Odkouleli jsme se smutně od stolu - vzhledem k nedostupnosti lednice jsme si nemohli ani nechat zabalit přebytky - a koukat se, jak odnášejí tak dobré jídlo vstříc smutnému osudu bylo srdcervoucí.

Stan jsme našli kupodivu bez problému, akorát pod ním za odpoledne zlovolně vypučely kameny - ale nakonec jsme usnuli. K ránu se k nepohodlným boulím přidala zima, a nakonec mžení. Takové šustění, nevypadalo to na pořádný déšť. V jedné přestávce jsme se rozhodli sbalit stan - Sid vylezl a jak rozhrnul vchod, vpadla nám do stanu koule mokrého sněhu... jo, houby mžení!!!



	Pohled na Mono Lake



	Kdysi kvetoucí městečko Bodie...

Promrzlí, mokří, jsme se nějak spakovali, na Old Station nás v místní kafírně trochu rozmrazili snídaní, ale vysmáli se naší představě, že si projedem Lassen. Prý je tam třicet stop (deset metrů) sněhu a silnice se protáhnou až v létě. Zanevřeli jsme na hory a sníh a vydali se na jih, s vidinou horkých pramenů u Mono Lake.

Cesta nám zabrala celý den, zvlášť s našimi zastávkami. Stavěli jsme na vyhlídce na Lassen, kde jsem se konečně dozvěděla, že celý park je pojmenován po kováři Petru Lassenovi, u bezejmené říčky, která se nám strašně líbila, na vyhlídce na jediný ostrov v Tahoe Lake, kde údajně straší duch utonulého kapitána Dicka Barkera, u Emerald Bay, kde jsme v létě potkali medvěda (Sid ho tentokrát prý "zapomněl objednat"), na Monitor Pass, kde nás zlákal osmitisícový kopeček (rozumí se osm tisíc stop, nahoru jsme dolezli bez dechu a příšerně tam fučelo) s výhledem na Carson Iceberg Wilderness - a celou dobu nás strašili rybáři. Všude tisíce bydlíků, auta zaparkovaná podél řek, a nakonec i plně obsazené hotely a motely v Bridgeportu.



	Kostel je ještě poměrně zachovalý



	... plné zlatokopů a dobrodruhů (jejda, von je to Sid!!!)

Nezbývalo nám, než zkusit dojet až k Mono Lake, do Lee Vining a zkusit osvědčený Murphy's motel. Paní na recepci pro nás měla dobrou zprávu (volný pokojíček) a špatnou zprávu - v motelu byli ubytovaný většinou rybáři, kteří hodlají vstávat v nepříčetné hodiny. Měla pravdu. Pokojíček byl čistý a útulný, ale od 4:44 se ozývaly kroky, hlasy, startování aut, bodré pokřikování a jiné projevy drsných mužů. Chápu, že někdo má úchylku, která vyžaduje sezení u řeky, tupé zírání a posléze rozhazování rukama v hospodě - taaaaaaaakhle velkou, ale nechápu, proč s tím musí ostatní otravovat v pět ráno. Doufám, že všem těm hulákačům se přes den kolem řeky usídlily rodinky s pěti dětmi pod deset let, a řvaly a řvaly a řvaly a vyplašily všechny ryby - a to mají za to!

V Lee Vining je jediná jídelna, kde zřejmě mají k rybářům podobný vztah jako já. Na podzim to byla nijak ohromující, ale slušná hospoda, tentorkát děs a hrůza - obsluha vlažná, i na druhý pokus jsem dostala sice rozpečený, ale opět plesnivý bagel, a Sid vytáhnul z brambor dlouhý černý vlas. Přičetli jsme to na vrub rybářským hordám a vyrazili "někam, kde nejsou řeky". Poušť kolem Mono Lake se zdála vítanou změnou.



