Crater Lake

Crater Lake je zvláštní místo. V lesích hora, v hoře kaldera, v kaldeře jezero, v jezeře ostrov, na ostrově kopec, v kopci kráter. Původně tu čněla sopka, Mt Mazama, prý 3 700 m (12 000 stop) vysoká. Indiáni kmene Klamath popisují, co se s horou před 7 700 lety událo asi takto:
"Mazamou procházel na svět duch podsvětí, Llao, mezitím co na nedaleké hoře Shasta žil duch horního světa Skell. Llao se zamiloval do dcery náčelníka Lany, ale ta ho odmrštila, kvůli jeho ošklivosti a životu v podzemí. Llao se urazil a přísahal pomstu celému kmeni, který byl pod ochranou Skella. Oba duchové se proto dostali do křížku, bitva to byla strašná a celé nebe se pokrylo černým prachem. Skell nakonec Llaa zahnal do podsvětí a shodil na něj celou horu Mazamu, aby již nikdy nemohl uniknout. A potom ošklivou jámu přikryl klidnou krásnou vodou."

Okraj kaldery má v nejvyšším místě nadmořskou výšku 2484 m (8 151 stop) a ročně tu napadne kolem 13 metrů sněhu. Srážky jsou jediným zdrojem vody v jezeře a ve skutečnosti trvalo 250 let, než se kaldera naplnila do dnešní úrovně. Protože do jezera nepřitéká žádná řeka, která by přinášela naplaveniny, je voda jezera čistá, prý dokonce pitná. Čistá voda pohlcuje nejprve dlouhé vlnové délky světelného záření - červenou. Pak žlutou a zelenou a nejdéle vydrží modrá. Když je voda dostatečně hluboká, modrá a fialová část spektra se rozptylují a odráží zpět. Podle měření z léta 2000 má Crater Lake hloubku celých 594 m (1949 stop). Neuvěřitelná barva jezera má tedy velmi racionální vysvětlení, ale pohled na jezero v nenápadné hoře, které se odkryje pohledům, až když vystoupáte na okraj, stejně vyrazí dech. A aby těch nej nebylo málo - Crater Lake je nejhlubším jezerem USA, a sedmým na světě.

Loni jsme je během dvoudenní zastávky objeli autem, vynadívali se ze všech stran a zaplatili si okružní výlet lodí. Jezero má v nejširším místě, na východo-západní ose, průměr 9,7 km (6.02 mil), na nejužším (severo-jižní osa) 7,3 km (4.54 mil). Obeplutí takového kolosu trvá skoro dvě hodiny. Přesto vřele doporučuji; pokud vyrazíte na jedné z ranních lodí, můžete se i nechat vyložit na Wizard Island a zpestřit si výlet výstupem ke kráteru (233 metrů nad hladinou). Nedoporučuji ovšem sebou brát osoby nerozumějící anglicky (přiznám se, že goeologická dvouhodinovka v angličtině byla i na mě dost) a děti. Malá holčička, co byla odsouzená s námi jízdu absolvovat a nastupovala s mokrými trenýrkami v ruce (nevíme, jestli se počůrala nebo si kecla do vody) se pekelně nudila - až do té doby, než zjistila, že nasazováním trenýrek na hlavu si získá pobavenou pozornost ostatních čtyřiceti pasažérů a maminku přivede do stádia hysterického sykotu.

Letos jsme chtěli výlet zopakovat s tím, že bychom pro změnu nesestupovali k hladině (sestoupit se dá jen v jednom místě a přestože dolů vede upravená stezka, převýšení zhruba dvěstě metrů dá při výstupu docela zabrat), ale naopak vylezli na Mt.Scott, a pokochali se pohledem shora.

V pátek jsme vyjížděli v devět večer s tím, že dojedeme co nejdál a ráno "doklepneme" ten zbytek štreky. Já trpěla utkvělým pocitem, že odcestovat kousíček za hranice Kalifornie, do Oregonu, zvládneme tak za čtyři pět hodin. Tak chvíli po půlnoci jsme hledali ubytování v neurčitém motelu, asi ve třetině cesty - inu, my ženy holt máme špatný odhad vzdálenosti :-)

