Jak jsem nepotkala ryby 26. března - 1. dubna 2001 ... a málem nepřežila kurs potápění...

	Vítejte v obludáriu

Zbývaly dvě bazénové lekce a pak víkend v Monterey, se čtyřmi "opravdovskými" ponory. Na jeden bazén se dostavil Sid a fotil mě v neoprénu. Na fotkách mě ani vlastní matka nepoznala, a upřímně řečeno při pohledu na ně mi je jasné, jakou mám kliku, že si mě Sid vzal, ještě než mě viděl v potápěčském.

	Balím v úplné tmě veškeré cajky

Poslední bazénová session byla trochu chaotická, většina spolužáků se rozhodla půjčit si do Monterey dry suit (gumový skafandr, do kterého teoreticky neteče a tudíž v něm můžete být normálně oblečeni), který je prý teplejší, než neoprén, ale na který je třeba další certifikace. V bazénu se s ním měli naučit zacházet, přiznám se, že jsem byla také v pokušení, ale pak mi Randy sdělil, že i když v něm budu na konci kursu, tak to k získání certifikátu nestačí, a až pojedu se Sidem, budu muset mít stejně klasický neoprén. Mínila jsem, že je lepší naučit se řádně zacházet se standartní výbavou, když jí budu stejně nadále používat, než se ke všem těm novým věcem učit další triky. Bohužel tato bazénová session byla nakonec víc o používání dry suitu, než o čemkoliv jiném. Tak jsem si tam seděla v koutku a učila se vyfukovat brýle. Sid s Donem se hrozně smáli, když jsem jim líčila svoje "velrybí" pocity a radili, že je blbost zaklánět hlavu (ale Greg nám to fakt tak říkal!), protože mi nateče voda do nosu - což vím taky, ale myslela jsem, že je v tom nějaký další trik, na který jsem zatím nepřišla. S hlavou v normální poloze mi to šlo bez problémů. Když už jsem byla v tom praktikování dovedností, co mi dělají potíže, zkoušela jsem si vyrovnat vzduch v jacketu tak, abych se jen lehce vznášela nade dnem. Moji spolužáci se zatím ocitli znovu na bodě nula, dry suit se musí ovládat, protože je plný vzduchu, musí se kvůli němu nosit víc závaží, hůř se přes něj stahuje a natahuje jacket (dry suit má ventil na rameni) a tak dále.

V pátek jsem si šla půjčit tlustší neoprén (7mm), ubránila jsem se mužskému číslu (Randy má pocit, že když jsem větší než on, nejsem ženská), nechtělo se mi opakovat první trapný omyl, kdy jsem nenatáhla gumák přes stehna, mezitím co kolem pasu jsem měla spoustu místa, zřejmě na POTO (= pánský ozdobný tukový opasek, jak to delikátně nazývá Pavel Najser). Neoprén v největší dámské velikosti byl dvoudílný - první část byly nohavice s vrškem bez rukávů, druhá část zase dlouhé rukávy, ale jenom kraťasy. Přišlo mi to báječně vymyšlený, protože přes tělo šly dvě vrstvy neoprénu.

Doma mě čekaly dva zoufalé vzkazy od Sida, ať okamžitě přijedu, protože se omluvil z poslední páteční schůze a že můžeme vyjet už ve dvě hodiny. Bylo půl druhé, a já neměla sbaleno, ráno jsem to vzala lážo plážo s tím, že stejně pojedeme až odpoledne. Snažila jsem se, jak jsem mohla, ale nakonec jsme vyjížděla asi ve čtvrt na tři.

U Sida jsem přeházela věci do Vozíku a jeli jsme pro Ika. Nechal Madlenku s Martinou doma a vyrazil si do Monterey bez rodiny. Na Montague Expressway si vzpomněl, že tam má v jakémsi podniku kazety na přetočení, museli jsme pro ně tedy velmi nutně zajet. Indický krámeček kazety vrátil s tím, že jedna se přetrhla, ale to bych tam nesměla být s dvěma inženýrama. Po necelé půl hodince, kdy rozšroubovali kazetu, identifikovali problém, teoreticky vyřešili, jak to asi dělá výrobce, nakonec pásku nasadili zpátky přilepenou izolepou a vrátili majiteli k přepracování. Američani vyrábějí video v jiném kodování (tzn nejen pásky, ale i přístroje a televize), jakýkoliv evropský film se musí nechat přehrát. V tomhle podivném podniku to dělají za necelé tři dolary, když jsme se poptávali jinde, nedostali jsme se pod dvacet.

