Jaké to bylo (u) Wenku

Jaké to bylo (u) Wenku
6. - 9. července 2001
o výletu za hranice, hotelu Wenk a nemocném Hrochovi



	Novohradské hory zpoza plotu



	Pasov

Velký výlet byl nezbytnou součástí naší dovolené. Jsme zvykli na cestování - jen tak, kam nás oči a silničky povedou. Sbalili jsme suché prádlo, zamávali mamince a vyrazili směr Pasov. Ve shodě s hrdiny Jízdy jsme nezvolili silnice hlavní, co po nich jezdí darebáci a policajti, ale silničky vedlejší.

Sid mi chtěl ukázat Ivančický viadukt - proslavený železniční most přes Jihlavu, ale bohužel už z něj moc nezbylo. A protože mám za muže elektrického inženýra, vybral naši trasu kolem Dukovan. Další zastávka byla v Jaroměřicích. Neptejte se mě jak, ale Hroch vždycky vyčuchá dobrou hospodu. Tato se maskovala za cukrárnu, ale měli v ní takové dobrůtky jako kuřecí játra v bramboráku nebo řízek z divočáka.



	Pohled z našeho okna v hotelu Wenk



	Hallstattské jezero

Ve Slavonicích jsme překročili hranice, celník na nás divně koukal (můj přechod číslo 6), ale vpustil. Vesele jsme si to drandili podél hranic po rakouské straně. Mysleli jsme, že do večera budeme v Pasově, ale najednou jsme měli řízení plné zuby. Kromě toho já básnila o Novohradských horách a rybníkách... Zapíchli jsme to v městečku Sandl, a nechali si od majitele penzionu doporučit trasu na vycházku. Došli jsme až k hranici - kousek za ní už muselo být Pohoří na Šumavě - domů coby kamenem dohodil. Krajina vypadala stejně. I rybník jsme našli, s rašeliništní tmavě hnědou, průzračnou vodou, co na vás zanechá slizký film. Já vím, zní to příšerně, ale je to neuvěřitelně příjemné na kůži. Trik je v tom, že se nesmíte utřít do ručníku (nebo bude vypadat jak z reklamy na prací prášek PŘED použitím zázračného přípravku) - sliz se vstřebá do kůže a žádné stopy nezanechá. Musím ale říct, že rybník byl až šokujícně osvěžující - vydržela jsem v něm opravdu jen silou vůle :-) . Večeři jsme dostali na zahradě, kde jsme si už odpoledne dávali pivo, moc příjemné...



	Sid se snaží dohlédnout až na jídelní lístek hotelu Wenk



	Horský šnek byl černý a navíc si to vesele štrádoval po turistické cestě. Vůbec ho nenapadlo zatahovat řůžky, asi se chtěl stát hvězdou deníčku.

Rádio ráno hlásilo bouřky a venku bylo příšerně dusno, doufali jsme, že směrem na Pasov jim vyjedeme vstříc a trochu si od vedra oddechneme. Bohužel. Pasov jsme absolvovali v nehybném rozpáleném vzduchu, s mlžnatou oblohou - stejnou zkušnost udělali i další cestovatelé v jiné dny, docela by mě zajímalo, jestli tohle není typické pasovské počasí. Těšila jsem se na proslavený soutok tří řek, ale nakonec jsme neměli energii na nějaké velké courání a přestože centrum města je moc pěkné, opustili jsme ho a vyrazili směrem DO HOR.

Před dvěma lety Sid strávil pár dní v okolí jezera Hallstättersee, kde jsem já před šesti lety začínala nezapomenutelný výstup na Dachstein - prostě zdálo se nám zábavné vrátit se na místo činu. Kolem Attersee bylo ještě dusno a zamořeno turisty, ale námi vybraná vesnička Obertraun u "našeho" vypadala sympaticky opuštěná. Navíc Sid matně vydoloval povědomí o zapadlém hotýlku Wenk - prostě idylka. Wenk je rodinný podnik, paní majitelka a servírka v jedné osobě byla na nohách od rána do noci, pořád v dobré náladě. Navíc nás ubytovala bez velkých cirátů, s tím, že všechno zaplatíme nakonec při odjezdu.



	Cesta z Krippensteinu na Gjaidalm



	Můj muž na scestí (nebo rozcestí?)

První den jsme vyrazili na výlet na "kriplštajn", jak jsme překřtili nebohý Krippenstein. Lanovka (na kterou dostanete slevu, pokud dorazíte před desátou ranní a s ubytovací kartou hotelu) má tři části - první končí u vchodu do krápníkových jeskyní, které Sid viděl posledně a zavrhnul, že v Moravském Krasu jsme viděli rozhodně lepší, druhá část vede na vlastní Krippenstein, kde se nachází obrovský hotel s restaurací - záchytný to bod mnoha "vysokohorských turistů". Třetí čás vede dolů, na Gjaidalm. Krippenstein je vlastně zadní část masivu Dachsteinu, Gjaidalm se tulí mezi těmito velikány, jakoby v obrovské míse.