Bohužel (nebo spíš naštěstí?) jsou moteloví hosté ranní ptáčata - od šesti hodin startovala auta, povykovaly děti, hučela voda v koupelnách a na spánek nebylo ani pomyšlení. V půl osmé jsme tedy i my vyjížděli. Za další čtyři hodiny jsme vcházeli do oblíbené pařírny v Klamath Falls - pouhých šedesát mil od Crater Lake. Waldo's je hospoda, v které (jelikož je v Oregonu) se smí kouřit. Také se nijak netají tím, že je prvotním účelem zařízení je roztáčení piva. Druhotně tam existuje kulečníková herna, tančírna (neodvažuji se to nazvat tanečním sálem) a mongolský bar. My jsme šli pouze na oběd - nafasujete od servírky mističku, do mističky si na baru naberete syrové maso (kuřecí, vepřové, hovězí, krevetky), zalejete dle libosti z výberu asi šestnácti omáček (sojovka, sezamový olej, česneková, oyster... ) a navršíte ovoce, zeleninu a nudle a předáte chlapíkovi, který celý obsah misky vyklopí na obrovský rozpálený plát a osmahne. Servírka vám váš osobní výtvor přinese na talíři, přidá k tomu misku rýže a - pokud si budete přát - hůlky. Mimochodem - nejmenší miska stojí pět dolarů a i ta je pro Hrocha tak akorát.

Po obědě jsme se odkutáleli až na severní konec NP Crater Lake a mimo území téměř stoletého parku (založen 22. května 1902). Spát na Crater Lake se dá v Lodgi, za nějakých 150 dolarů na noc, nebo v kempu, za 15,50 (zato s každovečerním programem u táboráku!!! Uf!). V Národním lese po vás nikdo nebude chtít peníze, ani hysterické veselí, jen elementární tábornickou slušnost. Vyhledali jsme nenápadnou odbočku lesní cesty a na ní rovnější a méně zarostlé místečko na stan. V lese bylo krásně, vyvalili jsme ven karimatky a naordinovali si před náročným výstupem na vrchol siestu.

Turistická stezka na Mt. Scott má převýšení 1400 stop (asi 400 metrů) a podle průvodce zabere výstup a návrat tři hodiny. Pokud jste podobní "chodci" jako my, zastavujete se každou chvíli kvůli focení, pojídání svačiny, svlíkání a navlíkání bundy, doplňování tekutin, klábosení a navrch ještě budete chvíli opendovat nahoře, tak vám to opravdu skoro celé tři hodiny zabere. Mt. Scott má dva vrcholy, Hroch nedal, že musíme vystoupit i na ten nižší, který je opuštěnější - a navíc GPSka pravila, že má přesně 8 888 stop. Na vyšším vrcholu je požární pozorovatelna, dneska už spíše ve stádiu rozkladu, ale aspoň se za ní můžete schovat před větrem. Na vrcholu Mt. Scott (2,721.6 m 8,929 ft) jsme byli v podobné výšce, jako na chatě pod vrcholem Dachsteinu, ale tentokrát se to obešlo bez ledvinových záchvatů. Také se nekonal ledovec - jsme přeci jen v jiných klimatických podmínkách.

Posledních pár metrů dolů jsme brali hodně z čerstva - blížil se západ slunce a na ten jsme chtěli být na Cloudcapu. Nakonec jsme to stihli a Sid následujícich patnáct minut poskakoval kolem stativu a žongloval s objektivy. Já jsem seděla na dece a kochala se. Což byla chyba, neboť kdybych byla bývala pobíhala, nebyla bych bývala tak zmrzla.

Bylo na čase sehnat něco k večeři. Samovaření nepřipadalo v úvahu, jednak jsme nic neměli a jednak je les po pěti měsících sucha na troud a je přísně zakázáno rozdělávat jakýkoliv oheň - a to ani na vařičích. Sid navrhoval večeři v "lodži" - na druhé straně jezera. Jiná možnost bylo sjetí do vesnice Fort Klamath (cca dalších 20 mil od lodge), ale protože ta se skládá ze dvou motelů, jednoho General Store, jednoho Cafe a tří karavanů, nepovažovali jsme podání večeře za příliš pravděpodobné. K lodgi jsem měla jedinou výhradu - průvodce pravil, že se tam nachází "formal dining room". Sid mě ujišťoval, že slovo "formal" znamená pouze to, že číšníci budou mít frak, a od nás se očekává, že přijdeme více méně oblečeni.

Pohlédla jsem na svojí zfilcovatělou oválenou flísku, zaprášené lacláče, a nohy ve špinavých ponožkách a sandálech (pohory jsem sundala jako příliš nepohodlné pro jízdu autem, ale tím jsem svůj vzhled a vzčmuch opravdu příliš nevylepšila). Přiznám se, že jsem si nebyla jista, zdali splňuji standard pro vstup do jakékoliv společnosti, natož do tak nóbl podniku. Ale to už Sid objednával stůl a bližší ohledání osob v hale odhalilo, že i když je pokoj v Lodge třeba objednávat několik měsíců neřkuli let dopředu a ještě si připravit značný obnos, "sportovní" oblečení je tu v módě. Pravda, nikdo nebyl tak špinavý jako my, ale to se v romantickém osvětlení ztratilo.

