Lovci pokladů 5. - 11. března 2001 jak si najít vlastní poklad a vybudovat domácí úřadovnu

Samozřejmě existuje mnoho způsobů, jak si zničit manželství. Mezi spolehlivé určitě patří vrhnout se s manželem do nějaké činnosti, které ani jeden z vás nerozumí, ale o které předpokládte, že to bude legrace. Pořízení nové složité elektroniky je také poměrně úspěšné, ale jedničkou je rozhodně stěhování, přestavování a generální úklidy. Toto vše jsme, prosím, hravě zvládli během víkendu - a ještě stále spolu mluvíme!

Jak víte, vlastníme GPSku - krabička s drátem, která chrlí údaje o naší zeměpisné poloze - ale pouze v okamžiku, kdy je připojená na počítač. V počítači máme CDčko s mapama a tento systém používáme v případě nouze. Tuhle Sid při prolézání internetu narazil na stránku GEOCACHING. Geocaching je taková hra - člověk s GPS schová "poklad" - obvykle krabičku, ve které je knížka na zápisy, nějaká maličkost (třeba pytlíček bonbonů, drobná hračka). Na internetu zveřejní zeměpisné souřadnice a pokud máte GPSku, můžete se vydat na hon za pokladem. Když jsme uviděli, kolik "kaší" máme na dosah (caching pochází z francouzského caché - schovat), bylo jasno, že tohle si nemůžeme nechat ujít.

Důkladnější zamyšlení ovšem odhalilo menší problém - naše GPSka nemá displej - bez počítače nám je na nic a vláčet počítač lesem cestou necestou nám přišlo poněkud příliš složité. Chtěli jsme hledání odložit na dobu, kdy budeme mít řádné vybavení.

Jenže už v pátek mi volal nadšený Sid - samovolně se "obětoval" a zaskočil do Fry's (oblíbený obchoďák s počítačema a elektronikou) a koupil malou GPSku s displejem. Tím se dopustil pořízení složitějšího elektronického přístroje (!!!). Kromě toho, hlásil mi radostně - ve Fry's mají psací stoly! (viz. stěhování a přestavování). A bylo navařeno na náročný víkend.

Samozřejmě, že psací stůl byl dalším z řady našich nesmyslných nápadů - chtěli jsme, aby se to tvářilo jako světlé dřevo, aby horní deska měla obdélníkový tvar (nikoliv kosočtverec, elegantní vlnovku nebo něco podobně frivolního), aby to mělo nějaké šuplíky (neodvážili jsme se specifikovat množství a rozložení, to už bychom chtěli příliš) a naopak nemělo pod deskou zašupovací klávesnici (Sidovi se v takovém případě nevejdou nohy pod stůl) či obrovská "nebesa" - nástavec s ruznými poličkami a stojánkem na monitor. Také jsme si přáli hloubku stolu alespoň sedmdesát centimetrů, aby se nám na něj vešly drobnosti jako monitor a tiskárna a stále zbylo místo, na kterém by se dala nalepit známka na pohled, či podepsat šek. Jistě chápete, že při tak "náročných" požadavcích jsme sháněli dlouho, předlouho.

Kupovat stoly ve Fry's byla hrozná legrace. Snažili jsme se vymyslet, která z okolních beden skrývá vytoužený kus nábytku. Sid sice sehnal úslužnou slečnu prodavačku, která spráskla ruce nad tím, že toužíme zakoupit celé dva kusy stolce právě tohoto a nechceme nic jinak, ovšem dále také nevěděla a v rozrušení odběhla. Nečekali jsme, že ji kdy znovu uvidíme. Mezitím se zjevil děd, který tvrdil, že krabici vyhledá podle jakéhosi čísla. Pak se vrátila ta první slečna, už úplně uštvaná a posléze řady ochotných zaměstnanců rozšířila ještě jedna osobka. Následovalo zuřivé přehazování krabic, usilovné poklusávání personálu po rozlehlém obchodě a dohadování, z kolika krabic se dá sestavit jeden stůl. Po necelé hodince jsme odjížděli s dvakrát dvěma krabicema a doufali, že v nich je to, co si myslíme.

Nastěhování krabic (jedna část měla 42, druhá 48 kilo) z garáže k nám se ujal Sid. Už ve Fry's zavrhul moje zbabělé návrhy na povolání Matesa nebo využítí nákupního vozíku a výtahu, nasednul do auta a odfrčel. Já jsem sedla do Cecilky a vydala se za ním (měli jsme u obchoďáku sraz po Sidově práci, proto ta dvě auta). Když jsem zaparkovala a doběhla k baráku, ozývaly se z jeho útrob děsné rány - Sid si hrál na inženýra Pavla Pavla a chodil po schodech s bednama jak se sochama na Velikonočních ostrovech.

