Oslava 20. února - 4. března 2001 o korejských restauracích, hromadné oslavě narozenin a spiknutí na klinice

	Máme tu teď takové aprílové počasí - chvíli bouřka, chvíli slunce...

Tady, v Kalifornii, žijou vedle sebe mírumilovně různé národnosti. My máme asi nejradši asiaty - hlavně jejich kuchyně . Chtěli jsme si zpestřit jídelníček a tuhle v sobotu jsme se rozhodli pro oběd u Korejců. Zaparkovali jsme u první korejské hospody, Secret Garden a vkráčeli do pochmurně temného lokálu.

Servírka nás uvedla k čerstvě umytému (rozuměj mokrému) stolu, časem přinesla i jídelní lístky a vodu (podává se automaticky ke každém jídlu). Pravda, jídelní lístky byly částečně v angličtině, ale nebylo to o moc srozumitelnější než korejština. Při objednávce se Sid odvážil zeptat, z čeho vařej Happy Family (šťastná rodina, fakt to na tom jídelníčku bylo!), servírka se zahleděla kamsi za moje rameno a odešla. Naivně jsem se domnívala, že šla zavolat někoho, kdo umí anglicky, ale to ji ani nenapadlo. Odebrala se k vedlejšímu stolu, kde vesele (korejsky) klábosila s jinými hosty a pak, bez jediného pohledu naším směrem, odkráčela k pokladně, kde se zabývala jejich účtem.

Tohle bylo poprvé, kdy jsem se setkala s rasismem. Také to bylo poprvé - a naposledy - co jsme byli v Secret Garden.

Odchod středem nás sice zbavil nepříjemné obsluhy (či spíše neobsluhy), ale nikoliv hladu. Prosazovala jsem oběd v Chef Chu's (báječná čína, kterou máme v podstatě za rohem), ale Sid byl neoblomný - trval na korejském jídle.

	Oblíbený Borel Hill za deštivého dne

Hanuri byla světlá a vlídná a servírka zjevně vyvedená z míry. Napřed nám objasnila, že toto je korejská hospoda a dotázala se, jestli u nich opravdu chceme jíst. Zřejmě jsme byli první "kulaté oči", které kdy u nich jedli (průměrný bílý Američan se cpe hamburgrama a stejkama a do asiatské vyvařovny by ani nevstoupil, natož aby tam pojídal). Servírku trochu uklidnila naše objednávaka (kuřecí barbecue a ryba na zelenině) - nemusela nám vysvětlovat, že TOHLE si opravdu NECHCEME dát. Asiati jedí různé dobrůtky a pokud mají pocit, že je běloch z nějakého důvodu nepozře (což si myslí zcela právem o různých šlemovitých potvorách, ale třeba také o bůčku, na kterej kluci choděj do jedné tchajwanské hospody, když se jim přejí libové maso), snaží se hosta od výběru odradit. Občas to řeší tím, že speciality nedávají na lístek v angličtině.

Jídlo bylo v Hanuri výtečné, dostali jsme i přídavek kimči (ostré nakládané zelí), obsluha vlídná a rychlá - inu, není korejská hospoda jako korejská hospoda... ale nás ten den večer čekalo ještě jedno dobré jídlo.

Znám tu poměrně málo lidí, a z toho mála se téměř celá polovina (slovy tři ) narodila v únoru. Nespornou výhodou takového uspořádání je, že se dá oslavit všechno najednou.

Oslava se konala (kde jinde) u Křenů, v klasické sestavě Křeni, my a Tomáš. Přiznám se, že jsme průběh trochu narušili, neb jsme si potřebovali lehce odpočinout po lezení a vyčerpávajících zážitcích s Korejci a poněkud jsme zaspali. Ikův zoufalý telefonát o kachně na stole mě rozrušil natolik, že jsem doma v tom spěchu zapomněla mavicu - takže fotky budou, až Křeni vyvolají film.

	Občas to slunce vážně i vyleze...

Náš pozdní příchod nás vrhnul rovnou do víru dobrého jídla a spousty vína. Zlatým hřebem byl ovocný dort (s čerstvým ovocem, upozorňuji!) s číslovkou 73. Ten večer mi na tom nepřišlo nic divného (dyť říkám, že víno teklo proudem), ale pak jsem celou neděli přemýšlela, jestli je Madlenka teprve dvanácti místo třináctiletá a nebo jestli mi Martina Sida o rok omladila. Tomášovi bylo určitě čtvrtstoletí - tzn. že na Sida a Madlenku zbývalo jen 48 let!

