U příležitosti a v rámci 20. - 23. září 2001 ...našeho prvního výročí jsme vyrazili na svá oblíbená místa - do Yosemit a na východní svahy Sierry

	Central Valley si můžete zpestřit sjetím z dálnice. Odhalíte Los Angeleské akvadukty a větrné mlýny.

Upřímně řečeno, kdyby nám nedorazilo pár gratulací, asi bychom na první výročí naší svatby zapomněli. Po 11. září byly jiné starosti a navíc jsme čekali návrat Vlastíka z Aljašky.

Až do poslední chvíle jsem byla napjatá, kdy přiletí a jestli vůbec - letecké společnosti rušily lety, do toho některé zkrachovaly. Přesto jsem na SFO vyrazila, ovšem duševně připravená na zmatek a tisíce lidí, co se tam neustále vyskytují. Chytla jsem snad nejlepší místo v celé garáži - kousek od výtahů, které byly otevřené, připravené - a zrovna tak liduprázdné jako celá garáž. Vyjela jsem nahoru se sílícím pocitem, že jsem se ocitla v takovém tom snu, kdy člověk bloudí prázdnými chodbami a sám jezdí po eskalátorech bludištěm, co nemá konce.

Konec to mělo poměrně prozaický - u pásů s bagáží. Normálně se vnitrostátním letům chodí naproti až málem do letadla (k takovému tomu "chobotu"), ale tentokráte hlásili, že přes kontrolu nepustí nikoho bez letenky - měla jsem smůlu. Navíc jsem byla ve svých oblíbených lacláčích, které na všech letištích působí svými kovovými knoflíky poprask. Nemělo cenu bezpečáky zbytečně plašit.

Vlasta vyvstal jen s malým zpožděním, u nás doma vyprostil kolo z bedny, poutahoval všechny šroubky a na víkend jsme vyrazili do Yosemit. Konec konců, nějak jsme to výročí museli oslavit a kromě toho nám tam nahoře určitě přičetli jeden dobrý skutek - popostrčili jsme nebohého cyklistu přes Central Valley - krajinu, která musí být turistickým peklem. Lautr rovina, ploty, krávy, sem tam farma nebo rafinérie. A takový ten rovinatý puch - trochu bahno, trochu smog, trochu hnůj a to všechno podušeno pod pokličkou nehybného vzduchu.

	Half Dome a západ slunce - je libo deset deka kýče???

Aby ten dobrý skutek byl určitě zaznamenán, vzali jsme Vlastu až na Glacier Point - z Údolí Yosemite je to asi třicet mil serpentýnami do neuvěřitelného krpálu (překonává se tisícimetrový výškovy rozdíl). Vlastní vyhlídka na Glacieru byla hustě zalidněná, vyjeli jsme kousek zpátky, a Vlasta si začal pakovat brašničky a věci z auta. Rozloučili jsme se s ním a z bujnosti vylezli na nejbližší stráň (ze zvědavosti, co je za tímhle obzorem) - a už jsme běželi zpět do auta pro pořádné boty. Uviděli jsme totiž v dálce kamennou homoli, co vypadala náramně slibně, ale v sandálech jsme se nechtěli brodit okolním pralesem. Pohled na hodinky nás donutil přihodit do baťůžku baterky, západ se blížil a cestu jsme odhadovali tak na hodinu.

Ale v Yosemitech nemůžete ničemu (a vůbec už ne svým očím) věřit. Sentinel Dome byl nakonec mnohem nižší, než jsme čekali - omyl jsme poznali, když jsme na jeho hraně zahlédli člověka - rázem jsme své odhady mohli pokrátit na polovinu.

	V hotelu Buckeye je horká vana pořád přpravená

Sentinel ale v ničem dalším nezklamal - je z něj třistašedesátistupňový výhled na Yosemity (což z níže položeného Glacier Point není). Na Half Dome se západem slunce máte pohled jak z královské lóže. Nepřehlédnutelné plus je také množství lidí - my, parta čtyř puberťáků, zarytý fotograf a Maxim s rodinou. Jedna z těch situací - vylezu na Sentinel Dome a první osoba, na kterou narazím, je můj občasný spolulezec z Planet Granite!!!

