O příliš důkladné stojce 2. - 8. dubna 2001 ... a co z toho pošlo

Po příšerném potápěcím víkendu jsem samozřejmě byla nastydlá. Trochu mi to zkomplikovalo život, protože jsem slíbila, že budu hlídat Křenům barák plný dělníků - kromě přestavby krbu v Monterey se rozhodli pro výměnu všech oken doma, a pro cestu do Japonska v době jarních prázdnin, na kterou jim chyběl Madlenčin pas. Plán byl, že Martina s Madlenkou se vydají do San Francisca pro pas (Madlence je třináct a tím pádem musí o pas požádat ona osobně), mezitím co já budu zabraňovat Šmudlovi v roztrhání ostýchavějšího Borise.

	Vítejte v Monterey Bay

Borisové byli mongolští dělníci, kteří vyměňovali okna. Jeden z nich měl Šmudlu na háku, ale ten druhý byl tím nejlepším, co Šmudlu zatím v jeho životě potkalo - konečně někdo, kdo mu baští všechno to vrčení a dělání "ukrutně zlého a přísného psa"!!! A tak jsem trávila úterý a čtvrtek tím, že jsem se povalovala u Křenů, popíjela kávu, očítala jim knihovnu, zodpovídala Ikovy telefonické dotazy "jak jsou daleko", a při štěkotu, u kterého v žilách tuhla krev, jsem vyrážela odtrhávat psíka od Borisových montérek.

Zdravotně mi to zřejmě prospělo, v pátek jsem se cítila natolik fit, že jsem se u Randyho zúčastnila půjčování neoprénů, jacketů a bomb, a vyrazila se Sidem do Monterey, s klíčema od Křeního bytu na řetízku, mezitím co sami Křeni se (s Madlenkou a novým pasem) vznášeli kdesi nad Pacifikem.

V sobotu svítilo krásně sluníčko, na moři se vlnkám dělaly bílé pěnové čepice, neodolali jsme pocitu, že je den jak stvořený na procházku. To jsme si dali. Ráda bych poznamenala, že je zajímavé, jak od určité rychlosti větru se písek chová stejně jako sníh. Kromě zvláštně udusaných návějí až na silnici jsme si prožili i onen pocit, kdy vás drobná zrníčka prudce bodají do obličeje, a z bot a oblečení jsme doma vytřepávali hromádky. Po shlédnutí moře zblízka jsme se také smutně rozloučili s potápěním. V celém zálivu nebyla na hladině jediná loď a lézt do moře v obrovských nelítostných vlnách by nám přišlo jako přílišný masochismus. Přesto jsme si na nedělní ráno nastavili budíka, abychom byli v 7:30 na molu.

	Sid těsně před překocením

	Potápěli jsme se přímo u huby turistům - Montereyské akvárium

Ráno jsme si pečlivě zabalili tašku s potápěním a tašku se suchejma věcma a svačinou a na sraz dorazili v poslední chvíli. Perry na nás udiveně hleděl, že nejsme v potápěčským (jeho mejl s instrukcemi, že máme být v 7:30 v neoprénech, jsme dostali až v neděli večer). Vysvětlilo se to po spatření lodi. Kromě kapitána Wingse, dive mastera Caseyho se tam vešlo opravdu stěží nás šest s flaškama a ploutvema - o převlíkání, natož o stěhování dvou velkých tašek na palubu, nemohlo být ani řeči.

Za hromadné pomoci ostatních jsme se nalodili a vyrazili do zátoky. Sluníčko svítilo, vítr nefoukal, ale přesto byly stále ještě dost velké vlny. Nad zamýšleným místem byla ale hodně zakalená voda, nakonec jsme se vrátili kousek před Montereyské akvárium a začali připravovat první ponor tam (k obveselení návštěvníků akvária). Do vody se jako první dostal Perry s Mikem, za nimi šel Sidův šéf Don s dcerou Mary, nakonec já se Sidem.

Bohužel prvních deset stop mi potvrdilo, že rýma ještě neodešla. Nemohla jsem vyrovnat tlak v uších. Vynořila jsem se a zkusila to znovu postupně (tzn. nevyrovnávala jsem až v okamžiku, kdy to začalo tlačit, ale hned od hladiny). Trochu to pomohlo, ale uši bolely jak hrom. Normálně mi na vyrovnávání tlaků stačí polyklat a hýbat čelistí, tentokrát jsem musela poctivě zabrat nosem, jako všichni ostatní.