	Sobota. Svítí sluníčko, i do morkého neoprénu se leze zvesela...

Cesta do Monterey probíhala za neustálých přátelských sporů kudy jet, protože oba pánové jsou dlouholetí odborníci na tuto trasu. U Ika jsme nafasovali klíč od bytu, tentokrát na řetízku jak na kozu - v létě jsme se za pohostinsví odvděčili tím, že jsme klíč ztratili. Sid s řetězem na krku vypadal úžasně, už mu chybělo jen tetování na paži a byl z něj fakt drsňák.

Museli jsme jít brzy spát, čekalo nás vstávání v 5:45. Sadista Greg zřejmě trpí nespavostí a dal sraz na pláži v sedm. Naštěstí Ik sice není sadista, ale také vstává v pět, takže jsme mohli společně posnídat - teda já jsem snídala v téměř mumifikované poloze (byla jsem tak ospalá, že jsem se nemohla hýbat), Sida představa jídla pozvedla natolik, že se dokázal plouhat mezi ledničkou a příborníkem, mezitím co Ik vesele snídal, brousil po internetu, odbíhal se holit a byl všeobecně nechutně čilý. Nechali jsme ho osudu (resp. strhávání krbového obložení) a vyrazili na Breakwater Beach.

	Valíme se z vody... Priscilla ještě netuší, že ze "suchého" skafandru vyleje několik litrů vodu

Tam jsem si vyslechla přednášku o ochraně podmořského života - kromě nespavosti Greg zřejmě trpí ještě další chorobou stáří - jednak má problém udržet myšlenku a jednak, jak praví Jára Cimrman, má problém myšlenku opustit. Přiznám se, že v sedm ráno mi bylo úplně jedno, i kdyby se kelpové lesy měly vymýtit podél celého pobřeží Pacifiku. Nakonec jsme se nějak dostali do vody. Nebyli jsme jediní, tahle pláž je jakási "cvičná loučka" pro potápěče ze širého okolí, bylo tam docela narváno.

První vlez jsme absovovali bez bomby, jenom jsme se učili lézt do vody a z vody v ploutvích pro případ velkého příboje - to se z vody vylézá po čtyřech. Naštěstí jsme nebyli jediní, i jiné kursy se tam plazily po prosluněné pláži předstírajíce špatné počasí.

	Já, Priscilla a kus Breakwater Beach

Hned při prvním skutečném ponoru se mi podařilo se ztratit. Viditelnost byla mizerná a já poprvé zažila, jak strašně náhle se mění tlaky - plavali jsme z nějakých třiceti stop do dvaceti - tlak se sníží o čtvrtinu, čímž se roztáhne vzduch v jacketu, v plicích, v neoprénových bublinkách, tím se zvětší objem tělesa (potápěče se všema klumprama) a potápěč vystřelí na hladinu jak špunt ze šampáňa. Na hladině mi chvilku trvalo uvědomit si, co se stalo, a vyfoukat vzduch natolik, abych zase klesla. Pod sebou jsem viděla skupinku lidí, usoudila jsem, že je to můj kurs, který na mě čeká. Pracně jsem se k nim probojovala, pohodlně se usadila a - ježišmarjá, von je to někdo jinej! Vyrazila jsem tedy zpět na hladinu, abych se rozhlédla po okolí. Našla jsem další dva nešťastníky a vydali jsme se k naší bojce vyčkat věcí příštích. O chvíli později se vynořil i zbytek kursu, který si konečně všimnul úbytku členů.

