Copak asi celé dny dělá...? 29. května - 10. června 2001 ... tvor zvaný žena v domácnosti. Budete se divit, ale někdy nestíhá pro návštěvy, opatrování nemocných a shánění práce, ani psát deníčky...

Je mi jasný, že nikdo z vás nevěří, jak pestrý a nabitý program má žena v domácnosti. Minulý deníček měl ale právě kvůli mé totální zaneprázeněnosti zpoždění.

Hned v úterý, po našem návratu ze Stanislaus, přiletěla do nevybalených zbytků z víkendu naše druhá návštěva. Vlastík patří k mým internetovým známostech, nikdy předtím jsem ho neviděla "naživo". Ale slovo dalo slovo, domluvili jsme, že cestou na Aljašku, kde má sjednanou brigádu v NP Denali, u nás ponechá kolo, po skončení práce se u nás pro něj zastaví a odfrčí na výlet po Kalifornii.

	Vlastík na pláži

Vzhledem k tomu, že letiště v San Francisku stihli od mého příletu předělat, čekala mě bojovka s nalezením správného parkoviště a místa Vlastíkova vynoření. Až v hale jsem si uvědomila, že ani pořádně nevím, jak Vlastík vypadá (viděla jsem ho jen na pár fotkách na jeho stránkách). Nakonec jsem usoudila, že krabice s kolem bude dostatečným signálem a začala vyhlížet človíčka s brýlemi, batohem a velkou bednou.

Ostatní lety, které přistály ve stejnou dobu, byly z Asie, evropsky vypadajících typů naštěstí vystupovalo pomálu. Přesto jsem se málem vrhla na jednoho Poláka (brýle, kufr, krabice), zarazily mě až nepovědomé nápisy na přelepkách krabice. Ale na druhý pokus se zadařilo a za chvíli jsem Vlastíka i s krabicí soukala do Cecilky.

Nastal horor opuštění letiště - v dvouúrovňovém bludišti okruhu byla ta jediná cestička na dálnici zatarasená nějakým bagrem (alespoň tak mi to připadalo) a jak jsme jednou sjeli z cesty, byli jsme ztraceni. Nakonec jsem se ocitla na parkovišti autobusů, které hlídala důležitá dáma v zářivé vestičce. Byla zcela zjevně vděčná za vyrušení v hlídání a ochotně nám poradila, kudy ven (na pátých semaforech doleva).

Vyrazili jsme, jenomže já mezitím klábosila s Vlastíkem a zapomněla počítat semafory. Pátou odbočku jsem ale zavrhla pro podezřelý vzhled (vypadala trochu jako vjezd do McDonalda), což byla moje další chyba a museli jsme se proplížit zpět. Abych to zkrátila, dálnici jsme našli, a tomu policistovi na letišti, co s udiveným pohledem přihlížel, jak vjíždím do protisměru, jsem neskonale vděčná za chvilkovou slepotu (nebo byl natolik ohromen mou drzostí, že se nevzmohl k činu?).

Myslím, že už v té chvíli bylo Vlastíkovi jasné, že úschova kola bude vykoupena očistcem. Ještě cestou z letiště "zcela dobrovolně" absolvoval výlet na kopec (je z něj krásný výhled na Údolí), vyzvednutí filmů z víkendu v Costcu (obdoba Makra), pozdějí seznámení s Hrochem (chudák Vlastík byl natolik ohromen, že Sidovi první den vykal) a syrové ryby k večeři (Sono Sushi).

Ve středu jsem na Sidovi vybojovala Vozík (udeřila vedra a Cecilka nemá klimatizaci) a vyrazila s nebohou návštěvou serpentýnama k moři, na pláž San Grigorio. Tam nahoře se někdo rozhodl Vlastu odměnit za trpělivost nádherným počasím a na ten jeden den zvednul obligátní pobřežní mlhu. Výhled byl skvělý, svítilo sluníčko, u moře pofukoval chladnější větřík a my jsme bloumali po pláži. Pravda, čím dále od vstupu jsme byli, tím podivněji jsem si připadala - koncentrace naháčů a mužských párů se rapidně zvyšovala. Holt jsme jen kousek od San Francisca.