Představa výletu za hledáním cache s GPS nás ale v sobotu ráno oslovila mnohem více, než skládání stolů. Vyhledali jsme si na síti schovku v blízkém okolí a vyrazili.

Ovšem i výchozí bod (parkoviště) byl udán zeměpisnou polohou. Dobrodružství s hledáním mělo tedy postaráno o dramatickou předehru. Sid řídil, já okukovala GPS. Sdělila jsem mu, že jedeme blbě, on řičel, že mu mám říct KAM máme jet, jenomže dle mých výpočtů bylo třeba jet kolmo do stráně, což jsem se neodvážila prezentovat. Navigátorské místo mi bylo odejmuto (ovšem až po té, co jsme zaplatili čtyři dolary na špatném parkovišti), a vraceli jsme se na odbočku, kterou jsem přetím byla navrhovala, ale mužné rozhodnutí nás vrhlo směrem onačím. Poté už jsme se spletli jen jednou a ani se tam nemuselo platit .

Na SPRÁVNÉM parkovišti Sid schvátil GPSku a vyrazil kupředu. Místo to bylo pěkné, trochu jiné než naše oblíbené kopce. Navíc docela hřálo slunce - přeci jen jsme tu blíž rovníku než v Čechách. Když už jsme se doplazili skoro až na vršek, zjistili jsme, že v nějaké fázi jsme přehodili tisíciny vteřiny délky a šířky a tudíž jsme někde úplně jinde. Holt jsme se zase museli vrátit. Byli jsme tak natěšní na odhalení cache, že jsme odbíhali do lesa kvůli každé plechovce od piva (teprve později jsme si všimli poznámky, že cache je v krabici od munice). Klasičtí zelenáči.

Nakonec nás souřadnice navedly až na cestičku s hustými, neprostupnými keři (asi jako živý plot) po obou stranách. Moc se nám do toho nechtělo, zkusili jsme jeden neurčitý tunýlek. Po pár metrech se stal prostupným pouze plazmo a tak jsem se začala vracet. A jak se tak otočím o stoosmdesát stupňů, co nevidím! Zpod pařezu na mě kouká tmavě zelená bednička se žlutými písmeny. MÁME POKLAD!

V krabici bylo povídání o geocachingu, knížka, do které jsme se zapsali a nějaké hračky pro děti (autor psal, že byli poklad uložit s tříletou dcerou) - my jsme s sebou nic neměli, ale příště se určitě polepšíme!

	Výsledek víkendové šichty... ÚŘAD!

Tahle hra je tady asi poměrně oblíbená - jednak v našem okolí je těch schovávaček hromada, jednak v téhle bedničce jsme byli jako třetí - a to během jednoho týdne. Příjemný je, že cache jsou obvykle na zajímavých místech - Mt Eden jsme neznali a přitom je to pěkný park nedaleko od nás.

Ale konec hrátek - došlo na domácí práce, konkrétně stavbu stolů. Začali jsme v sobotu v šest večer (přerovnáním obýváku tak, abychom měli dostatek místa) a skončili v neděli ve dvě ráno. Abyste si nemysleli, že jsme nějaký másla - ze dvou kartonů se na nás vysypalo skoro 90 kilo - 109 šroubů, 39 prkýnek a 97 ostatních kovových součástek. Největším překvapením bylo, že byť počet součástí poukazoval nejméně na mechanický betlém, vyšel z toho nakonec jediný stolek! V neděli jsme tedy rozbalili druhou půlku toho nadělení. Protože jsme už získali trochu praxi a protože jsme si půjčili elektrický šroubovák od Matesů, zabral nám druhý stolek pouhé dvě hodiny. Do večera jsme pak natahovali kabely k počítačům, stěhovali ostatní nábytek a přemlouvali děti z celého baráku, aby ten polystyren po sobě uklidily. Venku bylo nádherně, ale děcka objevila na chodbě krabice od stolů, které jsme tam prozatímně odsunuli. Následujících několik hodin se ozýval z chodby řev hodný gladiátorů - kromě šermování došlo i na stavbu přístřešků z dek a krabic. Netušila jsem, že je v našem baráku tolik dětí... Myslím, že příslušné matky by se nám mohly složit na nějakou hmotnou odměnu - ratolesti jsme jim zabavili na celý den!

Copyright © 2001-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.