O přestávce se objevil do růžova vyspinkaný Sid, chvíli si s námi povídal, čast kursu psala závěrečný test (který jsme díky zmatků s dry suitama nezvládli v normální hodině). Greg ovšem vzal jen čtyři knihy se zadáním testu, takže na mě a na Priscillu nevyzbylo. Greg taky radil, že si nemám sundavat neoprén, ale tuto radu jsem ignorovala - svítilo sluníčko a představa, jak si pohodlně sednu v suchém oblečení a budu koukat na racky a na ostatní potápěče, byla příliš lákavá.

Priscilla tvrdila, že viděla potápěče, který v neoprénu vypadal BÁJEČNĚ, ale jak jsem sledovala cvrkot, bylo mi jasné, že nemusím mít vůbec žádné komplexy - v mundůru jsme vypadali všichni jak z obludária.

Čekal nás ještě jeden ponor, na jeho začátku si Priscilla (můj partner na kursu) stěžovala, že jí teče do dry suitu. Greg jí řekl, že to nic není, že se občas odchlípne kousek u krku a že to obvykle je jen pár kapek. Po nějaké době ovšem Priscilla zavelela výstup nahoru a já jí ochotně následovala - partneři při potápění se nemají na nic ptát a prostě pokud jeden z nich musí nahoru, jdou oba - přiznám se, že mi to vůbec, ale VŮBEC nevadilo - měla jsem toho plný brejle. Greg na Priscillu trochu vrčel, ale ta mu řekla, že je jí taková zima, že se třese, a že jde tudíž z vody. A bylo. Ale neproběhlo to nijak jednoduše, Priscilla nebyla schopná postavit se na nohy, dvakrát mi upadla, když jsem se ji snažila na pláži tahat z moře. Ukázalo se, že dry suit jí protejkal víc než jen pár kapek, z rukávů nakonec vycedila hezkých pár litrů vody - není divu, že jí byla zima a že měla problémy vůbec se vyhrabat na nohy. Zhruba 15 kilo závaží, bomba a ještě k tomu všechna ta voda...

	Na terase v Americe...

Za celý den jsem viděla jen pár rybiček, ale dostala jsem na ně hroznou chuť. Vyzvedli jsme Ika a dali si pozdní oběd v Ichiriki (sushi) a potom kluci kutili cosi na počítačích, pekli na grilu rybu, která se jmenuje red snapper (bohužel náš slovník neposkytuje žádný rozumný překlad) a já se šla povalovat na terasu. Ik mi tam přinesl polštáře na lehátka a nakonec přiběhnul s americkou vlajkou, prej když už tak už .

	Večerní Monterey

Po večeři jsme si přetočili hodiny (měnil se čas, ano, o týden později, než v Evropě) a my šli spát, mezitím co Ik tvrdil, že počká na ducha svého kamaráda, původního majitele bytu. Jerry ovšem nepřišel, tak mu buď nové úpravy v bytě (strhané krbové obložení) nevadí, a nebo to bylo tím, že Ik čekal jen do půlnoci letního času, na který duchové asi prdí.

Ráno bylo hodně krušné, díky změně času jsme vstávali ještě za tmy, venku bylo pod mrakem, Pacifik olověně šedivý... nic mi nebylo vzdálenější, než představa potápění. Ale vyrazili jsme. V sedm bylo na Breakwater poloprázdno, ale náš kurs byl v plném počtu - kromě instruktora. Domluvili jsme se, že mu v 7:15 budeme volat. Objevil se chvíli před limitem a zase odskotačil. Nevěřila jsem svým očím, když se vynořil po dalších deseti minutách - s horkou čokoládou z bufetu - tu si obstarával, mezitím co my se tam klepali v neoprénech! Následovalo hodinové cvičení s buzolami (nekecám!!! to jsme museli dělat ve dvanácti stupních, větru a mrholení, to se nemohlo odbýt ve třídě!). A pak - ne, nešli jsme do vody, abychom to měli rychle za sebou, byla vyhlášena půl hodina na převlečení (my, studenti jsme všichni převlečení byli!). Část půlhodiny jsem seděla v bufetu (naštěstí nikdo nic nenamítal proti neoprénu vlhkému z předchozího dne) a část u Priscilly ve vytopeném autě (Sid už odjel do postele).