Večer jsem Vlastíka vyložila u Alaska Airlines, a vrátila se k vybalování z víkendu a ostatním požitkům plynoucím z funkce hausfrau.

	Zázrak techniky umožňuje hleděti dříve neprůhlednou zdí napříč domem.

Na víkend jsme byli pozváni do Monterey zkolaudovat okno z tekutého krystalu. Křenovi si mezi obývákem a ložnicí nechali instalovat další báječnou hračku - pokud se do stěny z mléčně bílého skla pustí proud, krystaly se způsobně seřadí a sklo zprůhlední. Toto obzvláště ocení Šmudla, který si v ložnici stoupne na pelest postele a čučí do obýváku, kterýmžto pádem má báječný přehled o tom, co se kde šustne, aniž by musel opustit postel. Madlenku naopak výhled na moře otravuje, takže sklo neustále vypíná. Prostě celá rodina si s tím užije spoustu legrace a ještě mají nádherný výhled na celý Montereyský záliv!

	San Gregorio za letního odpoledne

Po víkendu mě čekal ve středu "job fair" na Stanfordské universitě. Stanford máme za rohem, přijímali všechno, co má ruce a nohy od pomocných sil do kuchyně až po docenty, říkala jsem si - proč to nezkusit. Bohužel jsem nebyla sama. Ve čtyři hodiny se mi v celém areálu university nepodařilo zaparkovat (!!!!). V pět hodin jsem zaparkovala, ale čekala mě dvacetiminutová fronta před vchodem do budovy. To pravé "maso" ovšem nastalo až uvnitř. Trochu mi to připomínalo Matějskou pouť, kterou jsem absolvovala před čtvrt stoletím. Na malém prostoru se zvolna mlelo několik set lidí, tělo na tělo, pokud chtěl člověk projít, musel dělat takové ty plavecké pohyby a masu jemně odstrkovat. V okamžiku, kdy nešla odstrčit, značilo to, že narazil na frontu ke stánku. Stánky a jejich obsluha byly ve značné početní nevýhodě a přes hustou tlačenici se nedalo poznat, jaká úžasná zaměstnání zrovna nabízejí. Rozhodla jsem se, že se nebudu mačkat stádně s davem a vybrala si trochu opuštěnější místo - a hle!!! Mohla jsem si hned vybrat, jestli nastoupím jako pomocnice v kuchyni nebo hlídač parkoviště. Nevím, co se nakonec stalo se všemi těmi černoškami v růžových kostýmcích, zkrachovalými vědci (soudím, že úspěšní vědci by za a) nemuseli hledat místo takovýmto způsobem a za b) by nebyli tak ulízaní) a klimakterními diblíky v rozevlátých indických hábech (jistě vědecké pracovnice a jistě jedna z nich obsadila lukrativní místo sekretářky pro sexuální harašení - nekecám, tenhle job tam taky nabízeli!!!), ale já jsem zbaběle uprchla. Akademický svět mi prostě není souzen.

	Na vycházce s marodem (marod fotí)

Od čtvrtka mám jinou zábavu - ráno jsem odvezla Sida do spárů zubaře, vyzvedla jsem si ho za dvě hodiny, s upozorněním, ať na něj dohlídnu, že ho museli uspat koňskou dávkou. Hrochovi vytrhli zuby moudrosti (tři) a jeden nemoudrý. Což o to, to by tak nevadilo, ale dokážete si představit, jakou náladu má chlap hroší velikosti, když nemůže JÍST???? .

Přes povážlivý zdravotní stav se Sid uvolil v sobotu na procházku. Byl to můj druhý výlet na San Gregorio v krátké době, ale protože tentokrát bylo klasické přímořské počasí (mlha a nízké mraky), vypadalo všechno úplně jinak, než za mého výletu s Vlastíkem. Vydali jsme se se Sidem na jižní stranu (pryč od naháčů), protože vypadala méně zaplavená rodinkami s kyblíčky. Nakonec jsme došli podél pobřežních útesů až na pláž Pomponio - hodinka cesty tam, hodinka zpátky, to je na "maroda" docela dobrý výkon, ne?

Copyright © 2001-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.