Maximovci odešli krátce před soumrakem a puberťáci si k západu slunce začali pouštět muziku z kazeťáku. Dost nás to rozladilo, Sid nakonec nevydržel a poprosil je, ať to vypnou, že jsou na veřejném místě. Fotograf, který už byl na odchodu, se po vypnutí muziky znovu usadil - soudím, že jsme nebyli jediní, kterým to vadilo. Západ slunce v Yosemitech opravdu nepotřebuje žádné přibarvování, nebo jakýkoliv komentář.

V půl desáté jsme smutně projížděli kolem oblíbeného motelu Murphy's u Mono Lake - obsazeno. A nejen tam. Nabrali jsme kurs do Bridgeportu, už jsme toho měli fakt plný zuby. Tam sice občas volno měli, ale když jsme si představili, jak smlouváme v nějaké Perle Bombaje o zchátralý pokojíček, ve kterém nám celou noc bude hučet klimatizace od sousedů a od půl šesté ráno voda ve sprchách, radši jsme ani nestavěli a dojeli rovnou do lesa za Buckeye Camp. Mezi borovicema jsme zaparkovali vozík a ustlali si v kufru.

	Módní přehlídka aneb Carol v Hrošich trenýrkách (v pozadí Bridgeport)

Asi jsme si příliš zvykli na náš prostorný stan - ráno jsme byli jak polámaní a pomalu jsme se sbírali na cestu do "koupelny". Pobíhali jsme kolem Vozíku v nedooblečeném stavu, když asi půlmetru od nás zaparkoval bydlík. Dokážete si představit, jak nadšený jsme byli - ale pak jsem si řekla, že jestli obyvatelé opravdu nutně musí vidět ze svého obýváku můj holý zadek při převlíkání, bránit jim v tom nebudu. Chtěli se ale jenom optat na cestu, přiznám se, že jsme nebyli příliš přívětiví, i když směr jsme nakonec ukázali.

Od té chvíle ale už samá pozitiva. Našli jsme cestu k hrozně pěkné řece a prodrali se kousek proti proudu. V jednom ze skoropřírodních bazénků se ráchal potetovaný páreček, k naší úlevě se neobtěžovali s plavkami. Vylítli jsme ze svých plavek a hurá do druhého bazénku. Kúru v termálních pramenech považuji za velmi důstojnou oslavu prvního výročí naší svatby - deset minut se povařit v prameni, a pak hupky šupky do ledové řeky - a zase povařit, a zase do řeky - kam se na to hrabe sauna!!!

	... a máme podzim (v poušti kolem Mono Lake stále slunečný)

Po koupeli jsem objevila zásadní vadu na své organizátorské dokonalosti - doma jsem sice zvládla zabalit sváču, věci na kempování, veškeré obleční pro svého muže a naše hygienické potřeby, ale jaxi jsem nevzala žádné čisté spodní prádlo pro sebe! Jediné redundantí oblečení byly Sidovy rezervní trenýrky - usoudila jsem, že není čas na hrdinství, nezbývalo než nasadit hroší unterhozny, které jsou tak veliké, že přes ně nic jiného nenatáhnu. Zůstala jsem v trenýrkách naostro a nasadila suverénní pohled Cindy Crawford na přehlídce (to aby si všichni mysleli, že to mám na sobě schválně).

Značně nám vyhládlo, udeřil čas na snídaňooběd. Tady se tomu říká "brunch" a my ho absolvovali v pravém americkém duchu - s hamburgrem. Jestli teď krčíte zmlsané nosánky, tak to teda prrr!!!! V jediném slušném Cafe v Bridgeportu dostanete kus mletého hovězího se spoustou zeleniny, haldou pravých (bramborových) čerstvých hranolků a kusem avokáda. Máte na vybranou - sestavit si hamburger mezi housku a nebo to zvládnout příborem. Kafe jsem dostala v obrovském hrnku (tím si mě hospoda vždycky koupí) a fakt jsme si pošmákli. Když to srovnám s McDonald's, je jasné, že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Cestou domů jsme zkusili vjet na dálnici, ale davy hysterických kotíků směrem od Tahoe Lake nás brzy přesvědčily o nerozumnosti takového počínání. Skromně jsme se vrátili na osvědčené vedlejší silničky a zvesela metelili podél řek, skrz romantická zlatokopecká městečka (Downieville) a kolem nádrží a rybníčků. U jednoho jsme stavěli na krátkou procházku, bylo pod mrakem a studený vítr honil na hladině popadané listy - takový ten příjemně depresivní podzim.

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.