Podrobila jsem Martinu křížovému výslechu a bylo jasno - před pár lety jim Sid tvrdil, že mu je čtyřiatřicet, přičemž bližší ohledání pasu odhalilo, že mu je jen třiatřicet. No, kdo si to má taky pamatovat, když se to každej rok mění, že jo! Od té doby mu Martina radši věku ubírá.

Bohužel věk člověk nezastaví a minulé týdny jsme to tady měli jak domov důchodců - pomalu nebylo dne, aby se alespoň jeden z nás neodebíral k doktorovi. V prudkém sledu jsme absolvovali roční prohlídky (pojišťovna hradí každý rok celkové vyšetření, pro dámy od čtyřicítky je v tom zahrnut třeba i mamograf), odběry krve a pravidelnou gynekologii (ta se týká, samozřejmě, pouze mě ).

Při mojí roční prohlídce jsem si připadala trochu jako v divokém snu - od doktora mě poslali do přízemí kliniky, že se, coby nový pacient, musím zaregistrovat. Slečna od registrace mi naopak tvrdila, že registrovaná JSEM a na důkaz mi odrecitovala moje nacionále. Zadoufala jsem, že pojišťovna hradí i psychiatrické vyšetření (na klinice jsem před tím byla jen jednou, a to jako řidič Sidova zvrtnutého kotníku, a neuvědomuji si, že bych něco vyplňovala), že dostanu Nobelovu cenu (pokud by byla tato příhoda pomohla k odhalení časoprostorové smyčky) a že FBI ví, co dělá (chápu, že někdo může považovat za rozumný shromažďovat údaje o cizincích, ale nechápu, proč by se namáhal těmito zaplňovat počítače zdravotnických zařízení ).

Vyjela jsem zpátky do patra na recepci k interně a vysvětlila TAMNÍ slečně za počítačem, že registrovaná jsem, akorát jako Karolina a ne Carol. Chtěla jsem si sednout spořádaně do čekárny, když vyběhla malá sestříčka a vyvolala moje jméno. Jak jsem se k ní blížila, usmívala se čím dál tím víc a uvítala mě bouřlivým ""Á, tady jste!" Jen jsme se ocitly v ordinaci, šibalsky na mě mrkla "Všechno o vás vím!" Rezignovaně jsem si pomyslela, že Oni mě maj zřejmě pevně v drápech (nejsou to nakonec nějací ufoni???) a nechala si změřit tlak.

Ale za vším hledej chlapa - sestřička byla upovídaná a během měření, vážení a podobných úkonů mi vysvětlila, že včera měla ve spárech mého muže, který jí dopodrobna vylíčil naše seznámení (nevím, jak to zvládnul, protože mě ona ke slovu nepustila), kteréžto považuje za velmi romantické.

Největší zklamání přišelo na konec - ukázalo se, že nejsem zajímavá ani pro FBI ani pro Ufony, o Nobelovi nemluvě. Data se do počítače dostala, když jsem se na podzim zaregistrovala na gynekologii v Portola Valley - pobočce této velké kliniky. Ale sláva - ušetřila jsem si jedno vyplňování otravného formuláře!

Bohužel i tato návštěva kliniky skončila podobně jako odvoz Sida na pohotovost (tamtéž) - do tří dnů jsem ulehla s nějakým ohavným streptokokem. Když jsem už třetí den ležela v posteli s čajíčkem a vitamínama bez jakéhokoliv zlepšení, rozhodla jsem se objednat (pokud možno k mému doktorovi), abych nemusela trčet tři hodiny na pohotovosti. Když mě potřetí požádali, zda bych mohla mluvit hlasitěji a ze mě se vydralo jen vysílené krákorání, že kdybych mluvit MOHLA, tak přeci nepotřebuji doktora , konečně vyměkli a objednali mě hned na ten den.

Martina říká, že doktoři umějí léčit asi 27 chorob - se zbytkem je nejlepší si lehnout a čekat, až to přejde. Má pravdu - už se cítím silná i na smolení deníčku (ale trochu jsem podváděla - u doktora jsem byla a nechala si napsat antibiotika )!

Copyright © 2001-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.