Nějakým zázrakem se při čekání na stůl uvolnilo místo v židlích u krbu, v běhu na půl haly jsem hravě zvítězila nad několika mumifikovanými důchodci o holích a za chvíli jsem jsem se tetelila blahem před ohněm, co přátelsky olizoval hranici z obrovských polen. Ochotný číšník donesl čaj a já se konečně přestala třást natolik, že jsem mohla zaostřit na interiér této architektonické perly z roku 1915. A co nevidím, do krbu vede hnízdo plynových trubek. Stěny haly obložné lakovanou překližkou a na ní, kolem oken obklady z klád (i s kůrou). V jídelně "stromořadí" sloupů (i tady okůrované) a na hlavní stěně obrovská malba Crater Lake. Jezero s hluboce modrou vodou vypadá kýčovitě samo o sobě, ale plátno tomu opravdu nasadilo korunu.

Přikláněla jsem se k názoru, že managemet hotelu ponechal nevkusné vybavení z roku 1915 jako historickou připomínku toho, jak vypadal tenkrát divoký západ, ale Sid tvrdí, že výzdoba je myšlena zcela vážně, jako nóbl. No nevím, celou večeři mi cukalo v koutcích a jak jsem do sebe při tom dokázala vpravit scalopy zapečené s ementálem, fakt nevím.

Ohřátí a napapkaní jsme se vydali ke stanu. Jedna lesní cesta a tady zahnout doprava - a ouha. Uprostřed cesty kotík, kolem něj barikáda z chladicích boxů, rybářských prutů (ti rybáří nám nedají pokoj, potvory) a sesliček. Po chvíli vystrčil z okýnka hlavu i majitel celého cirkusu, soukal se ze spacáku, na hlavě kšiltovku a v očích nepřítomný výraz. Usoudili jsme, že domluva by byla zdlouhavá a výsledek nejistý. Sid se radši vrhnul na slalom lesem, mezi stromky a pařezy, naštěstí má Vozík náhon na všechna kolečka.

Ráno jsme se probudili zcela samovolně, v půl desáté dopoledne, jaká slast proti šrumci v motelu. Pobalili jsme a objeli ještě jednou půlku záhadného jezera - půlku proto, že jsme potřebovali vyjet z Národního parku na opačné straně. Celá okružní trasa má 33 mil (53 kilometrů). Silnice bývá celou zimu (v případě Crater Lake rozuměj cca od října do června) uzavřená pro sníh, ale dá se kolem běžkovat. V samotném jezeře je taková masa vody, že udržuje stálou teplotu (v 80 metrech - 260 stopách - jsou stabilně 3°C) a málokdy zamrzá (naposledy v roce 1949).

Domů jsme jeli oklikou, napřed na západ, až k pobřeží a pak podél moře na jih. Neodolali jsme procházce na pláži a plánovali jsme ještě návštěvu redwoodů, ale nějak jsme to blbě spočítali, padla tma. Domů jsme dorazili v půl druhé ráno, na tachometru 1100 mil. Inu, víkend jako řemen.

A zase tu máme soutěž o ceny. Internetí brusiči, matematici i hádači jsou vyzývání k najití, odhadnutí či spočítání plochy hladiny Crater Lake. Obvyklé ceny, krásné pohledy, se už na vás těší.



	Crater Lake se nevejde ani do širokoúhlého objektivu, panorama je složené ze dvou fotek. Vlevo v pozadí je vidět Mt Scott, ostrov je Wizard Island



	Tento obrázek vzniknul na základě posledních měření hloubky. Spousta dalších zajímavostí je na stránkách USGS



	Kousek pod vrcholem Mt. Scott je pěkně vidět rozhledna a Mt. Thielsen v pozadí. Kdesi v lesích pod ním je náš stan.



	Rozčilená sojka zřetelně řvala:"Běžte všichni do prdele!"



	Mt. Shasta 4 308 m.n.m. (14 162 stop)



	Pobřeží Ostrova Čarodějů a lodička pro 40 lidí



	Mt. Thielsen v noci a za dne (pohled od Crater Lake)



	Západ na Oblačné Pokličce jsme nakonec stihli