Po nekonečně dlouhé době jsme přistáli v šedesáti stopách a pustili se podél dna na výlet. Moře bylo od větru dost zakalený, ale rybičky, sasanky a hvězdice se konaly. V moři máte možnost trojrozměrného pohybu, viset v prostoru hlavou dolů je docela legrační zážitek.

	Sid se vynořil a tváří se nechutně spokojeně

Za ten jsem ale tvrdě zaplatila - netrvalo dlouho a narušilo se mi vyvažování. Ať jsem dělala co jsem dělala, stoupala jsem vzhůru, i když už jsem měla prázdný jacket. Říkala jsem si, že to může být bombou (měla jsem asi půlku vydýchanou), ale zastavit jsem to nedokázala. Naštěstí se zpětně tlaky vyrovnávají mnohem lépe, jinak bych se asi bolestí zbláznila.

Na hladině jsem zasignalizovala Wingsovi a Caseymu, že jsem v pořádku a odevzdaně čekala, kdy se vynoří Sid, kterému jsem tímto značně zkrátila pobyt pod vodou. Chvíli mu to trvalo, na rozdíl ode mě se vynořoval dle pravidel - pomalu.

Ovšem hned na hladině mě poinformoval, že se dusí. Měl pusu těsně nad vodou, vypadalo to, že ho vlny každou chvíli zalejou. Chytla jsem ho za bombu (tzn. vlastně pod hlavou, tak, aby mu tato zůstala nad hladinou) a snažila jsem se ho dovléct k lodi. Jenomže zkuste vláčet Hrocha!!!! Nafouknout jacket jsem se mu neodvažovala, protože jsem nevěděla jestli to není právě ten, co ho dusí. Nakonec jsem mávla na Caseyho (dive master zůstává na lodi, připravenej skočit na pomoc). Překvapilo mě, jak rychle u nás byl a jak jednoduše Sida odvlekl. Za těch pár metrů k lodi se mě dvakrát optal, jestli JÁ jsem v pořádku, dvakrát jsem ho udiveně ujistila, že v pořádku jsem.

	Máme to za sebou....

U schůdků na loď se vynořil Perry a také se mě ptal jak mi je, i jeho jsem ujistila o svém pevném zdraví. Trochu zaraženě mi odpověděl, že mám "little flood in the mask", což mě přišlo jako poněkud zbytečná starost - v masce JE vždycky po vynoření trochu té slané vody, nepřišlo mi na slaném teplém pocitu v nose ani tentokrát nic divného. Do té doby, než jsem si zašilhala do masky a zjistila, že jsem špatně rozuměla, Perry neříkal flood, ale blood...

Na lodi jsem pak seděla poměrně neradostně a utírala si krev do ubrousku. Kluci mě ujišťovali, že to není nic hroznýho, že jsem si asi natrhla něco v dutinách, jak jsem se snažila vyfoukat uši. Na druhý ponor jsem nešla, neb nejsem masochista. Perry řekl, že taky nepůjde a tak jsme odeslali do hlubin Sida s Mikem.

	... a hádejte, kdo tentokrát v Monterey nastyd!

Vynořili se až po tři čtvrtě hodině, Sid se tentokrát nedusil, naopak, nadšeně vykřikoval, jak plavali v kelpovém lese a co viděli za rybičky. Já tu dobu trávila pozorováním vydřiček a lvounů a tuleňů, kteří mě provokovali k nepříčetnosti tím, že vždycky počkali až vytáhnu foťák a pak briskně zmizeli pod hladinou. Vynořovali se zpět, až když byl foťák v bezpečí voduvzdorného pouzdra.

Nakonec jsme přistávali ve veselé náladě. I když nebylo zrovna vedro, aspoň nefoukal vítr a svítilo sluníčko, s kapitánem a dive masterem byla legrace, mě se trochu pozastavila krev... prostě takový ten okamžik kdy si říkáte "hergot, ono na tom potápění něco přeci jen bude".

Začali jsme stěhovat klumpry z lodi do auta. Když jsem bafla svůj jacket, polil mě studený pot. Náhle bylo úplně jasné, proč se moje problémy s vyvažováním objevily právě po té vydařené stojce! I já jsem, jako onen pověstný poslušný manžel, odevzdala obsah kapes - bohužel jsem si této skutečnosti nevšimla zavčasu a tak teď před Montereyským akváriem leží tři kila olova, co původně tvořila moji zátěž...

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.