	Trénujeme sundání a nasazení jacketu na hladině. Já jsem ten potápěč nalevo nahoře, s modrou špičkou šnorchlu. Moře bylo ještě studenější, než vypadá od pohledu...

Pod hladinou byla hrozná tma, všude jen zvířený písek, a zima (50°F, tj. 10°C). Bylo to poprvé, kdy mě popadla strašlivá klaustrofobie, takový ten pocit, že chci PRYČ a to tak, že OKAMŽITĚ (později jsem zjistila, že jsem nebyla sama, všichni jsme byli vymrzlí, nevyspalí a otrávení). Nějak jsem to zvládla, když jsme se vynořili, hleděla jsem toužebně přes záliv na baráky, kde jsme přebývali, a slibovala si, že jak vylezeme, zavolám Ikovi na mobil, aby sehnal Sida, ať okamžitě pro mě přijede, že s potápěním končím.

Priscilla tentokrát sice neměla vodu v dry suitu, ale z vody jsem jí opět musela pomoct, sundala jsem jí ploutve a závaží, aby se vůbec mohla postavit. V tom se k nám po pláži řítil Sid. Pomohl nám odnosit aspoň část věcí a přitom se ukázalo, že mu hnusné počasí nedalo spát natolik, že u Ika nafasoval deku a termosku s kávou a čeká na mě už nějakou dobu na břehu. Myslím, že jsem v životě nikoho neviděla tak ráda. Celá ta pakárna od rána do vylezení nám trvala skoro pět hodin, celou tu dobu teplota prostředí nepřesáhla nějakých dvanáct stupňů (voda byla ještě o dva studenější) - na konci jsme se třásli všichni.

Asi po hodině v autě, převlečená a zabalená v dece, napájená kávou, jsem se přestala klepat a rozproudila se debata, jestli absolvuju ještě ten poslední ponor, čímž pádem budu certifikovaná a můžu se další neděli potápět se Sidem a Donem, a nebo jestli to vzdám a přijedu si ten poslední ponor dodělat jindy a s někým jiným.

Rozhodla jsem se pro poslední ponor, Greg sliboval, že to bude krátký - inu, zřejmě máme každý jiné představy o čase - dvě hodiny by nebyly krátké, ani kdyby ta voda byla o patnáct stupňů teplejší. Část toho času jsme trávili na hladině, protože nám docházel vzduch (mě se před ponorem dostal písek do chobotnice, než se to spravilo, vylítla mi asi šestina vzduchu). Priscillu jsme se Sidem zase vláčeli z vody, už jsme v tom měli praxi. Zbývalo, aby Greg podepsal ty pitomý papíry. Protože jsem v tom zmatku nechala potápěčskou knihu doma, musel mi Sid doběhnout do blízkého krámu koupit novou - ale podpisy mám. Sláva, sláva. Taky mám příšerný kašel, pod mořem jsem neviděla nic, a potápěli jsme se za podmínek, za jakých bych se dobrovolně nikdy nepotápěla (vyčerpaný partner, já i Priscilla podchlazený), protože by mi to příšlo příliš "o držku". Navíc jsme většinu času během ponorů trávili tím, že jsme klečeli na dně a zkoušeli věci, co jsme trénovali v bazénu. Protože nás bylo osm (plus Greg), trvalo všechno strašně dlouho, nebyl vůbec čas na vlastní potápění - nikam jsme neplavali, nic jsme neviděli, jen jsme se bahnili v písku vířeném devíti páry ploutví.

Ptáte se, proč nikdo z nás neprotestoval? Jednoduché - Jessica s Willem odjížděli na dovolenou na Havaj a chtěli mít certifikaci (nemohli odkládat ponory), Priscilla odjížděla služebně na tři týdny z Kalifornie, ani ona to nechtěla protahovat, já potřebovala certifikaci, abych se mohla potápět se Sidem, Dinah s Davidem byli Gregovi kamarádi....

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.