Kde domov můj...? 11. - 30. června 2001 o Boryšovi, Air France a cestě "domů"

	Golden Gate....

Česká hymna mi přijde poměrně adresná, není pro mě těžké ztotožnit se s hrdinným obrozencem a propagátorem lezectví v Českých zemích, slavným Boryšem (viz. verš "Boryš umí po skalinách"). Ovšem toho, že se mě někdy bude dotýkat již verš první, jsem se nenadála.

Z domova mě Sid odvezl na letiště, odkud jsem odletěla - domů. Pak přiletěl Sid, absolvovali jsme tchýněcí smršť a dovolenou a odletěli - zase domů. Já vím, je to trochu zmatené, nejblíž k čemu to dokážu připodobnit je pocit, že se současně nacházím ve dvou časoprostorech, které se nijak neprolínají a nemají navzájem žádnou souvislost.

Před odletem jsme naplánovali ještě návštěvu "City" (San Franciska), a hlavně našeho oblíbeného Golden Gate Bridge. Stavba mostu začala 5. ledna 1933 a otevřen pro dopravu byl 28. května 1937, ale práce na něm nikdy neskončily - ocel se kvůli korozi musí neustále natírat. Pro ty z vás, kteří si potrpí na číslíčka - most drží dva kabely, každý má průměr 36 a 3/8 palce (92,4 cm), skládá se z 27 572 ocelových drátů a je 7 650 stop (2 331,7 m) dlouhý. Celkem bylo na výrobu kabelů použito 80 000 mil drátu (128 748 km), váha kabelu je 24 500 tun. Most je dlouhý 6 450 stop a vede po něm šestiproudá dálnice. Ovšem kromě toho všeho je především krásný.

	... současný pohled...

Rozloučila jsem se tedy důstojně s Kalifornií a nechala se odvézt na svůj let do Evropy s Air France. Místo u okénka se mi tentokrát vyplatilo - bylo nádherně jasno a evropské lety se otáčejí nad Golden Gate a pokračují přes Tahoe Lake, Kanadu, Hudsonův záliv, Grónsko a Island, pořád je nač koukat. Bohužel za mnou seděla maminka s dvěma dětmi. Po třech hodinách jsem měla modřiny na ledvinách, a jelikož jsem s sebou neměla kyblíčky, moje nervy volně tekly po palubě. Uklidňovala jsem se, že bych neměla být nesnášenlivá vůči malým dětem, které se v letadle nudí, ale když matka s pyšným úsměvem přihlížela, jak holčička poskakuje na sedadle, přičemž se drží opěradla mého sedadla tak, že mě tímto mlátí do hlavy, začala jsem na ní vrhat ošklivé pohledy. V tomhle jsme se další hodinu až dvě střídaly s mojí sousedkou, ale výsledek byl mizivý. Když ruch za našimi zády neustával, při dalším tanečním čísle na sedadle jsem se několikrát zprudka do své sedačky opřela. Holčička i maminka se šíleně lekly (doufám) - ale od té doby byl pokoj a já si mohla na hodinku schrupnout. A pak že se slušností nejdál dojdeš - asi tak daleko, než narazíš na kreténa nebo hulváta - na některé lidi se holt musí zhurta.

Při přistání v Paříži jsme měli pro změnu krásný výhled na La Defence a Eiffelovku, v mém případě lehce kalený skopovým k večeři, které před pár hodinami sice výborně chutnalo, ale ve finále se dost dost vehementně dožadovalo výstupu. Při dosednutí už mi stál na čele studený pot a myslím, že jsem strhla rekord v opuštění letadla.

Těšila jsem se na nablýskané letištní záchodky, které, na rozdíl od záchodků v letadle, NEBUDOU smrdět tak, že by se nemusela stydět hospoda IV. cenové skupiny blahé paměti, ale byla jsem naivní. Charles de Gaule byl možná slavný generál, ale jestli pařížské letiště má být jeho přípomínkou, musel být silně schizofrenní, zmatený a naprosto neschopný, navíc se určitě moc často nemyl. Záchodky jsem našla, byly malé, nevlídné, bez toaletního papíru, špinavé a smradlavé (představte si třeba pražské Hlavní nádraží v roce 1980).

V letadle nám promítali instruktážní film, jak přestupovat, řídila jsem se dle něj v pevné víře, že to bude brnkačka. Protože jsem se tímto přistáním ocitla v EU (pokračovala jsem do Vídně), musela jsem projít pasovou kontrolou. Ve filmu bylo zdůrazněno, že pokud chci na terminál D, musím kontrolou projít. I prošla jsem a usoudila, že jsem na déčku. Našla jsem si, odkud mi letí spoj a hrnula k okénku číslo 56. K mému překvapení nad ním ale visela cedule letu do Los Angeles. Zřízenkyně tam nikoho neměla, vrhla jsem se k ní, aby mi pomohla. Odpověď? "Neumíte číst? Tohle je let do Los Angeles." Ujistila jsem jí, že číst umím poměrně dobře, a právě PROTO se jí ptám, odkud je let do Vídně. Opovržlivě na mě frkla, že ten je z terminálu D, kdežto toto je stále ještě terminál C a terminál D je budova naproti. Smutně jsem odkvačila směrem k déčku a zjistila, že buď najdu nějaký podchod, nebo se naučím létat. Mezi céčkem a déčkem vedla spleť několikaproudých dálnic.