Na Kripennsteinu jsme se rozhodli pro jednu turistickou cestu na Gjaidalm a k údivu všech asi pěti cestujících, co s námi vyjeli lanovkou, jsme se vydali na výlet PĚŠKY!!! Přiznám se, že jsem měla z plánu na dobývání Alp v době letních prázdnin pocit lehké nevolnosti. Představa, jak se na kopcích prodírám hustými davy a platím vysokohorské přirážky i za vlezné na záchod, mě dost děsila. V Rakousku ovšem vysokohorské přirážky nevedou, a davy řídnou geometrickou řadou s nadmořskou výškou. Během naší třihodinové vyhlídkové trasy jsme potkali celé DVA turisty!!! Z Gjaidalmu jsme se nechali zpátky na Krippenstein vyvézt, poobědvali jsme v liduprázdném hotelu. Servírka nám objasnila, že je prázdno, protože je ošklivé počasí (= po nebi se honily mraky, na turistiku podle nás ideální počasí: ani pařák, ani déšť). Pak jsme vylezli na vlastní vrcholek Krippensteinu (asi pět minut chůze na kopeček za hotelem), kde jsme se konečně setkali s několika dalšími lidmi. Ti ovšem nebyli tak zvlčilí, aby někde courali - pěkně z lanovky hupky těch pět minut na kopeček, nafotit vyhlídku, a zase hupky zpět do lanovky...



	Pohled z Krippensteinu přes Gjaidalm až k Dachsteinu (ta zubatá špička v pozadí)



	Výhled od stanice Dachsteinské lanovky na Plassen (1953 m)

Ve čtyři odpoledne začalo zase pršet, ale to už jsme byli zpět na hotelu. Během časné večeře se na chvíli vyjasnilo, využili jsme toho pro podvečerní procházku. Samozřejmě jsme si nebrali foťáky a samozřejmě byla nádherná duha, přes celé údolí a vzorně se zrcadlila v jezeře tak, že tvořila celou elipsu. Než jsme se vrátili do hotelu, než jsem vyběhla do druhého patra a než jsem našla foťáky, byla duha skoro pryč. Některé zážitky člověk asi fotografovat ani nemá.

Další den padla volba na Dachstein - i na ten se dá vyjet lanovkou, ale museli jsme kvůli tomu objet celý masiv - docela perná zajížďka, zvlášť díky dánským bydlíkům, které za všech okolností jedou osmdesát a nikdy více.

V mých matných vzpomínkách z předchozí výpravy se Dachstein skládal z obrovského ledovce, kterým jsme se my těžce brodili zespoda, zatímco turisté od lanovky tam procházeli na pevně umrzlé "dálnici" v lakýrkách a šlajfkách. Byly jich tam tenkrát celý stáda. Trochu jsem byla rozpačitá z představy, jak se s v takovém stádu kamsi valíme, ale na ledovec jsme chtěli a navíc vím, že je z vršku výhled, který vyrazí dech i zkušenému horalovi.



	Sid na Dachsteinu (tedy, asi 200 metrů pod vrcholem - zbytek je horolezecký terén, tam jsme se nehrnuli)



	No neříkala jsem vám, že vyhlídka z Dachsteinu stojí za to?

Dole u lanovky nebylo jisté, jestli má cenu vůbec někam jezdit. Nosné kabely mizely v mracích, ale my jsme byli rozhodnutí. Nenastoupili s námi skoro žádní turisté, zato jedna menší jednotka rakouské armády.

Scénář ovšem neměl chybu - nahoru jsme vyjeli právě v okamžiku, kdy se mraky trochu roztrhly a nechaly nás poprvé shlédnout do údolí. Ale šokovalo nás něco jiného - přímo proti výstupu z lanovky se skvěl středně velký billboard s nápisem "I tady jsme s vámi. Česká pojišťovna."!!! V češtině!!!

Turisté co vystupovali s námi se smáli, když jsme se soukali do svetrů, větrovek a čepic. Po výstupu do ven z haly jsme se smáli my, když oni klouzali a klopýtali v polobotkách na umrzlých schodech a mladá slečna v sukýnce s nahatejma kolenama jen lapala po dechu. Nevím, co očekávali - i dole bylo poměrně chladno a lanovkou překonali přes dva tisíce výškových metrů rozdílu. No ale vysokohorský úkol splnili, byli NA DACHSTEINU!!



	A ještě trochu romantiky



	Typické Rakousko...

My jsme splněno neměli - pod záminkou občerstvení jsem byla odhodlána Sida odvléct na procházku po ledovci, do chaty pod vrcholem. Přiznám se, že i na mě změna výšky docela působila, ale nebylo to nepříjemné - asi jako mírná opice - lehká hlava, mírné rozostření. Ovšem Sid byl na tom hodně špatně. Cesta do hospody nám určitě trvala mnohem déle než inzerovaných 45 minut a mě stálo morální povzbuzování umdlévajícího Hrocha většinu duševních i fyzických sil.

V chatě jsme si dali citronový čaj - pamatuji si na něj z doby našeho slavného výstupu, kdy jsem ho považovala za nejlepší nápoj svého života. Horký. Sladký. A navíc ho podávali v půllitrech. Po čaji a odpočinku nás čekala stejná štreka zpátky. Bohužel se odehrávala v obdobném duchu. Byli jsme z toho oba zmatení. Mezitím co já jsem měla jen slabé obtíže, Sid nebyl pomalu schopen udělat krok, ale k lanovce jsem ho částečně prosbami a částečně hrozbami dopravila.

Cestou zpět jsem musela řídit, a v hotelu to začalo být na pováženou - Hroch odmítl večeři!!! Abych to zkrátila - na Dachsteinu se ozval zánět ledvin (což jsme zjistili až o dva dny později) - v tomto směru jsem měla tedy docela kliku, že byl Hroch vůbec schopen odejít po svých. Čekala mě poměrně napjatá noc, kdy jsem Sida balila do mokrých ručníků a přemýšlela, jestli už má horečku takovou, abych volala pohotovost a jak se asi tato volá v Rakousku. Horečka trochu opadla až v okamžiku, kdy jsem usoudila, že moje znalost německých slovíček pro "manžel", "horečka" a "pomoc", bude muset pro zavolání doktora stačit.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]