	Ve městě žijí jen duchové a zemní veverky



	Hlavní ulice v Bodie

Nastartovali jsme GPSku a zkusili najít tu bližší cestu do opuštěného zlatokopeckého městečka Bodie. Cedule na cestě hlásala, že je tato zavřená, ale bez jakéhokoliv objasnění proč, nebo zákazu vjezdu - rozhodli jsme se zkusit štěstí. Po pár mílích jsme potkali kotíka v protisměru, když jsme se jich ptali jestli je cesta průjezdná, koukali trochu nechápavě - no jistě, dyť po ní právě jedou... z druhého směru se uzavírka nekonala - ani teoreticky!

Za jednou zatáčkou se nám otevřel krásný výhled na Mono Lake. Zastavili jsme a vylezli na nejbližší kopec pro pár obrázků. A pak už jsme sjížděli dolů, do Bodie. W.S.Bodey objevil na tomto místě zlato v roce 1859. Městečko po něm pojmenované se stalo brzy jedním z nejživějších míst v okolí. Během let byl vytěženo zlato v hodnotě 100 milionů - a městečko začalo upadat. V třicátých letech dvacátého století ho opustili poslední obyvatelé, od roku 1964 je na seznamu národních historických památek.



	A je tu soutěž o ceny. K čemu sloužil tento (v podstatě jediný) zděný dům v Bodie?



	Domek v Bodie

V Bodie jsme vydrželi poměrně dlouho - všichni turisti byli asi na rybách a tak jsme se městečkem potulovali téměř sami. Bodie je opravdu "ghost town" - domy jsou udržované, dveře zamčené, okna zasklená - a jimi jsou vidět zbytky po obyvatelích - postele, židle, umyvadla, koberce, školní třída, všechno ne úplně v pořádku a navíc pokryto hustou vrstvou prachu. Žádný z domů se nestal prodejnou rádobyhistorických šmuků a pohlednic, nikde žádná restaurace, kde by se turisté vyčerpaní zážitky vesele cpali. Město duchů působí smutně i za plného slunce - chodíte kolem mrtvých domů a jedinými živými obyvateli "nastálo" jsou všudypřítomné zemní veverky.



	Přes hory to nejde, musíme objet celé pásmo...



	Slunce zapadá za Sierrou - někde v tom druhém pásu, na pravé straně obrázku by se měla ukrývat Mt Whitney

Ještě jednou jsme se stavili v Murphy's - pro zapomenutou nabíječku s druhejma baterkama do foťáku a pak pokračovali na jih. Asi po hodině jízdy Sid odbočil do pouště a jali jsme se hledat horké prameny. První pramen vypadal báječně - bazének tak pro dva, s příjemnou koupací teplotou. Bohužel od něj právě odjížděl párek, který nenapadlo nic lepšího, než v prameni vykoupat svého čokla. Voda byla plná chlupů a kdo ví čeho ještě (myslím, že pejskaře zařadím co do obliby hned za rybáře). Zkoušeli jsme štěstí dál, další pramen byl moc horký, u jiného spousta lidí... nakonec už nám docházela trpělivost, venku byl pařák a kodrcání po prašných cestách v poušti nijak příjemné. U posledního pramene byli tři chlápci, ale bazének byl velkej, pěkně jsme se tam srovnali. Třikrát či čtyřikrát jsme do té vody vlezli, po vylezení má člověk stejný pocit, asi jako když vylézá ze sauny. Bylo na čase vyrazit k domu. Všechny průsmyky přes Sierru jsou stále ještě uzavřené, museli jsme si zajet na jih, až do Tehachapi Pass. Celé nám to trvalo asi osm hodin. Dorazili jsme v jednu ráno a tachometr pravil, že jsme za ty tři dny ujeli 1400 mil. Uf!

Myslíme, že je na čase zase vypsat soutěž. Tentorkát si můžete tipnout, k čemu sloužila v podstatě jediná zděná budova v Bodie. Pro inspiraci a ilustraci obrázek výše otiskujeme. Své návrhy posílejte Carol. Výherce čeká pěkný pohled z našeho dalšího výletu.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]