Nakonec jsem objevila ceduli s šipkou, cudně skrytou za trafikou. Mířila dolů, po schodišti, co vypadalo jako vstup do kotelny, nebo na záchodky. Druhá varianta začínala být opět aktuální (skopové se jen tak lehce nevzdávalo), i zamířila jsem tam. A opravdu - byly tam i záchodky, i podchod mezi terminály (tou kotelnou si jistá nejsem).

Zbývalo najít ten správný gate, byl to ten, kde stačilo přehopkat přes pytle s cementem, vyhnout se míchačce a projít pod jakousi konstrukcí. Slečna uvnitř mě ujistila, že tam zajisté mají záchody, ale nebyla si jistá, kde.

Přestože jsem zvládla další dvě kola souboje se skopovým, start letadla byl k nevydržení. Opět jsem měla místo u okénka, takže jsem přelézala dva lidi. Poprvé jsem to vyřešila omluvnými úsměvy, ovšem přeskoky přes tácy během oběda považuji za své vrcholné artistické číslo.

	Můj "home town" - Praha

Vídeňské letiště má také jednu specialitu - vozíky si samozřejmě můžete půjčit - ale na desetišilink. Desetišilink se vám vrátí při návratu vozíku, jenže vžijte se do situace turisty, co zrovna přiletěle odněkud MIMO Rakousko (např. z Moskvy) a i v případě, že si měnil peníze předem, bude mít velmi pravděpodobně pouze bankovky. U vozíků je automat, který vám rozmění některé mince jiných měn na desetišilink, ale obvykle v hodně nevýhodném kursu - pokud tedy vůbec vybranými měnami oplýváte. Já jsem přiletěla desetišilinkem vybavená (Sid už měl s vídeňským letištěm tu čest), nemusela jsem se tedy rozčilovat s mincemi, ale pouze s tím, abych svůj cenný peníz dostala do vozíku, který bude aspoň trochu jezdit.

Po vyzvednutí zavazadel jsem musela opět zamířit na záchod - projíždění úzkými dveřmi s branem a plným nákladem patří k dalším nesmazatelným zážitkům mé dovolené. Ale po této návštěvě jsem se konečně přestala kroutit v křečích a naplněna optimismem, že možná zvládnu 160ti kilometrovou štreku do Brna, jsem se vydala pro auto.

Zahájení naší evropské cesty ve Vídni jsme si vybrali mimo jiné i proto, aby nám v půjčovně zase přidělili golfíka a ne škodovku, jak by se nám bylo stalo v Praze. Proto jsem byla poměrně nemile překvapená, když jsem odcházela třímajíc klíčky od Fabie. Ale ve Fabii jsem se svézt chtěla a navíc po otravě a lá Air France jsem neměla příliš energie na nějaké dohadování, zvlášť když mě čekalo ještě pár hodin za volantem.

	Konečně někoho napadlo v Praze postavit zařízení, kde se dají desítky nacvičovat i na stěně, i na báru

Naházela jsem zavazadla do kufru a vyrazila. Asi jsem přeci jen nebyla až tak čilá - teprve ve Znojmě, splavená jak kůň, jsem si všimla, že v autě je klimatizace, v Brně při vystupování, že na nádrži je obrovský nápis DIESEL - což trochu vysvětlovalo, proč se ručička benzínu za těch 160 km téměř nehnula z polohy "plno" i to, proč autíčko příliš nejelo.

V pondělí ráno mě čekala přeprava do Prahy. Ani jsem netušila, jak moc jsem si zvykla na americké dodržování rychlostí a ohleduplnost. Když se přede mnou objevil náklaďák, hodila jsem blinkr doleva a automaticky očekávala, že auto v levém pruhu mi udělá místo. Místo toho zrychlilo a skočilo mi málem do kufru a dávalo zuřivě najevo, že mých usmolených 140 ho neuvěřitelně zdržuje. Také kolem mě přesvíštěla světle zelená Fabie, musela jet aspoň 160 - bohužel jsem se s ní setkala o pár kilometrů dále - čumáčkem byla vražená do servisního vozu, takového toho, který seká trávu v krajnicích...

Během pondělka jsem v Praze stihla pár věcí (jako navštívit maminku a pozdravit se s Vendulkou, kterou znám z Neviditelné kavárny. Zbytek týdne mám trochu v mlze - dostala jsem příšernou rýmu a horečky. Matně si pamatuji, že jsem se viděla asi s třiceti lidma v Boulder Baru, kde jsem devět hodin souvisle mluvila. Ve dvě ráno ze mě vycházelo cosi mezi kokrháním a sípáním a toto mě neopustilo po další týden.

V neděli měl přiletět Sid, bylo to trochu napínavé, protože v sobotních večerních zprávách se zmiňovali o jakési stávce Air France. Honem jsem telefonovala právě odlétajícímu Sidovi, ten si na Air France zjistil, že jeho lety by měly fungovat. Přesto došlo na vídeňském letišti k záhadnému minutí se - já jsem stála přímo naproti dveřím, z kterých Sid vyšel a přesto jsem ho přehlídla (přitom Hroch je dost impozantní figura!!!) Pak jsem ho najednou zahlédla zpěněného a naštvaného, jak se potácí halou k našemu alternativnímu místu setkání. Že by zase zaúřadovali zlovolní ufoni a přesunuli nás každého do jiného časoprostoru... ?

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.